Rubrika: Články

Tento článek už mám v šuplíku tuším něco málo přes rok. Když jsem se ho chystala vypustit, zvedla se tak obrovská vlna odporu a rozjely se vzorce typu – to je ale drzost! Jak si to můžeš dovolit netrpět, když lidi kolem trpí atd., že jsem se rozhodla si ho zatím nechat pro sebe. Pak jsem na něj zapomněla a teď to vypadá, že je ten čas to utrpení už opravdu oficiálně pustit:-)

Svého času jsem svůj „duchovní rozvoj“ strašně žrala. Jen nepatrně jsem pronikla to tajů fungování a propojení těla a mysli a už jsem byla expert. Přesně jsem věděla, co mají druzí dělat, kde všude dělají chyby a jak jsou mimo. Musela jsem spoustě lidí lézt strašně na nervy…:-) Prostě egouš převlékl ohoz a stal se duchovním:-D

Tady někde moje utrpení z nevědomosti, přešlo v utrpení duchovního rozvoje a z touhy se změnit.

Bylo to zhruba před 10 lety, kdy jsem byla vnějšími okolnostmi donucena začít měnit úhel pohledu na život a postupně přehodnocovat a opouštět destruktivní vzorce.

Hlavní přesvědčení, které mě sráželo na kolena bylo toto – jsem strašně slabá, nic nevydržím, jsem divná, přecitlivělá a daleko horší, než většina lidí kolem mě. A proto, abych se cítila líp a konečně se někam posunula, četla jsem tuny „duchovních“ knih, chodila na semináře, praktikovala afirmace a jógu a tlačila se víc a víc k dokonalejší verzi sebe sama. Až absolvuju tento kurz, až pročistím ještě víc vzorců, až pochopím a porozumím, jak to všechno funguje, budu už konečně dokonalá a možná i osvícená.

Vyměnila jsem jeden matrix za druhý – ten klasický za duchovní – a jaksi jsem si nevšimla, že i tady jedu na výkonech a na touze být lepší a ještě lepší.

Jo, rozhodně jsem se cítila líp, než v předchozích letech totální nevědomosti, ale zároveň jsem spadla do pasti nekonečného rozvoje praktikovaného pro vylepšení se. A to samo o sobě vytvářelo velký vnitřní tlak – házela jsem tím sama sobě klacky pod nohy. Jako bych jela v autě se zataženou ruční brzdou. Stálo to strašně moc energie. Furt jsem se o něco snažila.

Když se narodil Ondra, měla jsem za sebou zhruba 5 let tohoto typu sebezkoumání a věřila jsem, že už mám ty základní věci zpracované.

Už tady se můžete začít potutelně chechtat, protože věta – už to mám zpracované zaručeně ve vesmíru způsobí odezvu. Zpracované jo? No, tak ukaž!:-D

BOHYNĚ V BAHNĚ EMOCÍ A PROGRAMŮ

Vrátím se teď do doby, kdy jsem se připravovala na porod. Byla jsem připravená jak na variantu přirozeného porodu bez analgetik a zásahů, který jsem preferovala, tak na císařský řez, pokud by to jinak nešlo. Dokázala jsem zůstat otevřená všem možnostem, a zároveň věřit, že všechno bude přirozené a proběhne, jak má.

Porod byl krásný a laskavý, i když dlouhý a bolestivý. Prošla jsem jím vědomě s pocitem bohyně. A týden po něm vypuklo peklo.

Otevřely se emoční stavidla. Tlusté vrstvy bolesti, nesebehodnoty, strachu a nelásky. S hrůzou jsem sledovala, jak se propadám do černé díry negativity, ze které nebylo úniku. Jako matka jsem nestála vůbec za nic – říkala moje mysl. Jsi totálně neschopná, slabá, za nic nestojíš, jak chceš být matkou? Normálně ses spletla. Špatně sis přála. Ty jsi matkou nikdy být neměla, podívej se na sebe! Vnitřní kritik měl hody a já jsem mu to všechno žrala i s navijákem.

Každý den jsem brečela. I Ondra brečel. Někdy jsme brečeli všichni. Byl temný leden a únor. Čím víc jsem z této černé díry a bažiny chtěla uniknout, tím víc jsem se do ní propadala. Ondra ze mě nemilosrdně vytahoval všechno to, co chtělo být spatřeno.

V jeho emocích a v jeho pláči bylo něco, co probouzelo moji bolest.

Potlačené emoce a zranění se podobaly vlnám tsunami, které se s obrovskou silou a s neúprosnou pravidelností přelévaly z podvědomí do vědomí. Nebylo úniku.

Byly momenty, kdy jsem sama sebe přistihla, že nechci být se svým dítětem, protože mi to způsobuje takovou bolest a utrpení, že nevím, co s ní… Tento pocit roztáčel kolo viny a sebemrskačství – neměla bych toto cítit! Přece se mi narodilo vytoužené dítě, měla bych být šťastná. Neměla bych cítit to, co cítím teď. Kdy už skončí?

Zkoušela jsem se z toho vymotat, zbavit se těchto pocitů a stavů za pomocí všech možných technik a metod. Ale nic nefungovalo. V té době jsem ještě neuměla pracovat s přijetím a čistým uvědomováním si a jejich mocným účinkem.

Vzkaz mému minulému JÁ

Když bych se měla vrátit do minulosti, řekla bych sama sobě toto:

Pavli nechej všechno probíhat. Dovol si cítit všechno to, co cítíš. Nemusíš chápat, proč se to děje. Ani se nesnaž, aby to odešlo. Jen umožni, aby to tebou prošlo a poskytuj si tu nejlepší možnou podporu. Hýčkej se. Uvolňuj se a dýchej. Ty emoce a myšlenky, které teď vnímáš, nejsou skutečné. Je to odraz minulosti, je to iluze. Minulost se projevuje v přítomnosti – stačí to všechno nechat jít.

Nevěř jim, nechtěj je řešit. To je past. Tím, že to chceš řešit to celé posiluješ. Jsi naprosto v pořádku se vším, co teď cítíš. Nejsi ani divná ani slabá. Ve skutečnosti se teď navracíš do své síly. Otevří se tomu s vědomím, že tento proces má svůj důvod a Ty jsi naprosto v pořádku se všemi svými pocity. A pořád, znovu a znovu se vracej k sobě, do těla, do srdce a jen vnímej a pozoruj – je v tom přijetí a zároveň velká síla vědomé pozornosti. Ukazuje se Ti jen to, co potřebuješ pustit. Když umožníš, aby to prošlo, nemusí tam být utrpení vzniklé z toho, že vzdoruješ a kritizuješ se.

VINA A TREST

V té době jsem všechno to, co se dělo vnímala i jako součást jakéhosi trestu za moji nepokoru a pýchu a taky za to, že jsem si dovolovala projevovat se. Padala jsem do pastí, že když si dovolím být sama sebou, říkat ne lidem a situacím, kterým jsem dřív přikyvovala, budu potrestána. Kým nebo čím? Sám život mě za to potrestá.

Až zpětně vidím, jak hluboce ve mně byl tento program viny a trestu zakořeněný.

S odstupem zhruba 6 let bych k tomu přidala ještě toto. Ať už se mi děje cokoli, ať už zažívám jakékoli emoce, nemusím tam mít utrpení.

Utrpení nebylo způsobené tím, co se mi dělo, ale tím, jak jsem tomu, co se mi dělo přistupovala a sama sebe zavírala do pastí přesvědčení a domnělé správnosti.

Mysl hodnotila, posuzovala a říkala, že tohle by se přece dít nemělo! Cyklila jsem se dokola v negativitě, která se zintenzivňovala tím, že jsem dokola řešila myšlenky, které byly navázány na hutné emoce.

K tomuto poporodnímu příběhu se možná ještě někdy podrobněji vrátím, protože podobné stavy a emoce nejsou v tomto období zdaleka tak ojedinělé a vím, že spousta žen procházela nebo prochází něčím podobným.

TRÝZEŇ PŘÍLIŠNÉHO UVAŽOVÁNÍ A ŘEŠENÍ

Příklady mých vnitřních názorových a myšlenkových pastí:

Proč se mi to zase děje? A touha dokola a znovu a znovu řešit to zdánlivý problém.

Aby to mohlo odejít, potřebuju zjistit příčinu a pochopit to, proto o tom musím pořád dumat a snažit se najít řešení.

To mám za to, tohle je trest, který musím odžít.

Je se mnou něco špatně. Zase jsem udělala chybu.

Pro změnu je prostě potřeba trpět, bez toho se žádná transformace neuděje.

Díky tomu, že nějakou dobu trpím si pak víc užívám běžný život. Ještě mám před sebou dlouhou cestu, jsem teprve na začátku.

Dokud všechno nevyčistím, pořád se mi to bude dít.

Tohle bych neměla cítit, už bych to měla mít vyřešené.

Díky tomu mega tlaku, který jsem na sebe vytvořila a který byl spolutvůrcem nekonečné spirály řešení a utrpení jsem se během zhruba posledních 3 let vědomě rozhodla se svého utrpení vzdát. Dost už bylo hrabání se ve vzorcích a emocích.

Jednoduchost a síla vědomého bytí

Zjistila jsem, že tady pro mě cesta už není a volá mě jednoduchost – vědomé spočívání a bytí v přítomném okamžiku. Což ve své podstatě jednoduché je, ovšem v praxi to znamená být v bdělosti a učit se usměrňovat svoji pozornost do tady a teď. Nedávat ji už tolik mysli a jejím úvahám o tom, co bylo nebo bude.

Protože pokud už alespoň trochu znáte sami sebe a svou mysl, tak víte, že zabývání se minulostí, budoucností nebo vytváření katastrofických scénářů, je její velký koníček:-)

Praxe bdělosti – vědomého spočívání mě učí být tou, která pozoruje i tou, která prožívá zároveň. Uvědomuju si svůj vnitřní prostor a zároveň jsem částí pozornosti tam, kde se zrovna nacházím a u toho, čemu se věnuju.

Taktéž je to učení se odevzdávat potřebu všechno hodnotit, posuzovat a nálepkovat jako dobré nebo špatné.

Jen ten, kdo se této praxi věnuje v každodennosti ví, jak náročné a někdy úplně to nejtěžší na světě je usměrnit pozornost. Abych to byla já/vědomí, které určuje na co ji zaměřím a ne splašená mysl.

VZDÁVÁM SE UTRPENÍ

Utrpení i negativita má v této realitě svoje místo a spousta lidí ho potřebuje k tomu, aby prozřeli. Stejně jako jsem ho potřebovala já k tomu, aby popraskaly zkostnatělé vnitřní struktury a postupně mohlo dojít k uvědomění, že ve skutečnosti nežiju, ale jedu jako dobře promazaný stroj na autopilota.

Po všech zkušenostech a prožitcích už si dovoluju vědomě vzdát a odložit potřebu trpět. V mojí realitě už není potřeba.

Děkuju za všechny lekce i pády na hubu, jsem jim vděčná za to, jaká jsem teď. Pokorně skláním hlavu před životem, a zároveň se otevírám novému způsobu bytí, které není založeno na podmínkách.

Přijde, co přijde, ale už odmítám být otrokem této myšlenkové pasti.

To, že se vzdávám utrpení neznamená, že se vzdávám cítění a prožívání a uzavírám se před životem. Naopak. Jsem otevřená všemu, co přijde. Cítím, co cítím. Vnitřní sílu a pevnost získávám díky ochotě být zranitelná a otevřená i ve chvílích, kdy by se cosi ve mně chtělo totálně uzavřít.

Dovoluju si cítit a prožívat vše, co je součástí přítomného okamžiku, ale už nejsem (většinou:-) otrokem emocí ani myšlenkových skřetů.

Jsem k sobě laskavější a nepráskám už nad sebou seberozvojovým bičem. A čím dál častěji dávám pozornost neutralitě – středu, do kterého se dokážu vracet po jakékoli emoční smršti lehčeji a rychleji. Prohlubuje se důvěra v existenci, která nemá nic společného s naivním očekáváním a stejně tak se posiluje schopnost jen čistě vnímat, pozorovat a být.

Protože právě v tomto jednoduchém a čistém bytí, kdy si sama sebe uvědomuju a vědomě se prožívám, se nachází smysl i plnost života.

Já sama jsem zodpovědná za to co, a jak prožívám.

A naopak, nemůžu být zodpovědná za to, co prožívají druzí.

Což ovšem neznamená, že můžu říct a udělat komukoli cokoli a je na něm, ať si s tím poradí – to už by zavánělo arogancí. Nebo vlastně můžu, ale je dobré vědět, že vše se ke mně vrací 🙂 Pokud jednám upřímně a s čistým záměrem, je tam úplně jiná energie, než v případě, že se povyšuju, ponižuju nebo jednám z pozice oběti nebo manipulátora.

Stejně jako u všeho ostatního, co píšu nebo říkám – vím, že tohle není pro všechny. Nejde o to, aby všichni porozuměli, rezonovali a pochopili to, co se tady pokouším sdělit. Ale ze zkušenosti vím, že alespoň s pár lidmi to, co sdílím zarezonuje a vezmou si inspiraci, která často přijde v ten moment, kdy potřebují.

Pokud se ve mně objeví intenzivní emoce (intenzivní = hýbou se mnou a mají tendence mě ovládat) jako reakce na jakoukoli událost či člověka, vím, že jsou primárně moje. V těchto situacích se učím nejdřív se podívat do sebe. Pozoruju, jak se emoce odehrávají a projevují, jaké myšlenky jsou na ně navázané. A všímám si, koho mám tendence z daných emocí obviňovat či na koho je chci hodit. Jinými slovy, kdo za moje emoce může? Protože pravdou je, že každý je za svoje prožívání plně zodpovědný. 

Ufff.. cože?? Řeklo by moje minulé já? Já že si můžu za to, že cítím vztek, strach, nespravedlnost či rozhořčení? Přece evidentně je to chyba toho druhého člověka – dělá totiž toto a toto a toto a ještě tamto a proto já se cítím takto blbě. Kdyby změnil svoje chování a přestal dělat to, co dělá a ještě k tomu nejlépe uznal svoji „vinu“, cítila bych se líp.

A já říkám ANO. Veškeré intenzivní prožívání – všechno to, co mi vadí a co se mi hodně nelíbí, je moje.

Spouštěče se můžou měnit a mění, ale já rozhoduju, jak a jestli zareaguju a jak prožívám události v životě. Nechám se vtáhnout do dramatu? Nebo zkusím zůstat v nereakci (neplést se zamrznutím způsobených šokem v traumatické či stresující události), dokud se mnou emoce neproženou a já si neujasním, jak to vlastně je?

A je úplně jedno, o jakou situaci či člověka, se jedná. Samozřejmě, čím bližší člověk, tím náročnější ono nereagování je. Náročné je to i u těch, které máme tendence považovat za autority a jakýmsi způsobem k nim vzhlížíme.

Což ale neznamená, že si emoce zakazuju. Je to přesně naopak. Dovoluju si cítit pravdivě vše, co ve mně zrovna je a učím se, jak už nebýt otrokem svých emocí a myšlenek.

Obviním se nebo obejmu?

A co když se nechám emocemi unést a zareaguju? Nebo si naopak vyčítám, že jsem zareagovat měla a chtěla a nedokázala jsem si nastavit hranice? Obviním sebe za to, že jsem „ujela“ nebo se nedokázala projevit? Nebo někoho jiného za to, co řekl či neřekl? Budu hledat viníka, kdo může za tuto situaci a za to, jak se cítím? Že třeba kvůli někomu nespím a cítím se špatně?

I v tomto případě mám na výběr. Místo toho, abych pozornost dávala ven a hledala viníky, obrátím ji do sebe. Obejmu se a poskytnu si podporu a sytím sama sebe laskavou pozorností. Nevím (zatím) o jiném účinnějším způsobu zacházením s emocemi a prožitky, než ten, který poslední měsíce žiju. Záměrně píšu zatím, protože taky vidím, jak rychle se všechno ve mně i kolem mě mění a že za rok můžu být zase někde úplně jinde, ale teď je to takto.

Příklad: Blízký člověk na mě spustí, co všechno vnímá jako špatné a negativní na mém přístupu, vystupování, reakcích i celkově na mé osobě. Některé části mě jsou v šoku, protože sice byly připravené na konstruktivní diskusi i uznání svých slabin (pod povrchem to už bublalo, ale zatím nebylo vyřčeno), ale ne na takový fičák. Dojde u mě k částečnému zamrznutí, ztuhnutí, zkrácení dechu a vyplavení traumatických vzpomínek z podobných situací z minulosti a dětství. Cítím, jak se otvírá další vrstva mého zranění, jehož podstatou je – nejsi dost dobrá ani dostatečně vědomá, jsi zase mimo a špatně. Znám toto trauma už velice důvěrně.

Naposled se objevilo před rokem a od té doby (co jsem jím znovu vědomě prošla) jsem si žila převážně ve velké svobodě, klidu, radosti a důvěře (zatím největší, co jsem kdy v životě prožívala). Zvykla jsem si už žít v otevřenosti a nebránit se žádnému prožívání ani emocím, ale i tak jsem v tomto případě byla zaskočena. Což ale vůbec nevadí, protože jsem si taky už zvykla všechno co je nepříjemné využívat ve svůj prospěch a vlastně na těchto někdy hodně nepříjemných prožitcích a svých zraněních růst..

Tím ovšem neříkám, že je to příjemné nebo jednoduché. Tedy principiálně to jednoduché je, jen praxe může být náročná v tom, že není už kam utéct a člověk se dívá přímo do očí všem svým kostlivcům a stínům. V těle se to umí projevovat někdy dost bolestně a jsou momenty, kdy potřebuju zapojit veškeré uvědomění, abych nepodlehla a neuvěřila programu/tendenci, která se skrze emoce projevuje. Ale nevidím jinou opravdovější a smysluplnou cestu, než tu do vlastního vnitřního prostoru ve chvíli, kdy se tam odehrává uragán emocí.

Mám teď tedy na výběr, co udělám. I když by ta zraněná část mě reagovat chtěla, dopřeju si prostor a nejdřív nasměruju pozornost do sebe. Dýchám a kladu si otázky.

Co teď v sobě cítím? Jaké to jsou pocity a emoce? Kde v těle se nachází? Co říkají? Jak se projevují? Prostě ukaž se v plné kráse ty kdo se tady teď ve mně projevuješ:-)

A skutečně to tak je? Skutečně mám tendence tohle dělat, říkat, nevidět atd?

A nedělám s nimi a s ničím vůbec nic. Nechávám sebou vše proudit a procházet. Když se objeví slzy a bolest, tak brečím a nechávám vše odplavovat. Nehrabu s v bolesti ani v myšlenkách. Učím se k tomu prožívání nic nepřidávat. Prožívám smutek, vztek, rozhořčení i pocity nespravedlnosti či viny, ale vůbec nic s nimi nedělám. Nesnažím se jich zbavit nebo je nějak transformovat.

Vidím i svoje myšlenkové pochody, které bývají v náročných emočních situacích jako utržené ze řetězu a řvou – to si nemůžeš nechat líbit! Je to nespravedlivé! Ty přece víš, kde je pravda, řekni to! Nemůžeš zůstat v nereagování, protože pak to vypadá, že přiznáváš vinu! Nedokázala jsi říct vůbec nic z toho, co by měla ta druhá osoba slyšet, tak to aspoň napiš! A možná má pravdu, a ty jsi fakt mimo a zase něco nevidíš.. A s nimi nedělám taky vůbec nic:-) Což je někdy fakt hustý – a můžu si tak ověřit, kolik síly je potřeba k tomu, aby člověk zůstal a nenechal se strhnout..

Síla přijetí, pravdivého prožívání a vědomé pasivity

Vidím je. Uznávám existenci všech myšlenek i emocí. Vnímám, jak se egouš kroutí a používá ty nejzákeřnější taktiky, aby mohl převzít velení a tím si dokázat svou hodnotu. Jsem si vědoma toho všeho, a i když je ono působení emocí a myšlenek někdy hodně velká síla, zůstávám ve vědomé pasivitě. Což znamená, že když se přistihnu při rozvíjení destruktivních myšlenek – ať už nasměrované vůči mně nebo tomu druhému člověku, přesměruju od nich pozornost a tedy energii do svého středu, kde vnímám neutralitu. Nebo do těla a do těch míst, kde se projevují nepříjemnými pocity.

Nechávám se vést a začnu sama sobě v těch náročných emocích dávat přijetí a soucit. Jak? Dýchám, jdu do přírody, nebo se vlním a pohybuju, jak cítím, že je potřeba a pomáhám tak tělu, aby energie těch divokých emocí prošla. Tohle všechno ale nedělám proto, aby to přešlo nebo z touhy se těch nepříjemných prožitků zbavit (takto jsem k tomu přistupovala v minulosti), jen z aktuální potřeby – impulsu, který vyvstane z těla a ne z chuchvalce myšlenek.

Dívám v těch emocích na sebe i do zrcadla a laskavě k sobě promlouvám. Poskytuju sama sobě podporu a zároveň u toho vidím a vnímám i ty zraněné části, které chtějí reagovat.

Kde je ve mně pravda?

To, co je v těchto procesech pro mě prioritou, je pravda. Tedy ta moje. Chci znát skutečnou pravdu i přesto, že to může hodně bolet. Jenže bolest z toho, když člověk sám sebe obelhává, nebo jde proti sobě je daleko větší. A proto se ptám – kde je ve mně skutečná pravda? Je ve mně něco, co nechci vidět?

Kombinace dotazování i sebedotazování, prodýchávání bolestí a ztuhlostí a bytí se vším, co se ve mně nachází, ať už v těle, nebo v hlavě postupně vede ke zjemnění prožívání a postupnému spontánnímu ukotvování se znovu ve svém středu.
Tímto způsobem se stávám jakýmsi prostorem – průtokáčem, kde se může odehrávat cokoli, ale hluboko ve mně přetrvává klid a důvěra, že se děje to nejlepší pro všechny zúčastněné.

A co hranice? Jednám jako zraněné dítě nebo dospělý?

Někdo by možná mohl namítnout, že nereagování a ona vědomá pasivita není dobrá, protože je přece nutné se za sebe v určitých situacích postavit. Na to říkám ano – určitě je nutné umět se vymezit a jasně říct, tak tohle už ne. A někdy i ono jednání v emoční smršti, které prostě nejde zastavit, může být přínosné pro všechny zúčastněné.

Jen je velký rozdíl, jestli nastavuju hranice jako oběť svých přesvědčení, nebo vědomě a jasně s tím, že jsem převzala plnou zodpovědnost za svoje prožívání a svoje emoce. Protože ve chvíli, kdy přijmu svoji část prožívání a dovolím si vše pravdivě prožít, začne se jasně ukazovat, kdy by hranice nastavovalo například moje zraněné vnitřní dítě a kdy hranice nastavuju já, jako dospělá žena vědoma si svých tendencí.

A proto se učím počkat si, až odezní emoční smršť, usadí se prach a bahno a ukáže se, jak to vlastně celé ve skutečnosti je. Zároveň se ale umím i zdravě vzteknout a v plném vědomí si užít i tu razanci – k této ventilaci mě to ale v tomto případě vnitřní moudrost nevedla.

Falešná vs. skutečná hodnota – síla ve zranitelnosti

Moje minulé já by udělalo cokoli, opravdu cokoli, aby se nemuselo zastavit a podívat na svoje bolesti, zranění a traumata. Na to, co člověka výrazně ovlivňuje, aniž by si toho byl vědom a o to víc se to pak projevuje v každodenním životě. Uměla jsem se pitvat a hrabat v problémech, ale neuměla jsem čelit svým pocitům a emocím. Byla jsem vynikající v úhybných manévrech a budování oné falešné hodnoty skrze výkony, „pomáhání“ druhým, pochvaly a ocenění. Byl to můj způsob, jak se cítit dost dobrá, i když v hloubce byla schovaná obrovská nejistota se strachem.

Byla jsem tou, která manipuluje i tou, která byla obětí mnoha manipulátorů. Pamatuju si, jak to všechno chutná. A jak těžké je si to všechno přiznat a zjistit ups.. ty jo, že jsem sice vylezla po žebříku dost nahoru, akorát ten žebřík je opřený o blbou stěnu..

Má to ale i svoje výhody. Díky všem těm pestrým zkušenostem, které způsobily můj pád z onoho vysokého žebříku, tak citlivě reaguju na podobné energie jak u druhých, tak i u sebe. Většinou se k nim nijak nevyjadřuju a nedávám nevyžádané rady, ale je to velice užitečný nástroj, který se pořád učím používat, protože si na ostatních všímám toho, co jsem dělala sama.

Jedna z nejdůležitějších věcí pro mě je dokázat se podívat sama sobě v zrcadle do očí s pocitem, že se mám opravdu ráda, a to i v těch emočních turbulencích. A to by nebylo možné, pokud bych se nedokázala pravdivě podívat do svého nitra a přiznat si, že:

jasně – i já mám někdy v emocích záškodnické myšlenky, i já mám v sobě části s občasnou tendencí zuřit, obviňovat atd., ale už je nenásleduju a nedělám to, co po mně chtějí.

Neutralita a svoboda v prožívání

Vidím egouše, který dupe nožičkou, nebo by chtěl kvílet zoufalstvím. Vidím, jak strašně by se chtěl někdy prosadit, či někoho sejmout. Ale už mu to nedovoluju, už se jím nenechám vláčet. Ani to ale neznamená, že s ním bojuju.

Jsem prostorem, ve kterém se vše odehrává a já jsem tou, která to prociťuje a pozoruje zároveň. Jsem v tom i nad tím zároveň:-)

Když dokážu zůstat ve svém středu bez reakcí na venek, ale zároveň s ochotou prožívat vše – což znamená, že jsem v určitých chvílích hodně zranitelná, protože se před ničím v sobě neschovávám – tak tady vnímám obrovské posuny. Pokaždé, když vědomě projdu podobným procesem, prohloubí se sebe-vědomí, sebe-láska, síla, důvěra a pocit svobody.

Toto je pro mě neutralita. Dávám prostor všemu a všem bez odsuzování sebe nebo toho, kdo ve mně tyto emoce vyvolal. A zároveň z tohoto prostoru a z této neutrality, potom nastavuju hranice a reaguju, pokud cítím vedení.

Takto vnímám i bezpodmínečnou lásku. Nenutím se milovat nebo zbožňovat toho, kdo ve mně otevřel bolest a ukázal mi zranění, ale dám mu v sobě prostor stejně, jako všem emocím a prožitkům, a vztah k tomuto člověku se potom proměňuje sám. Spontánně časem přijde vděčnost a jsem schopna upřímně říct „děkuju“ za tuto zkušenost. Ale nejde to násilím, stane se to samo jako jeden z vedlejších účinků vědomého zacházení se sebou.

Je to hra!

A pořád se učím brát život i tyto náročné momenty jako hru. Protože tento postoj odlehčuje všechny situace a dovoluje vše vidět už relativně brzy z vyšší perspektivy.

Zrovna teď hráváme s Ondrou Plants vs. zombies:-) Když zvládneme level, dostaneme nový nástroj – kytku, který pak můžeme použít v dalších levelech. A podobně to vnímám ve skutečném životě – za každý vědomý průchod náročnou situací se buď rozšiřují nebo zintenzivňují stávající nástroje a to je mazec, protože pak můžeme jít do dalších levelů, které jsou pravda někdy hodně husté, ale zároveň jsou i čím dál větším dobrodružstvím s čím dál větší podporou. A tuto hru, kterou je náš aktuální život v této realitě, si můžeme užít:-).

Když mě začalo v pátek 5.11.2021 kolem poledne bolet břicho, nevěnovala jsem tomu nejdřív skoro žádnou pozornost. Byla to jen velice jemná bolest v okolí žaludku, která mě jen utvrzovala v záměru dát si odlehčený listopad bez kávy, alkoholu, s minimem sladkých věcí.

Ovšem bolest jaksi nemizela, naopak pomalu se stupňovala a když mě začala budit už i v noci, začala jsem si připouštět, že to bude slepák. Tuto diagnózu nevymyslela moje bývalá hypochondrická mysl, která byla zvyklá předhazovat varianty různých chorob (tuto fázi už mám naštěstí za sebou:-).

Tato informace jaksi vyvstala přímo z mého těla, když jsem se ho ptala, co se děje. Přiznávám, že než jsem se s ní smířila, mysl poněkud zpanikařila. Jedna část mě se hodně bála, že bude muset „pod nůž“ do špitálu v době covidové. Ale jakmile jsem přestala bojovat a smířila se s tím, že to tak je, postupně po malých krůčcích se ve mně začal prohlubovat klid.

V sobotu ráno, kdy bolest byla jasně lokalizovaná vpravo dole, už bylo jasné, že pofrčíme z Jeseníků zpátky do Brna, protože nemusím mít každou zkušenost a tu s Bruntálskou nemocnicí jsem si dovolila odmítnout:-) Pokoušela jsem se přesvědčit tělo, ať ještě vydrží do pondělka, kdy bych mohla nastoupit na soukromou Surgal clinic, kde pokoje pro pacienty připomínají útulný hotel, žel nebylo mi přáno. Zato jsem ale měla to štěstí, že náš děda „má kontakty“ a dokázal mi zařídit přijetí v nemocnici u Sv. Anny, za což jsem mu velice vděčná. Představa několika hodinového čekání na pohotovosti úrazovky mě totiž od návštěvy nemocnice dost odrazovala, byť bylo jasné, že jí neuniknu.

Po cestě i pro příjezdu domů jsem spala. Únava byla obrovská a udržet oči otevřené bylo skoro nemožné. Ale spánek dost pomohl. K večeru byl Ondra předán babičce a dědovi a svištěli jsme do nemocnice. Přijela jsem ve stavu totálního odevzdání, ale ne pasivity a letargie – tohle se výrazně lišilo od mých minulých návštěv doktorů v mindsetu „hypochondr“. Vnímala jsem i emoce strachu a nejistoty, ale pod tím vším byl klid a důvěra, že je o mně postaráno. A taky bylo.

Sestra na příjmu se se mnou moc nemazala. Rázně si ode mě vzala údaje a ještě rázněji mi o několik minut později vrazila testovací tyčinku až do mozku. Tak tohle jsem ještě nezažila, bylo to poprvé a bylo to hustý..:-) Nijak jsem to nekomentovala ani v duchu ani nahlas, a nechala se vést přijímacími procedurami včetně odebírání několika zkumavek krve. Proplouvala jsem vším bez potřeby do něčeho vstupovat či zasahovat.
Paní doktorce, která měla službu jsem nahlásila svoje podezření na diagnózu slepák, která byla následně jinou, moc milou paní doktorkou na ultrazvuku, potvrzena. Prohlásila, že jestli tohle není slepák, vrátí diplom.

Zhruba další hodinu a půl jsme strávili s mužem v čekárna na výsledek testu. V minulosti by se moje mysl zabývala asi tak stovkou různých scénářů typu – co když bude test pozitivní? Kde asi skončím? Co když to není slepák, ale něco daleko vážnějšího? Co když mi bude blbě po narkóze atd? A teď? Teď nic. Prostě jsem tam jen byla, pozorovala strach i další emoční cukání, ale nechávala jsem to být a probíhat pořád s vědomím toho pocitu, že je o mně postaráno. Nemám se starat o nic kromě toho, zůstávat ve spojení se sebou a svým středem.
Zároveň jsem ale jasně vnímala, jak tenká je hranice mezi tím – vnímat a nechat být a mezi tím, zaplést se do myšlenek a rozvíjet je – takzvaně se zaháčkovat a těmto myšlenkám uvěřit. V tomto případě by mě mysl utáhla na nudli té nejstrašnější negativity, kterou je schopná vyprodukovat. Teď jsem dokázala dobře vidět tendence mysli, prožívat i intenzivní emoce a u toho zůstávat ve svém středu.

Tak jdete pod nůž!

Hlásili mi zhruba kolem 20. hodiny s tím, že o půl 9 už mám být na sále. Tak to je fofr. Pusa muži mému milovanému, tašku, kterou jsem doma obezřetně sbalila beru s sebou a už cupitám po schodech na příjem. Prý to bude rychlejší, než kdyby mě tam vezli na křesle. Ale v pohodě, není problém, jdu a hlásím se na oddělení. Převlékám se do nemocničního hábitu, sestřička mi omotá nohy a už frčím na posteli vstříc první ztrátě vědomí v mém vědomém životě.

Tohle byl můj největší strach – to, že ztratím vědomí. Nedostala jsem žádné oblbováky (za což jsem ráda, byť prožívání bylo někdy intenzivní), byla to rychlovka, a tak pozorujíc světla na stropě si říkám – ty jo Pavli, jedeš na operaci. Za chvíli ztratíš vědomí, ale stejně furt víš, že všechno je ok.

Na operačním sále byl docela šrumec, nikdo se mě zatím nevšímal, tak jsem si tiše dýchala pod peřinou a respirátorem a pozorovala svoje reakce. Najednou se objevila anestezioložka v super čepičce i roušce a uklidňujícím a zároveň jasným způsobem mi kladla otázky i vysvětlovala, jak mě uspí.
Mladý chirurg (jako fakt hodně mladý) vypadal dost vyčerpaně a přistihla jsem se, jak mu spontánně přeju dostatek sil. Z pohnutek sobeckých (aby mě zvládl odoperovat), ale i lidských – opravdu jsem s ním soucítila. Nakreslil mi obrázek, který použil jako vysvětlení s tím, že je možný i vývod. Vývod? Tak ten nebude, proběhlo mi jasně hlavou.
Za chvíli už jsem ležela nahá na operačním stole přikrytá jen tenkým prostěradlem a klepala se. Fakt mi cvakaly zuby a klepaly se mi ruce jak strachem, tak i velkou zimou, protože už jsem 2 dny nejedla a byla tam dost kosa. Znovu ale pod tím vším byla ona důvěra a klid. Ještě mi byla položena otázka, jakého panáka si dám na usnutí, odpověděla jsem, že slivovici prosím a pak už jsem upadala do bezvědomí s následujícími slovy – Bože ty víš, jak miluju život – plně se ti odevzdávám.

---

Probouzím se.

Asi někdy kolem 1 hodiny v noci mě probouzí hlasy – paní Čadovááááá slyšíte mě? Jo jo odpovídám. A kupodivu se hned orientuju a cítím se skvěle. Ty jo fakt skvěle! Asi dobrý matroš ta anestezie:-) Čekala jsem, že budu spát jak zabitá tak do oběda dalšího dne a ono nic. Poslední operaci jsem absolvovala někdy v 26 letech, kdy mi šroubovali loket po pádu z kola a pamatuju si, že jsem spala dlouho a hodně. Teď nic. Volám muži a opileckým (prý) hlasem mu sděluju, že žiju a jsem ok. A jo, já žiju! To je boží!:-)

Bolest sice cítím, ale není nijak velká, a tak zhruba 3 hodiny jen ležím ve stavu naprosté blaženosti a klidu a cítím, jak mě obestírá hřejivá, něžná, konejšivá a přitom silná energie. Přirovnala bych ji k mateřské náruči. Těžko se to popisuje slovy. Bylo to, jako by mě nějaká velká Božská matka vzala do náruče, kde bylo naprosto bezpečno. Kde bylo bezpečno i v tom prostředí, které by mysl mohla vyhodnotit jako nebezpečné. Tedy v nemocnici. Věděla jsem, že nepotřebuju vůbec nic dělat. Že stačí jenom takhle být a už teď probíhá proces uzdravování.

Nebyla v tom ani špetka pochybnosti. Prostě jsem to věděla. Ta energie byla tak silná, že mysl byla úplně zticha. Ten klid byl tak hluboký, že pro jakoukoli negativitu tam nebyl prostor.

Tento stav už jsem několikrát zažila. Párkrát během meditace, v přírodě a hodně silně při narození Ondry. Ale že se ještě prohloubí a zažiju ho v nemocnici, to bylo pro mě velkým překvapením a o to větším bonusem.

V noci jsem spala přibližně 3 hodiny a přesto jsem byla ráno čilá. A když mi sestřičky dávaly léky na bolest, s díky jsem odmítla s tím, že je mi dobře. Razantně oznámily, že to musím, je to předepsané a prý by teda taky rády byly po operaci tak čilé.

Tož ale ok, nakonec jsem si během dne ty léky vzala. Zjistila jsem totiž, že je to paralen, a tak jsem si ho dopřála. Začala se o mě pokoušet rýma a zároveň jsem cítila „žabu“ v krku. Takový ten pocit, že na mě „něco leze“, ale pořád jsem byla obestřená tou hřejivou energií.

A když při vizitě oznamoval primář, že mi vzali kousek střeva na histologii, s úžasem jsem sledovala, jak moje mysl ani nepípla. Nic. Jen pořád to jasné vědění, že všechno je v pořádku. Vůbec nebyla potřeba se touto informací dál zabývat. Zůstávala jsem v naprostém odevzdání a důvěře, které byly tak silné, že negativní myšlenky neměly prostor k tomu, aby začaly přebírat kontrolu.

Tělo moje milované

Celý tento článek píšu znovu nejen pro sebe jako shrnutí, ale i pro ty, kteří se třeba ocitnou v podobné – na první pohled dramatické situaci a osloví je něco z toho, co tady píšu.

Celou dobu před i po zákroku jsem vnímala intenzivní lásku k mému tělu. Žádné výčitky ani ani pochybnosti typu – jak to, že je tak slabé, co se to děje atd. Naopak. Děkovala jsem mu, za to, jak to zvládá a jak je úžasné. Teď to možná zní vyumělkovaně, ale to „díky“ tělu probíhalo naprosto spontánně. Nenutila jsem se do něj.

A stejně tak spontánně mi přicházela z nitra informace – „Jen se uvolni. Nehledej příčinu nemoci, neřeš, co děláš špatně, jen se uvolni a nech, ať vše probíhá samo.“ Pro můj dřívější analytický mozek naprosto nevídané, abych neřešila něco tak závažného. Moje vnitřní ukazatele ale hlásily, že je o mě po všech stránkách po staráno a že jen tím, že touto situací vědomě projdu, se ve mně mnohé mění a změní. Bez toho, aniž bych zasahovala myšlenkami.

Žezlo se předalo samo

Jasně jsem cítila uvnitř sebe onu inteligenci, moudrost těla, o které umí tak dobře mluvit Gregg Braden, či Joe Dispenza. Dovolila jsem jí, ať se plně projevuje a předala jí ono pomyslné žezlo. I když přesnější by asi bylo napsat – to žezlo se předalo samo. Já jsem pro to vůbec nic nedělala.

Vzkazem, který mi následně z tohoto stavu uvolnění přišel byl následující – toto je léčivá energie, kterou když necháš projevovat se ve svém těle, léčíš tím nejenom sebe, ale i vše okolo. Nech ji, ať se projevuje, dovoluj si to častěji. Toto je ten stav bytí, ke kterému máš kdykoli přístup. Probíhá v tobě velké uzdravování na všech úrovních. Nech to probíhat.

Zkouška důvěry – skládám zbraně

Začátkem listopadu, když vešly v platnost nová opatření, se mi začala opět v nitru ozývat energie bojovníka. Tedy toho, kdo by se rád vyšvihl na koně a jel trochu pocuchat frizůru hradním pánům:-) Zároveň jsem ale asi už někde tušila, že těmito emocemi potřebuju projít a ještě o kousek víc zněžnět a tímto se propojit s další vrstvou své vnitřní síly. A tak se stalo právě skrze tuto událost.

Už možná po třetí za toto 2 leté období skládám pomyslné zbraně s vědomím, že tím upřednostňuju další level síly v sobě. Navenek by to mohl někdo ohodnotit jako rezignaci, opak je ale pravdou. Po tomto nemocničním prožitku v náruči oné neuvěřitelně silné a přitom hřejivé energie jsem si jistá a vím, že tato síla předčí naprosto všechno. Do dalšího období jdu vybavená nejen onou posílenou důvěrou v sebe, v život a celkový celospolečenský proces, ale i v to, že když je potřeba, dokážu se za sebe postavit. Tentokrát už ale v jiné energii.

Potřeba bojovat je zase o kousek víc nahrazena jasností, že vím, kdy se za sebe postavit a říct ono vědomé NE či ANO a že ve všech zkouškách a situacích může být přítomna podobná energie jako tady v nemocnici.

Vnímám celou tuto situaci i jako zkoušku důvěry, kterou mám projít. Jakoby život říkal – ok Pavli, tak se podíváme, jak na tom skutečně jsi s tím, co píšeš a hlásáš, opravdu to dokážeš v reálu i v náročnějších podmínkách žít?

A k mému překvapení – protože opravdu to pro mě překvapivé bylo – jsem to dala i v těchto zajímavých podmínkách. Co to ale znamená dala? Samozřejmě jsem tím vším prošla, co jiného mi taky zbývalo? Mám na mysli ale to, že jsem tím dokázala projít vědomě bez pokusu tlumit emoce či rozvíjet negativní myšlenky a ještě k tomu se uvelebit v důvěře. A to je pro mě, coby bývalého vysoce citlivého hypochondra s analytickou myslí cosi jako zlatá olympijská medaile:-)

Na medaile a úspěchy se nehraje

Je ovšem jasné, že na medaily a úspěchy se tady nehraje. Nejde o to, kdo je víc vyzenovaný či svobodný. Každý jsme tam, kde máme být. Pravidla hry jménem život se proměňují někdy velkým fofrem a my tak máme možnost vyzkoušet si nově získané nástroje v dalších levelech této hry.

A indikátorem toho, že jdeme dobře je právě ten vnitřní pocit – ono vědění, na které není možné si sáhnout a přesto tady skutečně je.

A právě toto vědění je pro mě zároveň i vedením, které je tady vždy. I když moje tělo zažívá určitou formu stresu nebo strachu, to vedení je tady pořád. Když chybí jasnost a já prostě nevím, pomáhá mi psaní, skrze které se projevuje moudrost, kterou potřebuju vidět a slyšet. Učím se hledat odpovědi v sobě a zároveň se i uvolňovat do období a momentů, kdy nevím, aniž jsem tušila, že tato kvalita bude pro mě jednou z těch nejzásadnějších.

Píše se rok 2013. V knihkupectví jsem objevila svoji první knihu o józe a začala ji praktikovat i přes jisté pochybnosti. Samozřejmě moje praxe odpovídala mému tehdejšímu nastavení. A při jedné z lekcí jsem si docela významně natáhla stehenní sval. Jak by taky ne, když mým cílem bylo dosáhnout co nejdříve té pozice, kterou prováděla naše lektorka – prostě výkony z fitka a práce jsem se pokoušela přetáhnout i do jógy, ale tělo dobře vědělo, že takhle to dál nepůjde. Ten natažený sval jsem cítila několik měsíců a i díky tomu mi nezbývalo nic jiného, než zvolnit.

Začala jsem zkoušet další styly jógy a postupně vzala na milost i ty pomalejší typu hatha. Pro moji mysl to bylo ovšem peklo. Jakékoli trošku delší zastavení se v pozici nebo v relaxaci vedlo k tomu, že myšlenky nabývaly na síle, řvaly jedna přes druhou a jógu mi vymlouvaly. Byly tam ovšem i pár takových, které říkaly „tohle je přesně to, co potřebuješ a ty to víš“. Občas se mi totiž během závěrečné relaxace podařilo se uvolnit i na několik vteřin, později i minut a bylo mi dopřáno zažít, jak chutná klid a uvolnění. I těch pár vteřin bylo silnou motivací pro pokračování, protože do té doby jsem toho vůbec nebyla schopná. Regevit sice fungoval, ale k celkovému klidu jsem měla nekonečně daleko. Sice pomalu mizely stavy, kdy jsem téměř nebyla schopná ráno vylézt z postele, ale i tak nemohla být řeč o nějaké psychické a duševní pohodě.

A tak se stalo, že jsem znovu a znovu navštěvovala lekce jógy, praktikovala ji i doma a víc a víc propadala jejím možnostem. Objevovala širší souvislosti a s úžasem četla o zkušenostech lidí, kteří se józe a podobným věcem typu práce s myslí, meditacím, vnímáním těla dlouhodobě věnují. Část myšlenek říkala, že to není možné. Že ti lidé to zkreslují a idealizují. Ale ta moje část, která mě přivedla k józe cítila něco jiného a nedovolila mi tuto cestu opustit.

Byla jsem v té době ještě „jógový zelenáč“ a i přesto jsem v sobě cítila silné nutkání s jógou nejen pokračovat, ale ještě k tomu absolvovat i kurz pro instruktory jógy. Jaká to drzost! Říkali mí myšlenkoví skřeti. Vždyť cvičíš jen něco málo přes rok a troufáš si tak brzo jít na instruktorský kurz??? No ano, odpovídám nejistě a nesměle.. a zároveň se ve mně objevuje jistý nový druh síly, který se nenechá zastrašit pochybnostmi i přesto, že jsou obrovské. Sice zase rychle zmizí a převáží pochybnosti, ale už se objevuje.

Synchronicity a intuice? Cože?

V této době si začínám uvědomovat a vnímat jakýsi nový vnitřní hlas. Říkejme mu intuice, která se konečně začala dostávat ke slovu:-) Jedním ze znaků toho, že jsme ve spojení se svou intuicí – duší – zdrojem jsou synchronicity. V té době jsem se jen velice pozvolna začala seznamovat s novým způsobem žití a bytí, jehož součástí jsou právě synchronicity. Tenkrát jsem je ještě považovala za šťastné „náhody“. Tou první byl bonusové volno zaměstnavatele – firma v té době nařídila týden volna a mně to zrovna sedlo na dobu, kdy probíhal kurz! Cha, světe div se, jaká to „náhodička“:-) Skřetové se mě totiž snažili odradit tím, že přijdu o týden volna a už tak ho mám málo… no a tak jsem dostala dovču navíc, geniální:-)

V březnu 2013 jsem nasedla na Brněnském autobusovém nádrazí do „žluťáku“ a se staženým žaludkem jela vstříc našemu velkoměstu, kde mě čekal týden intenzivního kurzu pro budoucí instruktory hatha jógy. Nevěděla jsem, čeho se bát dřív – jestli samotného kurzu a všech těch lidí tam nebo toho, že během pobytu onemocním. Starý známý strach, který mi bránil více cestovat. Protože vzorec „co když tam někde onemocníš“ byl v té době ještě hodně silný. Naštěstí hlas intuice byl silnější, a tak jsem i se cvakajícími zuby jela vstříc Praze.

To, co mi tenkrát pomohlo „přecvaknout“ – jinými slovy dostat se do jiné energie – byl film Tajemství, který jsem celou cestu sledovala na noťasu a podobně jako film Miluj svůj život od Louise Hay, vždycky dokázal změnit moje rozpoložení. Celou svou bytostí jsem cítila, že tohle všechno dokážu taky, i když jsem ještě nevěděla jak. Tenkrát jsem si ještě neuvědomovala přímou souvislost toho, jak se cítím s tím, na co myslím, čemu věřím a jak to ovlivňuje moji energii. Nebylo ale možné přehlédnout, že po shlédnutí tohoto filmu bylo moje rozpoložení zcela jiné, dokonce i s určitou dávkou optimismu a pocitu dobrodružství jsem šla vstříc tomuto dobrodružství.

Kurz byl rozdělen na teoretickou a praktickou část a tedy do dvou různých termínů. Pro ten první jsem se pokoušela vybrat co nejlevnější ubytování, protože moje hospodaření s financemi tenkrát nebylo zrovna ideální a cílem bylo spotřebovat minimum peněz. Přes známého jednoho známého se mi podařilo sehnat pokoj na Strahovských kolejích. Libovala jsem si, jak to všecko klaplo, ovšem po vstupu do budovy a následně do pokoje mi dost sklaplo, bo to vypadalo, že se nacházím ve vězení… Ponurá atmosféra, oprýskaný nábytek a hluk na chodbě ve mně vyvolávaly nejrůznější strachy. Riskla jsem cestu do sprchy, jejíž vzhled snad radši ani nebudu popisovat. Nicméně noc jsem přečkala spolu se strachem, že dostanu horečku a budu muset odjet domů a jak tu cestu s horečkou zvládnu (slušná schýza co?:-) A vydávám se na cestu do studia Václava Krejčíka, kde kurz probíhá.

Kdyby ostatní věděli, jaký jsem hypochondr, ani pes by po mně neštěkl

Ehm… pokouším se tvářit nevyděšeně, i když totálně vyděšená jsem. Ty jo, co tady dělám? Jsem se musela asi zbláznit nebo co a moc si troufám, vždyť nic neumím. No a právě proto jsi tady! Šeptala mi tenkrát intuice.

Celý kurz byl intenzivní, úžasný i šílený. Tedy z mého tehdejšího pohledu. Vracím se zpět do minulosti a vybavují se mi ty nejintenzivnější emoce. Jako bych znovu psala z pohledu svého tehdejšího já. Jsem dodnes vděčná za setkání se skvělými a inspirativními lidmi, stejně jako nezapomenu na tu nefalšovanou hrůzu a děs, když jsem v naši mini skupince měla zkusit vést kousek hodiny jógy jako lektor. To nemůžu nikdy zvládnout! Přeskakoval mi hlas, třásly se mi ruce a pochybnosti, které se v té chvíli vynořovaly, byly obrovské. Vlastně jedině opravdu silný vnitřní hlas s hlubokou důvěrou v to, co dělám, i když mi totálně chyběla důvěra v sebe, mě tím dokázal provést. Zpětně vidím, že někde tady se začala moje intuice opravdu probouzet a nenechala mě být, dokud jsem nenásledovala její hlas. Obdivovala jsem všechny svoje kolegyně z kurzu, které byly tak úžasné, tak dobré a většina z nich už někde jógu vedla. Když popisovaly jak a kolik tam chodí lidí, poslouchala jsem je s posvátnou bázní. A to nepřeháním. I přestože jsem v minulosti byla zvyklá prezentovat či vést obchodní jednání v angličtině, vedení lekcí jógy bylo pro mě mega výzvou. Přece jak já můžu někoho vést, když jsem sama většinou dost v prdeli? To byl ovšem pádný argument, na který mě skřeti často dostali… I tak jsem ale malými krůčky překonávala sama sebe i svůj strach z toho, že ostatní uvidí, jak jsem nemožná. A kdyby tak ještě věděli, jaký jsem hypochondr. Ani pes by po mně neštěkl – jaj, toto bylo hluboké přesvědčení. Naštěstí to ale nikdo neví..

V dob mého pobytu v Praze, se mi přihodila další krásná synchronicita – byla jsem přijata do nové práce. Tentokrát znovu v IT u brněnské firmy, která pro mě tehdy byla neznámá, ale přetrvával u ní dobrý pocit. Zkusila jsem si rovnou drze říct o vyšší nástupní plat a ty jo, ono to vyšlo. Hustý… Vůbec nechápu, kde se ta drzost ve mně vzala. Zřejmě mě zrovna něco osvítilo. Pamatuju si, že svítilo jarní slunko, a taky holky mi dodávaly odvahu, a tak padlo rozhodnutí zkusit to. Chvíli poté se dostavila euforie, a hned za tím strach, jak to všechno zvládnu. Klasika. Ale ještě je to relativně daleko, tak si tím teď nebudu lámat hlavu. Zatím jsem tady, v Praze.

Nikdy nezapomenu na sladký, naplňující a hřejivý pocit po skončení kurzu. Sice mě ještě čekala docela náročná zkouška i s natočením videa z mé jógové lekce – cože??? – ale věděla jsem a cítila celým tělem, každou buňkou, že tohle je to, co mám dělat. Rozum to nedokázal vysvětlit, neměla jsem žádné prostory na cvičení ani žádné studio, kde bych mohla působit, ale tělo vědělo. Tento okamžik mám v sobě uložený jako takový energetický otisk, který si vybavím ve chvíli, kdy mám pocit, že čelím podobné zkoušce překročení sebe sama a dalšího stínu.

Vedu lekce jógy, jako fakt!

Synchronicita číslo 3. Začínám v nové práci. Tu starou jsem opustila s pocitem – díky, ale stačilo. A s vděčností jsem ji přenechala nové kolegyni. No jasně, že i teď mi cvakaly zuby strachy. Jak by taky ne. Byla jsem přijata na obchodní pozici v IT. Čeká mě spoustu učení a taky předstírání, že jsem sebevědomá a cool obchodnice. Totiž ve své přirozenosti asi nějaké takové znaky vykazuju, ale zároveň mám odpor k těm klasickým obchodním taktikám a taky dost dobře nezapadám mezi typické „obchodnické mača“. Bavila mě komunikace se zákazníky, ráda jsem jim pomáhala a vytvářela pohodové vztahy, ten obchod k tomu byl často přidružen jaksi samozřejmě, aniž bych o to usilovala. Moje prodejní postupy se dost lišily od těch standardních, což ve skutečnosti nebyl problém, ale já si kvůli tomu připadala zase jak exot. Potkalo mě štěstí ve formě fakt cool šéfa i vlastní kanceláře, ze které jsem jen nerada vycházela, bo jsem potkávala neznámé lidi a styděla jsem se s nimi bavit, protože co když zjistí, že žádná obchodnice v podstatě nejsem? Už bych měla vědět tolik věcí. Zdá se mi, že jsem často jaksi ve skluzu s tím, co už bych měla vědět. Nedocházelo mi, že spoustu věcí ani vědět nemůžu, protože se je právě učím. Předpokládala jsem, že si ostatní myslí, že já už vím a bylo mi blbě se furt někoho ptát. No ale stejně jsem se ptala, jelikož mi nic jiného nezbylo:-)

Lekce jógy jsem začala vést jednoho dne po konverzaci s kolegyněmi, které když se dozvěděly, že mám kurz, začaly do mě hučet, ať to zkusím. Že by přišly. Ufff, tak jo! Kývla jsem. Původní plán byl, že jóga bude jen pro ženy. Jenže v IT firmě, kde zhruba z 80% převažovali muži to byl, přiznejmě si to, naivní cíl. Tedy na lekce začali chodit i chlapi a já jsem měla pocit, že se propadnu do země a budu muset chodit kanálama, jak jsem se styděla za svůj projev. Můj vnitřní dialog k sobě samé byl hodně založený na přísnosti a vysokých nárocích a můj vnitřní kritik měl hody. Tak hluboký stud za to, jak mluvím, co říkám a jak u toho vypadám, to se jen tak nezažije:-) Očistec hadra založený mimo jiné i na přesvědčení, že když jsem sama v prdeli, nemůžu nic předávat ostatním. Že by bylo lepší se nejdřív ještě o něco vylepšit a pak teprve začít. Jenže život byl neúprosný, dělo se to jaksi samo a já se vezla. Lidi byli úžasní! Neomdlela jsem ani mě nikdo tak nezesměšnil, že bych s tím úplně sekla, a tak jsem jógu vedla pravidelně každý týden celé dva roky. Z mých kolegů se stali takoví jógoví pokusní králíci:-) Ale nikdo je nenutil, chodili na lekce rádi a já si postupem času uvědomovala, že po každé lekci se cítím tak dobře a naplněně.. a to i přesto, že tam byly různé přešlapy i trapasy.

Strach mění podobu

V této době se dělo v mém životě tolik dobrodružných přelomových věcí, že byl menší prostor zkoumat svoje tělo a zdravotní problémy. Jelikož ale strach byl odjakživa mojí součástí, a nedovolila jsem si ho pustit, objevoval se teď více v oblastech spojených s prací a mým začínajícím jógovým posláním. Strach si ujížděl na pochybnostech všeho druhu, na ponižování nejen toho, co dělám, ale i toho, jak to dělám a proč vlastně. No a samozřejmě ponížení na jedné straně bylo vyvažováno umělým povyšováním na straně druhé.

Začala jsem sepisovat svůj příběh, postupně a po částech. Vracím se do dob, kdy se mnou mávaly úzkosti a strachy a připadala si naprosto nemožná a na nic. Jsem citlivka, vždycky jsem byla, už jako dítě. Intenzivně vnímám emoce z okolí, dokážu nasát atmosféru v místnosti a cítit se špatně jen kvůli tomu, že jsem někde, kde to se mnou neladí.

Tento emoční kompas jsem většinu svého života považovala za přítěž. Jsi moc velká citlivka, zbytečně to prožíváš, vykašli se na to.. Slýchala jsem často od svých blízkých i od různých autorit. Citlivost byla peklo. Ukazovala mi, že jsem exot. Že ostatní lidi jsou víc „normální“ a já vůbec nezapadám, a už vůbec ne do skupiny těch silných a schopných.

Proč píšu?

Proč jsem vlastně začala psát svůj příběh? Odpověď se nenachází v rozumové části mozku. Přišel impuls začít sdílet. Otevřít se a projevit se tak, jak mě skoro nikdo nezná. Aby si ti, kteří budou číst a se kterými to bude rezonovat vzali to, co potřebují. Aby i ti, kteří se cítí být hodně na dně si dovolili ucítit záblesk naděje. Že bez ohledu na to, v jakých sr…ch se člověk nachází, vede z nich cesta ven. A taky veřejně přiznat, že byly v mém životě období a úseky, kdy jsem zpochybňovala úplně všechno dobré, včetně svojí existence. Přiznat, že jsem se cítila blbě a na prd, a to i v dobách, kdy už jsem nic takového podle mysli cítit neměla:-)

Po posledním sdílení „Z deníku hypochondra“ jsem si dala pauzu. Darovala jsem sama sobě velkou jemnost a ohleduplnost. Ty procesy, které se ve mně spustily byly silné a náročné a ano, kdybych zatla zuby, mohla bych pokračovat a dát si další dávku případné čistky. Ale proč? Nemám už v úmyslu se znásilňovat, ani se transformovat či posouvat za každou cenu.

Trapas růžového prasátka

Pamatuju si za jeden zážitek tuším ze 3.třídy. Jedna ze spolužaček měla úplně stejnou aktovku, a tak se jednoho se stalo, že jsme si je omylem vyměnily. S hrůzou jsem se doma dívala na cizí pouzdro a sešity. Co budu dělat?? Navíc jsme dostali úkol nakreslit do čtenářského deníku obrázek z knížky, kterou právě čteme nebo nás baví. Spontánně jsem se rozhodla, že úkol vypracuju za ni a do jejího sešitu jsem nakreslila obrázek – nejsem si jistá, co to bylo – tuším jakési růžové prasátko. Vybavuju se mi ilustrace Heleny Zmatlíkové:-) Natěšená jsem šla druhý den do školy s pocitem, že se všechno krásně vyřešilo. Ale ups, zklidila jsem posměch spolužáků a připadala si jak totální debil. Jak jsem tam tak stála celá rudá a dívala se na svoje růžové prasátko, kterému se děcka chechtala, chtělo se mi brečet a zmizet někam do pryč. Toto ponížení, spolu s mnoha dalšími, se zapsalo do paměti mého těla tak hluboce, až to vypadalo, že je moji neoddělitelnou součástí.

I dnes ještě zažívám podobné propady ve chvílích, kdy mi někdo z okolí zrcadlí či ukazuje, že tento stud a pocit méněcennosti a nepatřičnosti v mém nitru pořád ještě je. Jenže teď už k nim přistupuju jinak. Nepadám už naštěstí do pasti, že tohle už bych cítit neměla, protože to mám mít dávno zpracované. Možná i proto sepisuju svůj příběh, kterým se totálně odhaluju a otevírám do zranitelnosti a kdokoli si na mě může zgustnout. A taky se to už stalo – několik komentářů, které ve mě odkryly další vrstvu špatnosti a studu, jsem schytala. V té chvíli jsem se cítila podobně, jako v té 3. třídě. Část mě se chtěla někam schovat, aby nemusela čelit té potupě. Tomu, že jsem zase „špatně“. Jenže už je ve mně i další část – větší, než ta, kde sídlí nesebehodnota a stud. Tato část mě mě podporuje a objímá ve chvílích, kdy ta 9-letá Pavlinka ve mně brečí, že už nechce a nic už nikdy sdílet nebude, protože je zase špatně a úplně mimo. Je laskavá a jemná, ale jakmile bych se začala utápět v pozici chudáka a litovala se, nekompromisně mě zvedne ze země, opráší mi zadek a řekne – „tak a teď se zvedni a jdi, já tady jsem pořád s tebou a povedu tě. Nemusíš se do ničeho nutit, jen se nech vést tím, co v dané chvíli cítíš, co ti dává smysl a naplnění a radost. Už to znáš“.

Na „mělabychy“ už nejedu

A tak se nechávám vést. Jsou období, kdy ke mně přichází jeden impuls za druhým, stejně jako období, kdy se zdánlivě neděje nic a já vím, že nemá cenu na sílu něco takzvaně vydupávat ze země. Na „mělabychy“ už totiž naštěstí nejedu:-). I teď píšu, protože mám po delsí době chuť sdílet. Psaní je to pro mě forma terapie, která mi pomáhá uvolnit zbytky těžkých nánosů uvnitř mě.

Skoro bych to přirovnala k očistě nějakou inteligentní a mocnou bylinou. Nikdy nevím, co ze mě to konkrétní psaní vytáhne, co se bude dít. Někdy zažívám stavy naprostého flow, plynutí a radosti a někdy se propadám do staré známé propasti hanby a studu a jediné, co se po mně chce je vnímat, přijímat a pouštět. Dovolit jim projít a uznat jejich existenci, aby mohli odejít. V těchto momentech dávám veškerou svoji pozornost tělu, svému středu. Dovoluju si cítit, kde sídlí ten pocit studu a strachu zkombinovaný s odporem. A dýchám do nich. Vnímám je a dýchám až do úplného uvolnění. Často sídlí v oblasti solar plexu, břicha nebo hrudníku a když je v danou chvíli přijmu a prožiju, rozpouští se. Někdy skrze slzy, někdy jen lehce a spontánně odchází s každým výdechem.

Dokonale nedokonalá i v bažině emocí

To nejtěžší na tom všem je nepropadat při tom cítění všem negativním myšlenkám, které jsou na tyto emoce navázané. Myšlenky typu – zase jsi špatně, nikdo není zvědavý na to, co tady sepisuješ, jsi trapná. Dovolit si uvidět a cítit tuto zraněnou část, obejmout ji, ale zároveň se nepropadat do bezedné propasti negativity. Ustát a přijmout sama sebe se všemi částmi, které se objevují. Přijmout svoji nedokonalost a tím se stát dokonalou. Vnímat tyto zraněné části sebe a neztratit přitom vědomí, nevinit se a nekritizovat, jak bylo mým zvykem v minulosti. Učím se být svým vlastním průvodcem i rodičem. Zacházet se sebou laskavě, a když to někdy nejde jinak i laskavě přísně.

A když ujedu propadnu se do energie viny a sebemrskačství, co udělám? Obviním se za to, že se obviním, nebo procítím a přijmu i je? Budu mít odpor k odporu, nebo přijmu a procítím i ten?:-) Můžu si s tím hrát, zkoumat a zjišťovat, jak se sebou v těchto stavech zacházet.

A pokaždé když tohle absolvuju, a projdu s pokorou a dobrovolně tímto procesem, vynořím se pak lehčí, živější a otevřenější. Cítím obrovskou podporu a vděčnost za to, že můžu cítit a vím (už to není jen věřím), že jsem opravdu vedena a podporována. Životem samotným. Inteligencí, která není rozumem uchopitelná. Kdybych nebyla schopná takto intenzivně cítit, jen těžko bych se otevírala životu, zázrakům a synchronicitám. Takže vy, kteří máte pocit, že „moc“ cítíte, nejste ani divní ani slabí. Je to obrovský dar schovaný pod sutí a nánosy velkých strachů a cesta k němu vede skrz tyto bubáky nafouknuté do obřích rozměrů.

Terapie bytím a tím, co je

Možná už příště mě nedostane žádný komentář nebo kritika. A nebo možná jo, já nevím. Cítím to, co v daném okamžiku cítím. Nedá se to naplánovat, nedá se na to dopředu připravit. Já si jen nechávám tyto zkušenosti dávkovat. Netlačím na sebe se psaním, ani s ničím jiným, abych zase něco zvládla či dokázala a mohla si dopřát odměnu a cítit se dobře na základě starého „dobrého“ programu podmiňování. Vím, že všechno je mi předkládáno v ten správný čas, stačí vnímat, co se ve mně i kolem mě děje. Prostě žít a být účastníkem i pozorovatelem svého života zároveň. Cítit, prožívat i pozorovat, místo řešení a hodnocení co jak má či nemá být.

Přes negativní emoce se mi taky jasně ukazuje to, kde nejsem v souladu se sebou a co už je potřeba pustit. Čím intenzivnější negativní emoce, tím jasnější vzkaz – tohle není cesta pro tebe, odpojuješ se. A nebo jak říká Abraham (knihy od Esther a Jerry Hicks) tady to děláš zase! Tady to děláš zase!:-) Když věřím přesvědčení, že nejsem dost dobrá, je mi tak blbě, že není jiné cesty, než se vydat směrem zpátky k sobě a uvidět, jaká je to kravina:-)

Jsem a to stačí.

Učím se vnímat svoji hodnotu i ve chvílích, kdy nedělám nic. Tedy nic, co by ego označilo za užitečné, přínosné či nutné a často bývá spojeno s „měla bys“ nebo „musíš“. Protože ach… tady je tolik tlaku a napětí a křeče, že tohle už opravdu ne:-)

Místo toho je teď často v mém životě tolik potřebné NIC. Prostě „jen“ jsem. Užívám si naprosto jednoduché věci a prožívám je s plnou pozorností a teď v létě často i s úžasem. Pohled na mohutný platan, přes jehož listy prosvítá slunce. Bytí s Ondrou, akčním pětileťákem, který mě v minulosti přiváděl k šílenství, je teď víc a víc prodchnuté prostě jen radostí z toho, že jsme spolu. Projížďky na koloběžce, sbírání bylin, vaření, ležení na trávě a sledování mraků… uvědomila jsem si, že už teď žiju svůj vysněný život. Nevím, co přijde, netuším, jak to bude s jógou a jestli nás i nadále „uživí“, ale vím, že život mě nekonečně podporuje. Tuto podporu nejvíc vnímám ve stavu hluboké vděčnosti právě za tyto „obyčejně neobyčejné“ zázraky bytí. Kombinace stavu dětské radosti a spontánnosti s vnitřním klidem, tichem a zralostí z předchozích zkušeností. Mám chuť nahlas zařvat – ty jo lidi, stačí jen být, žít a vnímat. Nic víc není potřeba. Nemusíme furt něco čistit, na něčem pracovat a kamsi se posunovat – to se všechno děje samo, spontánně a tím jemněji, čím jsme přítomnější, otevřenější a bez potřeby bojovat či vzdorovat.