Když jsem unavená, nemocná, bez energie či jinak k.o. mám tendence se litovat. A vzdávat se. Najednou mi cesta, po které jsem se vydala přijde strašně těžká.
Pochybuji. Všechno najednou vypadá jinak. Mysl mi posílá neužitečné a vadné informace, které je nejlépe ihned pouštět pryč. Vytváří černou „realitu“, která je úplně jiná, než třeba ta včerejší – byť včerejší vnější okolnosti byly úplně stejné.
Učím se proto v každé takové situaci pozorovat. Brát ji jako učitele. Každou lekci jógy zahajuji vnímáním těla a dechu. Pouze vnímáním, zatím nezasahujeme. Učíme se jen být a pozorovat. A vytvářet tak prostor a nadhled.
No jo, na podložce to může jít relativně snadno, ale když pak člověk spadne do pasti pochyb, únavy a bezmoci a nemoci, je to jiné kafe. Ale pořád se o to můžeme pokoušet. A když se to nepovede a černá myšlenka nás odvede do jiné reality, která je vzdálená od té, kterou bychom chtěli vytvářet, můžeme se zase vrátit zpátky sem. K dechu. A pak znovu a znovu.
A když to ani tak nejde a myšlenky se zacyklí? Tak prostě všechno pustím a odpočinu si. Nedělám nic. Jen jsem. A dýchám, jak tělo dovolí a jak je mi to příjemné. Jsem na sebe tak hodná, jak to jen jde. Vím, že to zase přejde. Vždycky to přešlo. Až naberu sílu, zase se ráno vzbudím s nadšením z nového dne. Všechno do sebe zapadne a já si obuji boty a znovu se s úsměvem vydám po cestě, kterou jsem si vybrala.
A právě k tomu odhodlání a držení směru mi pomáhá uvědomění, že když jsem unavená, stačí si jen odpočinout. Není potřeba se hned vzdávat.