Je to sranda všechno! 15. 3. 2018 mám zapsaný v deníku coby den, kdy jsem zvládla nestěžovací výzvu. Byla jsem na sebe pyšná. A několik dlouhých měsíců jsem si užívala všechny benefity plynoucí z nestěžování.
A to větší jasnost a vyrovnanost, klid, sebevědomí a lepší uvědomění všeho kolem. Často jsem byla spokojená jen tak, bez zjevného důvodu a víc než dřív jsem se radovala z naprosto obyčejných věcí.
Netvrdím, že jsem byla v zenovém stavu 24/7, ale i ty náročnější situace se mi dařilo zvládat jinak. Výrazně ubylo dramat a to, co bych v minulosti považovala za vážné a strašně těžké, najednou bylo vlastně často k smíchu a nebo jsem to prostě přešla. Spoustu věcí, které bych dřív řešila, jsem teď nechala být. Ušetřilo mi to spoustu času a energie. Takhle na mě působí kombinace principů jógy a nestěžování.
No jo, ale co by to bylo za život bez dramat?
Můj egouš se zřejmě rozhodl, že nějaké to vzrůšo by nebylo špatné. Dramata mu začaly chybět, a tak si je začal vytvářet. Výstižně o tom píše i Eckhart Tolle v knize Moc přítomného okamžiku, kde popisuje, jak se člověk do sítě dramat chytí a stává se nich závislý. Je fajn to vědět, ovšem praxe je praxe. Ani nevím, kdy přesně se to stalo, ale najednou jsem zjistila, že nedokážu jen tak pozorovat a vnímat.
Moje mysl se stávala den ode dne aktivnější a začala zase spřádat hovadiny. Všimla jsem si toho a pozorovala myšlenky, které mi v hlavě lítaly jako míčky ode zdi ke zdi. Přesto a nebo právě proto, jsem ale mockrát nedokázala nereagovat. A tak jsem se s překvapením a někdy i šokem dívala na svoje reakce, jak znovu vytvářím dramata a kritizuji. Jo jo, právě při kritice jsem se přistihla během léta už tolikrát, že už nebylo možné to dál ignorovat.
Proto byl 14. 8. 2018 fialový náramek znovu vytažen ze šuplíku a uvelebil se na mém levém zápěstí, aby hned pár hodin poté šupajdil na druhou ruku. Sakra, co to zase je toto? Moje velice dobrá astroložka a kamarádka mi nedávno svěřila, že letní konstelace jsou velice náročné a dynamické pro spoustu lidí. Že se často vrací to, o čem jsme byli přesvědčení, že už to máme vyřešené a zpracované.
Hm… mohla bych to vzít jako výmluvu, že s tím vlastně nejde nic dělat, když jsou ty konstelace tak silné. Mohla bych počkat, až to přejde. Jenže, já vím, že takové věci většinou samy nezmizí a pokud se s nimi vědomě nepracuje, jsou jako sněhová koule řítící se ze svahu. Pořád se zvětšují a nakonec v nich člověk může skončit totálně zmrzlý a neschopný pohybu.
Začal opět klasický scénář den 1., den 1., den 2., den 1. Ale to nejtěžší na celém tom procesu bylo přiznat si, že si nestěžování potřebuji znovu oprášit a vrátit se na startovní čáru.
A došlo mi naprosto jasně, že je to stejné, jako s jógou a jejími principy. Pokud se jimi řídím a jógu praktikuji, byť pár minut denně, žiji. Žiji jógu a to i v případě, že dělám nevyhnutelné chyby. To ale nevadí, důležitý je přístup. Jsem na cestě a jdu tím směrem, který mi dává smysl a je pro mě ten správný.
Jóga krásně funguje a vede mě.
Nebo spíš já se jí nechávám vést. Jakmile bych ale s jógou přestala a řekla si: no co, však já už to všechno znám, už si můžu dovolit jógu pustit, stalo by se hádám něco velice podobného, jako s nestěžovací výzvou. Jen na ještě hlubší úrovni. Možná bych si pak nebyla ani ochotná připustit, že je načase zase něco změnit. Naštěstí je ve mně jóga už tak hluboce zakořeněná, že to nejde. A rozhodla jsem se ji okořenit a obohatit tím, že budu znovu soutěžit sama se sebou a hlídat si, co říkám a jak.
Tak mi držte palce. Rozhodla jsem se totiž, že pokaždé když se přistihnu u porušení pravidla nestěžování si, kromě přendání náramku, se usměji.
Nebo se o to aspoň pokusím, abych celý ten proces nebrala moc vážně. Cha chá! Ten glum ve mně (jak občas nazývám egouška) se pěkně chechtá a říká: pánešek neví, co říká. Šak poškej…
Závěr: Nejsem tak silná ani uvědomělá, jak si moje mysl myslela, a je to naprosto ok. Výzvu neabsolvuji proto, abych se pak mohla pochválit a mít se raději. Jen už si nedokážu lhát a tvářit se, že jsem nestěžovací guru.