Poslední týdny mám hlavu plnou myšlenek – tohle jsem psala tuším během dubna a já využívám toho, že už mám článek napsaný. Velice se to hodí, jelikož teď během léta naopak dobíjím baterky a nechodí ke mně skoro nic, prostě odpočívám.
Takže na jaře to bylo takto: Lezou ke mně nápady i inspirace ze všech stran, a někdy je jich tolik, že je nestačím chytat a zapisovat. A když si nedám bacha, vznikne mi v hlavě pěkný chaos, ve kterém se ztrácím. Připadám si skoro jako kanál, přes který leze cosi, co zatím nedokážu správně definovat.
Rozumějte, mně nevadí být kanálem (tuto hlášku si s dovolením půjčuji od Simony Babčákové, která ji s živelností sobě vlastní pronesla na úžasné akci ženy ženám 2017), ale cítím, že je potřeba ten tok trochu usměrnit. Mrknout do něj a nechat si jen to, co ke mně opravdu patří a zbytek pustit.
Kdykoli cokoli tvořím, píšu, vymýšlím, rozhoduji se, snažím se o to, aby konečný výsledek prolezl 3 filtry a já si tak na konci mohla být jistá tím, že:
Je to s mnou v souladu – filtr srdce
Tzn. v kterémkoli rozpoložení jsem schopná si říct „jo, tohle jsem já“. tohle opravdu cítím, vnitřně s tím souhlasím. Ne proto, abych nějak vypadala, někam zapadla a nějak správně působila, ale protože to vnímám jako svoji vnitřní pravdu.
Stojím nohama na zemi – filtr selského rozumu.
Že to všechno, co tvořím – a nemyslím tím jen tu viditelnou tvorbu, jako například web, ale celkově, jak žiji – není mimo mísu. Že neulétávám na něčem jenom proto, že jsem to někde přečetla, nebo jsem to zaslechla, nebo to říkal některý z gurů. Cokoli někde zaslechnu, přečtu či se jinak dozvím se pokouším profiltrovat právě přes selský rozum. Je tohle něco, co mi dává fakt smysl? Dá se to aplikovat do skutečného života, který žiji?
Do toho moc nezasahuje egouš – pokus o sladění rozumu a srdce.
Tedy ne, že bych neměla ráda svoje ego. Věřím, že ego má každý z nás ze správného důvodu a zjistila jsem, že moc nepomáhá vnímat ho jako o záškodníka. Jen je třeba naučit se s ním zacházet. Ale o tom třeba zase v jiném článku. V tomto případě mám na mysli jakousi umírněnost. Nedovolit, aby mi pýcha nebo momentální pocit, že „jsem fakt dobrá“ nezaplácl vědomí tak, že ztratím kontakt sama se sebou a budu dělat kraviny. Myslím tím fakt kraviny, kdy se budu od sebe a od toho kdo jsem vzdalovat. Nemyslím kraviny ve stylu blbnutí a hravosti, ty naopak vnímám jako užitečné
Troufám si tvrdit, že tyto „filtry“ může zapojovat každý kdykoli a kdekoli.
Jako příklad uvedu svoji lekci jógy. Představte si, že poprvé přijdete ke mně na jógu. Možná je to dokonce vaše první hodina jógy v životě. Zřejmě máte nějaké očekávání, možná se i trochu bojíte. A teď se objevím já a zahájím hodinu. A mluvím. A za dobu trvání lekce toho nakecám celkem dost.
Jedna z mých oblíbených instrukcí je – pokuste se nebýt na autopilotovi. Vnímejte, co cítíte a jak se cítíte. A tohle můžete aplikovat i na to, které informace k sobě pustíte. Vnímejte, jestli s vámi to, co říkám, opravdu souzní. Jestli z toho máte dobrý pocit. Jestli vám to dává smysl.
Zapojte selský rozum a vnímejte svoje pocity a srdce i při hodinách jógy nebo kdekoli jinde a vyfiltrujte si to, co pro vás bude přínosné. Nejde o to plnit bezmyšlenkovitě příkazy instruktora (či nějaké jiné „autority“ například v práci), ale postupně se sebe ptát – je mi v této pozici dobře? Je mi na této lekci dobře? Dělám to, co opravdu dělat chci? Můžu něco změnit? Je to pro mě ok? Není to celé blbost? Je tam smysluplný záměr? Doplňte si jakékoli další otázky, které vás napadnou při kterékoli činnosti nebo akci. A pozorujte, co se začne dít, když si začnete pravdivě odpovídat.