Autor: Pavla Čadová

Milí přátelé i Vy, kteří jen „náhodně“ čtete tato slova,

zvu vás do podzimní výzvy, jejíž záměrem není další technika nebo zvládnutí něčeho – jde o skutečné dočerpání energie z vlastních zdrojů.

Tato inspirace je především pro Vás, kdo cítíte, že už je toho prostě moc – moc úkolů, práce, emocí, lidí, myšlenek, překračování komfortních zón, motivačních řečí a rčení „když nemůžeš, přidej víc“…

.. jste vyčerpaní a frustrovaní a představa jakékoli další techniky nebo čehokoli, co je potřeba nacpat do už tak přecpaného rozvrhu vás děsí tak, že se vám ježí chlupy i vlasy…

Vyzkoušet bych to ale doporučovala všem, protože toto spočinutí má opravdu intenzivní trvalé následky, byť se na první pohled může jevit velice primitivně. Jak už jsem si ale často ověřila, ty nejjednodušší věci bývají často těmi nejmocnějšími.

K tomuto článku i této výzvě mě, mimo jiné, inspirovala Markéta Strnadová a její článek „Léčba klidem – následky nedozírné“ https://marketastrnadova.cz/dokud-se-nezamilujeme-do-ticha-nicoty-a-prazdnoty-nic-se-tu-nezmeni/ 

Doporučuju postupně přečíst všechny čtyři články, i když jsou delší. Dala totiž úžasně do souvislostí fakta, která když si přečtete, docvakne Vám ono „AHA“ natolik, že se možná konečně s úlevou položíte na gauč, přikryjete dekou, zavřete slastně oči a vydechnete ach…nebo mmmm..

Proto pojďme se cíleně zastavit a ponořit se do energií, které se dnes považují až za hříšné, jak píše Markéta – což jsou energie prostého nic nedělání – řečeno jazykem italů „dolce farniente“:-)

DOVOLIT SI TO, JE ČASTO TO NEJTĚŽŠÍ..

Do prostoru, kdy si dovolíme nedělat vůbec nic. Opravdu NIC. Nemeditovat, nevizualizovat, neafirmovat, nesnažit se pracovat se svou myslí a dokonce se ani nevěnovat žádným dechovým technikám..

Ano, přesně tak. Já, lektorka funkčního dýchání vás vybízím k tomu, že po dobu tohoto odpočinku nemáte pracovat dokonce ani se svým vlastním dechem:-)

Nenechte se ale mýlit. Neříkám, abyste se vykašlali na dech nebo na cokoli přínosného pro tělo. Pohyb, jóga, další aktivity i dechové techniky jsou úžasnými nástroji, které fungují. Pokud jsou ovšem užívány správně bez tlaku na perfektní a rychlý výsledek.

Problém nastává tehdy, když je náš život plný úkolů, práce, výzev, technik, aktivit.. a nezbývá žádný prostor pro ono „NIC“, kde se potom děje všechno, co je potřeba – regenerace na úrovni těla, mysli i duše.

Žijeme v době, která se z určitého úhlu pohledu jeví jako šílená.. ve společnosti pořád převažuje pseudohodnota, která je založená na výkonu, rychlosti a furtněcodělání..

Proto se mnou tak souzní ono označení „hříšné“, protože skutečný odpočinek a nicnedělání je většinovou společností výrazně podhodnocován, někdy až odsuzován..

Sice už se více zmiňují termíny jako zpomalení, meditace, zklidnění, uvolnění.. ale v myslích a tělech většiny lidí je velice silně zakořeněno přesvědčení – ještě nejsem dost, nezasloužím si, ještě toto potřebuju zvládnout, dokončit, udělat.. teprve potom si odpočinu, potom se odměním, potom budu šťastnější..

Je to past a spousta z nás už si je toho dokonce i vědoma. A přesto znovu a znovu do této pasti padáme, protože je tak rozšířená.. protože když nepřidám, nemám odškrtnutý dostatečný počet položek z „to do“ listu, nenachodím x kroků denně, nezvládnu x technik osobního rozvoje – dosaďte si cokoli.. nejsem prostě dost dobrá/dost dobrý..

A padáme do ní i proto, že naše tělo už může být tak zvyklé na napětí, že jakékoli uvolnění a zastavení může být nervovým systémem považováno za ohrožující..

Abych to uvedla do rovnováhy – určitě potřebujeme být aktivní, konat, hýbat se..je to naší přirozeností. Otázkou ovšem je, jestli na to skutečně máme energii a zdroje, ze kterých brát.. A jestli dlouhodobě nejedeme na energetický dluh.. protože bohužel realita je taková, že většina lidí na ten dluh jede a je jen otázkou času, než tělo řekne – DOST, KONČÍME KÁMO..

Řešením není kouzelná pilulka nebo používání dalších a dalších nástrojů, ale prostý odpočinek, kdy dáme svému tělu a sami sobě skutečný pokoj a ticho nebo příjemnou hudbu.

V čem tato „hříšná“ výzva spočívá?

• Jen tak být, ležet se zavřenýma očima, nechat tělo dýchat a dát prostor všemu, co v sobě cítím.
  
  
• Nemít žádný cíl ani záměr – jsem tu jenom já a jsem tu jenom pro sebe.
  
  
• Nesnažit se přeladit na jiné frekvence a cítit se líp – neafirmuju, nevizualizuju, nemanifestuju, nemedituju.. Nesnažím se ani nic vyřešit nebo rozhodnout.
  
  
• V těchto minutách, které patří jen mě, dovoluju svému tělu cítit úplně všechno – což může být příjemné i nepříjemné, ale já s tím nepříjemným nebojuju a ani se to příjemné nesnažím udržet.
  
  
• Vytvářím prostor pro vše, co ve mně teď je – pocity, emoce, stavy.. a nechávám je být s vědomím, že je to naprosto v pořádku i přesto, že někdy je to opravdu hodně nepříjemné, protože něco ve mně se tomu tichu a totálnímu zastavení brání.
  
  
• Nechat svoji mysl běžet, nesnažit se zastavovat myšlenky nebo je měnit – nechávám je být s vědomím, že já jsem tím, kdo je pozoruje, ale nejsem ony. I přesto, že někdy je nedílnou součástí celého procesu i to, že se s myšlenkami a emocemi plně ztotožníme..
  
  
• Nechat, ať se objeví vnitřní kritik a sabotér, který velice pravděpodobně bude mít s tímto zastavením problém. Poslouchám, co říká a mumlá a nechávám ho, ať se projeví. Je to část mě, která jako všechny ostatní části, chce být jen viděná a uznaná.
  
  
• Ponořit se do pocitu, že právě teď, kdy nedělám vůbec nic a možná se cítím slabě a vyčerpaně, dělám „obrovskou práci“ právě tím, že nedělám vůbec nic a nechávám své tělo i duši hluboce regenerovat. Toto je ona hodnota, která se nedá vyčíslit ani ničím jiným nahradit.
  
  
• Tady v tomto prostoru několika minut jsem jenom já – jsem sama se sebou, můžu se obejmout, usmívat se nebo brečet, laskavě k sobě promlouvat a utěšovat se jako malé dítě, pokud je to potřeba. Útěcha a laskavá pozornost, kterou dávám sama sobě je jako teplá peřina, kterou se přikryju, zahřeju a vyživím.
  
  
• Dát si 10 nebo 15 minut – nastavit si budíka, sdělit členům rodiny, že teď mám čas jen pro sebe. Schoulit se do klubíčka, pustit hudbu nebo zůstat v tichu, zapálit svíčku, přikrýt se dekou, zavřít oči a prostě jen být..
  
  
• Je na Vás, jestli si tento odpočinkový rituál a léčbu klidem naordinujete 1x, 2x nebo až 3x denně, jako doporučuje Markéta. Platí ale, že čím vyčerpanější jste, tím větší prioritou má tento odpočinek být. A to bez ohledu na to, že vnitřní sabotér křičí, že 30 minut denně je šílenost a kde na to máte vzít čas? Jenomže upřímně, pokud na sebe dlouhodobě nemáte čas ani 30 minut, jde o velký průšvih a je jen otázkou času, než se uděje něco, co tělo stejně nakonec zastaví..
  
  
• Smysl spočívá v tom se nejprve vyživit a teprve potom se pustit do práce, úkolů a povinností, aby bylo z čeho brát. Protože právě z té hluboké pasivity pak čerpáme energii, která může být využita na aktivity.
  
  
• Je ale důležité taky vědět, že tento odpočinek nebude fungovat, jestliže si ho zařadíte jako další položku na dlouhý seznam toho, co je potřeba udělat. Tento odpočinek není položka. Je to prostor, kde je možné dlouze vydechnout a přenechat veškerou kontrolu a řešení všeho a všech na Životu s vědomím, že je o mě i o vše důležité teď postaráno a já můžu jenom tak být.
  

Jak píše Markéta a já s ní naprosto souhlasím, následky této léčby klidem a odpočinkem jsou nedozírné.

Jde o krásné využívání ženské jinové vyživující energie, kterou v sobě máme všichni, ale nikdo nás většinou neučil, jak ji kultivovat a vnímat.

Je to o vychutnávání si plné přítomnosti, o zapojení smyslů, o pomalém dechu, o tom ach.. teď nic nemusím, teď opravdu nic nemusím..

Je to o postupné výrazné proměně nejen pocitů v těle, ale i chování a jednání, které už nebude tak reaktivní a velice pravděpodobně se přistihnete přitom, že jste k sobě laskavější, vnímavější a něžnější i v dalších situacích během dne.

Je to o tom, že díky tomuto pravidelnému zastavování se přirozeně začínáte žít jinak – pomaleji, vědoměji, lehčeji a s daleko větším požitkem.

Můžete taky vyzkoušet představu, že zaměstnáváte Vesmírného manažera, který se stará o veškeré zásadní oblasti vašeho života🙂 Je Vaším oddaným a velice schopným zaměstnancem. Aby ale mohl kvalitně pracovat je důležité umět mu důvěřovat a nechat ho konat. Ano, je potřeba v životě aktivně konat, ale stejně je důležitá je schopnost nechat věci být.
Protože když máme tendence přehnaně kontrolovat všechno a všechny ve snaze zařídit, aby se určité události nestaly, nebo naopak staly, vytváří se velký tlak, na který samozřejmě reaguje tělo i nervový systém.

I proto je tento odpočinek tak blahodárný. Pouštíme kontrolu, necháváme všechno, i sami sebe být a jsme v tom NIC, které ač může být zpočátku pro mysl děsivé, je jako úrodná půda. Ze které postupně může vyrůst něco skutečně krásného

Ideálně mi ale nevěřte, a vyzkoušejte to sami.

Proto vás všechny, koho si toto téma zavolalo vyzývám k bytí v hříšných energiích klidu a odpočinku 15 minut po dobu 30 dní alespoň 1x denně.

Kdo do toho jdete se mnou a jste odhodlaní se do odpočinku alespoň 1x denně ponořit, pošlete mi email na pavla.cadova78@gmail.com s předmětem – Podzimní odpočinková výzva.

Ze všech zúčastněných vylosuju na konci října 3 šťastlivce, kteří si kromě benefitů odpočinku mohou užít dvě lekce jógy zdarma, nebo 30 minutový výklad Osho zen tarotu.

Těším se na zpětné vazby, protože následky této péče o sebe jsou opravdu obrovské a zásadní. Nechte se překvapit:-)

Jsou tady lidi, kteří jsou na tom daleko hůř. Jsou nemocní, chudí, skutečně trpí.. já na slabost nemám nárok.

Dokud jsem zdravá/vý, dokud jsou děti zdravé a mám střechu nad hlavou, není důvod ani oprávnění k tomu cítit skutečný smutek, bolest, vyčerpání nebo dokonce odpadnout a nějakou dobu brečet.

Je dobré se na toto přesvědčení podívat z více úhlú pohledu.

Na jednu stranu ano – je důležité umět cítit vděčnost za prostý život, zdraví, teplou peřinu, dobré jídlo.. Toto je jeden ze základů spokojeného života. 

Na stranu druhou, pokud bychom to brali dogmaticky, nebyla by nikdy ochota ke změně, protože přece, na co si stěžuju? Jiní jsou na tom daleko hůř.. Je potřeba být vděčná/ný za to, co mám. Tento postoj potom paradoxně způsobuje to, že zůstáváme v podmínkách, které pro nás už nejsou k životu.. a ze strachu potom přijímáme to, co je pro nás ve skutečnosti nepřijatelné, jen to tak na první pohled a z rozumového hlediska nevypadá.

A neznamená to nutně, že podmínky k životu jsou drsné a k nepřežití, že mě někdo bije nebo šikanuje. Ty podmínky, které nejsou k životu se mohou projevovat i tak, že člověk, se kterým žijeme nás dlouhodobě skutečně nevnímá, nevidí a neslyší a vztah není naplňující – něco podstatného tam chybí a naše duše a tělo to cítí. Že do práce jdeme každý den se staženým žaludkem i přesto, že máme přece jistotu příjmu a jinde je to horší a všude je něco..

PŘIZNÁNÍ A PRAVDA

Přiznání si tohoto stavu, něco jako – Bože, já jsem vděčná za všechno, co mám a přesto nejsem šťastná a naplněná a jsem ochotná to uvidět a vydat se cestou změny i přesto, že nevím, kam mě zavede, je aktem obrovské odvahy.

Pravda, byť syrová, totiž osvobozuje. Ale pravdou taky je, že postavení se čelem této pravdě sebou přináší i schopnost čelit vlastní slabosti, chaosu, nejistotě a zranitelnosti. Čelit tomu, že se člověk otevře bolesti, kterou sebou tato pravda přináší a skutečně si ji prožije. Nebude o ní jen mluvit a racionalizovat si ji, aby ji tak mentálně vyřešil, ale skutečně ji prožije s vědomím toho, že jiná cesta není. Protože aby byla vnitřní proměna skutečná, je potřeba projít skrze ni.

A to může znamenat i to, že sám sebe přistihne, že brečí jak malé děcko pod peřinou, protože si dovolil přiznat a uvidět, že život, jaký vedl a na který byl zvyklý, končí.. a neví se, co bude dál.

Mistrovstvím je, projít touto bolestí tak, abychom se u toho neztotožnili s postojem oběti – chudáka, kterému život bere jistoty. A současně si dovolili tou obětí i chvíli vědomě být a procítit si ji, protože z lidského pohledu se určité situace opravdu jeví jako oprávněné nespravedlivé a nefér..

Zároveň ale s touto ochotou přiznat si pravdu a procítit bolest přichází pro danou bytost obrovská podpora od Života. Záměrně píšu Život s velkým Ž, protože tato inteligence je opravdu mocná a když se jí učíme naslouchat a vnímat ji, zjišťujeme, že opravdu pracuje pro nás, ne proti nám. A to i přesto, že nám na nějakou dobu odebere všechny zdánlivé jistoty.

CHAOS A NEJISTOTA

A právě tento meziprostor, kdy staré končí a nové tady ještě není, je i prostorem zrodu našeho pravého já, které se postupně právě přes tyto mezní situace, osvobozuje od těžkých omezení typu – to si nemůžu dovolit, to je rozežranost, vypadám jak blázen a šílenec, to nedokážu, na to nemám, jsem moc citlivá, moc slabá.. moc cokoli.. nebo málo cokoli..

Toto je prostor hluboké transformace, kdy je nutné se odevzdat něčemu vyššímu s vědomím, že je o nás vždy postaráno. Neznamená to sedět na zadku a čekat, až se něco stane. Ale zkoušet žít tu alchymii a kombinaci „nechat věci, ať se dějí“ s konáním v realitě – vyjdářit se, projevit, říct ano i ne a čelit této pravdě i v reálném životě a pokoušet se konat v souladu s ní..

Na teoretické rovině se to zdá jednoduché, ovšem procházet a proměňovat se v souladu s touto novou pravdou a jít novým neprozkoumaným směřem vyžaduje obrovskou odvahu, sílu i laskavost k sobě a svému vnitřnímu dítěti, které v této době bývá vyděšené, může se vztekat, zamrzat, schovávat hlavu do písku.. A je na nás, abychom se učili se o tuto část sebe postarat a postupně zase o kus víc dospět. 

Ovšem nejdříve je nutné ji uvidět a přiznat si, že je naprosto v pořádku a lidské cítit slabost, strach, bezmoc, vinu, stud, nejistotu, chaos a všechny další odstíny lidského bytí. Jedině tímto způsobem, kdy procházíme vlastním podsvětím a temnotou, se v nás totiž prohlubuje skutečný soucit a jedině tímto způsobem následně můžeme prožívat i milost a podporu od života..

Na úplný závěr ještě odlehčení. Ve všech těch syrových pravdách a emocích je důležité umět se zaměřit i na to dobré a krásné a zkusit situaci odlehčit humorem – i kdyby měl být černý, ten je vlastně možná pro toto období úplně nejvhodnější 

A je taky zcela a naprosto v pořádku požádat o pomoc a podporu. Protože tyto emoce za nás sice nikdo neprožije, ani nás nikdo nezachrání, ale je tak úlevné moct někoho obejmout nebo jen držet za ruku, když je nám těžko. A ten člověk tam s námi prostě jen je, nemusí udílet žádné chytré rady ani nadávat na ty idioty, kteří toto příkoří zdánlivě způsobili..

Jen být s někým, kdo chápe, protože sám něco podobného prožil, je darem k nezaplacení, protože toto je ta lidskost, kterou v této době, troufám si říct, potřebujeme ještě víc, než sůl..

Klasika. Je advent. V ideálním případě stav pro zpomalení, až skoro zastavení, rozjímání a introspekci. Realita je ovšem taková, jaká je. Ať už ve firmách nebo v rodinách, většina lidí v prosinci lítají jak fretky, aby všechno stihli a mohli pak 24. odpadnout s uffff – konečně..

A jo, já mám taky tendence lítat a hyperventilovat – tzn. rychle a mělce dýchat. Vidím to.. Když je toho hodně a člověk je ve stresu, přebírá vedení plně autopilot – podvědomá mysl a bytí v přítomnosti jde úplně do kytek. V hlavě frčí hromada myšlenek a tělo je, ať si to uvědomujeme nebo ne, v permanentním stresu, což se projevuje naprosto jasně právě v dýchání.

A jelikož většina z nás si v této době nemůže nebo nechce vzít volno, protože určité věci prostě je potřeba dokončit, vytvořit, udělat, nakoupit, zavolat, zařídit.. i tak je tady možnost volby.

Kromě toho, že je dobré se opravdu zaměřit na priority, zjednodušit a osekat hovadiny typu „měla bych“ – máme neustále k dispozici jedinečný zklidňující a zpomalující nástroj a tím je dech. 

Můžete klidně nakupovat, vařit, vysávat, psát na telefonu či počítači, jít, mluvit, být v interakci s jinými lidmi – a u toho všeho jemně a pomalu dýchat. Už jenom tím, že na pár vteřin dáte pozornost svému dechu, začne se zpomalovat a zjemňovat.

Můžete mu i pomoct a cíleně a jemně prodlužovat výdechy. Ale opravdu jemně, ne násilně.

Je to jednoduché, a zároveň i velice účinné, pokud se toto praktikuje pravidelně. Začnete si postupně uvědomovat zpomalení a zklidnění uvnitř sebe, které se následně projeví i na venek. Více pak vnímáte sami sebe, svoje pocity, potřeby a více vnímáte i ostatní. A většinou přirozeně zpomalíte i pohyb. Zpřítomníte se. Projasní se mysl, uvolní obličej a často spontánně si začnete uvědomovat priority v daném okamžiku – co teď můžu udělat. Teď. Jaký teď je můj další krok. 

Tuto praxi je ideální provádět s lehkostí a hravě. Ne neuroticky a pod tlakem, kdy se pak ještě navíc zkritizujete, když máte pocit, že to sakra vůbec nejde..

Dejte šanci sobě i svému dechu a prostě to zkoušejte. Znovu a znovu. Ale ideálně bez toho tlaku, spíše se zvědavostí malého dítěte – co se stane, když to udělám? 

Je taky dobré vědět, že mysl a zažrané podvědomé programy udělají všechno proto, abyste to nedělali. Proč? Protože je to nebezpečné a mohla by nastat ta hrůza, že by se všechno nestihlo, něco by se pokazilo a vaše hodnota by tím mohla utrpět – protože nebyli jste dost dobří – nestihli jste, nezvládli jste, odpadli jste, ostatní jsou lepší a dávají to..

A teprve až toto je člověk schopen vidět, může s tím postupně začít něco dělat. Usmát se na svoji mysl, a na ten bič, který používá a říct – já tě vidím a rozhoduju se tentokrát to udělat jinak. A prostě začít pomalu dýchat.

A je krásné pozorovat, že nakonec právě díky tomu zpomalení dechu jste ve skutečnoti daleko efektivnější a zvládnete toho mnohem víc.

Ideálně mi nevěřte a vyzkoušejte to.

TIPY PRO PRAXI:

Během dne dávejte pozornost ke svému dechu. Ať už pracujete, vaříte, jdete, čekáte na poště, řídíte auto, začněte si uvědomovat, jak zrovna teď dýcháte. Dech jenom pozorujte a uvědomujte si ho. Zjistíte, že i tohle už stačí k tomu, aby se dech začal zpomalovat zjemňovat.

Vyšší level – uvědomte si svůj dech, když jste v emocích – jste podráždění, frustrovaní, vzteklí, vystrašení.. A když to aspoň trochu půjde (emoce nejsou mega hodně intenzivní), začněte prodlužovat výdech. Jemně a pomalu. Ne křečovitě nebo násilně.

Další vyšší level – dejte na první místo svůj jemný pomalý dech a tomu přizpůsobujte pohyb – jdete na procházku, nakupujete, uklízíte, chodíte po kanceláři – funíte a dýcháte rychle a mělce nebo dýcháte jemně a pomalu?

A prosím nekritizujte se, když zjistíte, že dýcháte jak „sentinel“ – jak by řekl Rosťa Václavek:-) Je to cesta. Kromě svého dýchání totiž postupně proměňujte i způsob svého myšlení a chování a to je velká věc.

Foto: unsplash.com

Ať už si toho člověk je nebo není vědom, tvoří. Svými myšlenkami, pocity, postojem.. 

A v posledních letech se mi čím dál víc a výrazněji ukazují kontrasty. Jaké to je, když realitu tvořím z uvolněnosti, důvěry, přítomnosti a co se mi v životě ukazuje, když uvěřím méněcennosti, strachu a bezmoci.

Současně ale ta zkušenost vnitřní bezmoci, kdy jsem opravdu o tu svou moc přišla a nebyla schopná používat nástroje, které mi roky fungovaly, byla velice cenná. 

Přiznání si toho, že v životě jsou a mohou být momenty, kdy není síla ani energie změnit přístup, proměnit myšlenky, zaměřit cíleně pozornost.. slouží k úplnému odevzdání se.

Když už nevím, co mám dělat, nic nezabírá a všude vládne chaos a nejistota, pak už nezbývá nic jiného, než se pustit a celou svou bytostí přijmout, že ač jsem tvůrce, je tady zároveň vyšší síla, která mě přesahuje. 

Mocná a obrovská energie, která vytvořila zemi i celý vesmír. Která geniálním způsobem zařizuje to, že dítě vyroste v břiše matky. Která prostupuje celou přírodou a tedy i námi.

Jak píše Anita Moorjani ve své knize Musela jsem zemřít – každou buňkou našeho těla proudí úžasná životní síla. Jsme s ní neustále ve spojení. A nemusíme nic dělat ani se o nic snažit, abychom ji mohli využívat. Jediné, co může bránit uvědomování si této energie je naše mysl. Jakmile mysl ustoupí z cesty a my pustíme sebeomezující představy, stavidla se otevřou.

Takže jak tedy tvořit? Jak si tvořit to, co chci žít, když je tady síla, která mě přesahuje? Může to vypadat, že už pak nic nemá cenu a netřeba vůbec nic dělat, aby se věci děly.

A ano, svým způsobem se vše opravdu děje samo. Tato pravda tady existuje. Já to ale současně vnímám tak, že je potřeba i moje osobní účast na tomto procesu.

Jakmile si začnu více a více uvědomovat, kdo skutečně jsem a pouštět ony sebeomezující představy (což by vydalo na samostatný článek či seminář:-), začínám s touto energií – se životem více spolupracovat.

MOJE OSOBNÍ VŮLE POŘÁD EXISTUJE, JEN UŽ SE DALEKO VÍCE PODŘIZUJE VŮLI VYŠŠÍ.

Jasněji a častěji vnímám, kdy jednat a kdy nechat věci být a uznávám a připouštím chyby, které jsou na této sebeobjevné a dobrodružné cestě nevyhnutelné. Jen je možné je přejmenovat na zkušenosti a prožitky, které jsou zásadní pro další růst a tvoření.

Ničemu taky neslouží srovnávat, kdo to má horší a kdo trpí víc. Za ty roky, kdy čím dál více poznávám sebe a principy života zjišťuju, že každý dostává na míru přesně to, co potřebuje. 

Tedy průchod údolím, svým podsvětím, stejně jako zázrak znovuzrození a vnímání života z jiné a vyšší perspektivy. Obojí je potřeba. 

Jakmile kdokoli projde tou silnou zkušeností, kdy nazrál čas a člověk sám sebe pustí do svých největších hlubin, na svoje dno, tak teprve potom se skutečně otevírá novému životu v plnosti a s daleko větší lehkostí, protože si svým způsobem prožil smrt, transformaci a rozpad toho starého uvnitř sebe.

KDYŽ PROCHÁZÍŠ PEKLEM, NEZASTAVUJ SE

Proto jak psal jednou Petr Casanova v některém ze svých časopisů – když procházíš peklem, nezastavuj se.

I to, že ráno vstaneš z postele a dokážeš si vyčistit zuby je obrovský výkon, jestliže zrovna čelíš sám sobě a svým nejhorším strachům a stínům. I v této chvíli je tvoje skutečná hodnota jako bytosti neměnná.

Někdo tvrdí, že toto už není potřeba. Že je možné žít už jen v lehkosti a radosti. Já to vnímám tak, že život v sobě opravdu obsahuje všechno a není možné ani žádoucí vypreparovat jen to dobré a krásné. 

Ale zároveň, pokud si dovolím to všechno prožívat s daleko větší důvěrou a otevřeností, proměňuje se vnímání a potom už i ty náročné a těžké období procházím jiným způsobem. S  pocitem většího smíření a přijetí.

Toto ale nejde zařídit mentálně myslí. Nechce se po nás totiž nic jiného, než se do života a prožitků skutečně ponořit a současně se u toho postupně učit zůstávat nohama na zemi, neulítávat z těla do jiných sfér či vesmírů. Propojit to božské a lidské. A to se nestane přes noc. Je to dlouhá, dobrodružná a fascinující cesta, a vy po ní jdete někdy s širokým úsměvem a radostí a jindy zase se strachem. Jenže zpátky už to nejde, tak co zbývá, než pokračovat dál. 

NEJSI V TOM SÁM/SAMA

Dalším bonusem tohoto období byla nutnost požádat o pomoc. A to vícekrát tak, abych si prožila, že je to naprosto v pořádku a mohla tak poznat další úžasné ženy i muže, kdy každý z nich přispěl významným „puclíkem“ do mého celkového obrazu. 

A znovu si tak v jiné hlubší kvalitě užít víkendové akce se ženami, které slouží nejen k vzájemné podpoře a atmosféře přijetí a důvěry, ale též k tomu vnímat a nacítit si vyšší verzi sebe sama. Právě ten život, který chci žít a já se tomu můžu postupně více otevírat a dovolovat si to. 

TANEC, OŽIVENÍ A DŮVĚRA 

Chci skutečně žít, tvořit, milovat, objevovat, smát se, oslavovat život, vnímat jeho krásu, zázraky i hojnost a zároveň uznávat a přijímat, že součástí života je i smutek a bolest. Protože tak to je. Nedá se jí vyhnout. Jen jak zjišťuju, je možné prožívat ji postupně jinak. S důvěrou, že vše se děje jak má i přesto, že to někdy vypadá tragicky a lidé čelí opravdu náročným situacím a výzvám. I toto je ale součást života, stejně jako smrt a snažit se to ignorovat, potlačovat nebo se v těchto tématech naopak dokola mentálně hrabat, nepomáhá. 

A já jsem vděčná, že mi nedávno přišel do života Chakradance. Už o něm vím dlouho, ale až teprve nedávno jsem si ho začala užívat v rámci programu Oživení od Alice Kirš. 

A přestože už jsem zvyklá vnímat v životě synchronicity, tak to, co se začalo dít po tom, co jsem začala tančit, mě opravdu překvapilo.

Tančím každý den, zhruba 10 minut. V jakýchkoli emocích a pocitech. Nechávám se být taková, jaká zrovna jsem. Vzteklá, vystrašená, nejistá, rozhozená či radostná a klidná a v tom svém aktuálním stavu tančím. Nechávám promlouvat svoje tělo. Nechávám ho, ať pohyb vytváří samo. 

Pro mě, coby ženu se silnou analytickou myslí, je tanec a obecně meditace v pohybu, požehnáním. Krásně se při tomto pohybu uvolňují i hodně staré zablokované emoce a tělo tak léčí samo sebe pohybem, který si samo vybere.

Naprosto zásadní je pro mě hudba, která je tak silná, že její vibrace cítím snad až na úrovni buněk:-) 

A já jsem skutečně po dlouhých měsících začala znovu cítit tu intenzivní energii života, tu divokost a sílu v sobě. Pravda, už nějakou dobu předtím jsem měla více energie, ale tanec to nečekanou rychlostí proměnil a posunul do úrovně, kterou jsem vůbec nečekala. Podpořil a více ve mně ukotvil onu prazákladní důvěru v sebe a v život a já jsem znovu začala cítit chuť tvořit, inspirovat, žít, prožívat a jít do nových dobrodružství.

A samozřejmě, že toto není náhoda. Děje se to všem a ti vnímavější vidí, že k nim v ten pravý čas chodí přesně to, co potřebují, i když je to někdy nepříjemné. A někdy naopak přichází zázraky a wow bonusy. A to vše se střídá.

Takže já říkám ANO životu. ANO sobě. ANO tomu neznámému i přesto, že jsou ve mně části, které jsou vyděšené. To malé dítě ve mně má do široka otevřené oči a někdy se ještě dost třese strachy, ale zároveň ví, že zpátky už to nejde, existuje jen cesta vpřed. A taky už zase o kus víc cítí a ví, že je o něj postaráno.

Teď si vypůjčím slova Joa Dispenzi (kterého mimochodem doporučuju všem, komu se tento přístup a tato slova zdají být moc „ezo“, protože on krásně propojuje spiritualitu a vědu).

Je mi jedno, co se mi v životě děje, jak dlouho to bude trvat. Je mi jedno, jak se cítím a co si o mě ostatní myslí, já to prostě udělám.

Chce to samozřejmě odvahu. Protože aby člověk mohl žít, co z hloubi duše a srdce skutečně cítí, je potřeba se pustit a často pustit i další lidi, věci a spoustu svých starých přesvědčení a zvyků, aby se mohl vytvořit a otevřít nový prostor. 

JAK TO „UDĚLAT“ PRAKTICKY

Nijak. Univerzální návod neexistuje. Každý sám sebe potřebuje více poznávat, cítit, zkoumat a objevovat, jak tvořit, spolupracovat a skutečně milovat. Protože pojem láska, který se ve společnosti používá, zdaleka nevystihuje energii Lásky skutečné..

Moje doporučení (ne zaručená rada) je, zkuste se nechat více vést tím, co cítíte hlouběji uvnitř sebe. Tedy ne intenzivními emocemi, které se často střídají, ale tím, co u vás dlouhodobě přetrvává. 

A když pocítíte náhlý a čistý impuls (ne nutkavou potřebu něco mít nebo se něčeho zbavit), následujte to a nechte se překvapit. 

Život je velké dobrodružství, kdy není zaručeno vůbec nic. Jedinou jistotou je změna a jakmile začneme následovat svoje srdce – hlubší pocity a vedení, je to risk. Můžeme toho totiž spoustu ztratit.. Současně ale daleko víc získat. A to nové, co potom do života přichází, je někdy tak velké a zázračné, že na to hledíme s očima plnýma úžasu a s posvátnou úctou – aha, takže i toto je možné.. co dalšího tady můžu ještě ve spolupráci s tím, co mě přesahuje vytvořit?

I tomuto tématu se budeme věnovat v rámci prožitkového semináře Přijímám sebe 26.1. Přijímám sebe – Jóga pro duši

Obrázky: unsplash.com