Jóga jako učitelka vnímavosti a zdravých hranic

Záměrem tohoto textu je popsat možnost využití jógové praxe k vnímání sebe bez velkého přemýšlení a k praktikování této vnímavosti v každodenním životě – například v rozhodování nebo nastavování hranic – kdy a čemu říkám ANO / NE.

Často říkám na začátku lekce – zohledněte během jógové praxe to, jak se aktuálně cítíte tak, abyste neprohlubovali napětí, ztuhlost nebo bolest, a užijte si ji.

Takto si z toho i tělo vezme maximum, protože není přítomný tlak něco zlepšit nebo odstranit.

Představte si pozici bojovníka II. – široký stoj, ruce v upažení, pevné nohy, otevřený hrudník. Člověk, který „jede na výkon“ bude mít pravděpodobně v této pozici zaťaté zuby, možná se bude i mračit a udělá všechno proto, aby ten jeho bojovník byl dokonalý bez ohledu na to, jestli ho v té pozici například pobolívá kyčel, protože buď správně nezapojil chodidla nebo přehnal rozsah. Na první pohled pozice vypadá dokonale až do konečků prstů na rukou, ale ve skutečnosti je tam velké napětí a křečovitost, která je často vidět v obličeji – mimice. Tento člověk je zvyklý často svoje hranice překračovat a pomocí svojí silné vůle zvládá téměř cokoli, i přesto, že může v těle cítit bolest. Už je na ni ale svým způsobem zvyklý a nebo ji ignoruje, protože ještě není dostatečně intenzivní.

Představte si dalšího člověka – vidíte, že jeho bojovník je spíše ochablejší. Nestojí pevně na svých nohách, během chvíle se začne mírně hrbit nebo mu postupně padají ruce.. pravděpodobně není plně přítomný, nevnímá tělo, protože urputně přemýšlí, což je vidět i na jeho obličeji. Zaťaté zuby a vráska mezi obočím nemusí být způsobeny jen tím, že je v těle přemíra napětí a jsou překračovány hranice na fyzické úrovni, ale i tím, že se hodně přemýšlí, řeší, analyzuje a není tedy prostor na to, se cítit. Nebo je to častá kombinace obojího – přehnané aktivity v těle i v mysli.

Posledního bojovníka si můžete představit jako silného a zároveň uvolněného. Stojí pevně na svých vlastních nohách, protože si vybere takový stoj (vzdálenost chodidel od sebe), který zvládne. Využívá oporu v chodidlech, díky které se mu lépe stojí i dýchá. Paže má pevné, ale není v nich křeč a pokud ano, nemá problém z pozice odejít dřív nebo si ji upravit (zjemnit). Protože toto není slabost, ale naopak vyjádření síly. Říká aktuální NE proto, aby se o sebe postaral a ulevil tělu. 

DOVOLUJU SI ODEJÍT A CÍTIT VŠE, CO AKTUÁLNĚ CÍTÍM

Podobný princip je možné uplatnit v každodenním životě.

Nejdříve potřebuju zjistit/vědět, jak se cítím. Jak mi na tomto místě a s těmito lidmi skutečně je. Pokud špatně, co můžu změnit? Dovolím si odejít, pokud cítím a vidím, že pokračováním v tomto vztahu/v této práci jdu proti sobě, potlačuju se nebo znásilňuju?

Jestliže si dokážu pozměnit a upravit jógovou pozici nebo z ní dokonce odejít a uvědomuju si to i s případnými pocity trapnosti, studu, slabosti, strachu.. potom velice podobně, krok za krokem lze toto provést i v jiných situacích. 

A tady vzniká možnost volby. Dokud jsme ale uzavření ve své mysli, svých paradigmatech bez rozvíjení vnímavosti a otevřenosti k sobě, žádná možnost není.. Jede se na autopilota, tzn. šéfuje podvědomá mysl, která má v sobě uložen například program výkonnosti bez schopnosti odpočívat, program „nesmím být slabá“, nebo „když odejdu, nebudou mě mít rádi“.

Samozřejmě jsou přítomny i různé druhy emocí, které jsou na tyto myšlenky navázané – stud, slabost, strach, nedostatečnost atd. Podle mých zkušeností je fajn si je přiznat, prožít a procítit bez kritizování se, což přispívá k tomu, že už nejsem tolik jejich otrokem.

Pokud dokážu pozorovat svoje myšlenky a emoce a postarat se o sebe ve chvílích strachu, studu, trapnosti.. tzn. utěším a podpořím tu část v sobě, která se takto cítí, ale zároveň se jí nenechám ovládat, vzrůstá moje síla a já konečně rostu z dětských emocí a postojů do dospělosti.

I přesto, že se cítím nedostatečně, z pozice odcházím a dovoluju si tuto nedostatečnost vidět a cítit. Můžu v ní dokonce i dýchat a vnímat, že i takto, s tím momentálním pocitem nedostatečnosti, jsem naprosto v pořádku.

Všichni máme někdy strach, cítíme stud a vinu a nejistotu, ale to nic nevypovídá o naší skutečné hodnotě. Přiznání vlastní aktuální „nedokonalosti“ nebo slabosti je ve skutečnosti velice osvobozující, protože už ji nemusím skrývat.. A zároveň je toto i vyjádřením síly. 

Říkám ANO sobě

Až budete příště praktikovat jógu, zkuste si uvědomit, jak se v pozicích skutečně cítíte. Pokud vám něco nevyhovuje, změňte to. Pokud nevíte jak, zeptejte se. Často stačí detail – srovnat chodidla, procítit oporu v chodidlech i dlaních a začít ji více využívat, zklidnit, zjemnit a prodloužit dech, uvolnit obličej, vybrat si mírnější variantu dané pozice..

A pokud to nestačí, můžete prostě z ásány odejít dřív, než ostatní, nebo dokonce do ní vůbec nevstupovat, pokud cítíte a víte, že by vám v ní nebylo dobře.

Tímto způsobem v praxi říkáte ANO sobě, svému tělu a dobrému pocitu, že se o sebe a o své potřeby dokážete postarat. A současně říkáte NE tlaku, křečovitosti, vydržení něčeho nebo dokonce utrpení. 

Co se týká každodenního života, může být užitečná tato uvědomovací praxe. Čemu a komu říkáte často automaticky ANO i tam, kde někde v sobě tušíte a cítíte, že byste měli říct NE.

Kde, kdy a jak často překračujete svoje hranice?

Kde znovu a znovu vyhovujete okolí na svůj úkor?

Co je pro vás prioritou?

Jak se o sebe v této situaci můžete co nejlépe postarat?

Co potřebujete?

Co nechcete?

Dech a tělo jako priorita

Pro mě dobrým indikátorem toho, jestli překračuju svoje hranice v pozicích je vedle vnímání těla i způsob, jakým dýchám a jak se tvářím.

Dech je klidný, plynulý, jemný a bez úsilí, a pohyb se ideálně přizpůsobuje dechu tak, aby nebylo potřeba funět nebo dýchat ústy. Obličej je uvolněný včetně svalů okolo čelistí – bez zaťatých zubů. Praxi si užívám, a to i přesto, že silově pracuje hodně svalů.

Jaký je rozdíl v tom, pokud se upřednostní náročnost pozice před dechem i tělem? Pokud za každou cenu budete chtít dát náročnou variantu, ustát ji a udržet? Vnímejte se a uvidíte.

Síla a disciplína bez násilí

Mám ráda různé varianty pozic bojovníka, který v ideálním případě je právě kombinací té správné síly, ovšem bez násilí. Je v něm uvolnění, ale i pevnost, která ovšem není křečovitostí.

Je v něm plynutí dechu, který je jemný a klidný. Je v něm i disciplína znovu a znovu krok za krokem jít za tím, co mu dává smysl a probouzí v něm radost. Ale nepotřebuje se kritizovat ani na sebe tlačit a dokonce si tuto disciplínu může užít a nacházet v ní i svobodu. A jasně, že i bojovník někdy zakopne a spadne nebo se mu podaří přešlapy, už to ale nevadí. To je život. A právě na chybách se člověk často nejvíc naučí a zjišťuje, co pro něj je dobré a co už ne. Protože neděláme chyby, ale objevy:-)

Proto až příště budete stát na podložce, zkuste zavnímat, jak se nejen v bojovníkovi, ale i jiných pozicích skutečně cítíte. Jestli respektujete tělo a jeho signály a co případně můžete změnit, abyste se i v silových pozicích cítili uvolněněji, netlačili na pilu a nepřekračovali zbytečně moc hranice svého těla. Protože v jemnosti opravdu je síla, ale na to si každý potřebuje přijít sám.


Obrázek: Unsplash.com

NENÍ JÓGA JAKO JÓGA. ANEB NA PŘÍSTUPU ZÁLEŽÍ.

ROZHOVOR PAVLA CHALOUPKOVÁ – JÓGA JE MOJE VELKÁ LÁSKA

Postupně budu zveřejňovat rozhovory se ženami, které se díky jógové praxi a změně přístupu k sobě i k životu, proměňují do úžasné autentické verze sebe sama.

A tou první, kterou v rozhovoru zpovídám, je Pavla. Ne náhodou. Pavču znám už několik let. Navštěvuje pravidelně moje lekce a účastní se i víkendových akcí, takže už máme lecos za sebou. A její proměna od té doby, co jsem ji viděla poprvé, je tak výrazná, že právě ona je jedním z hlavních důvodů, proč jsem se konečně odhodlala začít tvořit a zveřejňovat tyto rozhovory, které mohou být inspirací pro další ženy.

Co Tě přivedlo k józe? Jak Tě  vlastně napadlo začít ji praktikovat?

Nenapadlo, byla to spíš náhoda. Přestěhovala jsem se do Šlapanic, a i když jsem tady nikoho neznala, vzala mě máma od spolužáka mé dcery na Tvou lekci jógy do Podolí. Tenkrát jsem si říkala „hhh…jóga v Podolí, nějaká Čadová, to asi nebude nic moc, ale dobře, zkusím to. Nic moc si od toho neslibuji“. Prostě klasické předsudky ohledně nějaké jógy v nějakém Podolí. Šla jsem na první jógu v mém životě s takovým nastavením, přiznávám.

A já děkuju za otevřenost a upřímnost, protože není jednoduché se k něčemu takovému přiznat:-).

Jo jo, těch předsudků bylo víc. Rozhodně jsem nečekala, že by mě jóga mohla tak bavit. O to víc mě překvapilo to, jak jsem na lekcích „vypla“ a jak jsem se tam cítila.  Že jsou tady docela sympatické ženské a dokonce i ta Čadová docela ujde..:-)

I když jsem měla občas pocit, že s námi mluví jak s „blbkama“. Pardon ten výraz. Přece takové základní věci, jako že máme dýchat nemusí vysvětlovat 😉 Jenže brzy jsem si uvědomila, že to dává velký smysl.

Co se týká pozic, skoro nic mi nešlo – obejmout kolena v sedě, udělat dřep nebo sed na nohou, což bylo dost frustrující.. Tady u jedné pozice funím, u další se třepu jak sulc a ta vedle, ta se netřepe.. hm dobře.. nejsem ale naštěstí někdo, kdo se jen tak rychle vzdává. Rozhodla jsem se pokračovat a začala jsem chodit pravidelně. Zajímalo mě, jak se to bude vyvíjet. Jak bude postupně reagovat tělo. A jestli je jako ta jóga tak dobrá, když jí dělá tolik lidí tolik lidí …tak na tom asi něco bude, ne?

Chci zjistit, co to je. PRVNÍ VĚC, KTERÁ MĚ DOSTALA BYLO DÝCHÁNÍ. Uvědomila jsem si, že vlastně skoro vůbec nedýchám! Dalším AHA momentem pak bylo uvědomění, že se hrozně hrbím. Že vyvaluju břicho a jsem nějak celkově pokřivená, včetně postavení chodidel.  Při józe se vlastně díváme na vlastní nohy docela často. A v těchto chvílích jsem začala oceňovat jak jógu vedeš – srovnat si chodidla paralelně, dát si dlaně pod ramena, roztáhnout prsty a nasměrovat prostředníky dopředu, využívat skutečnou oporu v rukou i nohou, začít skutečně vnímat dech sice může pro někoho vypadat jako kravina, ale ten pocit je fakticky výrazně jiný.

Co všechno se proměnilo díky józe? A co z ní si odnášíš do každodennosti.

Všechno se proměnilo, já jsem se proměnila. To nejkrásnější, co mi jóga dala je fakt, že se stala součástí mojí každodennosti. Díky ní jsem si začala dopřávat chvíle sama se sebou. Možnost protáhnout se a užít si dech. Ať už na zahradě, na dovolené, kdekoliv. Dopřát si chvíli v klidu a tichu. Vnímat mraky, přírodu, sebe, moje …tělo, které  jsem tak dlouho spíš využívala, stresovala a ničila.  Ale nic moc mu nevracela zpátky. Zjišťují, že jsem se přestala cítit jako „ucpaný dřez se špuntem“. Líp ta asi nedokážu popsat.

Když si ráno dopřeju prostor pro sebe s jógou a dechem, tak se potom cítím líp celý den. Nebo když si zajóguji večer, zase je to úplně jiné. Tělo reaguje jinak, mám jiný rozsah. To mě překvapilo, ten rozdíl ráno a večer. Jóga mi umožnila uvědomit si, že v každém věku můžeš dělat cokoli chceš, jen když si to sama dovolíš. Nestačím se divit, jak se mi mění tělo. A určitě není mým záměrem, mít svaly a už vůbec se tím snad chlubit. Neřeším se a nejsem ezo:-). Jsem vděčná. Jak se posouvám v asánách, co už všechno udělám oproti té první lekci v Podolí…ale přitom to není mým cílem. Prostě se to děje tím, že si to tak užívám. A pozoruje to i mé okolí a ptají se mě, jak to dělám. NECVIČÍM PROTO, ABY.. Poznala jsem, že každá můžeme kouzlit se svým tělem, a je úplně jedno v jakém věku. Klidně i po padesátce.

Takže klíč je v tom užívání si jógy a sebe? Že ji nepraktikuješ proto, abys zhubla, vylepšila se nebo vypadala mladší?

Přesně tak. DOVOLILA jsem si to neřešit. Není tam ta podmínka. Cvičím prostě proto, že chci. Mám z jógy požitek a cítím, že mi vlastně dělá fakt moc dobře.

Děkuju Pavli. Jsi skvělým příkladem toho, že když se jóga nebo cokoli jiného dělá pro dobrý pocit – cítíš, že Ti to dělá dobře a dává to smysl, pak přirozeně reaguje i tělo a mozek, a proměňuje se samo svým vlastním tempem. Když porovnáš různé styly jógy a přístupy, čím ti nejvíc vyhovuje Jóga pro duši?

Protože díky Tobě jsem se naučila důležité základy. A jedním z nich bylo vnímání těla. Když jsi nás instruovala „běžte do těla“ tak jsem si říkala „no dobře, ale jak si tam mám sakra vlézt“? Nevzdávala jsem to a zkoušela, jak bych to asi mohla udělat.  Postupně i díky vnímání dechu mě překvapilo, že to fakticky jde. Vlézt do těla:-) A že opravdu je možné zabydlet se ve svém těle. Naučila jsem se ho pozorovat, vnímat a poslouchat. Už bylo taky na čase🙂

INSTRUKCE „VNÍMEJTE SVOJE TĚLO“ MĚ STRAŠNĚ ŠTVALA

Takže to, že opakuješ základy už nevnímám jako „opruz“, jako na začátku, ale jako nezbytnou součást praxe, protože vidím, jak důležité to je. Stejně jako to, že nabízíš více variant pozic a takové vychytávky jako nepatrnou změnu polohy těla, a my si můžeme zavnímat rozdíl, který je často obrovský. Ale dokud to člověk nezkusí, tak prostě neví… a pokud nechce, tak nepochopí, proč to pořád dokola omíláš, promiň za ty výrazy, ale nemyslím to nijak špatně. Toto vnímám jako obrovskou přidanou hodnotu, kterou józe dáváš. Že to není o tom, kdo má „vytuněnější“ podložku nebo víc stylové oblečení, kdo si dá nohu za krk .-), nebo zvládne jinou náročnou pozici déle než ostatní, ale o tom, jak se cítím, když vedeš lekce. Aspoň tak to vnímám já a respektuji, že to má nebo může mít každý jinak.

Díky tobě jsem se naučila brát to tak, jak to prostě je. Každý den je jiný a že někdy tělo zvládne náročnější pozice, někdy ne a je to naprosto v pořádku. U tebe se nesoutěží. A je to podle mě poznat na celkové atmosféře.
Ve srovnání s jinými lekcemi, kterých jsem se účastnila v různých jiných jógových studiích v Brně i v Praze, u Tebe se nemusím snažit, abych něco stíhala. Tempo i skladba lekce mi naprosto vyhovuje. Nikdy jsem se na Tvých hodinách necítila nedostatečně nebo špatně, a to ani na začátku, kdy jsem byla silnější, hybnost mého těla byla značně omezená a 95% věcí mi absolutně vůbec nešlo udělat.

A toto je pro mě obrovská přidaná hodnota. Že je mi na hodinách jógy prostě dobře a těším se tam. A vůbec to není o tom, kolik má lektor certifikátů a jestli byl někde v ašramu v Indii:-) Plus mě baví pozorovat, jaké si k sobě přitahuješ lidi. Nejen na víkendových akcích, kde je více času se vzájemně poznat a víc se zasmát. Je cítit, že do lekcí dáváš plně sebe. Necítím, že nás chce primárně ohromit svou odborností, nebo nějakými speciálními pojmy. Ani, že to děláš pro peníze. I když samozřejmě finance jsou důležité. Netlačíš na lidi, aby si kupovali permanentky nebo platili za lekci předem, jak je to všude jinde naprosto běžné. Nabízíš možnosti. Přesto, že se jógou živíš a potřebuješ finance zohlednit, není tam žádný tlak na pilu. Věřím, že to není jednoduché pro Tebe jako ženu a mámu mít takovou živnost. Vím, že je to ošemetné téma, ale už jsem vyzkoušela spoustu různých lekcí a studií a k Tobě se ráda vracím ze všech výše uvedených důvodů. Vím, že není jednoduché to všechno takto vybalancovat.

Děkuju, že toto vše zmiňuješ, protože opravdu není jednoduché vybalancovat a stanovit svoji hodnotu i finančně. Nepodcenit se, ale ani nejít do opačného extrému..

No a samozřejmě olejíčky Maat, které používáš na lekcích jsou úžasné. Stejně jako žena, která je vytváří, a kterou jsem měla možnost potkat na jednom z Tvých víkendů. 

Je z tebe prostě cítit, že do toho dáváš sebe a vycházíš ve spoustě věcí vstříc. Takový přístup není samozřejmostí. To je můj úhel pohledu a doporučení podpořit Tě zakoupením permanentek, pokud to jen trochu jde. 

A já Ti za něj Pavli moc děkuju. Ještě poslední otázka. Vím, že ještě spousta lidí má tendence bagatelizovat a podceňovat to, co je jednoduché a vypadá to nenápadně – např. způsob dýchání, postura těla, uvolněný obličej atd. A chtějí výkony a náročnější pozice, aby to vypadalo a měli pocit, že si mákli. Jak to vidíš Ty po letech praxe právě této jednoduchosti a základů? 

Moje tělo bylo výrazně nepřipravené – měla jsem v té době o třetinu váhy víc. Sportovala jsem spíš nárazově, myslela si že jsem v práci nepostradatelná, měla jsem na sobě hodně stresu a pocit, že nejspíš musím být „matkou roku“. To není něco, čím bych se zrovna chtěla chlubit…to fakt nee. Prostě to tak bylo. Jsem k sobě upřímná. Věděla jsem, že nemůžu očekávat a chtít zázraky. Když jsem svoje tělo roky zanedbávala, bylo mi jasné, že to nepůjde rychle. Takže mi přijde přirozené, že začneš postupně tím, že se víc věnuješ svému dechu a tělu, které se učíš vnímat. Dlouho mi to nešlo, ale díky Tvojí vytrvalosti opakovat to pořád dokola, jsem to „zachytila“ .-) a povedlo se. Je to fakt  síla – skutečně dýchat a skutečně vnímat svoje tělo a to, co mu dělá nebo nedělá dobře. 

VĚŘÍM V POMALÉ CESTY. I DROBNÉ KROKY PRO MĚ BYLY OBROVSKÝ ÚSPĚCH 

A postupně je to lepší a lepší. Dokážu ocenit i ty drobné posuny a proměny v těle. Že to, co ještě před měsícem nešlo, už je teď lepší. 

A překvapením jsem zjišťovala, že i když nemakám a nekape že mě pot, tak vnímám velice pozitivní odezvu svého těla.  Některé zkušenosti jsou ale holt nepřenositelné, pokud si je člověk nezažije sám na své vlastní kůži.  Takže pokud bych mohla v nějaké drobnosti inspirovat aspoň někoho z Vás, budu moc ráda. Nikdy nevíte, kdy Vás jóga může podržet, možná i zachránit. Pomoci Vám. Třeba i v těch nejtěžších, nečekaných a velmi těžkých životní situacích, které Vás doufám nepotkají. Děkuji, že jste se pročetly až sem .-) a přeji Vám hodně radosti do života s jógou i bez ní .-) A dopřejte si pro sebe jen to nejlepší :-)))))

Pavli moc děkuju za rozhovor.

A myslíte, že si taky můžu vzít volno?

Ptala se mě v prosinci 2019 paní, se kterou jsme se měly potkat na individuální konzultaci a kterou jsem den předem zrušila.


Nebylo mi nijak zvlášť špatně, šlo jen o lehké nachlazení, ale tělo mi říkalo, že jestli se nezastavím dobrovolně, budu zastavena.

Proto jsem paní zavolala s prosbou, ať naše setkání posuneme a její reakce byla fakt super – jééé a to bych možná i já si mohla vzít konečně chvíli volno, že? 


A já – no jasně, běžte do toho! 


No jo, jenže teď v prosinci je v práci hrozný frmol, to nemůžu kolegyním udělat, že bych zůstala pár dní doma.. Jak by to beze mě zvládly? Jenže já jsem pořád tak hrozně unavená a už nemůžu.. Ale já to udělám!

 JO! Super, to je skvělé, že si to dovolíte a vidíte – díky tomu, že já jsem zrušila naši schůzku na poslední chvíli, tak i vy jste si dovolila se takto rozhodnout.


I tímto způsobem se můžeme vzájemně inspirovat a dovolovat si nejít s většinovou společností, kde pořád ještě převažuje onen výkon a nepostradatelnost.

Život není debil


Ono totiž jak s oblibou říkám „život není debil“ a trpělivě a opakovaně nás vede do situací, ve kterých je nám fakt blbě a padáme na hubu, abysme si konečně všimli, že tady tudy už to nepůjde. A když i přesto budeme tlačit na pilu, tak holt život přitvrdí, a budeme ještě víc „rýt držkou v zemi a trpět“, než nám docvakne, že toto už fakt ne. 


Píšu ale neslušně co?:-) A možná si až moc dovoluju? Totiž používám občas sprosté slova a taky budu mít 3 týdny volna – od poloviny prosince až do konce prvního týdne v lednu. A ano, dovoluju si to. A ano, vím, že někdo si o tom někdo něco může myslet:-D


Ale to vůbec nevadí, protože vždycky si někdo bude něco myslet:-) Uplynulé roky mě toho naučily spoustu a jednou z těch nejdůležitějších věcí je postoj, že já jsem sama pro sebe prioritou. A skutečně už mám sebe na 1.místě. 


Ufff. Byla to pro mou mysl velká fuška pustit touhu po pochvale, abych se cítila být dostatečná a onen ve společnosti tak frekventovaný a zdánlivě „bohulibý“ program – „být neustále k dispozici všem a všude – doma, v práci a pomáhat a makat za všech okolností“. Protože pak jsem přece ta, která si zaslouží uznání a peníze a odměny a pochvaly všeho druhu..


Je to obrovská past, do které pokud člověk padá, přichází o většinu energie tak dlouho, dokud sám neřekne „A DOST! TO BY STAČILO“.


Když se tyto programy pokoušíte pouštět, můžou se objevovat hlášky tohoto typu:

– To si nemůžeš dovolit!

– To si ale už dovoluješ hodně!

– Jsi sobecká/ý, drzá až arogantní.

– Měl/a bys, neměl/a bys, musíš/nesmíš.

– Jak to bude vypadat?

– Si o tobě budou myslet, že jsi slabá, neschopná, úplná máčka, nic nevydržíš atd.

– Co ti ostatní chudáci, kteří budou muset makat za tebe?


Tyto hlasy se mohou objevovat jak ve vašem nitru, tak i venku – od kolegů, šéfů, dětí, rodičů či partnerů. A budou se objevovat tak dlouho, dokud si v sobě plně nedovolíte si ten prostor pro sebe dovolit:-)


To je moje zkušenost. Titulek a inspirace na článek mi přišly včera a ne náhodou. Je doba adventu. Období, kdy pokud alespoň trochu nasloucháme sobě, svému tělu a vnitřnímu hlasu, vede nás to ke zpomalení a otáčení pozornosti z venku dovnitř. 
Ne ale dovnitř do hlavy a myšlenkového chaosu, ale skutečně dovnitř – do těla a k dechu a prostě k bytí. 


Když si všimnete svých programů – vnitřních sabotérů / skřetů perfekcionisty, kritika, nebo chudáka, kteří si vám to neustále snaží rozmlouvat a vytváří v těle nepříjemné emoce – je to super, protože když to vidíte, konečně máte možnost volby.


Můžete v této chvíli otočit pozornost dovnitř sebe, do těla a vnímat, co se děje. 

Kde cítíte vinu za to, že si dovolíte vzít si den volna? 

Kde vnímáte závist nebo pocit nespravedlnosti vůči těm, kteří tyto možnosti už mají a dovolují si to?

Kde cítíte bezmoc, frustraci, vztek na všechny ty lidi kolem, kteří pořád něco chtějí? 

Co se stane, když to všechno na chvíli necháte být a jen vše pozorujete, aniž byste se snažili těchto nepříjemných emocí nebo myšlenek zbavit?

Toto je jeden z těch kouzelných a přitom jednoduchých nástrojů, který Pavel Surma nazval ZVĚDOMOVÁNÍ a díky kterému jsem i já sama sobě pomohla se proměnit.


To kouzlo spočívá v tom, že vše necháváme v sobě probíhat – nepopíráme žádné emoce, ani ty intenzivní, nic s nimi ani s myšlenkami neděláme, ale zároveň se s nimi přestáváme ztotožňovat. Tím výrazně proměňujeme svůj vnitřní prostor, což se následně ukazuje i venku skrze lidi, situace, okolnosti..


Tato slova jsou něco jako razítko pro ty, kteří cítí, že si to už též chtějí dovolit – vevnitř v sobě a pak i venku. Dovolit si pravidelně vytvářet prostor pro sebe. Dovolit si nebýt neustále k dispozici, ale dát se do „offline režimu“, kdy laskavou pozornost věnujete výhradně sobě, i kdyby to mělo ze začátku být jen pár minut denně. 

MOŽNOST VOLBY – MÁME JI NEBO NE? ANEB DECH JAKO EXIT.

Nemluvím o tom, jak měnit svět venku, ale jak změnit sebe a postupně se tak osvobozovat z podmíněných reakcí.

Mám možnost vybrat si reakci na něco, co se právě teď děje nebo ne?

Kdo rozhoduje o tom, jestli zůstanu vnitřně alespoň částečně v klidu ve spojení se svým středem – jakousi kotvou nebo jestli se nechám totálně smést emocemi a budu jednat stejně, jako už 1000x předtím?

Kdo rozhoduje o tom, jestli se nechám určitou situací totálně otrávit či vystrašit a zůstanu obětí okolností nebo ji přijmu jako výzvu? Kdo říká, že pokud se nechám smést emocemi nebo udělám něco „špatně“ jsem špatná a měla bych cítit vinu?

Kdo si tady vybírá? A kdo určuje, co je pro mě pravda? Co je správné nebo špatné?

Pokud jsem v zajetí silného přesvědčení, které si můžete představit jako vyjetou dálnici – synapsi v mozku – tzn. často, možná i každý den reaguju stejným způsobem, vypadá to, že na výběr nemám.

Že mysl a emoce jsou silnější, než moje vědomé rozhodnutí. Že ten program viny, strachu, studu či nespokojenosti je silnější, než já.

A ano, dokud člověk nezjistí, že přesně takto žije a reaguje jako autopilot, ten program rozhodně silnější je.

Obecně lze říct, že čím jsme vědomější – čím více poznáváme sebe a uvědomujeme si svoje reakce, tím větší možnost volby a tím i svobodu zažíváme.

Budu pokračovat po dálnici nebo využiju exit a zachovám se jinak?

Kdo tady sedí za pomyslným volantem a řídí?

Pastí a novým programem se ale může stát i honba za vyšší úrovní vědomí – tedy převlečené přesvědčení „nejsem dost dobrá“. Teprve až budu dostatečně vědomá, se můžu konečně uvolnit a přijmout se🙂

Pes je zakopaný v tom, že uvolňovat a přijímat jak sebe, tak i to, co se zrovna odehrává můžu už teď. Se vším, co je ve mně i kolem mě.

Jak?

Jen tím, že budu sebe a vše co se odehrává pozorovat. Ideálně bez odsuzování sebe, ostatních nebo celkové situace. Bez přehnaného analyzování a touhy nalézt řešení.

A co když sebe nebo někoho odsoudím? Co když kritizuju, analyzuju a furt dokola přemýšlím o tom, co je špatně a mělo by být jinak a nemůžu si pomoct?

Postup je stejný 🙂 zase si to vše „jen“ uvědomuju a pozoruju. Vnímám, jak se intenzivní emoce odehrávají v těle a vidím svoje tendence k zažitým reakcím. Nepotřebuju se vším hned něco dělat a řešit to. Můžu to teď nechat být a zjistit, co se bude dít 🙂

DECH JAKO EXIT

Pro někoho je „nedělat nic“ ta nejtěžší věc na světě. I pro mě bylo.. Proto jsem si vytvořila svůj postup a používám v těchto případech nástroj – vědomý dech.

Co se stane, když budu pozorovat a vnímat a dýchat? Když místo své obvyklé reakce dokážu plně a vědomě dýchat? Kromě toho, že sjedu z pomyslné dálnice a vytvářím tak novou synapsi v mozku (pracuju na svém novém silnějším, uvolněnějším a odvážnějším já), výrazně ovlivňuju celé svoje tělo včetně mozku a nervového systému.

Myšlenky a s nimi spojené emoce mají přímý vliv na naši biochemii a složení krve a tedy na fungování celého těla.

A tohoto principu využíváme i v případě vědomého dechu, který spolu s tím, že vyživuje, uklidňuje a vytváří pocit bezpečí pro náš mozek a nervový systém, též přímo ovlivňuje naši biochemii a tedy celkové fungování těla.

Takže dýchám nebo řeším?

Dýchám nebo (se) obviňuju?

Dýchám nebo (se) kritizuju?

Dýchám nebo si stěžuju?

Dýchám nebo se vymlouvám?