Pět let si vedu deník. Zapisuji do něj myšlenky, své největší strachy, pocity, emoce, objevy. Taky to, co jsem zvládla a za co se můžu pochválit a to, co mi ten den udělalo radost.
Každý den pak označím ještě podle toho, jak jsem ho celkově prožila:
Skvělý/úžasný den – srdíčko.
Fajn/dobrý den – fajfka.
Ok den – pomlčka.
Hrozný/strašný den – křížek.
První roky se deníky křížky docela hemžily a některé byly dokonce tučně zvýrazněné, coby mimořádně příšerný den. Dokonce v těchto případech chyběly i zápisky, neměla jsem na ně sílu. Všechno se mi zdálo tak strašné a bezútěšné, že jsem o tom nemohla ani psát.
Svoje pokroky a změny vidím jasně vždycky až zpětně. Stejné to bylo i v tomto případě. Došla jsem ke zjištění, že se objevují delší časové úseky bez křížků. A letos, 26. 1. oslavím rok, kdy v deníku není nakreslený ani jeden křížek!
Jedna z mých největších lekcí je nenechat se pohltit a odradit svým strachem a konečně už úplně se vymanit z pozice oběti, ke které jsem měla sklony většinu života. A teď najednou zjišťuji že – ty jo, ono je to všechno nějak jiné. Jinak reaguji, jinak myslím a jinak vnímám. Áááá ten pocit svobody je úžasný! Nejde totiž o to, že bych si žila zenovým životem v neustálém klidu. Pořád se mnou cloumají emoce a pořád přichází nové výzvy. Zakopaný pes bude v tom, že už se na ně dívám jinak. Neberu je jako překážky, problémy a nespravedlnost, ale jako učební látku.
To by ovšem vesmír nesměl mít smysl pro humor, aby mi to nějak nezpestřil. Je to podobné jako s nestěžovací výzvou, která mimochodem s tím stavem bez křížků úzce souvisí. Jakmile jsem se do ní pustila, začaly se dít věci. Náročné situace, které ze mě vytahovaly na světlo jednoho kostlivce za druhým, a já se zas a znovu ocitala ve víru emocí, který mě pak vyflusnul naprosto vyčerpanou a s udiveným výrazem.
No a teď je to podobné. Jako by tam někdo nahoře říkal „tak bez křížku říkáš jo?“ A tak teď ležím v posteli s bolavým a nateklým kotníkem (dopoledne jsem stoupla na kostičku lega a vůbec netuším, jak ta miniaturní potvora způsobila podvrtnutí). K tomu se přidal fakt, že Ondra měl poslední dny docela vysoké horečky, což je pro mě, coby bývalého intenzivního hypochondra, pořád ještě stresující událostí. I když daleko méně, než před pár lety.
Co je na tom všem skvělé je ale fakt, že i přesto nemám potřebuji si do deníku zaznamenat křížek! Vnímám se a pozoruji svoje reakce. A i když si někdy z pozice diváka říkám, že to s těmi emocemi zase trochu přeháním, dokážu se už konečně i v těchto situacích jakž takž ukotvit. Prodýchat je. A usmát se. Jo, já se jim i sobě směji. A k tomu třeba z hecu přidám i pár tanečních vlnivých pohybů.
Nejsem psychouš (teda doufám), jen mi to předstírání (tedy vědomé předstírání) úsměvu a pohody potom tu pohodu pomůže líp najít. Když mám tendence k vážnosti a zveličování, tak všechno, co se mi děje je podbarvené velkou negativitou a dosahuje obřích, až katastrofických rozměrů.
Když si tak pro sebe rekapituluji, co mi k mému současnému stavu pomohlo:
Jóga – jak překvapivé že? Vezmu si z ní to, co potřebuji. V tomto případě různé typy dechových technik a samotné uvědomění dechu, které v některých případech doplním o pozice. Například hora mě dokáže uzemnit a ukotvit.
Inspirace z knih – mám přečtené skoro všechny od Esther a Jerryho Hickse, kteří interpretují Abrahamovo učení. Například Požádej a je ti dáno je jedna z mých oblíbených.
Ten smích a tanec – i když mi do tance a smíchu vůbec není. Předstírám. Ale vědomě. Nejde o to něco zastírat a lakovat realitu narůžovo. Jen si vyberu, že budu jinak reagovat. Uf, ale toto je někdy pekelně těžké.
No a samozřejmě samotné nestěžování. Uvědomuji si, co říkám a když se přistihnu, že chci například vyslovit – ach jo! Co budu dělat? Ten kotník fakt bolí. Jak budu cvičit jógu? Tak to nevyslovím. Jsem si této myšlenky vědoma, ale dál ji nerozvíjím a svoji pozornost zaměřím na něco jiného, co mi přináší dobrý pocit. Například psaní tohoto článku.
Jsem tady a teď a čekám, co z toho vyleze. Když jsem ve stresu nebo jiných negativních emocích, neumím se správně rozhodovat, protože jsem v křeči. Proto řeším jen to nejnutnější a se vším ostatním počkám, až se zase budu cítit líp.
Jsem na sebe hodná, jak jen to jde. I ve svém vnitřním dialogu.
Jo a taky už tak neřeším, co si bude kdo myslet, až bude číst moje články. Nejsem žádný profi spisovatel a vím to o sobě. Píšu hlavně pro sebe a jestli se najde třeba jen jedna osoba, která díky tomu objeví další svoje „AHA“, nebo se díky čtení bude cítit líp, tak je to fajn.
