Rubrika: Články

Když jsem unavená, nemocná, bez energie či jinak k.o. mám tendence se litovat. A vzdávat se. Najednou mi cesta, po které jsem se vydala přijde strašně těžká.

Pochybuji. Všechno najednou vypadá jinak. Mysl mi posílá neužitečné a vadné informace, které je nejlépe ihned pouštět pryč. Vytváří černou „realitu“, která je úplně jiná, než třeba ta včerejší – byť včerejší vnější okolnosti byly úplně stejné.

Učím se proto v každé takové situaci pozorovat. Brát ji jako učitele. Každou lekci jógy zahajuji vnímáním těla a dechu. Pouze vnímáním, zatím nezasahujeme. Učíme se jen být a pozorovat. A vytvářet tak prostor a nadhled.

No jo, na podložce to může jít relativně snadno, ale když pak člověk spadne do pasti pochyb, únavy a bezmoci a nemoci, je to jiné kafe. Ale pořád se o to můžeme pokoušet. A když se to nepovede a černá myšlenka nás odvede do jiné reality, která je vzdálená od té, kterou bychom chtěli vytvářet, můžeme se zase vrátit zpátky sem. K dechu. A pak znovu a znovu.

A když to ani tak nejde a myšlenky se zacyklí? Tak prostě všechno pustím a odpočinu si. Nedělám nic. Jen jsem. A dýchám, jak tělo dovolí a jak je mi to příjemné. Jsem na sebe tak hodná, jak to jen jde. Vím, že to zase přejde. Vždycky to přešlo. Až naberu sílu, zase se ráno vzbudím s nadšením z nového dne. Všechno do sebe zapadne a já si obuji boty a znovu se s úsměvem vydám po cestě, kterou jsem si vybrala.

A právě k tomu odhodlání a držení směru mi pomáhá uvědomění, že když jsem unavená, stačí si jen odpočinout. Není potřeba se hned vzdávat.

23. 11. 2017 jsem se pustila do nestěžovací výzvy www.nestezujsi.cz s dobrým pocitem, že to zvládnu v pohodě, protože už si přece všímám toho, co říkám a nemám pocit, že bych si stěžovala nějak často.

Cha chá! Někdo tam nahoře se zachechtal, pohodlně se usadil do křesla s kotlem čaje a sledoval, jak se ta Čadová zase jednou parádně sekla a prochází si další lekcí pokory a trpělivosti.

Smyslem výzvy je vydržet nestěžovat si 21 dní v kuse. Kdykoli si zastěžuju, spadnu zase zpátky na den první a začínám znovu. Kromě stěžování sem spadá i kritika, pomluvy a v podstatě jakékoli šíření negativity. Ovšem slovní. Myšlenky se nepočítají (naštěstí). Záleží na tom, co pouštíme do světa prostřednictvím slov. O tom co je a není nestěžování výstižně píše Eckhart Tolle v knize Nová Země:

Nejde o to, že bychom měli přestat upozorňovat na chybu nebo nedostatek, který si přejeme napravit. Vzdát se stěžování neznamená spokojit se se špatnou kvalitou nebo špatným chováním. Můžeme říct číšníkovi, že nám přinesl studenou polévku a že je potřeba ji přihřát. Pokud se držíme daných fakt, která jsou vždy neutrální, není v tom naše ego. Stížnost by byla: „Jak se opovažujete servírovat mi studenou polévku…?“

Knihu Svět bez stížností jsem přečetla ve svižném tempu a těšila se, až všechno začnu uvádět do praxe. Asi po týdnu nestěžování začalo jít do tuhého. Ocitala jsem se v situacích pro mě náročných, kdy převládaly tendence brblat či se litovat.

Takže zhruba první dva měsíce moje nestěžovací křivka vypadala asi takto: den 1., den 1., den 2., den 1., den 1., den 2., den 1. Ááá byl to děs! Občas mě chvilkově přepadla chuť s tím švihnout, ale vždycky zase přešla. Jakmile se do něčeho, co mi dává smysl, zakousnu, tak už se nepustím.

Takže co mi zbývalo? Velice jasně jsem si začala uvědomovat, že když se cítím blbě a nemám energii, tak stěžování mi ji ubírá ještě víc. Že mi to nic nepřináší. Že je pak všechno naopak ještě horší a tudíž mi fakt nezbývá nic jiného, než trpělivě a krok za krokem filtrovat to, co říkám. Někdy se stalo, že jsem raději nemluvila vůbec, protože mě prostě nic pozitivního či neutrálního nenapadalo.

Přibližně 2 a půl měsíce od zahájení výzvy mi došlo, že se něco děje. Že se asi něco zlomilo. Dokonce už jsem dokázala vydržet celý nestěžovací týden! Smiřovala jsem se totiž s tím, že mi to zabere minimálně rok a trhnu nelichotivý rekord – stanu se „nestěžovacím šnekem“. Ale už mi to bylo jedno. Otázkou mé osobní cti bylo tu výzvu prostě dát. Od tohoto momentu přestávám řešit, jak dlouho mi to bude trvat. Jsem na správné cestě, a to je důležité.

Tento okamžik byl pravděpodobně rozhodující. Neupínala jsem se k cíli, nesoutěžila jsem a každý den se prostě jen snažila být vědomá tak, abych nemluvila dřív, než něco vypustí můj autopilot mysl. Krásně se tady daly uvádět do praxe i principy jógy – trpělivost, mírnost, jemnost, nenásilí. Uf. Tohle byl opravdu ukázkový případ jógy bez podložky.

A tak se stalo, že před pár dny na mě z mého deníku vykouklo číslo 18! Ty jo, já si nestěžuji fakt už 18 den! To není možné! Konzultovala jsem to i s mým mužem, abych se ujistila, že i on zaznamenal změnu. A zaznamenal! Co na tom všem je ale nejlepší – do toho 21. dne jsem doplula tak nějak v pohodě a lehce. Dokázala jsem pustit cíl a úsilí, že ten 21. den musím dát teď. I kdybych neuspěla, prostě začnu zase od začátku. Vytvořil se nový zvyk.

Nejde ale o dokonalost a nedělám si iluze, že už si nikdy v životě ani jednou nezastěžuji. Jen už mám na to stěžování vytvořený radar a jakmile já, nebo někdo v okolí začne skuhrat a brblat, okamžitě si to uvědomím a přestávám se angažovat.

A dokonce jsem díky této výzvě přijala ještě další a připojuji se k vlně vděčnosti, která zanedlouho zaplaví Brno a postupně věřím i celou republiku, případně i planetu. Detaily budou k dispozici během několika měsíců.

Poslední roky se ve všech pádech skloňuje pozitivní myšlení. Spousta seminářů, knih i různých online programů nás učí myslet pozitivně. Což samo o sobě rozhodně není špatné a jestliže si vybereme ten správný zdroj, může nás to zase o kousek posunout ke spokojenějšímu životu.

Pokud si ovšem člověk nedá pozor, snadno může spadnout do pasti, která spočívá v touze po dokonalosti. Osobně se rozvíjím, tedy bych neměl cítit „toto“ a „tamto“. Přece už jsem na tom pracovala, tak jak to, že se zase cítím špatně? A z toho plynoucí pocit nejsem dost dobrá.

Sama jsem si prošla touto fází a ve chvílích, kdy jsem tápala mi moc pomohla Anita Moorjani a její dvě knihy. Musela jsem zemřít a další navazující Co když je to nebe. Pro inspiraci sdílím úryvky právě z její druhé knihy, kde znovu čerpá z prožitku smrti a zdůrazňuje, jak důležité je být za všech okolností sám sebou.

Cítit se optimisticky a nadějně je jistě prospěšné, ale když na nás dopadnou nevyhnutelné životní kalamity, pak je přesvědčení, že musíme zůstat pozitivní i v krizi jen další přítěží. Pozitivní myšlení a afirmace jsou určitým způsobem užitečné, ale nastanou chvíle, kdy ani trochu nepomáhají. Mohou působit jako obvaz, který zakryje ránu, abychom ji neviděli.

Anita píše, že nejlepší cesta ven z bolesti je projít jí. To znamená především svou bolest přijmout a přiznat. Je třeba uznat její existenci a dovolit si ji opravdu procítit. Je vaše, patří vám.

Bolest vás vždycky obdaruje. Především nám přináší empatii, abychom mohli porozumět ostatním, kteří prožívají ztrátu a žal a trápení. Tyto zkušenosti nás činí více lidskými – a božskými.

Zmiňuje také důležitost autenticity. Dovolit si být tím, kým opravdu jsme. Události a situace si do života přitahujeme nejen svými postoji a myšlenkami, ale také tím, kdo jsme. Přitahujeme to, co je opravdu naše. To, co v danou chvíli potřebujeme – ať je to pozitivní nebo negativní. Jestliže věříme, že musíme být stále pozitivní, také tím vlastně říkáme, že takoví, jací jsme, nejsme dost dobří, a tedy musíme zakrýt své pravé já nátěrem pozitivity.

Je potřeba přijmout všechny aspekty nás samých včetně bolesti, smutku, žalu, zklamání, frustrace atd. bez odsuzování. Protože v tom spočívá naše nejhlubší lidskost.

Když máte negativní myšlenky, neznamená to, že jste negativní, ani že si ubližujete – znamená to, že jste člověk.

Když se cítíte špatně, nesnažte se to napravit. Je v pořádku cítit bolest, vztek, smutek, frustraci, strach atd. Jsou přirozenou součástí nás jako lidských bytostí.

Když prožíváme takzvané „negativní emoce“, neznamená to, že jsme selhali nebo že nejsme dostatečně duchovní.

Když cítíte strach a negativitu, neperte se s tím a neodsuzujte se za to. Přiznejte si všechny emoce a plně je prožijte, abyste jimi mohli projít a nezůstali v nich uvězněni.

Čím hůř se cítíte, tím na sebe buďte hodnější. Dopřejte si radost. Jakoukoli. Jestliže máte problém cítit radost, začněte tím, že přijmete to, co cítíte právě teď.

Z negativních myšlenek neonemocníme, ale jestliže se nemilujeme takoví, jací jsme, velice výrazně ovlivňujeme své zdraví.

Vím, že se přijímám se vším všudy, včetně myšlenek a pocitů, když se nestarám o to, co si myslím, že ostatní chtějí, abych si myslel nebo cítil. Miluji a přijímám všechny své emoce jakou součást sebe sama – bez posuzování. Nesnažím se potlačovat negativní myšlenky, ale kdykoli se objeví, dovolím si je přiznat a procítit.

Anitu jsem nikdy osobně nepoznala, ale souzním s jejími myšlenkami a určitě to není naposled, co ji cituji.

Zdroj: Anita Moorjani – Co když je to nebe

Ve středu jsem spustila svůj první web v životě – jogaprodusi.cz. A se spuštěním webu se mi spustila i rýma a lehce mě škrábe v krku. Nejsem psychosomatický specialista, ale tady se mi příčina jasně nabízí.

Prostě a jednoduše jsem v napětí, protože se bojím. A čeho že se to bojím? Toho, že mě nebudou mít všichni rádi, že se ztrapním. A kdo že jsou ti všichni? No přece ti všichni, co jsou na Facebooku. Ti všichni, co chodí ke mně na jógu. Ti všichni, co mě znají a vlastně i ti všichni ze zbytku světa, kteří by mi mohli napsat jakýkoli negativní komentář či najít na webu „chybu“ nebo jinou nedokonalost. Ólaláááá…

Kdysi kdosi prohlásil, napsal, nebo řekl (bohužel si nepamatuji zdroj, ale mám tuto hlášku napsanou v deníčku jako velice užitečnou) i kdyby ses proměnil v kelímek Nutelly, nezavděčíš se všem. Vždycky když si na tohle vzpomenu, musím se smát, protože tohle je přesně pro mně.

Když si nedám pozor, mám tendence být perfekcionista, mít všechno správné a hotové a dokonalé, právě proto, abych se zavděčila a tím si vysloužila pochvalu. A jelikož o tom vím, snažím se být záměrně nedokonalá. Což je občas dost fuška, ale život/vesmír/duše ví, co se potřebuji naučit, a tak se celkem často ocitám v situacích, kdy musím jít s kůži na trh i přesto, že „ještě nejsem dostatečně připravená“.

No a projekt Jóga pro duši je další ideální příležitost, jak se podívat zase jednou strachu do ksichtu, nadechnout se, vydechnout a… skočit. A s důvěrou vyčkat, co se stane. Hm… i když se velice pravděpodobně nestane vůbec nic, jelikož zatím nemám žádnou propagaci a právě proto, že mě nikdo nezná a Facebook je podobných článků a stránek plný, ten můj se v nich ztratí.

To ovšem nebrání mé mysli v tom, aby vytvářela velice zajímavé teorie. Naštěstí už ji trochu znám a dokážeme už i spolupracovat namísto toho, aby mě furt řídila, jak tomu bylo v minulosti.

Ovšem mám pro ni další výzvy. Postupně budu zveřejňovat svoje slabosti a „kostlivce“. Něco, za co bych se dřív strašně styděla a kdybych věděla, že to o mně někdo ví, radši bych chodila kanály… Teď naopak hrdě vylezu u nás ve Šlapanicích na náměstí, možná dokonce vyrazím i do Brna, a budu s gustem pozorovat svoje reakce. Cha chá!

A proč to budu dělat? Kromě toho, že tím postupně usměrním a transformuji další ze svých strachů, třeba někoho potěším, když zjistí, že není sám, kdo je takový exot. Že je nás víc a že to vlastně vůbec nevadí být exotem. Že se to exotství dá dobře použít k tomu, aby člověk našel svoji správnou cestu, během které se mimo jiné učí  nesrovnávat se s ostatními.

Nepovyšovat se, ale ani neponižovat. A stavět sám sebe na první místo. I když má děti – nebo skoro bych řekla, hlavně když má děti. Tohle mě učí náš 2-letý Ondra. Když zjistí, že jsem „ujela“ a zapomněla na sebe, dá mi to okamžitě najevo a zkoumá, kde že to vlastně mám ty hranice.

A co tím vším chci říct? Nebuďte kelímkem Nutelly! Zkuste k sobě být laskaví za všech okolností. Čím hůř vám je, tím hodnější na sebe buďte. Já si teď dopřeji odpočinek s čajem v posteli s nahřátým polštářkem. Howgh!