23. 11. 2017 jsem se pustila do nestěžovací výzvy www.nestezujsi.cz s dobrým pocitem, že to zvládnu v pohodě, protože už si přece všímám toho, co říkám a nemám pocit, že bych si stěžovala nějak často.
Cha chá! Někdo tam nahoře se zachechtal, pohodlně se usadil do křesla s kotlem čaje a sledoval, jak se ta Čadová zase jednou parádně sekla a prochází si další lekcí pokory a trpělivosti.
Smyslem výzvy je vydržet nestěžovat si 21 dní v kuse. Kdykoli si zastěžuju, spadnu zase zpátky na den první a začínám znovu. Kromě stěžování sem spadá i kritika, pomluvy a v podstatě jakékoli šíření negativity. Ovšem slovní. Myšlenky se nepočítají (naštěstí). Záleží na tom, co pouštíme do světa prostřednictvím slov. O tom co je a není nestěžování výstižně píše Eckhart Tolle v knize Nová Země:
Nejde o to, že bychom měli přestat upozorňovat na chybu nebo nedostatek, který si přejeme napravit. Vzdát se stěžování neznamená spokojit se se špatnou kvalitou nebo špatným chováním. Můžeme říct číšníkovi, že nám přinesl studenou polévku a že je potřeba ji přihřát. Pokud se držíme daných fakt, která jsou vždy neutrální, není v tom naše ego. Stížnost by byla: „Jak se opovažujete servírovat mi studenou polévku…?“
Knihu Svět bez stížností jsem přečetla ve svižném tempu a těšila se, až všechno začnu uvádět do praxe. Asi po týdnu nestěžování začalo jít do tuhého. Ocitala jsem se v situacích pro mě náročných, kdy převládaly tendence brblat či se litovat.
Takže zhruba první dva měsíce moje nestěžovací křivka vypadala asi takto: den 1., den 1., den 2., den 1., den 1., den 2., den 1. Ááá byl to děs! Občas mě chvilkově přepadla chuť s tím švihnout, ale vždycky zase přešla. Jakmile se do něčeho, co mi dává smysl, zakousnu, tak už se nepustím.
Takže co mi zbývalo? Velice jasně jsem si začala uvědomovat, že když se cítím blbě a nemám energii, tak stěžování mi ji ubírá ještě víc. Že mi to nic nepřináší. Že je pak všechno naopak ještě horší a tudíž mi fakt nezbývá nic jiného, než trpělivě a krok za krokem filtrovat to, co říkám. Někdy se stalo, že jsem raději nemluvila vůbec, protože mě prostě nic pozitivního či neutrálního nenapadalo.
Přibližně 2 a půl měsíce od zahájení výzvy mi došlo, že se něco děje. Že se asi něco zlomilo. Dokonce už jsem dokázala vydržet celý nestěžovací týden! Smiřovala jsem se totiž s tím, že mi to zabere minimálně rok a trhnu nelichotivý rekord – stanu se „nestěžovacím šnekem“. Ale už mi to bylo jedno. Otázkou mé osobní cti bylo tu výzvu prostě dát. Od tohoto momentu přestávám řešit, jak dlouho mi to bude trvat. Jsem na správné cestě, a to je důležité.
Tento okamžik byl pravděpodobně rozhodující. Neupínala jsem se k cíli, nesoutěžila jsem a každý den se prostě jen snažila být vědomá tak, abych nemluvila dřív, než něco vypustí můj autopilot mysl. Krásně se tady daly uvádět do praxe i principy jógy – trpělivost, mírnost, jemnost, nenásilí. Uf. Tohle byl opravdu ukázkový případ jógy bez podložky.
A tak se stalo, že před pár dny na mě z mého deníku vykouklo číslo 18! Ty jo, já si nestěžuji fakt už 18 den! To není možné! Konzultovala jsem to i s mým mužem, abych se ujistila, že i on zaznamenal změnu. A zaznamenal! Co na tom všem je ale nejlepší – do toho 21. dne jsem doplula tak nějak v pohodě a lehce. Dokázala jsem pustit cíl a úsilí, že ten 21. den musím dát teď. I kdybych neuspěla, prostě začnu zase od začátku. Vytvořil se nový zvyk.
Nejde ale o dokonalost a nedělám si iluze, že už si nikdy v životě ani jednou nezastěžuji. Jen už mám na to stěžování vytvořený radar a jakmile já, nebo někdo v okolí začne skuhrat a brblat, okamžitě si to uvědomím a přestávám se angažovat.
A dokonce jsem díky této výzvě přijala ještě další a připojuji se k vlně vděčnosti, která zanedlouho zaplaví Brno a postupně věřím i celou republiku, případně i planetu. Detaily budou k dispozici během několika měsíců.