Život je pestrý, nevyzpytatelný, krásný i drsný. Občas se ocitáme v šoku. Hledíme, co se to děje a nemůžeme dělat nic jiného, než tím vším projít.
Vnější realitu často změnit nelze, tu vnitřní ano. Jóga pomáhá najít střed, oporu a situaci ustát. I takto může probíhat terapie jógou v praxi.
Když čelím tsunami (dosaďte si jakoukoli náročnou až katastrofální situaci) a nevěřícně zírám na tu obří vlnu, která se mě chystá spláchnout, dýchám. Mám otevřené oči a neschovávám se. Nechám se tou vlnou zavalit a pokouším se ji ustát. A když spadnu, s hubou plnou písku znovu vstanu. Věřím, že jakkoli jsou okolnosti náročné, všechno dobře dopadne. Netuším jak, ani co všechno se změní, ale vím, že to bude v pořádku.
Jak mi v tomto postoji pomáhá jóga?
1. Dech
Kdykoli nevím, co mám dělat, jak se zachovat, jsem bezradná – dýchám. Vědomě. Pomalu. Plně. A pozoruji. Sebe, svoje reakce i to, co se děje kolem. Dech zklidňuje, pomáhá vytvářet nadhled. Díky němu si uvědomím, že dokud dýchám, tak žiji a svým postojem a přístupem toho můžu hodně ovlivnit.
2. Pozice bojovníka
Já si vybírám variantu II., kdy se bojovník dívá do dálky za konečky prstů. Vidí svůj cíl, který nemusí být pevně definovaný. Jde často spíš o směr, než cíl. Bojovník učí realitu ustát a přijmout, neměnit ji. Vyvolává pocit vnitřní síly. Vím, že všechno, co mi život postaví do cesty, dokážu zvládnout. Mám sama v sobě oporu, dokážu procítit svůj střed a usadit se v něm.
3. Pozice hrdiny
V sedu na patách spojím ruce před hrudníkem a skloním hlavu. Pokora. Víra. Hrdina pomáhá přijmout situaci taková, jaká je s vírou, že všechno bude v pořádku. Zatím nevidím vyšší smysl toho, co se děje. Ani ho vidět nemůžu. Potřebuji jen věřit, že je všechno ok. Důvěřovat životu, že to se mnou myslí dobře i přesto, že teď všude může být chaos, zmatek, nejistota a strach.
4. Pozice hory
Stojím s otevřeným hrudníkem, narovnanými zády a s pevnou oporou v chodidlech. Ruce jsou podél těla, ramena dole. Vnímám pocit jistoty a stability při spojení se zemí. Všechny emoce, které mnou cloumají a vyvolávají další vlny tsunami, nechám procházet tělem. Ventiluji je vědomě tak, jak nejlépe umím. Nenechávám si je v hlavě. Ať je to emoce sebehorší, uvědomím si ji a dovolím si ji procítit. Odolám tomu jí vzdorovat. Pomáhá spojení nohou se zemí a dech.
5. Úsměv
Až pomine nejhorší šok, dovolím si usmát se. Letmo. Trošku. Na pár vteřin, než si začnu připadat jako blbec a usměji se třeba ještě víc. Uvolním obličej. Pustím napětí z čelistí, nechám zmizet vrásky z oblasti mezi obočím. A znovu dýchám.
6. Jsem na sebe hodná
Čím náročnější je situace, kterou procházím, tím jsem na sebe hodnější. Nemám na sebe přehnané nároky. Dovolím si pustit aktivity, kterou nejsou nezbytně nutné. Ptám se sama sebe, co by mi udělalo radost a dopřeji si to. Příjemné vůně – v krizi mi pomáhá mandarinka (přišla jsem na chuť esencím od Bewitu) nebo levandule. Zapálím si svíčku, uvařím si čaj (levandulový) a nespěchám. S ničím. A když je kolem mě Ondra a vyžaduje pozornost, jsem laskavá k sobě i k němu.
7. Vědomá pozornost
Stejně jako dech je součástí všech pozic a situací. Někdy to jde hůř, někdy líp, ale vždycky tam je. Jsem pozorovatel. Pokouším se nehodnotit, neanalyzovat a nepředbíhat. Vnímám, co je teď a když mě mysl tahá do budoucnosti a vymýšlí šílené scénáře, usměrním ji. Řeknu „Hele, já vím, že se strašně bojíš, chápu to. Ale nebudeme teď řešit, co bude za týden, za měsíc, za rok. Všechno se vyvine jak má. Stačí zvládnout tento okamžik a den a po něm další.“ A říkám jí to třeba 100× denně. Až tomu uvěří ona, i já.
Třeba se něco z výše uvedeného bude hodit i někomu dalšímu, až se zase jednou život rozhodne vymáchat nám čumák v bahně. Namasté.