Autor: Pavla Čadová

Ať už si toho člověk je nebo není vědom, tvoří. Svými myšlenkami, pocity, postojem.. 

A v posledních letech se mi čím dál víc a výrazněji ukazují kontrasty. Jaké to je, když realitu tvořím z uvolněnosti, důvěry, přítomnosti a co se mi v životě ukazuje, když uvěřím méněcennosti, strachu a bezmoci.

Současně ale ta zkušenost vnitřní bezmoci, kdy jsem opravdu o tu svou moc přišla a nebyla schopná používat nástroje, které mi roky fungovaly, byla velice cenná. 

Přiznání si toho, že v životě jsou a mohou být momenty, kdy není síla ani energie změnit přístup, proměnit myšlenky, zaměřit cíleně pozornost.. slouží k úplnému odevzdání se.

Když už nevím, co mám dělat, nic nezabírá a všude vládne chaos a nejistota, pak už nezbývá nic jiného, než se pustit a celou svou bytostí přijmout, že ač jsem tvůrce, je tady zároveň vyšší síla, která mě přesahuje. 

Mocná a obrovská energie, která vytvořila zemi i celý vesmír. Která geniálním způsobem zařizuje to, že dítě vyroste v břiše matky. Která prostupuje celou přírodou a tedy i námi.

Jak píše Anita Moorjani ve své knize Musela jsem zemřít – každou buňkou našeho těla proudí úžasná životní síla. Jsme s ní neustále ve spojení. A nemusíme nic dělat ani se o nic snažit, abychom ji mohli využívat. Jediné, co může bránit uvědomování si této energie je naše mysl. Jakmile mysl ustoupí z cesty a my pustíme sebeomezující představy, stavidla se otevřou.

Takže jak tedy tvořit? Jak si tvořit to, co chci žít, když je tady síla, která mě přesahuje? Může to vypadat, že už pak nic nemá cenu a netřeba vůbec nic dělat, aby se věci děly.

A ano, svým způsobem se vše opravdu děje samo. Tato pravda tady existuje. Já to ale současně vnímám tak, že je potřeba i moje osobní účast na tomto procesu.

Jakmile si začnu více a více uvědomovat, kdo skutečně jsem a pouštět ony sebeomezující představy (což by vydalo na samostatný článek či seminář:-), začínám s touto energií – se životem více spolupracovat.

MOJE OSOBNÍ VŮLE POŘÁD EXISTUJE, JEN UŽ SE DALEKO VÍCE PODŘIZUJE VŮLI VYŠŠÍ.

Jasněji a častěji vnímám, kdy jednat a kdy nechat věci být a uznávám a připouštím chyby, které jsou na této sebeobjevné a dobrodružné cestě nevyhnutelné. Jen je možné je přejmenovat na zkušenosti a prožitky, které jsou zásadní pro další růst a tvoření.

Ničemu taky neslouží srovnávat, kdo to má horší a kdo trpí víc. Za ty roky, kdy čím dál více poznávám sebe a principy života zjišťuju, že každý dostává na míru přesně to, co potřebuje. 

Tedy průchod údolím, svým podsvětím, stejně jako zázrak znovuzrození a vnímání života z jiné a vyšší perspektivy. Obojí je potřeba. 

Jakmile kdokoli projde tou silnou zkušeností, kdy nazrál čas a člověk sám sebe pustí do svých největších hlubin, na svoje dno, tak teprve potom se skutečně otevírá novému životu v plnosti a s daleko větší lehkostí, protože si svým způsobem prožil smrt, transformaci a rozpad toho starého uvnitř sebe.

KDYŽ PROCHÁZÍŠ PEKLEM, NEZASTAVUJ SE

Proto jak psal jednou Petr Casanova v některém ze svých časopisů – když procházíš peklem, nezastavuj se.

I to, že ráno vstaneš z postele a dokážeš si vyčistit zuby je obrovský výkon, jestliže zrovna čelíš sám sobě a svým nejhorším strachům a stínům. I v této chvíli je tvoje skutečná hodnota jako bytosti neměnná.

Někdo tvrdí, že toto už není potřeba. Že je možné žít už jen v lehkosti a radosti. Já to vnímám tak, že život v sobě opravdu obsahuje všechno a není možné ani žádoucí vypreparovat jen to dobré a krásné. 

Ale zároveň, pokud si dovolím to všechno prožívat s daleko větší důvěrou a otevřeností, proměňuje se vnímání a potom už i ty náročné a těžké období procházím jiným způsobem. S  pocitem většího smíření a přijetí.

Toto ale nejde zařídit mentálně myslí. Nechce se po nás totiž nic jiného, než se do života a prožitků skutečně ponořit a současně se u toho postupně učit zůstávat nohama na zemi, neulítávat z těla do jiných sfér či vesmírů. Propojit to božské a lidské. A to se nestane přes noc. Je to dlouhá, dobrodružná a fascinující cesta, a vy po ní jdete někdy s širokým úsměvem a radostí a jindy zase se strachem. Jenže zpátky už to nejde, tak co zbývá, než pokračovat dál. 

NEJSI V TOM SÁM/SAMA

Dalším bonusem tohoto období byla nutnost požádat o pomoc. A to vícekrát tak, abych si prožila, že je to naprosto v pořádku a mohla tak poznat další úžasné ženy i muže, kdy každý z nich přispěl významným „puclíkem“ do mého celkového obrazu. 

A znovu si tak v jiné hlubší kvalitě užít víkendové akce se ženami, které slouží nejen k vzájemné podpoře a atmosféře přijetí a důvěry, ale též k tomu vnímat a nacítit si vyšší verzi sebe sama. Právě ten život, který chci žít a já se tomu můžu postupně více otevírat a dovolovat si to. 

TANEC, OŽIVENÍ A DŮVĚRA 

Chci skutečně žít, tvořit, milovat, objevovat, smát se, oslavovat život, vnímat jeho krásu, zázraky i hojnost a zároveň uznávat a přijímat, že součástí života je i smutek a bolest. Protože tak to je. Nedá se jí vyhnout. Jen jak zjišťuju, je možné prožívat ji postupně jinak. S důvěrou, že vše se děje jak má i přesto, že to někdy vypadá tragicky a lidé čelí opravdu náročným situacím a výzvám. I toto je ale součást života, stejně jako smrt a snažit se to ignorovat, potlačovat nebo se v těchto tématech naopak dokola mentálně hrabat, nepomáhá. 

A já jsem vděčná, že mi nedávno přišel do života Chakradance. Už o něm vím dlouho, ale až teprve nedávno jsem si ho začala užívat v rámci programu Oživení od Alice Kirš. 

A přestože už jsem zvyklá vnímat v životě synchronicity, tak to, co se začalo dít po tom, co jsem začala tančit, mě opravdu překvapilo.

Tančím každý den, zhruba 10 minut. V jakýchkoli emocích a pocitech. Nechávám se být taková, jaká zrovna jsem. Vzteklá, vystrašená, nejistá, rozhozená či radostná a klidná a v tom svém aktuálním stavu tančím. Nechávám promlouvat svoje tělo. Nechávám ho, ať pohyb vytváří samo. 

Pro mě, coby ženu se silnou analytickou myslí, je tanec a obecně meditace v pohybu, požehnáním. Krásně se při tomto pohybu uvolňují i hodně staré zablokované emoce a tělo tak léčí samo sebe pohybem, který si samo vybere.

Naprosto zásadní je pro mě hudba, která je tak silná, že její vibrace cítím snad až na úrovni buněk:-) 

A já jsem skutečně po dlouhých měsících začala znovu cítit tu intenzivní energii života, tu divokost a sílu v sobě. Pravda, už nějakou dobu předtím jsem měla více energie, ale tanec to nečekanou rychlostí proměnil a posunul do úrovně, kterou jsem vůbec nečekala. Podpořil a více ve mně ukotvil onu prazákladní důvěru v sebe a v život a já jsem znovu začala cítit chuť tvořit, inspirovat, žít, prožívat a jít do nových dobrodružství.

A samozřejmě, že toto není náhoda. Děje se to všem a ti vnímavější vidí, že k nim v ten pravý čas chodí přesně to, co potřebují, i když je to někdy nepříjemné. A někdy naopak přichází zázraky a wow bonusy. A to vše se střídá.

Takže já říkám ANO životu. ANO sobě. ANO tomu neznámému i přesto, že jsou ve mně části, které jsou vyděšené. To malé dítě ve mně má do široka otevřené oči a někdy se ještě dost třese strachy, ale zároveň ví, že zpátky už to nejde, existuje jen cesta vpřed. A taky už zase o kus víc cítí a ví, že je o něj postaráno.

Teď si vypůjčím slova Joa Dispenzi (kterého mimochodem doporučuju všem, komu se tento přístup a tato slova zdají být moc „ezo“, protože on krásně propojuje spiritualitu a vědu).

Je mi jedno, co se mi v životě děje, jak dlouho to bude trvat. Je mi jedno, jak se cítím a co si o mě ostatní myslí, já to prostě udělám.

Chce to samozřejmě odvahu. Protože aby člověk mohl žít, co z hloubi duše a srdce skutečně cítí, je potřeba se pustit a často pustit i další lidi, věci a spoustu svých starých přesvědčení a zvyků, aby se mohl vytvořit a otevřít nový prostor. 

JAK TO „UDĚLAT“ PRAKTICKY

Nijak. Univerzální návod neexistuje. Každý sám sebe potřebuje více poznávat, cítit, zkoumat a objevovat, jak tvořit, spolupracovat a skutečně milovat. Protože pojem láska, který se ve společnosti používá, zdaleka nevystihuje energii Lásky skutečné..

Moje doporučení (ne zaručená rada) je, zkuste se nechat více vést tím, co cítíte hlouběji uvnitř sebe. Tedy ne intenzivními emocemi, které se často střídají, ale tím, co u vás dlouhodobě přetrvává. 

A když pocítíte náhlý a čistý impuls (ne nutkavou potřebu něco mít nebo se něčeho zbavit), následujte to a nechte se překvapit. 

Život je velké dobrodružství, kdy není zaručeno vůbec nic. Jedinou jistotou je změna a jakmile začneme následovat svoje srdce – hlubší pocity a vedení, je to risk. Můžeme toho totiž spoustu ztratit.. Současně ale daleko víc získat. A to nové, co potom do života přichází, je někdy tak velké a zázračné, že na to hledíme s očima plnýma úžasu a s posvátnou úctou – aha, takže i toto je možné.. co dalšího tady můžu ještě ve spolupráci s tím, co mě přesahuje vytvořit?

I tomuto tématu se budeme věnovat v rámci prožitkového semináře Přijímám sebe 26.1. Přijímám sebe – Jóga pro duši

Obrázky: unsplash.com

Jedním z mých velkých přání bylo najít místo u moře, kde by bylo možné organizovat jógový pobyt. Před pár lety už to vypadalo, že se jeden objevil, ale nakonec z toho sešlo, což bylo dobře a znovu se tak potvrdilo, že když nedostaneme to, po čem toužíme, může to být to nejlepší, co se nám stalo:-)

Počkala jsem si další 2 roky, abych objevila nádherné místo na ostrově Rab jménem Kandarola resort, který se nachází pár metrů od moře. Na 16 hektarech, které jsou jen pro ubytované hosty, poskytují stín staré borovice a spolu s nimi zahradu zkrášluje i spousta olivovníků.

Do resortu jsem jela jako účastnice jógového pobytu a už zhruba po hodině jsem si byla jistá, že tohle je ono. Sem se budu vracet, toto je místo, které jsem hledala a splňuje všechny pro mě důležité priority. Velký prostor a soukromí pro celou skupinu a pro jógovou praxi, poloha hned u moře, skvěle vybavené apartmány a pohodlné postele a jako bonus bazén.

V resortu je celkem 5 apartmánů s terasou – 2 x dvoulůžkový, 1x 3 lůžkový a 3x 4-lůžkový (tady jsou k dispozici 2 koupelny). Všechny mají plně vybavenou kuchyň.

Jelikož to byl můj první jógový pobyt v zahraničí, byla jsem zvědavá, s jakými výzvami se potkám a kolik „much“ bude potřeba vychytat:-) Budu stručná, moc jich nebylo.. tou hlavní byl fakt, že se mi v den odjezdu „sekly záda“ v oblasti kostrče (ano i my jógový lektoři čelíme výzvám tohoto druhu jako všichni ostatní „normální“ lidi) a cestovala jsem nadopovaná 2 brufeny a vírou, že snad bude postupně lépe..

Majitelé nás přivítali velice přátelsky lahvemi chorvatského piva a informací, že je možné zapůjčit kola i paddle boardy a klidně je i během dne sdílet a podělit se o náklady.

To, co mě přiznám trochu zaskočilo, byla kauce 200 EUR, kterou bylo potřeba uhradit v hotovosti. Na konci pobytu se pak vracela. Jelikož ale tuto informaci majitelé neposkytli předem, většina z nás musela jít vybrat další hotovost do bankomatu. Každopádně pro příští rok už víme:-)

Na programu bylo 6 ranních jógových lekcí a 2 večerní. Trošku nám do toho házely vidle bouřky a přeháňky, ale jelikož jsme nejen díky józe flexibilní, podařilo se vždy najít jiný termín tak, aby jóga proběhla za hezkého počasí.

Mám radost, že se podařilo zorganizovat i výlet lodí okolo ostrova se sympatickými místními domorodci. Dle fotek i feedbacků zúčastněných žen to byl skvělý zážitek – podívaly se na místa a pláže, které by bez lodi byly těžko dostupné a krásně vyšlo nakonec i počasí. Ještě dopoledne pršelo, ale kolem poledne, kdy byl čas nalodění, vysvitlo slunce a bylo nádherně až do večera.

Moje kostrč a skřípnutý nerv se postupně uvolňovaly i díky úžasné péči některých žen a především Káje a její homeopatické lékárničce – tímto jí ještě jednou velice děkuju.

Moře, které v této části ostrova bývá nádherně modro – tyrkysové, bylo jeden den díky nezvyklým bouřkám a větrům špinavé, ale naštěstí to opravdu byl jen jeden den a pak se zase vrátila jeho klasická barva i čistota.

V místě jsou pláže oblázkové, nebo se můžete uvelebit na některém z velkých kamenů přímo u moře. Kdo preferuje plavky, opaluje se v plavkách a pro nás ostatní je velkým bonusem nuda pláž – obě jsou vedle sebe, stačí si vybrat, která vás více láká:-)

Městečko Rab je vzdáleno zhruba 10 minut autem od resortu a není problém tam nakoupit jakékoli potraviny i to, co by člověk tak úplně nečekal. Hned druhý den pobytu se mi podařilo ztratit jednu kontaktní čočku (nosím měsíční) a doufala jsem, že v Rabu bude optika. Byla a dokonce měli jednodenní kontaktní čočky s mými parametry, ufff, jinak bych po zbytek dní nosit brýle. A jasně, dalo by se, ale čočky jsou pro mě pohodlnější z více důvodů.

Ve čtvrtek jsme si zajely na večeři do asi 10 minut vzdálené vesnice do restaurace Dupin přímo u moře, kde jsme si užily luxusní jídlo i péči číšníků včetně Julišky – místního likéru, který všem byl po večeři nabídnut:-)

Týden utekl rychlostí blesku. Ani o ty skutečné blesky nebyla nouze a měly jsme příležitost užívat si působení všech živlů docela intenzivně. Vše se ale krásně seskládalo a i přes nezvykle proměnlivé počasí většina z nás odjížděla s pocitem, že za rok se sem určitě zase vrátíme.

Ráda bych z těchto pobytů vytvořila tradici. Prostor pro ty, kteří si chtějí užít a prožít jak klid a odpočinek, tak i spolubytí ve skupině skvělých lidí se spoustou smíchu, sdílení a podpory, jak je na mých akcí zvykem.
Ve srovnání s víkendovými pobyty, které jsou více intenzivní, co se týká programů i událostí, které se dějí – jóga na Rabu je více „free“. Je spousta prostoru pro relaxaci v soukromí, výlety, slunění, plavání.. Já jsem k dispozici během ranních a večerních lekcí a v časech, kdy nabízím masáže nebo výklady karet. Zbytek času si vyplníte a užijete podle sebe..

V roce 2025 máte úžasnou příležitost prodloužit si pobyt prodloužit o 2 dny. Oficiální jógový pobyt s programem bude v termínu 23. – 30.6., ale je možné přijet už 21.6. Více informací a přihlášení zde https://jogaprodusi.cz/event/joga-na-ostrove-rab-2/

Trasa Rejvíz – Videlský kříž přes Lysý vrch – Švýcárna – Červenohorské sedlo – Vozka – Šerák – Obří skály – Ramzová

Konečně jsem zrealizovala trek s celtou a přespáním o samotě v hlubokém lese, abych se postavila svým strachům. Ne ovšem strachům ze zvěře nebo potencionálních vrahů, ale svým starým energii vysávajícím strašákům, kteří se po letech znovu objevily minulý rok a postupně zesílily do intenzity, která si žádá jiný přístup.

DEN 1.

Plán to byl dobrý a první den i noc jsem skutečně strávila sama. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je, mít na zádech 12-kilový batoh a šplhat s ním do kopců. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je, hledat místo na spaní, které splňuje základní podmínky – je částečně kryté (les nebo remízek za zády) a mám z něj dobrý pocit i výhled na oblohu:-). Tentokrát to ovšem bylo jiné v tom, že jsem neměla žádného parťáka, se kterým bych mohla sdílet pocity i výzvy například v podobě chlápka, který uprostřed lesů, kde jsem rozbalila plachtu a spacák zastavil v autě kousek ode mě, několik minut v něm seděl a pak vystoupil s puškou. Sice pozdravil, ale s kamenným výrazem a po pár metrech začal pušku nabíjet. Byla jsem hodně utahaná po našlapaných kilometrech, což zřejmě snížilo intenzitu strachu:-) Prostě jsem jen sledovala, co bude:-) A nebylo nic. Byl to lesák, který šel pravděpodobně lovit, ale jelikož se žádný výstřel z lesa, kam zmizel, neozval, neulovil nic. Po zhruba půl hodině se vrátil, sedl do auta a odjel.

Já jsem se mezitím zakutala do spacáku a pozorovala oblohu. Bylo ještě světlo, ale únava byla tak velká, že už v 8 jsem pomalu odpadávala. Probudila jsem se někdy uprostřed noci zimou a když jsem se chtěla víc zahrabat do spacáku zjistila jsem, že je úplně mokrý. Padla rosa, která svou intenzitou připomínala déšť. Měla jsem dlouhé legíny, tlusté ponožky, dvě tenké vrstvy a mikinu a stejně mi chlad zalézal až do morku kostí. Ty jo, vždyť ten spacák by měl mít komfort i v 0 stupních, jenže mi nedošlo, že už je hodně starý a teplota v nadmořské výšce okolo 1000 metrů se pohybovala kolem 8 stupňů..

No co už, nemám moc na výběr, musím to vydržet. Zadívala jsem se neuvěřitelnou oblohu plnou hvězd, když zrovna jedna „padala“ a potom jsem se zachumlala do spacáku do embryonální polohy, ruce mezi kolena a znovu usnula.

DEN 2.

Chladem jsem se probudila ještě několikrát, než jsem konečně okolo 7 ráno ucítila teplo – začalo na mě svítit slunce. To blaho, cítit teplo a vidět tu krásu okolo… Byla jsem na sebe pyšná, dokázala jsem strávit noc v lese úplně sama a nezmrznout:-)

Moji strašáci se samozřejmě v noci ozývali, ale byla jsem tak unavená, že jsem neměla energii se jimi víc zabývat, jen jsem je nechala, ať jsou a uklidňovala jsem sama sebe laskavým vnitřním dialogem – to dáš Pavli, jsi v pořádku a budeš v pořádku.. toto už znáš, jen je nech projít a uvědom si, že jsi daleko větší..

Ráno pak pomohlo smýt tíhu noci a já se rozhodla pokračovat dál. Nebyla jsem si jistá, jestli to dám a dovolila si připustit, že to může dopadnout jakkoli. I tak, že se po jedné noci vrátím domů a rozhodně si nebudu nic vyčítat.

Jelikož se považuju za trekovou „lamu“ (na těžko jsem vícedenní trek nešla už přes 10 let), zavolala jsem svému muži, jestli by mi dovezl na Videlský kříž (který je asi 25 minut autem od nás) teplou mikinu, další ponožky a kalhoty, abych mohla pokračovat na hřeben. Bez těchto věcí bych tam v noci cvakala zubama, a už jsem neměla potřebu zažít další podobnou noc.

Milan je skvělý, všecko přivezl, jako bonus i banán, který jsem si dala před výstupem na Švýcárnu:-) 3 km s převýšením 600 m je bez batohu „malina“. S těžkým báglem jsem se plazila jak šnek. Naštěstí mě jóga i funkční dýchání postupně naučily zpomalení a já byla schopná zvolit takové tempo, abych u toho nefuněla, i když tak pomalu jsem možná v životě nešla:-D

Cestu mi zpestřil malý potůček – to blaho zchladit si nohy a dát si provizoní sprchu i v tak malém množství vody. A další blaho asi o půl hodiny později, kdy jsem na Švýcárně shodila bágl a užila si luxusní borůvkové knedlíky a chlazeného birella. Zkrátka nepřišel ani můj mobil, který potřeboval nabít a hověl si v nabíječce turistické chaty mezitím co já jsem trávila pozdní snídani.

Jeseníky miluju už od svých 5 let, kdy jsme sem začali jezdit s rodiči a na této lásce se během těch let nic nezměnilo. Vlastně kecám, je ještě větší:-) Pohled na rozlehlé lesy, oblohu, horské hřebeny.. je sám o sobě nabíjející a léčivý. Tak si hovím na vyhlídce Švýcárny, když mě osloví čundrák sedící opodál. Dáme se do řeči a zjišťujeme, že máme stejnou cestu – po hřebenu dál směr Šerák.

Kecalo se s ním dobře, ale přece jsem měla plán – být 3 dny sama. Ale dobře, můžeme spolu kousek jít a pak se na Sedle zase rozdělíme. Cha! Plán to byl dobrý, ale kecalo se nám tak dobře, že jsme si na Červenohorském sedle dali česnečku a dalšího birella a pak spontánně pokračovali dál.

Byla jsem zvědavá, kde budu dnes v noci spát. Přiznám se, že představa další „orosené“ noci mi nebyla úplně příjemná, ale motivovala mě vyhlídka noční oblohy a východu slunce.

Dopadlo to tak, že po odbočení na Vřesovou studánku a zjištění, že nahoře ve střeše je útulna, jsme zakotvili na tomto místě a rozhodli se strávit noc tam. Přidaly se k nám další dvě ženy, které šly taky samy a podobně se rozhodly přenocovat na stejném místě.

Miluju tyto synchronicity! I přesto, že jsem slevila ze svého původního plánu být sama, to bylo velice pestré a zajímavé. Ráda poslouchám příběhy lidí a zjišťuju, jak přemýšli a dívají se na svět. Hodně jsme se všichni nasmáli a užívali si atmosféru západu slunce nad protějším hřebenem, kde si to trůnil kamenný útvar zvaný Vozka.

Těšila jsem se na teplo půdního prostoru kapličky (Vřesové studánky). Oříškem bylo se nahoru dostat, nebyl tam totiž žebřík. Jen provaz s dvěma okama na nohy, uff. Ty zhruba 3 metry mi daly zabrat a kdyby mi Aleš (spolučundrák) nepomohl nahoru, nedala bych to. Pocit vítězství, když jsem se vydrápala nahoru, byl slastný podobně jako teplo, které tam opravdu panovalo. Rozhodnutí, jak se dostanu dolů jsem nekompromisně odložila na ráno. Pro jistotu jsem byla předtím několikrát na záchodě, abych v noci nemusela slézat – bez asistance a po tmě to totiž nešlo, navíc dole spaly holky.

Jééé, to se bude spát, cha! Spalo by se, kdyby se mi většinu noci nechtělo na záchod. Sakryš, jenže já nemám jak slézt, prostě to budu muset vydržet. Vydržela jsem, i když byly chvíle, kdy jsem pro nejhorší případ zvažovala igelitku (akorát jsem si nebyla jistá, jestli v ní není díra:-D) a moc jsem se nevyspala.

DEN 3.

A pak to dvojnásobné blaho ráno, kdy jsem dokázala (samozřejmě opět s asistencí – slézt dolů) a šla jsem vyprázdnit měchýř:-D Teprve potom jsem mohla začít oceňovat krásy okolních hřebenů a celkovou atmosféru.

Na žádný den jsem neměla kokrétní plán ani počet kilometrů – rozhodovala jsem se spontánně ráno podle aktuální energie a pocitů. Se svým trekovým kolegou jsme nakonec i poslední den pokračovali spolu směr Vozka, kde je jeden z nejnádhernějších výhledů v Jeseníkách. Druhá snídaně vychutnaná u tohoto skalního masivu neměla chybu a taky zjišťuju, že mi čím dál míň vadí ten těžký batoh – tělo si pomalu zvyká tak, jako tomu bývalo v minulosti. Tempo je tak akorát a ta svoboda a možnost zastavit a relaxovat kdekoli se objeví nějaké krásné místo bez nutnosti někam doazit na čas, to je velký luxus..

A oběd i odpočinek ve stínu na Šeráku jsou skvělým završením uplynulých 3 dnů.

ZHODNOCENÍ MISE

Už jenom to, že jdu přírodou a plně prožívám všechno to příjemné – ochlazení se v potoce, slunko mezi stromy, mech, výhledy, fajn společnost, jídlo.. i to nepříjemné – vedro, občasnou velkou únavu, puchýř na noze, kousance od hmyzáků, nebo negativní myšlenky či pocity, které více vylézají – je tím, co mě proměňuje a nabízí jiné úhly pohledu.

I přesto, že jsem byla sama jen 24 hodin oproti plánovaným 64 je mise tohoto treku splněna – dokázala jsem se rozhodnout a jít, překonat nekomfort a být se svým strachem i jinde, než doma. A jasně, že si ho beru všude s sebou – nebylo cílem se ho zbavit. Ale zase o kus víc ho přijmout a tím proměnit. Protože i toto je část mě – strach spojený se studem, který se projevuje o to intenzivněji, čím víc se rozhoduje pro zásadní změny ve svém životě a čím víc si dovoluju žít a projevovat svoji sílu v kombinaci se zranitelností a citlivostí.

Dalším důležitým objevem bylo znovunalezení hlubší radosti, kterou jsem poslední měsice nebyla schopná procítit, protože často převažovaly pochybnoti, strach a nejistota. Nedokázala jsem přijít na to, co je tou činností, která by podpořila tuto radostnou část mě – a teď jsem ji našla. Jsou to tyto treky – kdy se člověk bez většího plánování samozřejmě s ohledem na roční období a lokalitu sbalí a vyrazí sám se sebou do hor.

Děkuju všem, kteří byly součástí, Jeseníkům, bytostem přírodním i těm, se kterými jsem strávila příjemné hodiny příjemným povídáním a smíchem a především děkuju sobě za to, že jsem přesně taková, jaká jsem:-)

Ať už se jedná o změnu a proměnu jakéhokoli typu – změnu myšlení, návyků, nebo oblast zdraví, hojnosti, vztahů, práce s emocemi – není větší brzdy, než touha po výkonu a dokonalosti spojená s pocitem vlastní důležitosti.

A je možné to skvěle demonstrovat právě na funkčním dýchání – tedy na dýchání, které je pomalé, jemné a nenásilné.. A jednoduché. Což právě může být onen odrazující prvek.

Jeho součástí jsou techniky a způsoby dýchání, které vám pomohou například:

• naučit svoje tělo správnému dechovému vzorci – tedy pomalému a jemnému dechu nosem do bránice
• proměnit biochemii v těle a podpořit fungování všech jeho systémů
• zrehabilitovat plíce po virových onemocněních
• pomoct si, když na vás něco leze
• zmírnit a postupně proměnit úzkostné stavy
• přepnout do klidového stavu – parasympatického nervového systému a odejít z aktuálního stresu a napětí
• zlepšit výrazně svoji kondici – fyzickou i mentální

A všechny tyto techniky/přístupy fungují, pokud si do toho člověk nehodí vidle přílišnou snahou, výkonem – spěchem, touhou po dokonalosti a postojem – cože, to musím zpomalit a vzdát se výkonů, aby to fungovalo?? Potřebuju výsledky hned, nemám čas tady ztrácet čas.. a co moje výkonnostní křivka a tepovka na hodinkách, vždyť budu jak lemra??

V tomto případě tělo nereaguje a vypadá to, že „dýchání nefunguje“… tělo totiž není blbé. Jakmile vyvíjíme tlak a máme očekávání výsledků ve smyslu – když už to bude a proč to ještě není, potřebuju se rychle uzdravit, zhubnout, uvolnit.. asi dělám něco blbě.. – sami sobě sobě házíme klacky pod nohy.

Funčkní dýchání není o tom podávat mega výkony a pak padat do velké únavy. Je to o udržitelném a harmonickém přístupu, který tělu dlouhodobě pomáhá být v rovnováze.

Často se děje to, že lidi se na dechovou praxi vykašlou, protože mají pocit, že to nefunguje. A jdou a hledají další informace a další metody, které ale brzy opouští a hledají nové a „lepší“ ze stejných důvodů – nefunguje to a nebo jen chvíli a částečně..

Nedají sami sobě dostatek prostoru, času a trpělivosti k tomu, aby se účinky mohly projevit.

Často to po pár dnech nebo rovnou z fleku odsoudí. To přece vidím, že ty výsledky nejsou ne? Tak proč u toho zůstávat? Je to stejně blbost.. dýchá každý a kdyby byl dech tak zázračný, tak by se o tom mluvilo víc ne? Kašlu na to..na takové jemné a jednoduché blbosti nemám čas .. a vrátí se tam, kde byli předtím. Do postoje – nemá to cenu, to nejde, nemám energii, vůli, čas, je toho moc a dýchání je až moc primitivní, potřebuju něco víc wow!..

Je proto dobré vědět, že ať už se věnuju dýchání, józe, meditacím, jakýmkoli způsobům práce s myslí a emocemi – princip je stále stejný – pro to, aby se mohlo začít něco skutečně projevovat, měnit a dlouhodobě fungovat jsou potřeba tyto kvality:

ZPOMALENÍ

Skutečně schopnost Z P O M A L I T je zásadní. Něco o tom, co by bývalá motorová myš, vím.

A pokud to s funkčním dýcháním a proměnou svého dechu, a tedy i těla a mysli, myslíte vážně, bez zpomalení to nepůjde..

Pokud jste například zvyklí běhat a nepřizpůsobíte svůj pohyb dechu (tzn. nezpomalíte tak, abyste nefuněli a nedýchali pusou), nedokážete se na nějakou dobu vzdát svých výkonů – tak pojedete dál na energetický dluh a kvalita vašeho dechu se těžko zlepší.

A proč byste to měli dělat? Proč dát na první místo jemný dech a teprve tomu přizpůsobit pohyb a aktivity? Protože když budete mít jako prioritu výkon, dech se přizpůsobí – samozřejmě. Tělo má obrovskou schopnost adaptace. Co jiného mu taky zbývá? Jenže způsobem, který tělu neprospívá.

Dochází k hyperventilaci – k rychlému, vysookobjemovému dýchání, při kterém nedochází ke kvalitnímu okysličení tkání a svalů, a tělo na buněčné úrovni nedokáže vyrobit dostatek energie. Jedete na dluh. Znovu a znovu. Tělo to dává, i dlouhé roky, ale jednoho dne dojde do bodu, kdy dluh je tak velký, že tělo řekne DOST. Už nemám z čeho brát a nekompromisně vás zastaví..

Je dobré vědět, že Váš egouš/mysl udělá všechno pro to, abyste buď zůstali v letargii a lenosti a do žádné změny se nepustili nebo naopak zařídí, abyste se nezastavili a měli toho moc. Abyste se dál honili za počtem kroků, nejlepším časem, skvělými výsledky všeho druhu (v práci, doma i ve sportu) nebo abyste z pohodlnosti či navyklých způsobů chování odsoudili to, co by mohlo skutečně pomoct.

Ve spěchu jedeme na autopilotovi – v podvědomé mysli, kde jsou uloženy všechny programy a přesvědčení, které jsme za svůj život nasbírali a přijali za své. A ty nás vláčí zběsilým tempem ke stejný rozhodnutím, činům – chování a tedy i pocitům a emocím (zvyky – návyky) – v tomto stavu potom ve skutečnosti není možnost volby.

Jakmile ale začnete pracovat s dechem, nevyhnutelně je v tom obsažená i práce s myslí a vy si začnete uvědomovat, jak často a intenzivně si házíte klacky pod nohy svým přístupem, jednáním, slovy i navyklým způsobem uvažování.

Otázky pro sebereflexi: Kam se to pořád tak ženu? Za čím? Co tím chci dokázat/získat? Budu si připadat díky tomu hodnotnější? Jak vypadá moje dýchání, když spěchám a jsem ve stresu? K čemu ten spěch a rychlost vede? Budu díky tomu dřív tam, kde chci být? Například ve stavu naplnění, vděčnosti a klidu?

JEMNOST

Jemnost je nádherná kvalita, ke které většina lidí v dnešní zrychlené době potřebuje dozrát. Jde ruku v ruce s pomalostí a ve zběsilém tempu ji nenajdete, protože tam už prostor obsadil tlak.

Jestliže jste pod tlakem, veškerá praxe typu dýchání, meditací, jógy, vnímavosti (mindfulness), do které se pustíte, se pro vás může stát neurotickou dřinou, a proto u ní pravděpodobně dlouho nevydržíte. Chcete něco tak moc a tak rychle, že si to ve skutečnosti blokujete…

Proto uvolněte obličej a usmějte se (ano, i když zrovna není důvod), prohlubte a zpomalte dech a přeneste pozornost do těla. Můžete narovnat páteř, otevřít hrudník, zpomalit i své pohyby a více vnímat to, co právě děláte. A začněte k sobě postupně ve svém vnitřním dialogu promlouvat laskavě. Vnitřní dialog není slyšet, ale přesto je velice mocný. Každý k sobě každodenně promlouvá a nějak o sobě smýšlí a to se potom odráží i venku.

Je spousta způsobů, jak přinést do sebe i svého života více jemnosti a dýchání je jednou z nich.

Protože to jakým způsobem každodenně dýchám hodně vypovídá o tom, jak se k sobě chovám a jak se sebou ve skutečnosti zacházím.

Jemnost v kombinaci se zpomalením pomáhá postupně proměnit i přílišnou mentální aktivitu – „overthinking“ – neschopnost přestat myslet, řešit, analyzovat, vytvářet katastrofické příběhy, vracet se ke křivdám z minulosti atd, což často vede k přehnané aktivitě fyzické – člověk chce utéct svým pocitům, myšlenkám a emocím.

Otázky pro sebereflexi: Jak k sobě promlouvám a jak se sebou zacházím a to hlavně když je mi blbě a „nedaří se mi“? Podporuju se nebo se shazuju, kritizuju a odsuzuju? Jaký je můj navyklý způsob chování, když se učím něco nového nebo procházím změnou?

POŽITEK A SMYSL

Nacházejte v aktivitách, kterým se chcete pravidelně věnovat podobné kvality jako například v tanci, zpěvu, malování, procházkách přírodou, houbaření (ta je moje oblíbená:-).. v tom, do čeho se ponoříte a děláte to pro tu činnost samotnou. Pro pocit naplnění, radosti a vděčnosti. Neděláte je proto, abyste byli lepší a zvedli si sebehodnotu.

A tyto kvality můžete najít i v dýchání, meditaci, bdělé pozornosti, přístupu ke své mysli a k sobě samému.

Když vám to, co děláte dává smysl a znáte význam a souvislosti (víte proč to děláte), postupně se prohlubuje radost a vy neanalyzujete a nezkoumáte, kdy už se dostaví výsledky. Prostě to děláte, protože víte a cítíte, že tohle je pro vás to pravé a užíváte si to. A tím se přirozeně prohlubuje i pocit vděčnosti.

Potom analytická mysl a tendence k přehnanému přemýšlení o všech a o všem ustupuje do pozadí a vy se noříte do přítomného okamžiku. A tak se postupně uděje to, po čem toužíte – zlepší nebo úplně zmizí astma, návaly úzkostí, chrápání či spánkové apnoe, promění se způsob, jakým dýcháte i myslíte – a to všechno bez tlaku, protože místo něj jste využili energii radosti, smyslu a ponoření se do toho, co děláte – požitek.

VYTRVALOST A LASKAVÁ DISCIPLÍNA

Dělat stejné věci a očekávat, že se něco změní, je v podstatě šílenství – notoricky známé rčení, ovšem velice pravdivé.

Jednou z největších výzev a zároveň jeden z nejúčinnějších nástrojů proměny je – ZAČÍT VĚCI SKUTEČNĚ DĚLAT A NE O NICH JENOM ČÍST NEBO KECAT A VYMLOUVAT SE, A …VYTRVAT:-)

A k tomu, abychom vytrvali je zapotřebí právě ono zpomalení a jemnost, kdy každý den vědomě a trpělivě vyměňujeme spěch za zpomalení (budete tak paradoxně mnohem efektivnější), tlak za jemnost, lenost, letargii a pohodlnost za laskavou disciplínu a právě onu vytrvalost, autopilota za vědomé bytí v přítomném okamžiku, k čemuž se dá právě dech skvěle využít. Samozřejmě, že i odpočinek, relaxace a nic nedělání tady má svoje místo, jen ideálně nevypadá tak, že je člověk přilepený na mobilu či počítači a sociálních sítích..

Tato laskavá a vytrvalá disciplína vede nevyhnutelně k prohloubení sebe-vědomí a sebe-hodnoty. Protože postupně dokážete být větší a mocnější, než vaše pohodlnost, strachy, výmluvy i pochybnosti.

Zintenzivňuje se vaše vnitřní síla a současně se zvyšuje úroveň sebe-reflexe – poznáváte na hlubší úrovni sebe sama – vidíte čím dál jasněji svoje zlo-zvyky, tendence, programy, destruktivní myšlenky i emoce a tedy postupně máte větší možnost volby. Začínáte vyměňovat reaktivitu za kreativitu.

Otázky k sebereflexi: K čemu utíkám – jaké jsou moje strategie úniku? Telefon, jídlo, přemýšlení a analyzování, stěžování, zaměřování se na problémy, pomlouvání, kritizování, odsuzování..

V jemnosti, zpomalení, vytrvalosti a laskavé disciplíně, které dokážeme skutečně žít a ne o nich jen teoretizovat nebo číst, je velká SÍLA.

Ideálně mi ale nevěřte a vyzkoušejte to sami, protože není nad vlastní zkušenost a prožitek:-)

Příležitost budete mít na workshopu 16.3. v Brně, kde propojíme funkční dýchání a práci s myslí http://jogaprodusi.cz/event/workshop-funkcni-dychani-a-sila-mysli-v-praxi/

Obrázek: Unsplash.com.

Záměrem tohoto textu je popsat možnost využití jógové praxe k vnímání sebe bez velkého přemýšlení a k praktikování této vnímavosti v každodenním životě – například v rozhodování nebo nastavování hranic – kdy a čemu říkám ANO / NE.

Často říkám na začátku lekce – zohledněte během jógové praxe to, jak se aktuálně cítíte tak, abyste neprohlubovali napětí, ztuhlost nebo bolest, a užijte si ji.

Takto si z toho i tělo vezme maximum, protože není přítomný tlak něco zlepšit nebo odstranit.

Představte si pozici bojovníka II. – široký stoj, ruce v upažení, pevné nohy, otevřený hrudník. Člověk, který „jede na výkon“ bude mít pravděpodobně v této pozici zaťaté zuby, možná se bude i mračit a udělá všechno proto, aby ten jeho bojovník byl dokonalý bez ohledu na to, jestli ho v té pozici například pobolívá kyčel, protože buď správně nezapojil chodidla nebo přehnal rozsah. Na první pohled pozice vypadá dokonale až do konečků prstů na rukou, ale ve skutečnosti je tam velké napětí a křečovitost, která je často vidět v obličeji – mimice. Tento člověk je zvyklý často svoje hranice překračovat a pomocí svojí silné vůle zvládá téměř cokoli, i přesto, že může v těle cítit bolest. Už je na ni ale svým způsobem zvyklý a nebo ji ignoruje, protože ještě není dostatečně intenzivní.

Představte si dalšího člověka – vidíte, že jeho bojovník je spíše ochablejší. Nestojí pevně na svých nohách, během chvíle se začne mírně hrbit nebo mu postupně padají ruce.. pravděpodobně není plně přítomný, nevnímá tělo, protože urputně přemýšlí, což je vidět i na jeho obličeji. Zaťaté zuby a vráska mezi obočím nemusí být způsobeny jen tím, že je v těle přemíra napětí a jsou překračovány hranice na fyzické úrovni, ale i tím, že se hodně přemýšlí, řeší, analyzuje a není tedy prostor na to, se cítit. Nebo je to častá kombinace obojího – přehnané aktivity v těle i v mysli.

Posledního bojovníka si můžete představit jako silného a zároveň uvolněného. Stojí pevně na svých vlastních nohách, protože si vybere takový stoj (vzdálenost chodidel od sebe), který zvládne. Využívá oporu v chodidlech, díky které se mu lépe stojí i dýchá. Paže má pevné, ale není v nich křeč a pokud ano, nemá problém z pozice odejít dřív nebo si ji upravit (zjemnit). Protože toto není slabost, ale naopak vyjádření síly. Říká aktuální NE proto, aby se o sebe postaral a ulevil tělu. 

DOVOLUJU SI ODEJÍT A CÍTIT VŠE, CO AKTUÁLNĚ CÍTÍM

Podobný princip je možné uplatnit v každodenním životě.

Nejdříve potřebuju zjistit/vědět, jak se cítím. Jak mi na tomto místě a s těmito lidmi skutečně je. Pokud špatně, co můžu změnit? Dovolím si odejít, pokud cítím a vidím, že pokračováním v tomto vztahu/v této práci jdu proti sobě, potlačuju se nebo znásilňuju?

Jestliže si dokážu pozměnit a upravit jógovou pozici nebo z ní dokonce odejít a uvědomuju si to i s případnými pocity trapnosti, studu, slabosti, strachu.. potom velice podobně, krok za krokem lze toto provést i v jiných situacích. 

A tady vzniká možnost volby. Dokud jsme ale uzavření ve své mysli, svých paradigmatech bez rozvíjení vnímavosti a otevřenosti k sobě, žádná možnost není.. Jede se na autopilota, tzn. šéfuje podvědomá mysl, která má v sobě uložen například program výkonnosti bez schopnosti odpočívat, program „nesmím být slabá“, nebo „když odejdu, nebudou mě mít rádi“.

Samozřejmě jsou přítomny i různé druhy emocí, které jsou na tyto myšlenky navázané – stud, slabost, strach, nedostatečnost atd. Podle mých zkušeností je fajn si je přiznat, prožít a procítit bez kritizování se, což přispívá k tomu, že už nejsem tolik jejich otrokem.

Pokud dokážu pozorovat svoje myšlenky a emoce a postarat se o sebe ve chvílích strachu, studu, trapnosti.. tzn. utěším a podpořím tu část v sobě, která se takto cítí, ale zároveň se jí nenechám ovládat, vzrůstá moje síla a já konečně rostu z dětských emocí a postojů do dospělosti.

I přesto, že se cítím nedostatečně, z pozice odcházím a dovoluju si tuto nedostatečnost vidět a cítit. Můžu v ní dokonce i dýchat a vnímat, že i takto, s tím momentálním pocitem nedostatečnosti, jsem naprosto v pořádku.

Všichni máme někdy strach, cítíme stud a vinu a nejistotu, ale to nic nevypovídá o naší skutečné hodnotě. Přiznání vlastní aktuální „nedokonalosti“ nebo slabosti je ve skutečnosti velice osvobozující, protože už ji nemusím skrývat.. A zároveň je toto i vyjádřením síly. 

Říkám ANO sobě

Až budete příště praktikovat jógu, zkuste si uvědomit, jak se v pozicích skutečně cítíte. Pokud vám něco nevyhovuje, změňte to. Pokud nevíte jak, zeptejte se. Často stačí detail – srovnat chodidla, procítit oporu v chodidlech i dlaních a začít ji více využívat, zklidnit, zjemnit a prodloužit dech, uvolnit obličej, vybrat si mírnější variantu dané pozice..

A pokud to nestačí, můžete prostě z ásány odejít dřív, než ostatní, nebo dokonce do ní vůbec nevstupovat, pokud cítíte a víte, že by vám v ní nebylo dobře.

Tímto způsobem v praxi říkáte ANO sobě, svému tělu a dobrému pocitu, že se o sebe a o své potřeby dokážete postarat. A současně říkáte NE tlaku, křečovitosti, vydržení něčeho nebo dokonce utrpení. 

Co se týká každodenního života, může být užitečná tato uvědomovací praxe. Čemu a komu říkáte často automaticky ANO i tam, kde někde v sobě tušíte a cítíte, že byste měli říct NE.

Kde, kdy a jak často překračujete svoje hranice?

Kde znovu a znovu vyhovujete okolí na svůj úkor?

Co je pro vás prioritou?

Jak se o sebe v této situaci můžete co nejlépe postarat?

Co potřebujete?

Co nechcete?

Dech a tělo jako priorita

Pro mě dobrým indikátorem toho, jestli překračuju svoje hranice v pozicích je vedle vnímání těla i způsob, jakým dýchám a jak se tvářím.

Dech je klidný, plynulý, jemný a bez úsilí, a pohyb se ideálně přizpůsobuje dechu tak, aby nebylo potřeba funět nebo dýchat ústy. Obličej je uvolněný včetně svalů okolo čelistí – bez zaťatých zubů. Praxi si užívám, a to i přesto, že silově pracuje hodně svalů.

Jaký je rozdíl v tom, pokud se upřednostní náročnost pozice před dechem i tělem? Pokud za každou cenu budete chtít dát náročnou variantu, ustát ji a udržet? Vnímejte se a uvidíte.

Síla a disciplína bez násilí

Mám ráda různé varianty pozic bojovníka, který v ideálním případě je právě kombinací té správné síly, ovšem bez násilí. Je v něm uvolnění, ale i pevnost, která ovšem není křečovitostí.

Je v něm plynutí dechu, který je jemný a klidný. Je v něm i disciplína znovu a znovu krok za krokem jít za tím, co mu dává smysl a probouzí v něm radost. Ale nepotřebuje se kritizovat ani na sebe tlačit a dokonce si tuto disciplínu může užít a nacházet v ní i svobodu. A jasně, že i bojovník někdy zakopne a spadne nebo se mu podaří přešlapy, už to ale nevadí. To je život. A právě na chybách se člověk často nejvíc naučí a zjišťuje, co pro něj je dobré a co už ne. Protože neděláme chyby, ale objevy:-)

Proto až příště budete stát na podložce, zkuste zavnímat, jak se nejen v bojovníkovi, ale i jiných pozicích skutečně cítíte. Jestli respektujete tělo a jeho signály a co případně můžete změnit, abyste se i v silových pozicích cítili uvolněněji, netlačili na pilu a nepřekračovali zbytečně moc hranice svého těla. Protože v jemnosti opravdu je síla, ale na to si každý potřebuje přijít sám.

Obrázek: Unsplash.com