Rubrika: Články

Život je pestrý, nevyzpytatelný, krásný i drsný. Občas se ocitáme v šoku. Hledíme, co se to děje a nemůžeme dělat nic jiného, než tím vším projít.

Vnější realitu často změnit nelze, tu vnitřní ano. Jóga pomáhá najít střed, oporu a situaci ustát. I takto může probíhat terapie jógou v praxi.

Když čelím tsunami (dosaďte si jakoukoli náročnou až katastrofální situaci) a nevěřícně zírám na tu obří vlnu, která se mě chystá spláchnout, dýchám. Mám otevřené oči a neschovávám se. Nechám se tou vlnou zavalit a pokouším se ji ustát. A když spadnu, s hubou plnou písku znovu vstanu. Věřím, že jakkoli jsou okolnosti náročné, všechno dobře dopadne. Netuším jak, ani co všechno se změní, ale vím, že to bude v pořádku.

Jak mi v tomto postoji pomáhá jóga?

1. Dech

Kdykoli nevím, co mám dělat, jak se zachovat, jsem bezradná – dýchám. Vědomě. Pomalu. Plně. A pozoruji. Sebe, svoje reakce i to, co se děje kolem. Dech zklidňuje, pomáhá vytvářet nadhled. Díky němu si uvědomím, že dokud dýchám, tak žiji a svým postojem a přístupem toho můžu hodně ovlivnit.

2. Pozice bojovníka

Já si vybírám variantu II., kdy se bojovník dívá do dálky za konečky prstů. Vidí svůj cíl, který nemusí být pevně definovaný. Jde často spíš o směr, než cíl. Bojovník učí realitu ustát a přijmout, neměnit ji. Vyvolává pocit vnitřní síly. Vím, že všechno, co mi život postaví do cesty, dokážu zvládnout. Mám sama v sobě oporu, dokážu procítit svůj střed a usadit se v něm.

3. Pozice hrdiny

V sedu na patách spojím ruce před hrudníkem a skloním hlavu. Pokora. Víra. Hrdina pomáhá přijmout situaci taková, jaká je s vírou, že všechno bude v pořádku. Zatím nevidím vyšší smysl toho, co se děje. Ani ho vidět nemůžu. Potřebuji jen věřit, že je všechno ok. Důvěřovat životu, že to se mnou myslí dobře i přesto, že teď všude může být chaos, zmatek, nejistota a strach.

4. Pozice hory

Stojím s otevřeným hrudníkem, narovnanými zády a s pevnou oporou v chodidlech. Ruce jsou podél těla, ramena dole. Vnímám pocit jistoty a stability při spojení se zemí. Všechny emoce, které mnou cloumají a vyvolávají další vlny tsunami, nechám procházet tělem. Ventiluji je vědomě tak, jak nejlépe umím. Nenechávám si je v hlavě. Ať je to emoce sebehorší, uvědomím si ji a dovolím si ji procítit. Odolám tomu jí vzdorovat. Pomáhá spojení nohou se zemí a dech.

5. Úsměv

Až pomine nejhorší šok, dovolím si usmát se. Letmo. Trošku. Na pár vteřin, než si začnu připadat jako blbec a usměji se třeba ještě víc. Uvolním obličej. Pustím napětí z čelistí, nechám zmizet vrásky z oblasti mezi obočím. A znovu dýchám.

6. Jsem na sebe hodná

Čím náročnější je situace, kterou procházím, tím jsem na sebe hodnější. Nemám na sebe přehnané nároky. Dovolím si pustit aktivity, kterou nejsou nezbytně nutné. Ptám se sama sebe, co by mi udělalo radost a dopřeji si to. Příjemné vůně – v krizi mi pomáhá mandarinka (přišla jsem na chuť esencím od Bewitu) nebo levandule. Zapálím si svíčku, uvařím si čaj (levandulový) a nespěchám. S ničím. A když je kolem mě Ondra a vyžaduje pozornost, jsem laskavá k sobě i k němu.

7. Vědomá pozornost

Stejně jako dech je součástí všech pozic a situací. Někdy to jde hůř, někdy líp, ale vždycky tam je. Jsem pozorovatel. Pokouším se nehodnotit, neanalyzovat a nepředbíhat. Vnímám, co je teď a když mě mysl tahá do budoucnosti a vymýšlí šílené scénáře, usměrním ji. Řeknu „Hele, já vím, že se strašně bojíš, chápu to. Ale nebudeme teď řešit, co bude za týden, za měsíc, za rok. Všechno se vyvine jak má. Stačí zvládnout tento okamžik a den a po něm další.“ A říkám jí to třeba 100× denně. Až tomu uvěří ona, i já.

Třeba se něco z výše uvedeného bude hodit i někomu dalšímu, až se zase jednou život rozhodne vymáchat nám čumák v bahně. Namasté.

Je to sranda všechno! 15. 3. 2018 mám zapsaný v deníku coby den, kdy jsem zvládla nestěžovací výzvu. Byla jsem na sebe pyšná. A několik dlouhých měsíců jsem si užívala všechny benefity plynoucí z nestěžování.

A to větší jasnost a vyrovnanost, klid, sebevědomí a lepší uvědomění všeho kolem. Často jsem byla spokojená jen tak, bez zjevného důvodu a víc než dřív jsem se radovala z naprosto obyčejných věcí.

Netvrdím, že jsem byla v zenovém stavu 24/7, ale i ty náročnější situace se mi dařilo zvládat jinak. Výrazně ubylo dramat a to, co bych v minulosti považovala za vážné a strašně těžké, najednou bylo vlastně často k smíchu a nebo jsem to prostě přešla. Spoustu věcí, které bych dřív řešila, jsem teď nechala být. Ušetřilo mi to spoustu času a energie. Takhle na mě působí kombinace principů jógy a nestěžování.

No jo, ale co by to bylo za život bez dramat?

Můj egouš se zřejmě rozhodl, že nějaké to vzrůšo by nebylo špatné. Dramata mu začaly chybět, a tak si je začal vytvářet. Výstižně o tom píše i Eckhart Tolle v knize Moc přítomného okamžiku, kde popisuje, jak se člověk do sítě dramat chytí a stává se nich závislý. Je fajn to vědět, ovšem praxe je praxe. Ani nevím, kdy přesně se to stalo, ale najednou jsem zjistila, že nedokážu jen tak pozorovat a vnímat.

Moje mysl se stávala den ode dne aktivnější a začala zase spřádat hovadiny. Všimla jsem si toho a pozorovala myšlenky, které mi v hlavě lítaly jako míčky ode zdi ke zdi. Přesto a nebo právě proto, jsem ale mockrát nedokázala nereagovat. A tak jsem se s překvapením a někdy i šokem dívala na svoje reakce, jak znovu vytvářím dramata a kritizuji. Jo jo, právě při kritice jsem se přistihla během léta už tolikrát, že už nebylo možné to dál ignorovat.

Proto byl 14. 8. 2018 fialový náramek znovu vytažen ze šuplíku a uvelebil se na mém levém zápěstí, aby hned pár hodin poté šupajdil na druhou ruku. Sakra, co to zase je toto? Moje velice dobrá astroložka a kamarádka mi nedávno svěřila, že letní konstelace jsou velice náročné a dynamické pro spoustu lidí. Že se často vrací to, o čem jsme byli přesvědčení, že už to máme vyřešené a zpracované.

Hm… mohla bych to vzít jako výmluvu, že s tím vlastně nejde nic dělat, když jsou ty konstelace tak silné. Mohla bych počkat, až to přejde. Jenže, já vím, že takové věci většinou samy nezmizí a pokud se s nimi vědomě nepracuje, jsou jako sněhová koule řítící se ze svahu. Pořád se zvětšují a nakonec v nich člověk může skončit totálně zmrzlý a neschopný pohybu.

Začal opět klasický scénář den 1., den 1., den 2., den 1. Ale to nejtěžší na celém tom procesu bylo přiznat si, že si nestěžování potřebuji znovu oprášit a vrátit se na startovní čáru.

A došlo mi naprosto jasně, že je to stejné, jako s jógou a jejími principy. Pokud se jimi řídím a jógu praktikuji, byť pár minut denně, žiji. Žiji jógu a to i v případě, že dělám nevyhnutelné chyby. To ale nevadí, důležitý je přístup. Jsem na cestě a jdu tím směrem, který mi dává smysl a je pro mě ten správný.

Jóga krásně funguje a vede mě.

Nebo spíš já se jí nechávám vést. Jakmile bych ale s jógou přestala a řekla si: no co, však já už to všechno znám, už si můžu dovolit jógu pustit, stalo by se hádám něco velice podobného, jako s nestěžovací výzvou. Jen na ještě hlubší úrovni. Možná bych si pak nebyla ani ochotná připustit, že je načase zase něco změnit. Naštěstí je ve mně jóga už tak hluboce zakořeněná, že to nejde. A rozhodla jsem se ji okořenit a obohatit tím, že budu znovu soutěžit sama se sebou a hlídat si, co říkám a jak.

Tak mi držte palce. Rozhodla jsem se totiž, že pokaždé když se přistihnu u porušení pravidla nestěžování si, kromě přendání náramku, se usměji.

Nebo se o to aspoň pokusím, abych celý ten proces nebrala moc vážně. Cha chá! Ten glum ve mně (jak občas nazývám egouška) se pěkně chechtá a říká: pánešek neví, co říká. Šak poškej…

Závěr: Nejsem tak silná ani uvědomělá, jak si moje mysl myslela, a je to naprosto ok. Výzvu neabsolvuji proto, abych se pak mohla pochválit a mít se raději. Jen už si nedokážu lhát a tvářit se, že jsem nestěžovací guru.

Poslední týdny mám hlavu plnou myšlenek – tohle jsem psala tuším během dubna a já využívám toho, že už mám článek napsaný. Velice se to hodí, jelikož teď během léta naopak dobíjím baterky a nechodí ke mně skoro nic, prostě odpočívám.

Takže na jaře to bylo takto: Lezou ke mně nápady i inspirace ze všech stran, a někdy je jich tolik, že je nestačím chytat a zapisovat. A když si nedám bacha, vznikne mi v hlavě pěkný chaos, ve kterém se ztrácím. Připadám si skoro jako kanál, přes který leze cosi, co zatím nedokážu správně definovat.

Rozumějte, mně nevadí být kanálem (tuto hlášku si s dovolením půjčuji od Simony Babčákové, která ji s živelností sobě vlastní pronesla na úžasné akci ženy ženám 2017), ale cítím, že je potřeba ten tok trochu usměrnit. Mrknout do něj a nechat si jen to, co ke mně opravdu patří a zbytek pustit.

Kdykoli cokoli tvořím, píšu, vymýšlím, rozhoduji se, snažím se o to, aby konečný výsledek prolezl 3 filtry a já si tak na konci mohla být jistá tím, že:

Je to s mnou v souladu – filtr srdce

Tzn. v kterémkoli rozpoložení jsem schopná si říct „jo, tohle jsem já“. tohle opravdu cítím, vnitřně s tím souhlasím. Ne proto, abych nějak vypadala, někam zapadla a nějak správně působila, ale protože to vnímám jako svoji vnitřní pravdu.

Stojím nohama na zemi – filtr selského rozumu.

Že to všechno, co tvořím – a nemyslím tím jen tu viditelnou tvorbu, jako například web, ale celkově, jak žiji – není mimo mísu. Že neulétávám na něčem jenom proto, že jsem to někde přečetla, nebo jsem to zaslechla, nebo to říkal některý z gurů. Cokoli někde zaslechnu, přečtu či se jinak dozvím se pokouším profiltrovat právě přes selský rozum. Je tohle něco, co mi dává fakt smysl? Dá se to aplikovat do skutečného života, který žiji?

Do toho moc nezasahuje egouš – pokus o sladění rozumu a srdce.

Tedy ne, že bych neměla ráda svoje ego. Věřím, že ego má každý z nás ze správného důvodu a zjistila jsem, že moc nepomáhá vnímat ho jako o záškodníka. Jen je třeba naučit se s ním zacházet. Ale o tom třeba zase v jiném článku. V tomto případě mám na mysli jakousi umírněnost. Nedovolit, aby mi pýcha nebo momentální pocit, že „jsem fakt dobrá“ nezaplácl vědomí tak, že ztratím kontakt sama se sebou a budu dělat kraviny. Myslím tím fakt kraviny, kdy se budu od sebe a od toho kdo jsem vzdalovat. Nemyslím kraviny ve stylu blbnutí a hravosti, ty naopak vnímám jako užitečné

Troufám si tvrdit, že tyto „filtry“ může zapojovat každý kdykoli a kdekoli.

Jako příklad uvedu svoji lekci jógy. Představte si, že poprvé přijdete ke mně na jógu. Možná je to dokonce vaše první hodina jógy v životě. Zřejmě máte nějaké očekávání, možná se i trochu bojíte. A teď se objevím já a zahájím hodinu. A mluvím. A za dobu trvání lekce toho nakecám celkem dost.

Jedna z mých oblíbených instrukcí je – pokuste se nebýt na autopilotovi. Vnímejte, co cítíte a jak se cítíte. A tohle můžete aplikovat i na to, které informace k sobě pustíte. Vnímejte, jestli s vámi to, co říkám, opravdu souzní. Jestli z toho máte dobrý pocit. Jestli vám to dává smysl.

Zapojte selský rozum a vnímejte svoje pocity a srdce i při hodinách jógy nebo kdekoli jinde a vyfiltrujte si to, co pro vás bude přínosné. Nejde o to plnit bezmyšlenkovitě příkazy instruktora (či nějaké jiné „autority“ například v práci), ale postupně se sebe ptát – je mi v této pozici dobře? Je mi na této lekci dobře? Dělám to, co opravdu dělat chci? Můžu něco změnit? Je to pro mě ok? Není to celé blbost? Je tam smysluplný záměr? Doplňte si jakékoli další otázky, které vás napadnou při kterékoli činnosti nebo akci. A pozorujte, co se začne dít, když si začnete pravdivě odpovídat.

Dnes mám volno. Nedělám nic. Uvědomila jsem si, jak je to dlouho, co jsem naposled jen tak ležela v posteli s tím, že nejbližší hodiny nic nemusím.

Převládala u mě akčnost a konání. Což je fajn, ale není fajn to přehnat.

O to sladší je pak ale odpočinek. Nechat všechno být. Připadá mi, že můj mozek úplně nefunguje. Že je v jakémsi „restart“ stavu, a tak po něm nic nechci. A často se mi stává, že když úplně vypnu a nikam se netlačím, začnou mi proudit myšlenky, které je třeba zapsat. Jako teď.

Dovolit si, umožnit a plynout. Slova, která mi přišla na mysl s tím, že je to přesně to, co potřebuji. Nesnažit se něco zařídit, vyřídit, posunout. Nekontrolovat, neanalyzovat, neřešit, co bude.

Zatím vždy, když jsem dokázala pustit očekávání a nechala věci plynout, vše nakonec dopadlo jak nejlíp mohlo. Nejde o to, že bych celou dobu seděla na místě a čekala, že se někde něco zařídí samo bez mého přičinění. Jedná se spíš o uvědomění, o takovou vnitřní jistotu, která ví, kdy je třeba jednat, a kdy věci nechat být.

A právě v takovém období se momentálně nacházím. A je to úžasné. Taková úleva! Zase můžu všechno pustit a užívat si prostého bytí.

Na podzim mě čekají nové projekty a s tím spojené zařizování a organizace, ale není nutné to vše řešit dnes. Dnes si dovolím uvolnění a umožním, aby ke mně plynulo vše, co má v ten správný čas.

Nedávno jsem si při praktikování jógy uvědomila, že na mě působí jako wellness. Je tak příjemné se zastavit, prodýchat, uvolnit se, věnovat si čas a prostor.

Po cvičení jógy se prostě cítím jako po velice příjemné masáži nebo po sauně. Uvolněná, klidná a v pohodě. A pokud se navíc cvičí venku, je účinek ještě intenzivnější. Propojí se síla jógy se silou přírody.

Než půjdete na příští lekci jógy, můžete se předtím naladit na pocit, že sobě a svému tělu dopřejete luxus wellness. Užijete si osvěžení a zároveň zklidnění, které vám přináší dech. Zahřejete se při praktikování jednotlivých pozic.

Uvolníte se a odpočinete si při závěrečné relaxaci. Procítíte, jak málo stačí k tomu, abyste se cítili lépe. Že není potřeba finančně náročných procedur (i když i ty mají jednou za čas něco do sebe). Že často stačí se prostě jen zastavit a být. A užít si každý nádech i výdech. Usmát se. Jen tak, bez zjevného důvodu. Dát si čaj či víno, pustit oblíbenou hudbu, nebo jen poslouchat ticho a nohy hodit nahoru. To už sice není jóga, ale filosofie je stejná. Dopřáváte svému tělu i duši wellness, zastavení a klid. V této chvíli nic nemusíte a nic neočekáváte, prostě jen jste.

Krásně se to navíc propojuje s filosofií hygge, která, jak se zdá, ze severských zemí pomalu proniká i více na jih. Hygge je umění zařídit si a vychutnat pohodu, která pramení z těch nejjednodušších věcí – prožití okamžiku se všemi jeho detaily. Ale o tom až v příště.