Autor: Pavla Čadová

Poslední týdny mám hlavu plnou myšlenek – tohle jsem psala tuším během dubna a já využívám toho, že už mám článek napsaný. Velice se to hodí, jelikož teď během léta naopak dobíjím baterky a nechodí ke mně skoro nic, prostě odpočívám.

Takže na jaře to bylo takto: Lezou ke mně nápady i inspirace ze všech stran, a někdy je jich tolik, že je nestačím chytat a zapisovat. A když si nedám bacha, vznikne mi v hlavě pěkný chaos, ve kterém se ztrácím. Připadám si skoro jako kanál, přes který leze cosi, co zatím nedokážu správně definovat.

Rozumějte, mně nevadí být kanálem (tuto hlášku si s dovolením půjčuji od Simony Babčákové, která ji s živelností sobě vlastní pronesla na úžasné akci ženy ženám 2017), ale cítím, že je potřeba ten tok trochu usměrnit. Mrknout do něj a nechat si jen to, co ke mně opravdu patří a zbytek pustit.

Kdykoli cokoli tvořím, píšu, vymýšlím, rozhoduji se, snažím se o to, aby konečný výsledek prolezl 3 filtry a já si tak na konci mohla být jistá tím, že:

Je to s mnou v souladu – filtr srdce

Tzn. v kterémkoli rozpoložení jsem schopná si říct „jo, tohle jsem já“. tohle opravdu cítím, vnitřně s tím souhlasím. Ne proto, abych nějak vypadala, někam zapadla a nějak správně působila, ale protože to vnímám jako svoji vnitřní pravdu.

Stojím nohama na zemi – filtr selského rozumu.

Že to všechno, co tvořím – a nemyslím tím jen tu viditelnou tvorbu, jako například web, ale celkově, jak žiji – není mimo mísu. Že neulétávám na něčem jenom proto, že jsem to někde přečetla, nebo jsem to zaslechla, nebo to říkal některý z gurů. Cokoli někde zaslechnu, přečtu či se jinak dozvím se pokouším profiltrovat právě přes selský rozum. Je tohle něco, co mi dává fakt smysl? Dá se to aplikovat do skutečného života, který žiji?

Do toho moc nezasahuje egouš – pokus o sladění rozumu a srdce.

Tedy ne, že bych neměla ráda svoje ego. Věřím, že ego má každý z nás ze správného důvodu a zjistila jsem, že moc nepomáhá vnímat ho jako o záškodníka. Jen je třeba naučit se s ním zacházet. Ale o tom třeba zase v jiném článku. V tomto případě mám na mysli jakousi umírněnost. Nedovolit, aby mi pýcha nebo momentální pocit, že „jsem fakt dobrá“ nezaplácl vědomí tak, že ztratím kontakt sama se sebou a budu dělat kraviny. Myslím tím fakt kraviny, kdy se budu od sebe a od toho kdo jsem vzdalovat. Nemyslím kraviny ve stylu blbnutí a hravosti, ty naopak vnímám jako užitečné

Troufám si tvrdit, že tyto „filtry“ může zapojovat každý kdykoli a kdekoli.

Jako příklad uvedu svoji lekci jógy. Představte si, že poprvé přijdete ke mně na jógu. Možná je to dokonce vaše první hodina jógy v životě. Zřejmě máte nějaké očekávání, možná se i trochu bojíte. A teď se objevím já a zahájím hodinu. A mluvím. A za dobu trvání lekce toho nakecám celkem dost.

Jedna z mých oblíbených instrukcí je – pokuste se nebýt na autopilotovi. Vnímejte, co cítíte a jak se cítíte. A tohle můžete aplikovat i na to, které informace k sobě pustíte. Vnímejte, jestli s vámi to, co říkám, opravdu souzní. Jestli z toho máte dobrý pocit. Jestli vám to dává smysl.

Zapojte selský rozum a vnímejte svoje pocity a srdce i při hodinách jógy nebo kdekoli jinde a vyfiltrujte si to, co pro vás bude přínosné. Nejde o to plnit bezmyšlenkovitě příkazy instruktora (či nějaké jiné „autority“ například v práci), ale postupně se sebe ptát – je mi v této pozici dobře? Je mi na této lekci dobře? Dělám to, co opravdu dělat chci? Můžu něco změnit? Je to pro mě ok? Není to celé blbost? Je tam smysluplný záměr? Doplňte si jakékoli další otázky, které vás napadnou při kterékoli činnosti nebo akci. A pozorujte, co se začne dít, když si začnete pravdivě odpovídat.

Dnes mám volno. Nedělám nic. Uvědomila jsem si, jak je to dlouho, co jsem naposled jen tak ležela v posteli s tím, že nejbližší hodiny nic nemusím.

Převládala u mě akčnost a konání. Což je fajn, ale není fajn to přehnat.

O to sladší je pak ale odpočinek. Nechat všechno být. Připadá mi, že můj mozek úplně nefunguje. Že je v jakémsi „restart“ stavu, a tak po něm nic nechci. A často se mi stává, že když úplně vypnu a nikam se netlačím, začnou mi proudit myšlenky, které je třeba zapsat. Jako teď.

Dovolit si, umožnit a plynout. Slova, která mi přišla na mysl s tím, že je to přesně to, co potřebuji. Nesnažit se něco zařídit, vyřídit, posunout. Nekontrolovat, neanalyzovat, neřešit, co bude.

Zatím vždy, když jsem dokázala pustit očekávání a nechala věci plynout, vše nakonec dopadlo jak nejlíp mohlo. Nejde o to, že bych celou dobu seděla na místě a čekala, že se někde něco zařídí samo bez mého přičinění. Jedná se spíš o uvědomění, o takovou vnitřní jistotu, která ví, kdy je třeba jednat, a kdy věci nechat být.

A právě v takovém období se momentálně nacházím. A je to úžasné. Taková úleva! Zase můžu všechno pustit a užívat si prostého bytí.

Na podzim mě čekají nové projekty a s tím spojené zařizování a organizace, ale není nutné to vše řešit dnes. Dnes si dovolím uvolnění a umožním, aby ke mně plynulo vše, co má v ten správný čas.

Nedávno jsem si při praktikování jógy uvědomila, že na mě působí jako wellness. Je tak příjemné se zastavit, prodýchat, uvolnit se, věnovat si čas a prostor.

Po cvičení jógy se prostě cítím jako po velice příjemné masáži nebo po sauně. Uvolněná, klidná a v pohodě. A pokud se navíc cvičí venku, je účinek ještě intenzivnější. Propojí se síla jógy se silou přírody.

Než půjdete na příští lekci jógy, můžete se předtím naladit na pocit, že sobě a svému tělu dopřejete luxus wellness. Užijete si osvěžení a zároveň zklidnění, které vám přináší dech. Zahřejete se při praktikování jednotlivých pozic.

Uvolníte se a odpočinete si při závěrečné relaxaci. Procítíte, jak málo stačí k tomu, abyste se cítili lépe. Že není potřeba finančně náročných procedur (i když i ty mají jednou za čas něco do sebe). Že často stačí se prostě jen zastavit a být. A užít si každý nádech i výdech. Usmát se. Jen tak, bez zjevného důvodu. Dát si čaj či víno, pustit oblíbenou hudbu, nebo jen poslouchat ticho a nohy hodit nahoru. To už sice není jóga, ale filosofie je stejná. Dopřáváte svému tělu i duši wellness, zastavení a klid. V této chvíli nic nemusíte a nic neočekáváte, prostě jen jste.

Krásně se to navíc propojuje s filosofií hygge, která, jak se zdá, ze severských zemí pomalu proniká i více na jih. Hygge je umění zařídit si a vychutnat pohodu, která pramení z těch nejjednodušších věcí – prožití okamžiku se všemi jeho detaily. Ale o tom až v příště.

Když jsem unavená, nemocná, bez energie či jinak k.o. mám tendence se litovat. A vzdávat se. Najednou mi cesta, po které jsem se vydala přijde strašně těžká.

Pochybuji. Všechno najednou vypadá jinak. Mysl mi posílá neužitečné a vadné informace, které je nejlépe ihned pouštět pryč. Vytváří černou „realitu“, která je úplně jiná, než třeba ta včerejší – byť včerejší vnější okolnosti byly úplně stejné.

Učím se proto v každé takové situaci pozorovat. Brát ji jako učitele. Každou lekci jógy zahajuji vnímáním těla a dechu. Pouze vnímáním, zatím nezasahujeme. Učíme se jen být a pozorovat. A vytvářet tak prostor a nadhled.

No jo, na podložce to může jít relativně snadno, ale když pak člověk spadne do pasti pochyb, únavy a bezmoci a nemoci, je to jiné kafe. Ale pořád se o to můžeme pokoušet. A když se to nepovede a černá myšlenka nás odvede do jiné reality, která je vzdálená od té, kterou bychom chtěli vytvářet, můžeme se zase vrátit zpátky sem. K dechu. A pak znovu a znovu.

A když to ani tak nejde a myšlenky se zacyklí? Tak prostě všechno pustím a odpočinu si. Nedělám nic. Jen jsem. A dýchám, jak tělo dovolí a jak je mi to příjemné. Jsem na sebe tak hodná, jak to jen jde. Vím, že to zase přejde. Vždycky to přešlo. Až naberu sílu, zase se ráno vzbudím s nadšením z nového dne. Všechno do sebe zapadne a já si obuji boty a znovu se s úsměvem vydám po cestě, kterou jsem si vybrala.

A právě k tomu odhodlání a držení směru mi pomáhá uvědomění, že když jsem unavená, stačí si jen odpočinout. Není potřeba se hned vzdávat.

23. 11. 2017 jsem se pustila do nestěžovací výzvy www.nestezujsi.cz s dobrým pocitem, že to zvládnu v pohodě, protože už si přece všímám toho, co říkám a nemám pocit, že bych si stěžovala nějak často.

Cha chá! Někdo tam nahoře se zachechtal, pohodlně se usadil do křesla s kotlem čaje a sledoval, jak se ta Čadová zase jednou parádně sekla a prochází si další lekcí pokory a trpělivosti.

Smyslem výzvy je vydržet nestěžovat si 21 dní v kuse. Kdykoli si zastěžuju, spadnu zase zpátky na den první a začínám znovu. Kromě stěžování sem spadá i kritika, pomluvy a v podstatě jakékoli šíření negativity. Ovšem slovní. Myšlenky se nepočítají (naštěstí). Záleží na tom, co pouštíme do světa prostřednictvím slov. O tom co je a není nestěžování výstižně píše Eckhart Tolle v knize Nová Země:

Nejde o to, že bychom měli přestat upozorňovat na chybu nebo nedostatek, který si přejeme napravit. Vzdát se stěžování neznamená spokojit se se špatnou kvalitou nebo špatným chováním. Můžeme říct číšníkovi, že nám přinesl studenou polévku a že je potřeba ji přihřát. Pokud se držíme daných fakt, která jsou vždy neutrální, není v tom naše ego. Stížnost by byla: „Jak se opovažujete servírovat mi studenou polévku…?“

Knihu Svět bez stížností jsem přečetla ve svižném tempu a těšila se, až všechno začnu uvádět do praxe. Asi po týdnu nestěžování začalo jít do tuhého. Ocitala jsem se v situacích pro mě náročných, kdy převládaly tendence brblat či se litovat.

Takže zhruba první dva měsíce moje nestěžovací křivka vypadala asi takto: den 1., den 1., den 2., den 1., den 1., den 2., den 1. Ááá byl to děs! Občas mě chvilkově přepadla chuť s tím švihnout, ale vždycky zase přešla. Jakmile se do něčeho, co mi dává smysl, zakousnu, tak už se nepustím.

Takže co mi zbývalo? Velice jasně jsem si začala uvědomovat, že když se cítím blbě a nemám energii, tak stěžování mi ji ubírá ještě víc. Že mi to nic nepřináší. Že je pak všechno naopak ještě horší a tudíž mi fakt nezbývá nic jiného, než trpělivě a krok za krokem filtrovat to, co říkám. Někdy se stalo, že jsem raději nemluvila vůbec, protože mě prostě nic pozitivního či neutrálního nenapadalo.

Přibližně 2 a půl měsíce od zahájení výzvy mi došlo, že se něco děje. Že se asi něco zlomilo. Dokonce už jsem dokázala vydržet celý nestěžovací týden! Smiřovala jsem se totiž s tím, že mi to zabere minimálně rok a trhnu nelichotivý rekord – stanu se „nestěžovacím šnekem“. Ale už mi to bylo jedno. Otázkou mé osobní cti bylo tu výzvu prostě dát. Od tohoto momentu přestávám řešit, jak dlouho mi to bude trvat. Jsem na správné cestě, a to je důležité.

Tento okamžik byl pravděpodobně rozhodující. Neupínala jsem se k cíli, nesoutěžila jsem a každý den se prostě jen snažila být vědomá tak, abych nemluvila dřív, než něco vypustí můj autopilot mysl. Krásně se tady daly uvádět do praxe i principy jógy – trpělivost, mírnost, jemnost, nenásilí. Uf. Tohle byl opravdu ukázkový případ jógy bez podložky.

A tak se stalo, že před pár dny na mě z mého deníku vykouklo číslo 18! Ty jo, já si nestěžuji fakt už 18 den! To není možné! Konzultovala jsem to i s mým mužem, abych se ujistila, že i on zaznamenal změnu. A zaznamenal! Co na tom všem je ale nejlepší – do toho 21. dne jsem doplula tak nějak v pohodě a lehce. Dokázala jsem pustit cíl a úsilí, že ten 21. den musím dát teď. I kdybych neuspěla, prostě začnu zase od začátku. Vytvořil se nový zvyk.

Nejde ale o dokonalost a nedělám si iluze, že už si nikdy v životě ani jednou nezastěžuji. Jen už mám na to stěžování vytvořený radar a jakmile já, nebo někdo v okolí začne skuhrat a brblat, okamžitě si to uvědomím a přestávám se angažovat.

A dokonce jsem díky této výzvě přijala ještě další a připojuji se k vlně vděčnosti, která zanedlouho zaplaví Brno a postupně věřím i celou republiku, případně i planetu. Detaily budou k dispozici během několika měsíců.