Rubrika: Články

Klasika. Je advent. V ideálním případě stav pro zpomalení, až skoro zastavení, rozjímání a introspekci. Realita je ovšem taková, jaká je. Ať už ve firmách nebo v rodinách, většina lidí v prosinci lítají jak fretky, aby všechno stihli a mohli pak 24. odpadnout s uffff – konečně..

A jo, já mám taky tendence lítat a hyperventilovat – tzn. rychle a mělce dýchat. Vidím to.. Když je toho hodně a člověk je ve stresu, přebírá vedení plně autopilot – podvědomá mysl a bytí v přítomnosti jde úplně do kytek. V hlavě frčí hromada myšlenek a tělo je, ať si to uvědomujeme nebo ne, v permanentním stresu, což se projevuje naprosto jasně právě v dýchání.

A jelikož většina z nás si v této době nemůže nebo nechce vzít volno, protože určité věci prostě je potřeba dokončit, vytvořit, udělat, nakoupit, zavolat, zařídit.. i tak je tady možnost volby.

Kromě toho, že je dobré se opravdu zaměřit na priority, zjednodušit a osekat hovadiny typu „měla bych“ – máme neustále k dispozici jedinečný zklidňující a zpomalující nástroj a tím je dech. 

Můžete klidně nakupovat, vařit, vysávat, psát na telefonu či počítači, jít, mluvit, být v interakci s jinými lidmi – a u toho všeho jemně a pomalu dýchat. Už jenom tím, že na pár vteřin dáte pozornost svému dechu, začne se zpomalovat a zjemňovat.

Můžete mu i pomoct a cíleně a jemně prodlužovat výdechy. Ale opravdu jemně, ne násilně.

Je to jednoduché, a zároveň i velice účinné, pokud se toto praktikuje pravidelně. Začnete si postupně uvědomovat zpomalení a zklidnění uvnitř sebe, které se následně projeví i na venek. Více pak vnímáte sami sebe, svoje pocity, potřeby a více vnímáte i ostatní. A většinou přirozeně zpomalíte i pohyb. Zpřítomníte se. Projasní se mysl, uvolní obličej a často spontánně si začnete uvědomovat priority v daném okamžiku – co teď můžu udělat. Teď. Jaký teď je můj další krok. 

Tuto praxi je ideální provádět s lehkostí a hravě. Ne neuroticky a pod tlakem, kdy se pak ještě navíc zkritizujete, když máte pocit, že to sakra vůbec nejde..

Dejte šanci sobě i svému dechu a prostě to zkoušejte. Znovu a znovu. Ale ideálně bez toho tlaku, spíše se zvědavostí malého dítěte – co se stane, když to udělám? 

Je taky dobré vědět, že mysl a zažrané podvědomé programy udělají všechno proto, abyste to nedělali. Proč? Protože je to nebezpečné a mohla by nastat ta hrůza, že by se všechno nestihlo, něco by se pokazilo a vaše hodnota by tím mohla utrpět – protože nebyli jste dost dobří – nestihli jste, nezvládli jste, odpadli jste, ostatní jsou lepší a dávají to..

A teprve až toto je člověk schopen vidět, může s tím postupně začít něco dělat. Usmát se na svoji mysl, a na ten bič, který používá a říct – já tě vidím a rozhoduju se tentokrát to udělat jinak. A prostě začít pomalu dýchat.

A je krásné pozorovat, že nakonec právě díky tomu zpomalení dechu jste ve skutečnoti daleko efektivnější a zvládnete toho mnohem víc.

Ideálně mi nevěřte a vyzkoušejte to.

TIPY PRO PRAXI:

Během dne dávejte pozornost ke svému dechu. Ať už pracujete, vaříte, jdete, čekáte na poště, řídíte auto, začněte si uvědomovat, jak zrovna teď dýcháte. Dech jenom pozorujte a uvědomujte si ho. Zjistíte, že i tohle už stačí k tomu, aby se dech začal zpomalovat zjemňovat.

Vyšší level – uvědomte si svůj dech, když jste v emocích – jste podráždění, frustrovaní, vzteklí, vystrašení.. A když to aspoň trochu půjde (emoce nejsou mega hodně intenzivní), začněte prodlužovat výdech. Jemně a pomalu. Ne křečovitě nebo násilně.

Další vyšší level – dejte na první místo svůj jemný pomalý dech a tomu přizpůsobujte pohyb – jdete na procházku, nakupujete, uklízíte, chodíte po kanceláři – funíte a dýcháte rychle a mělce nebo dýcháte jemně a pomalu?

A prosím nekritizujte se, když zjistíte, že dýcháte jak „sentinel“ – jak by řekl Rosťa Václavek:-) Je to cesta. Kromě svého dýchání totiž postupně proměňujte i způsob svého myšlení a chování a to je velká věc.

Foto: unsplash.com

Ať už si toho člověk je nebo není vědom, tvoří. Svými myšlenkami, pocity, postojem.. 

A v posledních letech se mi čím dál víc a výrazněji ukazují kontrasty. Jaké to je, když realitu tvořím z uvolněnosti, důvěry, přítomnosti a co se mi v životě ukazuje, když uvěřím méněcennosti, strachu a bezmoci.

Současně ale ta zkušenost vnitřní bezmoci, kdy jsem opravdu o tu svou moc přišla a nebyla schopná používat nástroje, které mi roky fungovaly, byla velice cenná. 

Přiznání si toho, že v životě jsou a mohou být momenty, kdy není síla ani energie změnit přístup, proměnit myšlenky, zaměřit cíleně pozornost.. slouží k úplnému odevzdání se.

Když už nevím, co mám dělat, nic nezabírá a všude vládne chaos a nejistota, pak už nezbývá nic jiného, než se pustit a celou svou bytostí přijmout, že ač jsem tvůrce, je tady zároveň vyšší síla, která mě přesahuje. 

Mocná a obrovská energie, která vytvořila zemi i celý vesmír. Která geniálním způsobem zařizuje to, že dítě vyroste v břiše matky. Která prostupuje celou přírodou a tedy i námi.

Jak píše Anita Moorjani ve své knize Musela jsem zemřít – každou buňkou našeho těla proudí úžasná životní síla. Jsme s ní neustále ve spojení. A nemusíme nic dělat ani se o nic snažit, abychom ji mohli využívat. Jediné, co může bránit uvědomování si této energie je naše mysl. Jakmile mysl ustoupí z cesty a my pustíme sebeomezující představy, stavidla se otevřou.

Takže jak tedy tvořit? Jak si tvořit to, co chci žít, když je tady síla, která mě přesahuje? Může to vypadat, že už pak nic nemá cenu a netřeba vůbec nic dělat, aby se věci děly.

A ano, svým způsobem se vše opravdu děje samo. Tato pravda tady existuje. Já to ale současně vnímám tak, že je potřeba i moje osobní účast na tomto procesu.

Jakmile si začnu více a více uvědomovat, kdo skutečně jsem a pouštět ony sebeomezující představy (což by vydalo na samostatný článek či seminář:-), začínám s touto energií – se životem více spolupracovat.

MOJE OSOBNÍ VŮLE POŘÁD EXISTUJE, JEN UŽ SE DALEKO VÍCE PODŘIZUJE VŮLI VYŠŠÍ.

Jasněji a častěji vnímám, kdy jednat a kdy nechat věci být a uznávám a připouštím chyby, které jsou na této sebeobjevné a dobrodružné cestě nevyhnutelné. Jen je možné je přejmenovat na zkušenosti a prožitky, které jsou zásadní pro další růst a tvoření.

Ničemu taky neslouží srovnávat, kdo to má horší a kdo trpí víc. Za ty roky, kdy čím dál více poznávám sebe a principy života zjišťuju, že každý dostává na míru přesně to, co potřebuje. 

Tedy průchod údolím, svým podsvětím, stejně jako zázrak znovuzrození a vnímání života z jiné a vyšší perspektivy. Obojí je potřeba. 

Jakmile kdokoli projde tou silnou zkušeností, kdy nazrál čas a člověk sám sebe pustí do svých největších hlubin, na svoje dno, tak teprve potom se skutečně otevírá novému životu v plnosti a s daleko větší lehkostí, protože si svým způsobem prožil smrt, transformaci a rozpad toho starého uvnitř sebe.

KDYŽ PROCHÁZÍŠ PEKLEM, NEZASTAVUJ SE

Proto jak psal jednou Petr Casanova v některém ze svých časopisů – když procházíš peklem, nezastavuj se.

I to, že ráno vstaneš z postele a dokážeš si vyčistit zuby je obrovský výkon, jestliže zrovna čelíš sám sobě a svým nejhorším strachům a stínům. I v této chvíli je tvoje skutečná hodnota jako bytosti neměnná.

Někdo tvrdí, že toto už není potřeba. Že je možné žít už jen v lehkosti a radosti. Já to vnímám tak, že život v sobě opravdu obsahuje všechno a není možné ani žádoucí vypreparovat jen to dobré a krásné. 

Ale zároveň, pokud si dovolím to všechno prožívat s daleko větší důvěrou a otevřeností, proměňuje se vnímání a potom už i ty náročné a těžké období procházím jiným způsobem. S  pocitem většího smíření a přijetí.

Toto ale nejde zařídit mentálně myslí. Nechce se po nás totiž nic jiného, než se do života a prožitků skutečně ponořit a současně se u toho postupně učit zůstávat nohama na zemi, neulítávat z těla do jiných sfér či vesmírů. Propojit to božské a lidské. A to se nestane přes noc. Je to dlouhá, dobrodružná a fascinující cesta, a vy po ní jdete někdy s širokým úsměvem a radostí a jindy zase se strachem. Jenže zpátky už to nejde, tak co zbývá, než pokračovat dál. 

NEJSI V TOM SÁM/SAMA

Dalším bonusem tohoto období byla nutnost požádat o pomoc. A to vícekrát tak, abych si prožila, že je to naprosto v pořádku a mohla tak poznat další úžasné ženy i muže, kdy každý z nich přispěl významným „puclíkem“ do mého celkového obrazu. 

A znovu si tak v jiné hlubší kvalitě užít víkendové akce se ženami, které slouží nejen k vzájemné podpoře a atmosféře přijetí a důvěry, ale též k tomu vnímat a nacítit si vyšší verzi sebe sama. Právě ten život, který chci žít a já se tomu můžu postupně více otevírat a dovolovat si to. 

TANEC, OŽIVENÍ A DŮVĚRA 

Chci skutečně žít, tvořit, milovat, objevovat, smát se, oslavovat život, vnímat jeho krásu, zázraky i hojnost a zároveň uznávat a přijímat, že součástí života je i smutek a bolest. Protože tak to je. Nedá se jí vyhnout. Jen jak zjišťuju, je možné prožívat ji postupně jinak. S důvěrou, že vše se děje jak má i přesto, že to někdy vypadá tragicky a lidé čelí opravdu náročným situacím a výzvám. I toto je ale součást života, stejně jako smrt a snažit se to ignorovat, potlačovat nebo se v těchto tématech naopak dokola mentálně hrabat, nepomáhá. 

A já jsem vděčná, že mi nedávno přišel do života Chakradance. Už o něm vím dlouho, ale až teprve nedávno jsem si ho začala užívat v rámci programu Oživení od Alice Kirš. 

A přestože už jsem zvyklá vnímat v životě synchronicity, tak to, co se začalo dít po tom, co jsem začala tančit, mě opravdu překvapilo.

Tančím každý den, zhruba 10 minut. V jakýchkoli emocích a pocitech. Nechávám se být taková, jaká zrovna jsem. Vzteklá, vystrašená, nejistá, rozhozená či radostná a klidná a v tom svém aktuálním stavu tančím. Nechávám promlouvat svoje tělo. Nechávám ho, ať pohyb vytváří samo. 

Pro mě, coby ženu se silnou analytickou myslí, je tanec a obecně meditace v pohybu, požehnáním. Krásně se při tomto pohybu uvolňují i hodně staré zablokované emoce a tělo tak léčí samo sebe pohybem, který si samo vybere.

Naprosto zásadní je pro mě hudba, která je tak silná, že její vibrace cítím snad až na úrovni buněk:-) 

A já jsem skutečně po dlouhých měsících začala znovu cítit tu intenzivní energii života, tu divokost a sílu v sobě. Pravda, už nějakou dobu předtím jsem měla více energie, ale tanec to nečekanou rychlostí proměnil a posunul do úrovně, kterou jsem vůbec nečekala. Podpořil a více ve mně ukotvil onu prazákladní důvěru v sebe a v život a já jsem znovu začala cítit chuť tvořit, inspirovat, žít, prožívat a jít do nových dobrodružství.

A samozřejmě, že toto není náhoda. Děje se to všem a ti vnímavější vidí, že k nim v ten pravý čas chodí přesně to, co potřebují, i když je to někdy nepříjemné. A někdy naopak přichází zázraky a wow bonusy. A to vše se střídá.

Takže já říkám ANO životu. ANO sobě. ANO tomu neznámému i přesto, že jsou ve mně části, které jsou vyděšené. To malé dítě ve mně má do široka otevřené oči a někdy se ještě dost třese strachy, ale zároveň ví, že zpátky už to nejde, existuje jen cesta vpřed. A taky už zase o kus víc cítí a ví, že je o něj postaráno.

Teď si vypůjčím slova Joa Dispenzi (kterého mimochodem doporučuju všem, komu se tento přístup a tato slova zdají být moc „ezo“, protože on krásně propojuje spiritualitu a vědu).

Je mi jedno, co se mi v životě děje, jak dlouho to bude trvat. Je mi jedno, jak se cítím a co si o mě ostatní myslí, já to prostě udělám.

Chce to samozřejmě odvahu. Protože aby člověk mohl žít, co z hloubi duše a srdce skutečně cítí, je potřeba se pustit a často pustit i další lidi, věci a spoustu svých starých přesvědčení a zvyků, aby se mohl vytvořit a otevřít nový prostor. 

JAK TO „UDĚLAT“ PRAKTICKY

Nijak. Univerzální návod neexistuje. Každý sám sebe potřebuje více poznávat, cítit, zkoumat a objevovat, jak tvořit, spolupracovat a skutečně milovat. Protože pojem láska, který se ve společnosti používá, zdaleka nevystihuje energii Lásky skutečné..

Moje doporučení (ne zaručená rada) je, zkuste se nechat více vést tím, co cítíte hlouběji uvnitř sebe. Tedy ne intenzivními emocemi, které se často střídají, ale tím, co u vás dlouhodobě přetrvává. 

A když pocítíte náhlý a čistý impuls (ne nutkavou potřebu něco mít nebo se něčeho zbavit), následujte to a nechte se překvapit. 

Život je velké dobrodružství, kdy není zaručeno vůbec nic. Jedinou jistotou je změna a jakmile začneme následovat svoje srdce – hlubší pocity a vedení, je to risk. Můžeme toho totiž spoustu ztratit.. Současně ale daleko víc získat. A to nové, co potom do života přichází, je někdy tak velké a zázračné, že na to hledíme s očima plnýma úžasu a s posvátnou úctou – aha, takže i toto je možné.. co dalšího tady můžu ještě ve spolupráci s tím, co mě přesahuje vytvořit?

I tomuto tématu se budeme věnovat v rámci prožitkového semináře Přijímám sebe 26.1. Přijímám sebe – Jóga pro duši

Obrázky: unsplash.com

Aneb výzvy lektorky Jógy pro duši..

Žiju svůj splněný sen, který je současně životní výzvou.

Když jsem před zhruba před 12 lety absolvovala intruktorský kurz Hatha jógy v Praze, měla jsem představu, jak by mohlo moje působení vypadat. Pravda, velice matnou, protože jsem neměla prostory ani klienty a „užívala“ si práce na plný úvazek ve velkém korporátu.

Nehledě na to, že představa toho, jak vedu lekci pro místnost plnou lidí, mě děsila k smrti. Byla jsem sice zvyklá vést prezentace v angličtině, ovšem toto bylo docela jiné kafe.. Už během kurzu, kdy jsem měla ostatní navádět do pozic, mnou procházel obrovský stud a nervozita…

Touha ale byla silnější, než strach. Po změně zaměstnání, kdy další událost ve výše zmiňovaném korporátu byla poslední kapkou, jsem se postupně pustila do vedení lekcí pro kolegy v nové IT firmě. A protože nikdo z lekce neprchl, ba co víc, kolegové se rádi vraceli a postupně přibývali další, začínala jsem více a více důvěřovat tomu, že toto je moje cesta a představy, jak by to mohlo vypadat v praxi, nabývaly reálnějších rozměrů.

Můj plán zněl takto. Pokud se mi podaří otěhotnět, zkusím „rozjet“ jógu na mateřské. Pokud se to nepovede, spustím plán B – tzn našetřit si dost financí, abych mohla z firmy odejít a postupně tvořit to svoje.

No a protože těhotenství se stalo skutečností i přesto, že pravděpodobnost byla dle lékařů nulová, začala jsem se připravovat nejen na svou roli matky, ale i na případné profesionální lektorství.

Ach, jak moje představy o mateřství i o tom, jak se budu živit tím, co mě baví, byly naivní..:-)

Téma mateřství případně otevřu v jiném článku, teď se chci věnovat tématu změny profese. Ve firmě, ze které jsem odcházala na mateřkou „dovolenou“ jsem měla vybudovanou docela slušnou pozici a finance byly super. Podařilo se mi našetřit docela velkou rezervu.
Plán byl začít vést lekce v době, kdy malému Ondrovi budou dva měsíce – to už na sebe budeme zvyklí a určitě to zvládneme. Cha cha!:-)

Moji první klienti a možnost vést lekci ke mně přišly „náhodou“. Během těhotenské masáže, kterou jsem si dopřávala, mi masérka sdělila, že z jednoho prostoru odešla lektorka a teď nemá jógu kdo vést a bylo to. Začala moje skutečná jógová kariéra.

PRVNÍ VEŘEJNÁ LEKCE – BŘEZEN 2016

Vést lekce ve firmě za dobrovolný příspěvek a pak už doopravdy za peníze a to ještě v době, kdy Ondra byl velice náročný kojenec byl dost velký rozdíl. Když k tomu přidám působení hormonů, nevyspání a komplex mateřské méněcennosti tak se zpětně divím, že jsem vůbec byla schopná před lidi vystoupit.

Bože, jak já můžu lidem něco předávat, když si připadám jak zombík, který má někdy co dělat, aby dokázal i v tom spánkovém deficitu fungovat.

JAK MŮŽU LIDEM NĚCO PŘEDÁVAT, KDYŽ JSEM SAMA V P….LI

Tato výzva je jednou z těch hlavních, která se opakovaně vrací a já ji pokaždé vnímám trochu jinak.

Byť jsem ve svých pracovních pozicích bývala úspěšná a dařilo se mi, bublal ve mě často pocit méněcennosti – ještě toho nevím dost, ještě nejsem dost zkušená, zralá, ještě nejsem dost dobrá obchodnice.. A v té době jsem si říkala, že až odejdu z práce, kde jsem se pohybovala převážně v mužském dravějším kolektivu a budu pracovat jen sama pro sebe, konečně tento pocit už nebudu muset zažívat, protože si budu dělat co chci a jak chci. Ha ha!:-D

Tu méněcennost a pochybnosti jsem si samozřejmě přetáhla sebou a projevovala se v této fázi jako obrovská příšera nejen v mateřství, ale i v mé jógové činnosti.

Přesto ale, jógu a její přesah a smysl miluju. Ta touha, předávat ji dál, protože výrazným způsobem pomohla i mě, převládala. Věděla jsem a cítila, že tohle mám dělat. To naplnění po skončení lekci bylo často velice hmatatelné. A pomáhaly též pozitivní zpětné vazby, které mě mile překvapovaly.

Takže jsem pokračovala i přesto, že někdy tou poslední věcí na světě, kterou bych ve svém aktuálním rozpoložení chtěla dělat, bylo vedení lekce.

Navíc mě fascinuje pozorovat, jak je možné využít svoji osobní proměnu v tom, co tvořím.

Kdykoli projdu náročnou situací, proměnou, posunem, projeví se to následně ve všem, co dělám.

Až mám někdy pocit, že těch proměn a změn a všeho je moc, obzvlášť v této době – na druhou stranu, pokud bych neměla kapacitu to zvládnout, nedělo by se to a prohlubuje se tak i moje důvěra v život.

MILUJU TO, CO DĚLÁM A DĚLÁM TO, CO MILUJU

Ano, to platí. Jinak bych se józe, seminářům a dalším akcím nevěnovala už skoro 10 let. A zároveň jsou stále součástí výzvy, které jsem popsala v předchozích odstavcích.

Vnímat energii z lidí, kteří se ponoří do atmosféry lekce jógy a relaxace, vnímat jejich uvolnění, úsměvy, radost, úlevu.. to je pro mě asi to největší odměnou.

Miluju to ticho po skončení relaxace.. Miluju pozorovat, jak se někteří díky pravidelné praxi proměňují a dovolují si čím dál více žit sebe. Miluju pocity naplnění, podpory, propojení a lásky na víkendových akcích. Miluju ten pocit svobody, který mi moje činnost přináší, protože si vše řídím, vedu, organizuju a tvořím sama.

Miluju, když za mnou někdo přijde a řekne něco jako „ty jo Pavli, mně se díky tomu dýchání, změně přístupu, aha momentům atd mění život. Děkuju za to, co děláš a předáváš“.

Miluju pocit spolupráce se životem, kdy se učím rozlišovat a vnímat, co pustit a nechat být, co začít dělat jinak, kdy zahájit nový projekt..

A samozřejmě, každý je své změny strůjcem. Já jsem zde jen jako inspirátor. Nabízím možnosti a jiné úhly pohledu a je na každém, jestli a co si z toho vybere.

SVOBODA K NEZAPLACENÍ JE PRO ODVÁŽNÉ – A ODVAHA NENÍ ABSENCE STRACHU

A současně i toto je někdy velkou výzvou. Není tady zatím nikdo další, s kým bych se mohla poradit, přehodit na něj část povinností. Když nefunguju – jsem třeba nemocná, nefunguje ani Jóga pro duši.

Svoboda je sladká a naplňující a zároveň po člověku vyžaduje odvahu a ochotu riskovat. Protože v zaměstnání je to jiné. Když onemocním, nejsem bez příjmů a není tady povinnost platit pravidelné odvody.

Proto je důležité skloubit schopnost odpočívat, regenerovat a dobíjet baterky (věřte, že v případě tohoto typu práce je to velice potřebné) a současně vytvořit dostatečný finanční příjem.

Vytvořit rovnováhu mezi vytvářením příjmů a respektováním období, kdy z různých důvodů nemůžu plně fungovat je jednou z největších alchymií. Protože pokud se do mých činností vplíží tlak a strach, ovlivňuje to samozřejmě vše.

Můj vnitřní perfekcionista je ještě někdy dost na koni a děsí se toho, když nejsem schopná fungovat na 100%. Vím o tom a záměrně si dovoluju svoji nedokonalost postupně víc a víc ukazovat. Protože všichni jsme lidé chybující, učící se, padající a zase se zvedající..

Chci a doufám, že se mi to většinou i daří předávat to, co skutečně žiju. I proto ze sebe ukazuju možná víc, než je obvyklé, ale cítím, že je to potřeba. Že je potřeba vidět a vnímat lidskost, jejíž součástí jsou i propady, strachy, selhání, chyby, frustrace, nedokonalost, nejistota…

Honby za dokonalostí, neustálými výsledky a růstem už bylo dost. Není možné mít pořád jen cykly úspěchu a růstu. K životu patří i zastavení, regenerace a rozklad něčeho, co už neslouží, aby mohlo vyrůst něco nového.

ALCHYMIE SMYSLU A RADOSTI

Je pro mě nutností uchovat si v činnostech pocit radosti a smyslu, jinak bych skončila a vyhořela (což už se téměř stalo..) Netušila jsem, jak náročná práce tohoto druhu s lidmi je. Je krásná, je obohacující, ale taky je opravdu potřeba hlídat si svoje zdroje a energii. Protože pokud to nezvládnu, nemám z čeho brát a tedy nemám co předávat.

Zkouším to různými způsoby. Stejně, jako jsem mezi lidmi ráda, potřebuju i samotu. Ideálně v přírodě. Jsem schopna hodiny chodit po lese a vychutnávat klid a ticho. Ano, mám na to prostor, protože jsem si ho vytvořila, a jsem za to velice vděčná. A samozřejmě bez podpory rodiny by to vše bylo daleko daleko náročnější – takže tímto děkuju i všem jejím podporujícím členům:-)

CO VŠECHNO JE ZA JÓGOU PRO DUŠI

Organizace lekcí, programu seminářů i víkendových akcí, vzdělávací kurzy, kterými procházím, e-mailová komunikace, kalkulace všech akcí a aktivit, podklady pro účetnictví a hlavně veškeré inspirace – ať už se jedná o jógu pro dospěláky nebo děti (které jsem se též věnovala a není vyloučeno, že se k ní vrátím), semináře, víkendy, pobyty.. Tvořím na základě svých prožitků a aktuálních inspirací a když inspirace není, tak prostě není a z prstu si ji nevycucám:-) Někdy je potřeba si počkat a někdy jen slevit ze svých nároků a vytáhnout ze šuplíku některou z inspirací starších.

NASTAVENÍ CEN A SEBEHODNOTA

Jednou z největších výzev vůbec je nutnost zvyšovat ceny, ať už lekcí nebo akcí. Vždycky v tomto procesu narazím na svoji sebehodnotu a vždycky tak znovu vylezu ze své komfortní zóny. Jinak to ale nejde, protože je potřeba zohlednit nejen veškeré neustále se zvyšující výdaje, tak právě i hodnotu toho, co dělám a předávám. Protože pokud podcením sebe, podcením i kvalitu toho, co vytvářím. Současně z toho ale potřebuju mít dobrý pocit, abych necítila, že tohle už je přestřelené.. je to ale cesta, která se určitě ještě bude měnit a vyvíjet.

JAK JE TO AKTUÁLNĚ

Momentálně mám činnost rozdělenou přesně na půl mezi lekce jógy pro veřejnost a pro firmy. Mám ráda tu různorodost, kdy veřejná jóga, kde jsou převážně ženy má jinou atmosféru, než ta v kanceláři. Kombinuju praktické semináře funkčního dýchání a jógy s těmi prožitkovými, kde nejde až tak o fakta a vzdělávání se, ale o objevování hlubších úrovní sebe sama.

Nabízím i možnost individuálních konzultací, kde propojuju vše – praktické věci s těmi, které mají hlubší přesah. Daného člověka si nacítím, vyzpovídám a společně vytvoříme kombinaci toho, co s ním ladí a čemu se může a chce pravidelně věnovat.

Mám ráda tu pestrost ve všem, možnost si hrát a propojovat jednotlivé souvislosti do nových rozměrů a způsobů žití a zacházení se sebou.

CO TÍM CHCI ŘÍCT

Jsem si vědoma toho, že pro spoustu lidí moje práce vypadá jako práce snů. A taky taková je. Záměrem bylo ale ukázat i další odstíny tohoto působení, protože zdaleka nejsem sama, kdo čelí podobným výzvám. Týká se to i velkého množství dalších profesí – terapeutů, masérů, lektorů dalších pohybových aktivit atd.

Člověk se tady nekompromisně setkává se všemi svými démony i stíny, které v klasickém zaměstnání nevylézají tak intenzivně. A samozřejmě, život má spoustu možností, jak z nás tyto kostlivce vytahovat a toto je jedna z nich:-)

DĚKUJU..

Za to, že můžu vytvářet to, co vytvářím. Že jsem si dovolila opustit jistoty zaměstnání a vstoupit do divokých vod OSVČ:-) Děkuju Vám všem, kteří se podílíte na vytváření atmosféry na lekcích i dalších akcích – za vaši ochotu sdílet, užívat si to, co probíhá, za trpělivost, kterou se mnou máte, když se někdy něco nepovede i za všechny vaše zpětné vazby.

Jedním z mých velkých přání bylo najít místo u moře, kde by bylo možné organizovat jógový pobyt. Před pár lety už to vypadalo, že se jeden objevil, ale nakonec z toho sešlo, což bylo dobře a znovu se tak potvrdilo, že když nedostaneme to, po čem toužíme, může to být to nejlepší, co se nám stalo:-)

Počkala jsem si další 2 roky, abych objevila nádherné místo na ostrově Rab jménem Kandarola resort, který se nachází pár metrů od moře. Na 16 hektarech, které jsou jen pro ubytované hosty, poskytují stín staré borovice a spolu s nimi zahradu zkrášluje i spousta olivovníků.

Do resortu jsem jela jako účastnice jógového pobytu a už zhruba po hodině jsem si byla jistá, že tohle je ono. Sem se budu vracet, toto je místo, které jsem hledala a splňuje všechny pro mě důležité priority. Velký prostor a soukromí pro celou skupinu a pro jógovou praxi, poloha hned u moře, skvěle vybavené apartmány a pohodlné postele a jako bonus bazén.

V resortu je celkem 5 apartmánů s terasou – 2 x dvoulůžkový, 1x 3 lůžkový a 3x 4-lůžkový (tady jsou k dispozici 2 koupelny). Všechny mají plně vybavenou kuchyň.

Jelikož to byl můj první jógový pobyt v zahraničí, byla jsem zvědavá, s jakými výzvami se potkám a kolik „much“ bude potřeba vychytat:-) Budu stručná, moc jich nebylo.. tou hlavní byl fakt, že se mi v den odjezdu „sekly záda“ v oblasti kostrče (ano i my jógový lektoři čelíme výzvám tohoto druhu jako všichni ostatní „normální“ lidi) a cestovala jsem nadopovaná 2 brufeny a vírou, že snad bude postupně lépe..

Majitelé nás přivítali velice přátelsky lahvemi chorvatského piva a informací, že je možné zapůjčit kola i paddle boardy a klidně je i během dne sdílet a podělit se o náklady.

To, co mě přiznám trochu zaskočilo, byla kauce 200 EUR, kterou bylo potřeba uhradit v hotovosti. Na konci pobytu se pak vracela. Jelikož ale tuto informaci majitelé neposkytli předem, většina z nás musela jít vybrat další hotovost do bankomatu. Každopádně pro příští rok už víme:-)

Na programu bylo 6 ranních jógových lekcí a 2 večerní. Trošku nám do toho házely vidle bouřky a přeháňky, ale jelikož jsme nejen díky józe flexibilní, podařilo se vždy najít jiný termín tak, aby jóga proběhla za hezkého počasí.

Mám radost, že se podařilo zorganizovat i výlet lodí okolo ostrova se sympatickými místními domorodci. Dle fotek i feedbacků zúčastněných žen to byl skvělý zážitek – podívaly se na místa a pláže, které by bez lodi byly těžko dostupné a krásně vyšlo nakonec i počasí. Ještě dopoledne pršelo, ale kolem poledne, kdy byl čas nalodění, vysvitlo slunce a bylo nádherně až do večera.

Moje kostrč a skřípnutý nerv se postupně uvolňovaly i díky úžasné péči některých žen a především Káje a její homeopatické lékárničce – tímto jí ještě jednou velice děkuju.

Moře, které v této části ostrova bývá nádherně modro – tyrkysové, bylo jeden den díky nezvyklým bouřkám a větrům špinavé, ale naštěstí to opravdu byl jen jeden den a pak se zase vrátila jeho klasická barva i čistota.

V místě jsou pláže oblázkové, nebo se můžete uvelebit na některém z velkých kamenů přímo u moře. Kdo preferuje plavky, opaluje se v plavkách a pro nás ostatní je velkým bonusem nuda pláž – obě jsou vedle sebe, stačí si vybrat, která vás více láká:-)

Městečko Rab je vzdáleno zhruba 10 minut autem od resortu a není problém tam nakoupit jakékoli potraviny i to, co by člověk tak úplně nečekal. Hned druhý den pobytu se mi podařilo ztratit jednu kontaktní čočku (nosím měsíční) a doufala jsem, že v Rabu bude optika. Byla a dokonce měli jednodenní kontaktní čočky s mými parametry, ufff, jinak bych po zbytek dní nosit brýle. A jasně, dalo by se, ale čočky jsou pro mě pohodlnější z více důvodů.

Ve čtvrtek jsme si zajely na večeři do asi 10 minut vzdálené vesnice do restaurace Dupin přímo u moře, kde jsme si užily luxusní jídlo i péči číšníků včetně Julišky – místního likéru, který všem byl po večeři nabídnut:-)

Týden utekl rychlostí blesku. Ani o ty skutečné blesky nebyla nouze a měly jsme příležitost užívat si působení všech živlů docela intenzivně. Vše se ale krásně seskládalo a i přes nezvykle proměnlivé počasí většina z nás odjížděla s pocitem, že za rok se sem určitě zase vrátíme.

Ráda bych z těchto pobytů vytvořila tradici. Prostor pro ty, kteří si chtějí užít a prožít jak klid a odpočinek, tak i spolubytí ve skupině skvělých lidí se spoustou smíchu, sdílení a podpory, jak je na mých akcí zvykem.
Ve srovnání s víkendovými pobyty, které jsou více intenzivní, co se týká programů i událostí, které se dějí – jóga na Rabu je více „free“. Je spousta prostoru pro relaxaci v soukromí, výlety, slunění, plavání.. Já jsem k dispozici během ranních a večerních lekcí a v časech, kdy nabízím masáže nebo výklady karet. Zbytek času si vyplníte a užijete podle sebe..

V roce 2025 máte úžasnou příležitost prodloužit si pobyt prodloužit o 2 dny. Oficiální jógový pobyt s programem bude v termínu 23. – 30.6., ale je možné přijet už 21.6. Více informací a přihlášení zde https://jogaprodusi.cz/event/joga-na-ostrove-rab-2/

Trasa Rejvíz – Videlský kříž přes Lysý vrch – Švýcárna – Červenohorské sedlo – Vozka – Šerák – Obří skály – Ramzová

Konečně jsem zrealizovala trek s celtou a přespáním o samotě v hlubokém lese, abych se postavila svým strachům. Ne ovšem strachům ze zvěře nebo potencionálních vrahů, ale svým starým energii vysávajícím strašákům, kteří se po letech znovu objevily minulý rok a postupně zesílily do intenzity, která si žádá jiný přístup.

DEN 1.

Plán to byl dobrý a první den i noc jsem skutečně strávila sama. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je, mít na zádech 12-kilový batoh a šplhat s ním do kopců. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je, hledat místo na spaní, které splňuje základní podmínky – je částečně kryté (les nebo remízek za zády) a mám z něj dobrý pocit i výhled na oblohu:-). Tentokrát to ovšem bylo jiné v tom, že jsem neměla žádného parťáka, se kterým bych mohla sdílet pocity i výzvy například v podobě chlápka, který uprostřed lesů, kde jsem rozbalila plachtu a spacák zastavil v autě kousek ode mě, několik minut v něm seděl a pak vystoupil s puškou. Sice pozdravil, ale s kamenným výrazem a po pár metrech začal pušku nabíjet. Byla jsem hodně utahaná po našlapaných kilometrech, což zřejmě snížilo intenzitu strachu:-) Prostě jsem jen sledovala, co bude:-) A nebylo nic. Byl to lesák, který šel pravděpodobně lovit, ale jelikož se žádný výstřel z lesa, kam zmizel, neozval, neulovil nic. Po zhruba půl hodině se vrátil, sedl do auta a odjel.

Já jsem se mezitím zakutala do spacáku a pozorovala oblohu. Bylo ještě světlo, ale únava byla tak velká, že už v 8 jsem pomalu odpadávala. Probudila jsem se někdy uprostřed noci zimou a když jsem se chtěla víc zahrabat do spacáku zjistila jsem, že je úplně mokrý. Padla rosa, která svou intenzitou připomínala déšť. Měla jsem dlouhé legíny, tlusté ponožky, dvě tenké vrstvy a mikinu a stejně mi chlad zalézal až do morku kostí. Ty jo, vždyť ten spacák by měl mít komfort i v 0 stupních, jenže mi nedošlo, že už je hodně starý a teplota v nadmořské výšce okolo 1000 metrů se pohybovala kolem 8 stupňů..

No co už, nemám moc na výběr, musím to vydržet. Zadívala jsem se neuvěřitelnou oblohu plnou hvězd, když zrovna jedna „padala“ a potom jsem se zachumlala do spacáku do embryonální polohy, ruce mezi kolena a znovu usnula.

DEN 2.

Chladem jsem se probudila ještě několikrát, než jsem konečně okolo 7 ráno ucítila teplo – začalo na mě svítit slunce. To blaho, cítit teplo a vidět tu krásu okolo… Byla jsem na sebe pyšná, dokázala jsem strávit noc v lese úplně sama a nezmrznout:-)

Moji strašáci se samozřejmě v noci ozývali, ale byla jsem tak unavená, že jsem neměla energii se jimi víc zabývat, jen jsem je nechala, ať jsou a uklidňovala jsem sama sebe laskavým vnitřním dialogem – to dáš Pavli, jsi v pořádku a budeš v pořádku.. toto už znáš, jen je nech projít a uvědom si, že jsi daleko větší..

Ráno pak pomohlo smýt tíhu noci a já se rozhodla pokračovat dál. Nebyla jsem si jistá, jestli to dám a dovolila si připustit, že to může dopadnout jakkoli. I tak, že se po jedné noci vrátím domů a rozhodně si nebudu nic vyčítat.

Jelikož se považuju za trekovou „lamu“ (na těžko jsem vícedenní trek nešla už přes 10 let), zavolala jsem svému muži, jestli by mi dovezl na Videlský kříž (který je asi 25 minut autem od nás) teplou mikinu, další ponožky a kalhoty, abych mohla pokračovat na hřeben. Bez těchto věcí bych tam v noci cvakala zubama, a už jsem neměla potřebu zažít další podobnou noc.

Milan je skvělý, všecko přivezl, jako bonus i banán, který jsem si dala před výstupem na Švýcárnu:-) 3 km s převýšením 600 m je bez batohu „malina“. S těžkým báglem jsem se plazila jak šnek. Naštěstí mě jóga i funkční dýchání postupně naučily zpomalení a já byla schopná zvolit takové tempo, abych u toho nefuněla, i když tak pomalu jsem možná v životě nešla:-D

Cestu mi zpestřil malý potůček – to blaho zchladit si nohy a dát si provizoní sprchu i v tak malém množství vody. A další blaho asi o půl hodiny později, kdy jsem na Švýcárně shodila bágl a užila si luxusní borůvkové knedlíky a chlazeného birella. Zkrátka nepřišel ani můj mobil, který potřeboval nabít a hověl si v nabíječce turistické chaty mezitím co já jsem trávila pozdní snídani.

Jeseníky miluju už od svých 5 let, kdy jsme sem začali jezdit s rodiči a na této lásce se během těch let nic nezměnilo. Vlastně kecám, je ještě větší:-) Pohled na rozlehlé lesy, oblohu, horské hřebeny.. je sám o sobě nabíjející a léčivý. Tak si hovím na vyhlídce Švýcárny, když mě osloví čundrák sedící opodál. Dáme se do řeči a zjišťujeme, že máme stejnou cestu – po hřebenu dál směr Šerák.

Kecalo se s ním dobře, ale přece jsem měla plán – být 3 dny sama. Ale dobře, můžeme spolu kousek jít a pak se na Sedle zase rozdělíme. Cha! Plán to byl dobrý, ale kecalo se nám tak dobře, že jsme si na Červenohorském sedle dali česnečku a dalšího birella a pak spontánně pokračovali dál.

Byla jsem zvědavá, kde budu dnes v noci spát. Přiznám se, že představa další „orosené“ noci mi nebyla úplně příjemná, ale motivovala mě vyhlídka noční oblohy a východu slunce.

Dopadlo to tak, že po odbočení na Vřesovou studánku a zjištění, že nahoře ve střeše je útulna, jsme zakotvili na tomto místě a rozhodli se strávit noc tam. Přidaly se k nám další dvě ženy, které šly taky samy a podobně se rozhodly přenocovat na stejném místě.

Miluju tyto synchronicity! I přesto, že jsem slevila ze svého původního plánu být sama, to bylo velice pestré a zajímavé. Ráda poslouchám příběhy lidí a zjišťuju, jak přemýšli a dívají se na svět. Hodně jsme se všichni nasmáli a užívali si atmosféru západu slunce nad protějším hřebenem, kde si to trůnil kamenný útvar zvaný Vozka.

Těšila jsem se na teplo půdního prostoru kapličky (Vřesové studánky). Oříškem bylo se nahoru dostat, nebyl tam totiž žebřík. Jen provaz s dvěma okama na nohy, uff. Ty zhruba 3 metry mi daly zabrat a kdyby mi Aleš (spolučundrák) nepomohl nahoru, nedala bych to. Pocit vítězství, když jsem se vydrápala nahoru, byl slastný podobně jako teplo, které tam opravdu panovalo. Rozhodnutí, jak se dostanu dolů jsem nekompromisně odložila na ráno. Pro jistotu jsem byla předtím několikrát na záchodě, abych v noci nemusela slézat – bez asistance a po tmě to totiž nešlo, navíc dole spaly holky.

Jééé, to se bude spát, cha! Spalo by se, kdyby se mi většinu noci nechtělo na záchod. Sakryš, jenže já nemám jak slézt, prostě to budu muset vydržet. Vydržela jsem, i když byly chvíle, kdy jsem pro nejhorší případ zvažovala igelitku (akorát jsem si nebyla jistá, jestli v ní není díra:-D) a moc jsem se nevyspala.

DEN 3.

A pak to dvojnásobné blaho ráno, kdy jsem dokázala (samozřejmě opět s asistencí – slézt dolů) a šla jsem vyprázdnit měchýř:-D Teprve potom jsem mohla začít oceňovat krásy okolních hřebenů a celkovou atmosféru.

Na žádný den jsem neměla kokrétní plán ani počet kilometrů – rozhodovala jsem se spontánně ráno podle aktuální energie a pocitů. Se svým trekovým kolegou jsme nakonec i poslední den pokračovali spolu směr Vozka, kde je jeden z nejnádhernějších výhledů v Jeseníkách. Druhá snídaně vychutnaná u tohoto skalního masivu neměla chybu a taky zjišťuju, že mi čím dál míň vadí ten těžký batoh – tělo si pomalu zvyká tak, jako tomu bývalo v minulosti. Tempo je tak akorát a ta svoboda a možnost zastavit a relaxovat kdekoli se objeví nějaké krásné místo bez nutnosti někam doazit na čas, to je velký luxus..

A oběd i odpočinek ve stínu na Šeráku jsou skvělým završením uplynulých 3 dnů.

ZHODNOCENÍ MISE

Už jenom to, že jdu přírodou a plně prožívám všechno to příjemné – ochlazení se v potoce, slunko mezi stromy, mech, výhledy, fajn společnost, jídlo.. i to nepříjemné – vedro, občasnou velkou únavu, puchýř na noze, kousance od hmyzáků, nebo negativní myšlenky či pocity, které více vylézají – je tím, co mě proměňuje a nabízí jiné úhly pohledu.

I přesto, že jsem byla sama jen 24 hodin oproti plánovaným 64 je mise tohoto treku splněna – dokázala jsem se rozhodnout a jít, překonat nekomfort a být se svým strachem i jinde, než doma. A jasně, že si ho beru všude s sebou – nebylo cílem se ho zbavit. Ale zase o kus víc ho přijmout a tím proměnit. Protože i toto je část mě – strach spojený se studem, který se projevuje o to intenzivněji, čím víc se rozhoduje pro zásadní změny ve svém životě a čím víc si dovoluju žít a projevovat svoji sílu v kombinaci se zranitelností a citlivostí.

Dalším důležitým objevem bylo znovunalezení hlubší radosti, kterou jsem poslední měsice nebyla schopná procítit, protože často převažovaly pochybnoti, strach a nejistota. Nedokázala jsem přijít na to, co je tou činností, která by podpořila tuto radostnou část mě – a teď jsem ji našla. Jsou to tyto treky – kdy se člověk bez většího plánování samozřejmě s ohledem na roční období a lokalitu sbalí a vyrazí sám se sebou do hor.

Děkuju všem, kteří byly součástí, Jeseníkům, bytostem přírodním i těm, se kterými jsem strávila příjemné hodiny příjemným povídáním a smíchem a především děkuju sobě za to, že jsem přesně taková, jaká jsem:-)