Autor: Pavla Čadová

Prostě vykročte! Jeden malý krok.. a pak další a další a další..

Každý den opakujeme činnost, způsoby myšlení a chování. Znovu a znovu.

Tato každodenní opakování potom utváří to, kým jsme a jak se ve svém životě cítí

Záměrem této výzvy je začít postupně sebe a život prožívat jinak. Ano jsou tady náročné situace a výzvy. Pokud ale budeme čekat až pominou, abychom mohli něco nového začít, abychom mohli být šťastnější, jsme v pasti a jdeme jako oslík za mrkví pořád stejným směrem – až pak..

Až budu mít víc času. Až budu mít víc energie. Až si budu víc věřit. Až děti vyrostou..

Teď. Teď. Teď.. je ten čas pro změnu. Malinkatou. Zdánlivě obyčejnou a jednoduchou. Takovou, která vám energii dá a ne vezme. Poznáte to.

A právě v té obyčejnosti je často ten největší potenciál postupné proměny.

Nejde o to uplést si na sebe další bič a přidat do seznamu další úkol, který vás zahltí.. naopak. Tato praxe slouží k tomu, aby se vám postupně ulevovalo i přestala vám tolik utíkat energie do odporu, tlaku a přílišného přemýšlení, řešení, nejistoty a stagnace.

Píšu to i pro sebe. Protože i já procházím proměnou a potřebuju se soustředit na každodenní malinkaté krůčky, které mě vedou k souladu s tím, kým opravdu jsem a co chci skutečně žít.

Naše mysl umí strašit, kontrolovat a předvídat velké množství katastrofických scénářů hlavně v období, kdy je toho moc. Kdy stojíme na pomyslné křižovatce a nevíme, kudy dál. Kdy občas ztrácíme smysl a propadáme pocitům méněcennosti, špatnosti, strachu..

Je dobré o tomto mechanismu, který nás má chránit, vědět. Ale nenechat se jím strhávat do stále stejných scénářů a stejných opakujících se každodenních smyček.

Jestliže chcete ve svém životě změnu. Víte, že to jde jinak, cítíte ten tah, ale často vyhrává mysl a vnitřní kritik s hláškami typu – jsi moc stará/ý, nebo nezkušená/ý, nebo naivní nebo jakkoli jinak nevyhovující.. tak možná právě vás si tato výzva přitáhne.

Jak se zapojit? Vyberte si 1 – 3 věci a dělejte je každý den.

Vyberte si z následujících bodů jeden, dva nebo maximálně tři, které začnete každodenně dělat. A myslím tím skutečně dělat. Ne o nich jenom přemýšlet nebo číst. Ale opravdu DĚLAT.

Protože to, co nejvíce proměňuje člověka na úrovni myšlení, chování a cítění je právě KONÁNÍ.

A užijte si to. Hrajte si s tím. Zkoušejte. Když zjistíte, že vám praxe, kterou jste si vybrali nevyhovuje, zkuste jinou. Toto není chyba ani selhání, to je zkušenost, díky které poznáváte, co vám v danou dobu dělá dobře, kde cítíte tah a kde ne.

Všichni máme hromadu informací o všem. Jsme přetížení přemírou podnětů. Proto pojďme to zjednodušit a vybrat si jednu až tři věci, které nekompromisně každý den zařadíme do svého života.

Tady jsou:

1. UVOLNĚNÝ OBLIČEJ BĚHEM DNE. Usmějte se. A usmívejte se. Alespoň 3x denně! Jakkoli. Můžete to dokonce i předstírat a cítit se jako exot.. protože přece nemáte důvod usmívat se. Ale! Prosím nepodceňujte sílu úsměvu a uvolněných mimických svalů. Jestliže se naučíte častěji usmívat bezdůvodně, začne na to reagovat mozek i nervový systém. A vy svoje tělo učíte – zvládnu to, i když je náročný den nebo období. Protože úsměv neznamená popírání výzev nebo emocí. Úsměv znamená, že i přes veškeré výzvy si dokáže vybrat jinou reakci, než autopilotní podráždění, vztek nebo frustraci.
   
   
2. NAROVNEJTE SE. Ať už stojíte, sedíte nebo jdete. Vytáhněte se od chodidel nebo od sedacích kostí nahoru za temenem hlavy. Narovnáváte se tak nejenom fyzicky, ale i psychicky a vnitřně. Mozek totiž neustále skenuje celé tělo a napětí v něm. Jestliže se dokážete narovnat a tím otevřít hrudník, protáhnout páteř a jako bonus k tomu i uvolnit obličej a usmát se, mozek to vyhodnotí jako – sice je tady stres a fofry, ale zvládáme to. Tělo si vytváří kapacitu a pocit bezpečí bez ohledu na okolnosti. Stojíte více na svých vlastních nohách a více vnímáte svoje tělo, které se tak stává vaší kotvou a prostorem, kam se můžete vracet z přílišného přemýšlení.
   
   
3. DÝCHEJTE A NECHTE TĚLO DÝCHAT. Ideálně doporučuju zkombinovat s narovnáním se a uvolněným obličejem. Můžete se zastavit nebo dýchat v pohybu. Pomalý, jemný a plynulý nádech nosem do prostoru bránice pod spodní žebra nebo až do beder, kdo zvládáte. A dlouhý pomalý výdech. Vnímejte na pár vteřin sílu tohoto jemného a přitom stabilizačního dechu. A nebo jen VNÍMEJTE DECH VE SVÉM TĚLE. Nechte tělo dýchat a sledujte, jak se dech sám začne harmonizovat, zpomalovat a prohlubovat, když mu dáte prostor a to i ve fofru – když řídíte auto, čekáte v koloně, vedete děti do školky, sedíte v meetingovce.. vnímejte dech nebo ho cíleně začněte prohlubovat a prodlužovat výdechy.
   
   
4. ČMELÁK – BHRAMARÍ PRANAJÁMA. – bzučte. Ve výdechové fázi bzučíte s uvolněným obličejem do uvolnění a potom následuje pomalý a jemný nádech nosem. Ideální za volant a pro dny, kdy je toho moc. Krásně uklidňuje nervový systém. Další info ve videu zde https://www.youtube.com/watch?v=eP5xOgr3Nm4&t=147s
   
   
5. VYCHUTNÁVAVEJTE A OCEŇUJTE Když pijete čaj, kávu.. jíte výborné jídlo. Bavíte se s přáteli, objímáte svoje dítě, nebo partnera.. zažíváte krásný západ slunce, díváte se na kvetoucí stromy, užíváte si slunce na tváři.. vyhledávejte a vědomě vychutnávejte tyto momenty. Ponořte se do nich, doslova se v nich pomarinujte. Zůstaňte v tomto prožitku vědomě o něco déle. Dáváte tak svému mozku a nervovému systému signály, že život umí být i krásný a bezpečný. Protože v přetížení je mozek primárně nastaveny na vyhledávání rizik a kontrolu, je ve střehu.. a vy ho učíte zaměřovat se i na to krásné.
   
   
6. ZAČNĚTE DEN S JINÝM MENTÁLNÍM NASTAVENÍM. Vstáváte ráno s touto myšlenkou, kterou si zapíšete, přečtete si ji a procítíte – minulost je pryč. Je zde nový den. Takový, jaký jsem ještě nezažila. Zůstávám v přítomnosti a s dětskou radostí a zvědavostí si užívám každičkého okamžiku. A nebo si vyberte svoji, která vám více sedne.
   
   
7. TANCUJTE. Stačí pár minut bez ohledu na to, jestli se vám chce, nebo ne. Ponořte se do hudby a nechte tělo, ať se hýbe. Samo. Nechte promlouvat vnitřní inteligenci těla, která ví, co je potřeba. Hudbu si vyberte intuitivně. Jestliže potřebujete pohladit, ulevit, zpomalit, vlnit se, vydechnout bude to jiná energie, než hudba, která vás pozvedne a pomůže vám ucítit vnitřní sílu, solax plexus, vášeň, vůli, vytrvalost, sebedůvěru..
   Dovolte emocím procházet vašim tělem a vytvořte jim tancem prostor pro uvolnění. Inspirace na hudbu, která pomůže zbavit se tíhy a cítit svoji sílu a moc https://www.youtube.com/watch?v=I2V029nI9O0&list=RDI2V029nI9O0&start_radio=1. A tady něco pro uvolnění a plynutí a procítění důvěry https://www.youtube.com/watch?v=aQ738n6f0yE&t=1658s
   
   
8. ODPOČIŇTE SI A NIC PO SOBĚ PÁR MINUT (5 – 15) NECHTĚJTE. OPRAVDU NIC. Pusťte si příjemnou hudbu, nebo si sedněte pod strom, na zahradu a jen tak buďte. Vnímejte všemi smysly to, že dýcháte, že odpočíváte, že svítí slunce.. hraje hudba, nebo slyšíte zvuky přírody. Nic víc. Jen jste. Bez úkolů, tlaku a další odškrtnuté položky z „to do“ listu.
   
   
9. VYTVOŘTE SI VLASTNÍ – neexistuje obecný návod pro všechny. Neexistuje program, technika ani přístup, který pomáhá všem. Každý jsme originál. Každý potřebujeme v různých fázích života něco jiného. Někdy větší sílu, dynamiku a akci. Někdy naopak zpomalení, zastavení, plynutí. Někdy – asi ideálně nejčastěji – kombinaci obojího.
   Najděte si to svoje. Vy víte, co to je. Vy víte, co vám pomůže se každý den posunout o kousek víc směrem, který je váš. Vytváříte vlastní obraz toho, kým se stáváte a dáváte do něj to, co je s vámi v souladu. Poznáte to podle toho, že se do toho pustíte, i když se vám nechce. Odměnou bude pocit – ty jo wow. To je ono! Sice to vypadá jako blbost, ale když to dělám, tak něco ve mně ví, že toto je ono.

---

Tato praxe neslouží k tomu něco v sobě potlačit. Naopak. Při povede k propojení se sebou na hlubší úrovni.

Pomáhá být více v přítomném okamžiku a uklidňuje nervový systém, který potom následně začne vidět více možností, než hrozeb.

Není cílem bojovat s nepříjemnými stavy. Ale jít do praxe i s nimi. Uznávat se i s nimi. Pomáháme tělu i nervovému systému a současně se učíme – jsem tady sama se sebou/sám se sebou, neutíkám od sebe, podporuju se, ale nebojuju s tím, co se ve mně odehrává..

Tímto způsobem dochází k proměně na úrovni mozku a nervového systému. Těmi malými každodenními kroky přepisujeme staré vzorce a vytváříme novou verzi sebe sama, která sice pořád bude prožívat různé druhy intenzivních emocí, ale už jinak.. Protože v sobě budeme mít sílící vědomí, že ať se stane cokoli – zůstanou se sebou a podpořím se.

Důležitá věc nakonec – tyto malé kroky neděláte proto, abyste se vylepšili ve stylu – teprve až toto zvládnu, můžu se mít víc rád/ráda.

Ne, už teď máte hodnotu a do této výzvy jdete ideálně proto, že cítíte tah a ne tlak.

DĚLÁTE TO PRO SEBE Z LÁSKY K SOBĚ A NE Z ODPORU K TOMU, JACÍ JSTE TEĎ..

A začněte dnes. Ne zítra, ne za týden, ne za rok. DNES.

A podělte se o svoje prožitky a zkušenosti. Jak Vám to jde? Co je pro Vás nejtěžší? Kolik bodů a jaké jste vybrali? Co bylo tou hlavní motivací?

Co ještě pomůže?

Pravdivost k sobě. Zkuste být k sobě maximálně upřímní, když budete zjišťovat, jaké 3 věci zařadit do své každodennosti. Ptejte se sami sebe – co mi dělá dobře? Co se mi líbí? Co se mi nelíbí? Co chci a co nechci? Co potřebuju? A kde bych do akce šel/šla protože tam je „musím“.

„Musím“ prosím nebrat. A „měla bychy“ taky ne:-) Ideálně je tam čistý tah – ano, to zkusím, protože to cítím. Je tam ano. Neznamená to, že už to bude napořád, ale pro toto období je to dokonalé.

Obklopit se lidmi, kteří jsou na podobné změnové vlně. Vytvořila jsem skupinu na FB, do které se můžete přidat, sdílet a vzájemně se podporovat https://www.facebook.com/groups/802199152548881

A ODMĚNA ZA ÚČAST VE VÝZVĚ?

Váš dobrý pocit:-) Ale kdo už mě znáte, tak víte, že si ráda hraju:-) Takže i v tomto případě vylosuju ze všech zúčastněných – tentokrát 2, kteří se mohou těšit na individuální konzultaci se mnou v délce 90 minut.

Podíváme se na to, kde se v životě nacházíte. Kde cítíte stagnaci. Kde víte, že je potřebná změna (protože vy to opravdu víte), ale převažuje strach nebo pohodlnost.
Podíváme se na tělo, mysl i emoce a společně vytvoříme obraz několika menších kroků na míru, které pro vás budou zvládnutelné a které vám pomohou vykročit směrem, který je váš a ne někoho jiného.

Aktuální doba jara, období berana a momentálně ještě i novoluní je na to ideální.

Jak se do výzvy zapojit?

Napište komentář k připnutému příspěvku na mém profilu na Facebooku nebo mi pošlete e-mail pavla.cadova78@gmail.com

Milí přátelé i Vy, kteří jen „náhodně“ čtete tato slova,

zvu vás do podzimní výzvy, jejíž záměrem není další technika nebo zvládnutí něčeho – jde o skutečné dočerpání energie z vlastních zdrojů.

Tato inspirace je především pro Vás, kdo cítíte, že už je toho prostě moc – moc úkolů, práce, emocí, lidí, myšlenek, překračování komfortních zón, motivačních řečí a rčení „když nemůžeš, přidej víc“…

.. jste vyčerpaní a frustrovaní a představa jakékoli další techniky nebo čehokoli, co je potřeba nacpat do už tak přecpaného rozvrhu vás děsí tak, že se vám ježí chlupy i vlasy…

Vyzkoušet bych to ale doporučovala všem, protože toto spočinutí má opravdu intenzivní trvalé následky, byť se na první pohled může jevit velice primitivně. Jak už jsem si ale často ověřila, ty nejjednodušší věci bývají často těmi nejmocnějšími.

K tomuto článku i této výzvě mě, mimo jiné, inspirovala Markéta Strnadová a její článek „Léčba klidem – následky nedozírné“ https://marketastrnadova.cz/dokud-se-nezamilujeme-do-ticha-nicoty-a-prazdnoty-nic-se-tu-nezmeni/ 

Doporučuju postupně přečíst všechny čtyři články, i když jsou delší. Dala totiž úžasně do souvislostí fakta, která když si přečtete, docvakne Vám ono „AHA“ natolik, že se možná konečně s úlevou položíte na gauč, přikryjete dekou, zavřete slastně oči a vydechnete ach…nebo mmmm..

Proto pojďme se cíleně zastavit a ponořit se do energií, které se dnes považují až za hříšné, jak píše Markéta – což jsou energie prostého nic nedělání – řečeno jazykem italů „dolce farniente“:-)

DOVOLIT SI TO, JE ČASTO TO NEJTĚŽŠÍ..

Do prostoru, kdy si dovolíme nedělat vůbec nic. Opravdu NIC. Nemeditovat, nevizualizovat, neafirmovat, nesnažit se pracovat se svou myslí a dokonce se ani nevěnovat žádným dechovým technikám..

Ano, přesně tak. Já, lektorka funkčního dýchání vás vybízím k tomu, že po dobu tohoto odpočinku nemáte pracovat dokonce ani se svým vlastním dechem:-)

Nenechte se ale mýlit. Neříkám, abyste se vykašlali na dech nebo na cokoli přínosného pro tělo. Pohyb, jóga, další aktivity i dechové techniky jsou úžasnými nástroji, které fungují. Pokud jsou ovšem užívány správně bez tlaku na perfektní a rychlý výsledek.

Problém nastává tehdy, když je náš život plný úkolů, práce, výzev, technik, aktivit.. a nezbývá žádný prostor pro ono „NIC“, kde se potom děje všechno, co je potřeba – regenerace na úrovni těla, mysli i duše.

Žijeme v době, která se z určitého úhlu pohledu jeví jako šílená.. ve společnosti pořád převažuje pseudohodnota, která je založená na výkonu, rychlosti a furtněcodělání..

Proto se mnou tak souzní ono označení „hříšné“, protože skutečný odpočinek a nicnedělání je většinovou společností výrazně podhodnocován, někdy až odsuzován..

Sice už se více zmiňují termíny jako zpomalení, meditace, zklidnění, uvolnění.. ale v myslích a tělech většiny lidí je velice silně zakořeněno přesvědčení – ještě nejsem dost, nezasloužím si, ještě toto potřebuju zvládnout, dokončit, udělat.. teprve potom si odpočinu, potom se odměním, potom budu šťastnější..

Je to past a spousta z nás už si je toho dokonce i vědoma. A přesto znovu a znovu do této pasti padáme, protože je tak rozšířená.. protože když nepřidám, nemám odškrtnutý dostatečný počet položek z „to do“ listu, nenachodím x kroků denně, nezvládnu x technik osobního rozvoje – dosaďte si cokoli.. nejsem prostě dost dobrá/dost dobrý..

A padáme do ní i proto, že naše tělo už může být tak zvyklé na napětí, že jakékoli uvolnění a zastavení může být nervovým systémem považováno za ohrožující..

Abych to uvedla do rovnováhy – určitě potřebujeme být aktivní, konat, hýbat se..je to naší přirozeností. Otázkou ovšem je, jestli na to skutečně máme energii a zdroje, ze kterých brát.. A jestli dlouhodobě nejedeme na energetický dluh.. protože bohužel realita je taková, že většina lidí na ten dluh jede a je jen otázkou času, než tělo řekne – DOST, KONČÍME KÁMO..

Řešením není kouzelná pilulka nebo používání dalších a dalších nástrojů, ale prostý odpočinek, kdy dáme svému tělu a sami sobě skutečný pokoj a ticho nebo příjemnou hudbu.

V čem tato „hříšná“ výzva spočívá?

• Jen tak být, ležet se zavřenýma očima, nechat tělo dýchat a dát prostor všemu, co v sobě cítím.
  
  
• Nemít žádný cíl ani záměr – jsem tu jenom já a jsem tu jenom pro sebe.
  
  
• Nesnažit se přeladit na jiné frekvence a cítit se líp – neafirmuju, nevizualizuju, nemanifestuju, nemedituju.. Nesnažím se ani nic vyřešit nebo rozhodnout.
  
  
• V těchto minutách, které patří jen mě, dovoluju svému tělu cítit úplně všechno – což může být příjemné i nepříjemné, ale já s tím nepříjemným nebojuju a ani se to příjemné nesnažím udržet.
  
  
• Vytvářím prostor pro vše, co ve mně teď je – pocity, emoce, stavy.. a nechávám je být s vědomím, že je to naprosto v pořádku i přesto, že někdy je to opravdu hodně nepříjemné, protože něco ve mně se tomu tichu a totálnímu zastavení brání.
  
  
• Nechat svoji mysl běžet, nesnažit se zastavovat myšlenky nebo je měnit – nechávám je být s vědomím, že já jsem tím, kdo je pozoruje, ale nejsem ony. I přesto, že někdy je nedílnou součástí celého procesu i to, že se s myšlenkami a emocemi plně ztotožníme..
  
  
• Nechat, ať se objeví vnitřní kritik a sabotér, který velice pravděpodobně bude mít s tímto zastavením problém. Poslouchám, co říká a mumlá a nechávám ho, ať se projeví. Je to část mě, která jako všechny ostatní části, chce být jen viděná a uznaná.
  
  
• Ponořit se do pocitu, že právě teď, kdy nedělám vůbec nic a možná se cítím slabě a vyčerpaně, dělám „obrovskou práci“ právě tím, že nedělám vůbec nic a nechávám své tělo i duši hluboce regenerovat. Toto je ona hodnota, která se nedá vyčíslit ani ničím jiným nahradit.
  
  
• Tady v tomto prostoru několika minut jsem jenom já – jsem sama se sebou, můžu se obejmout, usmívat se nebo brečet, laskavě k sobě promlouvat a utěšovat se jako malé dítě, pokud je to potřeba. Útěcha a laskavá pozornost, kterou dávám sama sobě je jako teplá peřina, kterou se přikryju, zahřeju a vyživím.
  
  
• Dát si 10 nebo 15 minut – nastavit si budíka, sdělit členům rodiny, že teď mám čas jen pro sebe. Schoulit se do klubíčka, pustit hudbu nebo zůstat v tichu, zapálit svíčku, přikrýt se dekou, zavřít oči a prostě jen být..
  
  
• Je na Vás, jestli si tento odpočinkový rituál a léčbu klidem naordinujete 1x, 2x nebo až 3x denně, jako doporučuje Markéta. Platí ale, že čím vyčerpanější jste, tím větší prioritou má tento odpočinek být. A to bez ohledu na to, že vnitřní sabotér křičí, že 30 minut denně je šílenost a kde na to máte vzít čas? Jenomže upřímně, pokud na sebe dlouhodobě nemáte čas ani 30 minut, jde o velký průšvih a je jen otázkou času, než se uděje něco, co tělo stejně nakonec zastaví..
  
  
• Smysl spočívá v tom se nejprve vyživit a teprve potom se pustit do práce, úkolů a povinností, aby bylo z čeho brát. Protože právě z té hluboké pasivity pak čerpáme energii, která může být využita na aktivity.
  
  
• Je ale důležité taky vědět, že tento odpočinek nebude fungovat, jestliže si ho zařadíte jako další položku na dlouhý seznam toho, co je potřeba udělat. Tento odpočinek není položka. Je to prostor, kde je možné dlouze vydechnout a přenechat veškerou kontrolu a řešení všeho a všech na Životu s vědomím, že je o mě i o vše důležité teď postaráno a já můžu jenom tak být.
  

Jak píše Markéta a já s ní naprosto souhlasím, následky této léčby klidem a odpočinkem jsou nedozírné.

Jde o krásné využívání ženské jinové vyživující energie, kterou v sobě máme všichni, ale nikdo nás většinou neučil, jak ji kultivovat a vnímat.

Je to o vychutnávání si plné přítomnosti, o zapojení smyslů, o pomalém dechu, o tom ach.. teď nic nemusím, teď opravdu nic nemusím..

Je to o postupné výrazné proměně nejen pocitů v těle, ale i chování a jednání, které už nebude tak reaktivní a velice pravděpodobně se přistihnete přitom, že jste k sobě laskavější, vnímavější a něžnější i v dalších situacích během dne.

Je to o tom, že díky tomuto pravidelnému zastavování se přirozeně začínáte žít jinak – pomaleji, vědoměji, lehčeji a s daleko větším požitkem.

Můžete taky vyzkoušet představu, že zaměstnáváte Vesmírného manažera, který se stará o veškeré zásadní oblasti vašeho života🙂 Je Vaším oddaným a velice schopným zaměstnancem. Aby ale mohl kvalitně pracovat je důležité umět mu důvěřovat a nechat ho konat. Ano, je potřeba v životě aktivně konat, ale stejně je důležitá je schopnost nechat věci být.
Protože když máme tendence přehnaně kontrolovat všechno a všechny ve snaze zařídit, aby se určité události nestaly, nebo naopak staly, vytváří se velký tlak, na který samozřejmě reaguje tělo i nervový systém.

I proto je tento odpočinek tak blahodárný. Pouštíme kontrolu, necháváme všechno, i sami sebe být a jsme v tom NIC, které ač může být zpočátku pro mysl děsivé, je jako úrodná půda. Ze které postupně může vyrůst něco skutečně krásného

Ideálně mi ale nevěřte, a vyzkoušejte to sami.

Proto vás všechny, koho si toto téma zavolalo vyzývám k bytí v hříšných energiích klidu a odpočinku 15 minut po dobu 30 dní alespoň 1x denně.

Kdo do toho jdete se mnou a jste odhodlaní se do odpočinku alespoň 1x denně ponořit, pošlete mi email na pavla.cadova78@gmail.com s předmětem – Podzimní odpočinková výzva.

Ze všech zúčastněných vylosuju na konci října 3 šťastlivce, kteří si kromě benefitů odpočinku mohou užít dvě lekce jógy zdarma, nebo 30 minutový výklad Osho zen tarotu.

Těším se na zpětné vazby, protože následky této péče o sebe jsou opravdu obrovské a zásadní. Nechte se překvapit:-)

Jsou tady lidi, kteří jsou na tom daleko hůř. Jsou nemocní, chudí, skutečně trpí.. já na slabost nemám nárok.

Dokud jsem zdravá/vý, dokud jsou děti zdravé a mám střechu nad hlavou, není důvod ani oprávnění k tomu cítit skutečný smutek, bolest, vyčerpání nebo dokonce odpadnout a nějakou dobu brečet.

Je dobré se na toto přesvědčení podívat z více úhlú pohledu.

Na jednu stranu ano – je důležité umět cítit vděčnost za prostý život, zdraví, teplou peřinu, dobré jídlo.. Toto je jeden ze základů spokojeného života. 

Na stranu druhou, pokud bychom to brali dogmaticky, nebyla by nikdy ochota ke změně, protože přece, na co si stěžuju? Jiní jsou na tom daleko hůř.. Je potřeba být vděčná/ný za to, co mám. Tento postoj potom paradoxně způsobuje to, že zůstáváme v podmínkách, které pro nás už nejsou k životu.. a ze strachu potom přijímáme to, co je pro nás ve skutečnosti nepřijatelné, jen to tak na první pohled a z rozumového hlediska nevypadá.

A neznamená to nutně, že podmínky k životu jsou drsné a k nepřežití, že mě někdo bije nebo šikanuje. Ty podmínky, které nejsou k životu se mohou projevovat i tak, že člověk, se kterým žijeme nás dlouhodobě skutečně nevnímá, nevidí a neslyší a vztah není naplňující – něco podstatného tam chybí a naše duše a tělo to cítí. Že do práce jdeme každý den se staženým žaludkem i přesto, že máme přece jistotu příjmu a jinde je to horší a všude je něco..

PŘIZNÁNÍ A PRAVDA

Přiznání si tohoto stavu, něco jako – Bože, já jsem vděčná za všechno, co mám a přesto nejsem šťastná a naplněná a jsem ochotná to uvidět a vydat se cestou změny i přesto, že nevím, kam mě zavede, je aktem obrovské odvahy.

Pravda, byť syrová, totiž osvobozuje. Ale pravdou taky je, že postavení se čelem této pravdě sebou přináší i schopnost čelit vlastní slabosti, chaosu, nejistotě a zranitelnosti. Čelit tomu, že se člověk otevře bolesti, kterou sebou tato pravda přináší a skutečně si ji prožije. Nebude o ní jen mluvit a racionalizovat si ji, aby ji tak mentálně vyřešil, ale skutečně ji prožije s vědomím toho, že jiná cesta není. Protože aby byla vnitřní proměna skutečná, je potřeba projít skrze ni.

A to může znamenat i to, že sám sebe přistihne, že brečí jak malé děcko pod peřinou, protože si dovolil přiznat a uvidět, že život, jaký vedl a na který byl zvyklý, končí.. a neví se, co bude dál.

Mistrovstvím je, projít touto bolestí tak, abychom se u toho neztotožnili s postojem oběti – chudáka, kterému život bere jistoty. A současně si dovolili tou obětí i chvíli vědomě být a procítit si ji, protože z lidského pohledu se určité situace opravdu jeví jako oprávněné nespravedlivé a nefér..

Zároveň ale s touto ochotou přiznat si pravdu a procítit bolest přichází pro danou bytost obrovská podpora od Života. Záměrně píšu Život s velkým Ž, protože tato inteligence je opravdu mocná a když se jí učíme naslouchat a vnímat ji, zjišťujeme, že opravdu pracuje pro nás, ne proti nám. A to i přesto, že nám na nějakou dobu odebere všechny zdánlivé jistoty.

CHAOS A NEJISTOTA

A právě tento meziprostor, kdy staré končí a nové tady ještě není, je i prostorem zrodu našeho pravého já, které se postupně právě přes tyto mezní situace, osvobozuje od těžkých omezení typu – to si nemůžu dovolit, to je rozežranost, vypadám jak blázen a šílenec, to nedokážu, na to nemám, jsem moc citlivá, moc slabá.. moc cokoli.. nebo málo cokoli..

Toto je prostor hluboké transformace, kdy je nutné se odevzdat něčemu vyššímu s vědomím, že je o nás vždy postaráno. Neznamená to sedět na zadku a čekat, až se něco stane. Ale zkoušet žít tu alchymii a kombinaci „nechat věci, ať se dějí“ s konáním v realitě – vyjdářit se, projevit, říct ano i ne a čelit této pravdě i v reálném životě a pokoušet se konat v souladu s ní..

Na teoretické rovině se to zdá jednoduché, ovšem procházet a proměňovat se v souladu s touto novou pravdou a jít novým neprozkoumaným směřem vyžaduje obrovskou odvahu, sílu i laskavost k sobě a svému vnitřnímu dítěti, které v této době bývá vyděšené, může se vztekat, zamrzat, schovávat hlavu do písku.. A je na nás, abychom se učili se o tuto část sebe postarat a postupně zase o kus víc dospět. 

Ovšem nejdříve je nutné ji uvidět a přiznat si, že je naprosto v pořádku a lidské cítit slabost, strach, bezmoc, vinu, stud, nejistotu, chaos a všechny další odstíny lidského bytí. Jedině tímto způsobem, kdy procházíme vlastním podsvětím a temnotou, se v nás totiž prohlubuje skutečný soucit a jedině tímto způsobem následně můžeme prožívat i milost a podporu od života..

Na úplný závěr ještě odlehčení. Ve všech těch syrových pravdách a emocích je důležité umět se zaměřit i na to dobré a krásné a zkusit situaci odlehčit humorem – i kdyby měl být černý, ten je vlastně možná pro toto období úplně nejvhodnější 

A je taky zcela a naprosto v pořádku požádat o pomoc a podporu. Protože tyto emoce za nás sice nikdo neprožije, ani nás nikdo nezachrání, ale je tak úlevné moct někoho obejmout nebo jen držet za ruku, když je nám těžko. A ten člověk tam s námi prostě jen je, nemusí udílet žádné chytré rady ani nadávat na ty idioty, kteří toto příkoří zdánlivě způsobili..

Jen být s někým, kdo chápe, protože sám něco podobného prožil, je darem k nezaplacení, protože toto je ta lidskost, kterou v této době, troufám si říct, potřebujeme ještě víc, než sůl..

Klasika. Je advent. V ideálním případě stav pro zpomalení, až skoro zastavení, rozjímání a introspekci. Realita je ovšem taková, jaká je. Ať už ve firmách nebo v rodinách, většina lidí v prosinci lítají jak fretky, aby všechno stihli a mohli pak 24. odpadnout s uffff – konečně..

A jo, já mám taky tendence lítat a hyperventilovat – tzn. rychle a mělce dýchat. Vidím to.. Když je toho hodně a člověk je ve stresu, přebírá vedení plně autopilot – podvědomá mysl a bytí v přítomnosti jde úplně do kytek. V hlavě frčí hromada myšlenek a tělo je, ať si to uvědomujeme nebo ne, v permanentním stresu, což se projevuje naprosto jasně právě v dýchání.

A jelikož většina z nás si v této době nemůže nebo nechce vzít volno, protože určité věci prostě je potřeba dokončit, vytvořit, udělat, nakoupit, zavolat, zařídit.. i tak je tady možnost volby.

Kromě toho, že je dobré se opravdu zaměřit na priority, zjednodušit a osekat hovadiny typu „měla bych“ – máme neustále k dispozici jedinečný zklidňující a zpomalující nástroj a tím je dech. 

Můžete klidně nakupovat, vařit, vysávat, psát na telefonu či počítači, jít, mluvit, být v interakci s jinými lidmi – a u toho všeho jemně a pomalu dýchat. Už jenom tím, že na pár vteřin dáte pozornost svému dechu, začne se zpomalovat a zjemňovat.

Můžete mu i pomoct a cíleně a jemně prodlužovat výdechy. Ale opravdu jemně, ne násilně.

Je to jednoduché, a zároveň i velice účinné, pokud se toto praktikuje pravidelně. Začnete si postupně uvědomovat zpomalení a zklidnění uvnitř sebe, které se následně projeví i na venek. Více pak vnímáte sami sebe, svoje pocity, potřeby a více vnímáte i ostatní. A většinou přirozeně zpomalíte i pohyb. Zpřítomníte se. Projasní se mysl, uvolní obličej a často spontánně si začnete uvědomovat priority v daném okamžiku – co teď můžu udělat. Teď. Jaký teď je můj další krok. 

Tuto praxi je ideální provádět s lehkostí a hravě. Ne neuroticky a pod tlakem, kdy se pak ještě navíc zkritizujete, když máte pocit, že to sakra vůbec nejde..

Dejte šanci sobě i svému dechu a prostě to zkoušejte. Znovu a znovu. Ale ideálně bez toho tlaku, spíše se zvědavostí malého dítěte – co se stane, když to udělám? 

Je taky dobré vědět, že mysl a zažrané podvědomé programy udělají všechno proto, abyste to nedělali. Proč? Protože je to nebezpečné a mohla by nastat ta hrůza, že by se všechno nestihlo, něco by se pokazilo a vaše hodnota by tím mohla utrpět – protože nebyli jste dost dobří – nestihli jste, nezvládli jste, odpadli jste, ostatní jsou lepší a dávají to..

A teprve až toto je člověk schopen vidět, může s tím postupně začít něco dělat. Usmát se na svoji mysl, a na ten bič, který používá a říct – já tě vidím a rozhoduju se tentokrát to udělat jinak. A prostě začít pomalu dýchat.

A je krásné pozorovat, že nakonec právě díky tomu zpomalení dechu jste ve skutečnoti daleko efektivnější a zvládnete toho mnohem víc.

Ideálně mi nevěřte a vyzkoušejte to.

TIPY PRO PRAXI:

Během dne dávejte pozornost ke svému dechu. Ať už pracujete, vaříte, jdete, čekáte na poště, řídíte auto, začněte si uvědomovat, jak zrovna teď dýcháte. Dech jenom pozorujte a uvědomujte si ho. Zjistíte, že i tohle už stačí k tomu, aby se dech začal zpomalovat zjemňovat.

Vyšší level – uvědomte si svůj dech, když jste v emocích – jste podráždění, frustrovaní, vzteklí, vystrašení.. A když to aspoň trochu půjde (emoce nejsou mega hodně intenzivní), začněte prodlužovat výdech. Jemně a pomalu. Ne křečovitě nebo násilně.

Další vyšší level – dejte na první místo svůj jemný pomalý dech a tomu přizpůsobujte pohyb – jdete na procházku, nakupujete, uklízíte, chodíte po kanceláři – funíte a dýcháte rychle a mělce nebo dýcháte jemně a pomalu?

A prosím nekritizujte se, když zjistíte, že dýcháte jak „sentinel“ – jak by řekl Rosťa Václavek:-) Je to cesta. Kromě svého dýchání totiž postupně proměňujte i způsob svého myšlení a chování a to je velká věc.

Foto: unsplash.com