Kdo může za moje emoce?

Já sama jsem zodpovědná za to co, a jak prožívám.

A naopak, nemůžu být zodpovědná za to, co prožívají druzí.

Což ovšem neznamená, že můžu říct a udělat komukoli cokoli a je na něm, ať si s tím poradí – to už by zavánělo arogancí. Nebo vlastně můžu, ale je dobré vědět, že vše se ke mně vrací 🙂 Pokud jednám upřímně a s čistým záměrem, je tam úplně jiná energie, než v případě, že se povyšuju, ponižuju nebo jednám z pozice oběti nebo manipulátora.

Stejně jako u všeho ostatního, co píšu nebo říkám – vím, že tohle není pro všechny. Nejde o to, aby všichni porozuměli, rezonovali a pochopili to, co se tady pokouším sdělit. Ale ze zkušenosti vím, že alespoň s pár lidmi to, co sdílím zarezonuje a vezmou si inspiraci, která často přijde v ten moment, kdy potřebují.

Pokud se ve mně objeví intenzivní emoce (intenzivní = hýbou se mnou a mají tendence mě ovládat) jako reakce na jakoukoli událost či člověka, vím, že jsou primárně moje. V těchto situacích se učím nejdřív se podívat do sebe. Pozoruju, jak se emoce odehrávají a projevují, jaké myšlenky jsou na ně navázané. A všímám si, koho mám tendence z daných emocí obviňovat či na koho je chci hodit. Jinými slovy, kdo za moje emoce může? Protože pravdou je, že každý je za svoje prožívání plně zodpovědný. 

Ufff.. cože?? Řeklo by moje minulé já? Já že si můžu za to, že cítím vztek, strach, nespravedlnost či rozhořčení? Přece evidentně je to chyba toho druhého člověka – dělá totiž toto a toto a toto a ještě tamto a proto já se cítím takto blbě. Kdyby změnil svoje chování a přestal dělat to, co dělá a ještě k tomu nejlépe uznal svoji „vinu“, cítila bych se líp.

A já říkám ANO. Veškeré intenzivní prožívání – všechno to, co mi vadí a co se mi hodně nelíbí, je moje.

Spouštěče se můžou měnit a mění, ale já rozhoduju, jak a jestli zareaguju a jak prožívám události v životě. Nechám se vtáhnout do dramatu? Nebo zkusím zůstat v nereakci (neplést se zamrznutím způsobených šokem v traumatické či stresující události), dokud se mnou emoce neproženou a já si neujasním, jak to vlastně je?

A je úplně jedno, o jakou situaci či člověka, se jedná. Samozřejmě, čím bližší člověk, tím náročnější ono nereagování je. Náročné je to i u těch, které máme tendence považovat za autority a jakýmsi způsobem k nim vzhlížíme.

Což ale neznamená, že si emoce zakazuju. Je to přesně naopak. Dovoluju si cítit pravdivě vše, co ve mně zrovna je a učím se, jak už nebýt otrokem svých emocí a myšlenek.

Obviním se nebo obejmu?

A co když se nechám emocemi unést a zareaguju? Nebo si naopak vyčítám, že jsem zareagovat měla a chtěla a nedokázala jsem si nastavit hranice? Obviním sebe za to, že jsem „ujela“ nebo se nedokázala projevit? Nebo někoho jiného za to, co řekl či neřekl? Budu hledat viníka, kdo může za tuto situaci a za to, jak se cítím? Že třeba kvůli někomu nespím a cítím se špatně?

I v tomto případě mám na výběr. Místo toho, abych pozornost dávala ven a hledala viníky, obrátím ji do sebe. Obejmu se a poskytnu si podporu a sytím sama sebe laskavou pozorností. Nevím (zatím) o jiném účinnějším způsobu zacházením s emocemi a prožitky, než ten, který poslední měsíce žiju. Záměrně píšu zatím, protože taky vidím, jak rychle se všechno ve mně i kolem mě mění a že za rok můžu být zase někde úplně jinde, ale teď je to takto.

Příklad: Blízký člověk na mě spustí, co všechno vnímá jako špatné a negativní na mém přístupu, vystupování, reakcích i celkově na mé osobě. Některé části mě jsou v šoku, protože sice byly připravené na konstruktivní diskusi i uznání svých slabin (pod povrchem to už bublalo, ale zatím nebylo vyřčeno), ale ne na takový fičák. Dojde u mě k částečnému zamrznutí, ztuhnutí, zkrácení dechu a vyplavení traumatických vzpomínek z podobných situací z minulosti a dětství. Cítím, jak se otvírá další vrstva mého zranění, jehož podstatou je – nejsi dost dobrá ani dostatečně vědomá, jsi zase mimo a špatně. Znám toto trauma už velice důvěrně.

Naposled se objevilo před rokem a od té doby (co jsem jím znovu vědomě prošla) jsem si žila převážně ve velké svobodě, klidu, radosti a důvěře (zatím největší, co jsem kdy v životě prožívala). Zvykla jsem si už žít v otevřenosti a nebránit se žádnému prožívání ani emocím, ale i tak jsem v tomto případě byla zaskočena. Což ale vůbec nevadí, protože jsem si taky už zvykla všechno co je nepříjemné využívat ve svůj prospěch a vlastně na těchto někdy hodně nepříjemných prožitcích a svých zraněních růst..

Tím ovšem neříkám, že je to příjemné nebo jednoduché. Tedy principiálně to jednoduché je, jen praxe může být náročná v tom, že není už kam utéct a člověk se dívá přímo do očí všem svým kostlivcům a stínům. V těle se to umí projevovat někdy dost bolestně a jsou momenty, kdy potřebuju zapojit veškeré uvědomění, abych nepodlehla a neuvěřila programu/tendenci, která se skrze emoce projevuje. Ale nevidím jinou opravdovější a smysluplnou cestu, než tu do vlastního vnitřního prostoru ve chvíli, kdy se tam odehrává uragán emocí.

Mám teď tedy na výběr, co udělám. I když by ta zraněná část mě reagovat chtěla, dopřeju si prostor a nejdřív nasměruju pozornost do sebe. Dýchám a kladu si otázky.

Co teď v sobě cítím? Jaké to jsou pocity a emoce? Kde v těle se nachází? Co říkají? Jak se projevují? Prostě ukaž se v plné kráse ty kdo se tady teď ve mně projevuješ:-)

A skutečně to tak je? Skutečně mám tendence tohle dělat, říkat, nevidět atd?

A nedělám s nimi a s ničím vůbec nic. Nechávám sebou vše proudit a procházet. Když se objeví slzy a bolest, tak brečím a nechávám vše odplavovat. Nehrabu s v bolesti ani v myšlenkách. Učím se k tomu prožívání nic nepřidávat. Prožívám smutek, vztek, rozhořčení i pocity nespravedlnosti či viny, ale vůbec nic s nimi nedělám. Nesnažím se jich zbavit nebo je nějak transformovat.

Vidím i svoje myšlenkové pochody, které bývají v náročných emočních situacích jako utržené ze řetězu a řvou – to si nemůžeš nechat líbit! Je to nespravedlivé! Ty přece víš, kde je pravda, řekni to! Nemůžeš zůstat v nereagování, protože pak to vypadá, že přiznáváš vinu! Nedokázala jsi říct vůbec nic z toho, co by měla ta druhá osoba slyšet, tak to aspoň napiš! A možná má pravdu, a ty jsi fakt mimo a zase něco nevidíš.. A s nimi nedělám taky vůbec nic:-) Což je někdy fakt hustý – a můžu si tak ověřit, kolik síly je potřeba k tomu, aby člověk zůstal a nenechal se strhnout..

Síla přijetí, pravdivého prožívání a vědomé pasivity

Vidím je. Uznávám existenci všech myšlenek i emocí. Vnímám, jak se egouš kroutí a používá ty nejzákeřnější taktiky, aby mohl převzít velení a tím si dokázat svou hodnotu. Jsem si vědoma toho všeho, a i když je ono působení emocí a myšlenek někdy hodně velká síla, zůstávám ve vědomé pasivitě. Což znamená, že když se přistihnu při rozvíjení destruktivních myšlenek – ať už nasměrované vůči mně nebo tomu druhému člověku, přesměruju od nich pozornost a tedy energii do svého středu, kde vnímám neutralitu. Nebo do těla a do těch míst, kde se projevují nepříjemnými pocity.

Nechávám se vést a začnu sama sobě v těch náročných emocích dávat přijetí a soucit. Jak? Dýchám, jdu do přírody, nebo se vlním a pohybuju, jak cítím, že je potřeba a pomáhám tak tělu, aby energie těch divokých emocí prošla. Tohle všechno ale nedělám proto, aby to přešlo nebo z touhy se těch nepříjemných prožitků zbavit (takto jsem k tomu přistupovala v minulosti), jen z aktuální potřeby – impulsu, který vyvstane z těla a ne z chuchvalce myšlenek.

Dívám v těch emocích na sebe i do zrcadla a laskavě k sobě promlouvám. Poskytuju sama sobě podporu a zároveň u toho vidím a vnímám i ty zraněné části, které chtějí reagovat.

Kde je ve mně pravda?

To, co je v těchto procesech pro mě prioritou, je pravda. Tedy ta moje. Chci znát skutečnou pravdu i přesto, že to může hodně bolet. Jenže bolest z toho, když člověk sám sebe obelhává, nebo jde proti sobě je daleko větší. A proto se ptám – kde je ve mně skutečná pravda? Je ve mně něco, co nechci vidět?

Kombinace dotazování i sebedotazování, prodýchávání bolestí a ztuhlostí a bytí se vším, co se ve mně nachází, ať už v těle, nebo v hlavě postupně vede ke zjemnění prožívání a postupnému spontánnímu ukotvování se znovu ve svém středu.
Tímto způsobem se stávám jakýmsi prostorem – průtokáčem, kde se může odehrávat cokoli, ale hluboko ve mně přetrvává klid a důvěra, že se děje to nejlepší pro všechny zúčastněné.

A co hranice? Jednám jako zraněné dítě nebo dospělý?

Někdo by možná mohl namítnout, že nereagování a ona vědomá pasivita není dobrá, protože je přece nutné se za sebe v určitých situacích postavit. Na to říkám ano – určitě je nutné umět se vymezit a jasně říct, tak tohle už ne. A někdy i ono jednání v emoční smršti, které prostě nejde zastavit, může být přínosné pro všechny zúčastněné.

Jen je velký rozdíl, jestli nastavuju hranice jako oběť svých přesvědčení, nebo vědomě a jasně s tím, že jsem převzala plnou zodpovědnost za svoje prožívání a svoje emoce. Protože ve chvíli, kdy přijmu svoji část prožívání a dovolím si vše pravdivě prožít, začne se jasně ukazovat, kdy by hranice nastavovalo například moje zraněné vnitřní dítě a kdy hranice nastavuju já, jako dospělá žena vědoma si svých tendencí.

A proto se učím počkat si, až odezní emoční smršť, usadí se prach a bahno a ukáže se, jak to vlastně celé ve skutečnosti je. Zároveň se ale umím i zdravě vzteknout a v plném vědomí si užít i tu razanci – k této ventilaci mě to ale v tomto případě vnitřní moudrost nevedla.

Falešná vs. skutečná hodnota – síla ve zranitelnosti

Moje minulé já by udělalo cokoli, opravdu cokoli, aby se nemuselo zastavit a podívat na svoje bolesti, zranění a traumata. Na to, co člověka výrazně ovlivňuje, aniž by si toho byl vědom a o to víc se to pak projevuje v každodenním životě. Uměla jsem se pitvat a hrabat v problémech, ale neuměla jsem čelit svým pocitům a emocím. Byla jsem vynikající v úhybných manévrech a budování oné falešné hodnoty skrze výkony, „pomáhání“ druhým, pochvaly a ocenění. Byl to můj způsob, jak se cítit dost dobrá, i když v hloubce byla schovaná obrovská nejistota se strachem.

Byla jsem tou, která manipuluje i tou, která byla obětí mnoha manipulátorů. Pamatuju si, jak to všechno chutná. A jak těžké je si to všechno přiznat a zjistit ups.. ty jo, že jsem sice vylezla po žebříku dost nahoru, akorát ten žebřík je opřený o blbou stěnu..

Má to ale i svoje výhody. Díky všem těm pestrým zkušenostem, které způsobily můj pád z onoho vysokého žebříku, tak citlivě reaguju na podobné energie jak u druhých, tak i u sebe. Většinou se k nim nijak nevyjadřuju a nedávám nevyžádané rady, ale je to velice užitečný nástroj, který se pořád učím používat, protože si na ostatních všímám toho, co jsem dělala sama.

Jedna z nejdůležitějších věcí pro mě je dokázat se podívat sama sobě v zrcadle do očí s pocitem, že se mám opravdu ráda, a to i v těch emočních turbulencích. A to by nebylo možné, pokud bych se nedokázala pravdivě podívat do svého nitra a přiznat si, že:

jasně – i já mám někdy v emocích záškodnické myšlenky, i já mám v sobě části s občasnou tendencí zuřit, obviňovat atd., ale už je nenásleduju a nedělám to, co po mně chtějí.

Neutralita a svoboda v prožívání

Vidím egouše, který dupe nožičkou, nebo by chtěl kvílet zoufalstvím. Vidím, jak strašně by se chtěl někdy prosadit, či někoho sejmout. Ale už mu to nedovoluju, už se jím nenechám vláčet. Ani to ale neznamená, že s ním bojuju.

Jsem prostorem, ve kterém se vše odehrává a já jsem tou, která to prociťuje a pozoruje zároveň. Jsem v tom i nad tím zároveň:-)

Když dokážu zůstat ve svém středu bez reakcí na venek, ale zároveň s ochotou prožívat vše – což znamená, že jsem v určitých chvílích hodně zranitelná, protože se před ničím v sobě neschovávám – tak tady vnímám obrovské posuny. Pokaždé, když vědomě projdu podobným procesem, prohloubí se sebe-vědomí, sebe-láska, síla, důvěra a pocit svobody.

Toto je pro mě neutralita. Dávám prostor všemu a všem bez odsuzování sebe nebo toho, kdo ve mně tyto emoce vyvolal. A zároveň z tohoto prostoru a z této neutrality, potom nastavuju hranice a reaguju, pokud cítím vedení.

Takto vnímám i bezpodmínečnou lásku. Nenutím se milovat nebo zbožňovat toho, kdo ve mně otevřel bolest a ukázal mi zranění, ale dám mu v sobě prostor stejně, jako všem emocím a prožitkům, a vztah k tomuto člověku se potom proměňuje sám. Spontánně časem přijde vděčnost a jsem schopna upřímně říct „děkuju“ za tuto zkušenost. Ale nejde to násilím, stane se to samo jako jeden z vedlejších účinků vědomého zacházení se sebou.

Je to hra!

A pořád se učím brát život i tyto náročné momenty jako hru. Protože tento postoj odlehčuje všechny situace a dovoluje vše vidět už relativně brzy z vyšší perspektivy.

Zrovna teď hráváme s Ondrou Plants vs. zombies:-) Když zvládneme level, dostaneme nový nástroj – kytku, který pak můžeme použít v dalších levelech. A podobně to vnímám ve skutečném životě – za každý vědomý průchod náročnou situací se buď rozšiřují nebo zintenzivňují stávající nástroje a to je mazec, protože pak můžeme jít do dalších levelů, které jsou pravda někdy hodně husté, ale zároveň jsou i čím dál větším dobrodružstvím s čím dál větší podporou. A tuto hru, kterou je náš aktuální život v této realitě, si můžeme užít:-).

Z deníku hypochondra – vydávám se na cestu

Píše se rok 2013. V knihkupectví jsem objevila svoji první knihu o józe a začala ji praktikovat i přes jisté pochybnosti. Samozřejmě moje praxe odpovídala mému tehdejšímu nastavení. A při jedné z lekcí jsem si docela významně natáhla stehenní sval. Jak by taky ne, když mým cílem bylo dosáhnout co nejdříve té pozice, kterou prováděla naše lektorka – prostě výkony z fitka a práce jsem se pokoušela přetáhnout i do jógy, ale tělo dobře vědělo, že takhle to dál nepůjde. Ten natažený sval jsem cítila několik měsíců a i díky tomu mi nezbývalo nic jiného, než zvolnit.

Začala jsem zkoušet další styly jógy a postupně vzala na milost i ty pomalejší typu hatha. Pro moji mysl to bylo ovšem peklo. Jakékoli trošku delší zastavení se v pozici nebo v relaxaci vedlo k tomu, že myšlenky nabývaly na síle, řvaly jedna přes druhou a jógu mi vymlouvaly. Byly tam ovšem i pár takových, které říkaly „tohle je přesně to, co potřebuješ a ty to víš“. Občas se mi totiž během závěrečné relaxace podařilo se uvolnit i na několik vteřin, později i minut a bylo mi dopřáno zažít, jak chutná klid a uvolnění. I těch pár vteřin bylo silnou motivací pro pokračování, protože do té doby jsem toho vůbec nebyla schopná. Regevit sice fungoval, ale k celkovému klidu jsem měla nekonečně daleko. Sice pomalu mizely stavy, kdy jsem téměř nebyla schopná ráno vylézt z postele, ale i tak nemohla být řeč o nějaké psychické a duševní pohodě.

A tak se stalo, že jsem znovu a znovu navštěvovala lekce jógy, praktikovala ji i doma a víc a víc propadala jejím možnostem. Objevovala širší souvislosti a s úžasem četla o zkušenostech lidí, kteří se józe a podobným věcem typu práce s myslí, meditacím, vnímáním těla dlouhodobě věnují. Část myšlenek říkala, že to není možné. Že ti lidé to zkreslují a idealizují. Ale ta moje část, která mě přivedla k józe cítila něco jiného a nedovolila mi tuto cestu opustit.

Byla jsem v té době ještě „jógový zelenáč“ a i přesto jsem v sobě cítila silné nutkání s jógou nejen pokračovat, ale ještě k tomu absolvovat i kurz pro instruktory jógy. Jaká to drzost! Říkali mí myšlenkoví skřeti. Vždyť cvičíš jen něco málo přes rok a troufáš si tak brzo jít na instruktorský kurz??? No ano, odpovídám nejistě a nesměle.. a zároveň se ve mně objevuje jistý nový druh síly, který se nenechá zastrašit pochybnostmi i přesto, že jsou obrovské. Sice zase rychle zmizí a převáží pochybnosti, ale už se objevuje.

This image has an empty alt attribute; its file name is IMG_6774-1024x768.jpg

Synchronicity a intuice? Cože?

V této době si začínám uvědomovat a vnímat jakýsi nový vnitřní hlas. Říkejme mu intuice, která se konečně začala dostávat ke slovu:-) Jedním ze znaků toho, že jsme ve spojení se svou intuicí – duší – zdrojem jsou synchronicity. V té době jsem se jen velice pozvolna začala seznamovat s novým způsobem žití a bytí, jehož součástí jsou právě synchronicity. Tenkrát jsem je ještě považovala za šťastné „náhody“. Tou první byl bonusové volno zaměstnavatele – firma v té době nařídila týden volna a mně to zrovna sedlo na dobu, kdy probíhal kurz! Cha, světe div se, jaká to „náhodička“:-) Skřetové se mě totiž snažili odradit tím, že přijdu o týden volna a už tak ho mám málo… no a tak jsem dostala dovču navíc, geniální:-)

V březnu 2013 jsem nasedla na Brněnském autobusovém nádrazí do „žluťáku“ a se staženým žaludkem jela vstříc našemu velkoměstu, kde mě čekal týden intenzivního kurzu pro budoucí instruktory hatha jógy. Nevěděla jsem, čeho se bát dřív – jestli samotného kurzu a všech těch lidí tam nebo toho, že během pobytu onemocním. Starý známý strach, který mi bránil více cestovat. Protože vzorec „co když tam někde onemocníš“ byl v té době ještě hodně silný. Naštěstí hlas intuice byl silnější, a tak jsem i se cvakajícími zuby jela vstříc Praze.

To, co mi tenkrát pomohlo „přecvaknout“ – jinými slovy dostat se do jiné energie – byl film Tajemství, který jsem celou cestu sledovala na noťasu a podobně jako film Miluj svůj život od Louise Hay, vždycky dokázal změnit moje rozpoložení. Celou svou bytostí jsem cítila, že tohle všechno dokážu taky, i když jsem ještě nevěděla jak. Tenkrát jsem si ještě neuvědomovala přímou souvislost toho, jak se cítím s tím, na co myslím, čemu věřím a jak to ovlivňuje moji energii. Nebylo ale možné přehlédnout, že po shlédnutí tohoto filmu bylo moje rozpoložení zcela jiné, dokonce i s určitou dávkou optimismu a pocitu dobrodružství jsem šla vstříc tomuto dobrodružství.

Kurz byl rozdělen na teoretickou a praktickou část a tedy do dvou různých termínů. Pro ten první jsem se pokoušela vybrat co nejlevnější ubytování, protože moje hospodaření s financemi tenkrát nebylo zrovna ideální a cílem bylo spotřebovat minimum peněz. Přes známého jednoho známého se mi podařilo sehnat pokoj na Strahovských kolejích. Libovala jsem si, jak to všecko klaplo, ovšem po vstupu do budovy a následně do pokoje mi dost sklaplo, bo to vypadalo, že se nacházím ve vězení… Ponurá atmosféra, oprýskaný nábytek a hluk na chodbě ve mně vyvolávaly nejrůznější strachy. Riskla jsem cestu do sprchy, jejíž vzhled snad radši ani nebudu popisovat. Nicméně noc jsem přečkala spolu se strachem, že dostanu horečku a budu muset odjet domů a jak tu cestu s horečkou zvládnu (slušná schýza co?:-) A vydávám se na cestu do studia Václava Krejčíka, kde kurz probíhá.

Kdyby ostatní věděli, jaký jsem hypochondr, ani pes by po mně neštěkl

Ehm… pokouším se tvářit nevyděšeně, i když totálně vyděšená jsem. Ty jo, co tady dělám? Jsem se musela asi zbláznit nebo co a moc si troufám, vždyť nic neumím. No a právě proto jsi tady! Šeptala mi tenkrát intuice.

Celý kurz byl intenzivní, úžasný i šílený. Tedy z mého tehdejšího pohledu. Vracím se zpět do minulosti a vybavují se mi ty nejintenzivnější emoce. Jako bych znovu psala z pohledu svého tehdejšího já. Jsem dodnes vděčná za setkání se skvělými a inspirativními lidmi, stejně jako nezapomenu na tu nefalšovanou hrůzu a děs, když jsem v naši mini skupince měla zkusit vést kousek hodiny jógy jako lektor. To nemůžu nikdy zvládnout! Přeskakoval mi hlas, třásly se mi ruce a pochybnosti, které se v té chvíli vynořovaly, byly obrovské. Vlastně jedině opravdu silný vnitřní hlas s hlubokou důvěrou v to, co dělám, i když mi totálně chyběla důvěra v sebe, mě tím dokázal provést. Zpětně vidím, že někde tady se začala moje intuice opravdu probouzet a nenechala mě být, dokud jsem nenásledovala její hlas. Obdivovala jsem všechny svoje kolegyně z kurzu, které byly tak úžasné, tak dobré a většina z nich už někde jógu vedla. Když popisovaly jak a kolik tam chodí lidí, poslouchala jsem je s posvátnou bázní. A to nepřeháním. I přestože jsem v minulosti byla zvyklá prezentovat či vést obchodní jednání v angličtině, vedení lekcí jógy bylo pro mě mega výzvou. Přece jak já můžu někoho vést, když jsem sama většinou dost v prdeli? To byl ovšem pádný argument, na který mě skřeti často dostali… I tak jsem ale malými krůčky překonávala sama sebe i svůj strach z toho, že ostatní uvidí, jak jsem nemožná. A kdyby tak ještě věděli, jaký jsem hypochondr. Ani pes by po mně neštěkl – jaj, toto bylo hluboké přesvědčení. Naštěstí to ale nikdo neví..

V dob mého pobytu v Praze, se mi přihodila další krásná synchronicita – byla jsem přijata do nové práce. Tentokrát znovu v IT u brněnské firmy, která pro mě tehdy byla neznámá, ale přetrvával u ní dobrý pocit. Zkusila jsem si rovnou drze říct o vyšší nástupní plat a ty jo, ono to vyšlo. Hustý… Vůbec nechápu, kde se ta drzost ve mně vzala. Zřejmě mě zrovna něco osvítilo. Pamatuju si, že svítilo jarní slunko, a taky holky mi dodávaly odvahu, a tak padlo rozhodnutí zkusit to. Chvíli poté se dostavila euforie, a hned za tím strach, jak to všechno zvládnu. Klasika. Ale ještě je to relativně daleko, tak si tím teď nebudu lámat hlavu. Zatím jsem tady, v Praze.

Nikdy nezapomenu na sladký, naplňující a hřejivý pocit po skončení kurzu. Sice mě ještě čekala docela náročná zkouška i s natočením videa z mé jógové lekce – cože??? – ale věděla jsem a cítila celým tělem, každou buňkou, že tohle je to, co mám dělat. Rozum to nedokázal vysvětlit, neměla jsem žádné prostory na cvičení ani žádné studio, kde bych mohla působit, ale tělo vědělo. Tento okamžik mám v sobě uložený jako takový energetický otisk, který si vybavím ve chvíli, kdy mám pocit, že čelím podobné zkoušce překročení sebe sama a dalšího stínu.

Vedu lekce jógy, jako fakt!

Synchronicita číslo 3. Začínám v nové práci. Tu starou jsem opustila s pocitem – díky, ale stačilo. A s vděčností jsem ji přenechala nové kolegyni. No jasně, že i teď mi cvakaly zuby strachy. Jak by taky ne. Byla jsem přijata na obchodní pozici v IT. Čeká mě spoustu učení a taky předstírání, že jsem sebevědomá a cool obchodnice. Totiž ve své přirozenosti asi nějaké takové znaky vykazuju, ale zároveň mám odpor k těm klasickým obchodním taktikám a taky dost dobře nezapadám mezi typické „obchodnické mača“. Bavila mě komunikace se zákazníky, ráda jsem jim pomáhala a vytvářela pohodové vztahy, ten obchod k tomu byl často přidružen jaksi samozřejmě, aniž bych o to usilovala. Moje prodejní postupy se dost lišily od těch standardních, což ve skutečnosti nebyl problém, ale já si kvůli tomu připadala zase jak exot. Potkalo mě štěstí ve formě fakt cool šéfa i vlastní kanceláře, ze které jsem jen nerada vycházela, bo jsem potkávala neznámé lidi a styděla jsem se s nimi bavit, protože co když zjistí, že žádná obchodnice v podstatě nejsem? Už bych měla vědět tolik věcí. Zdá se mi, že jsem často jaksi ve skluzu s tím, co už bych měla vědět. Nedocházelo mi, že spoustu věcí ani vědět nemůžu, protože se je právě učím. Předpokládala jsem, že si ostatní myslí, že já už vím a bylo mi blbě se furt někoho ptát. No ale stejně jsem se ptala, jelikož mi nic jiného nezbylo:-)

Lekce jógy jsem začala vést jednoho dne po konverzaci s kolegyněmi, které když se dozvěděly, že mám kurz, začaly do mě hučet, ať to zkusím. Že by přišly. Ufff, tak jo! Kývla jsem. Původní plán byl, že jóga bude jen pro ženy. Jenže v IT firmě, kde zhruba z 80% převažovali muži to byl, přiznejmě si to, naivní cíl. Tedy na lekce začali chodit i chlapi a já jsem měla pocit, že se propadnu do země a budu muset chodit kanálama, jak jsem se styděla za svůj projev. Můj vnitřní dialog k sobě samé byl hodně založený na přísnosti a vysokých nárocích a můj vnitřní kritik měl hody. Tak hluboký stud za to, jak mluvím, co říkám a jak u toho vypadám, to se jen tak nezažije:-) Očistec hadra založený mimo jiné i na přesvědčení, že když jsem sama v prdeli, nemůžu nic předávat ostatním. Že by bylo lepší se nejdřív ještě o něco vylepšit a pak teprve začít. Jenže život byl neúprosný, dělo se to jaksi samo a já se vezla. Lidi byli úžasní! Neomdlela jsem ani mě nikdo tak nezesměšnil, že bych s tím úplně sekla, a tak jsem jógu vedla pravidelně každý týden celé dva roky. Z mých kolegů se stali takoví jógoví pokusní králíci:-) Ale nikdo je nenutil, chodili na lekce rádi a já si postupem času uvědomovala, že po každé lekci se cítím tak dobře a naplněně.. a to i přesto, že tam byly různé přešlapy i trapasy.

Strach mění podobu

V této době se dělo v mém životě tolik dobrodružných přelomových věcí, že byl menší prostor zkoumat svoje tělo a zdravotní problémy. Jelikož ale strach byl odjakživa mojí součástí, a nedovolila jsem si ho pustit, objevoval se teď více v oblastech spojených s prací a mým začínajícím jógovým posláním. Strach si ujížděl na pochybnostech všeho druhu, na ponižování nejen toho, co dělám, ale i toho, jak to dělám a proč vlastně. No a samozřejmě ponížení na jedné straně bylo vyvažováno umělým povyšováním na straně druhé.

Ctím to, jak (se) cítím

Začala jsem sepisovat svůj příběh, postupně a po částech. Vracím se do dob, kdy se mnou mávaly úzkosti a strachy a připadala si naprosto nemožná a na nic. Jsem citlivka, vždycky jsem byla, už jako dítě. Intenzivně vnímám emoce z okolí, dokážu nasát atmosféru v místnosti a cítit se špatně jen kvůli tomu, že jsem někde, kde to se mnou neladí.

Tento emoční kompas jsem většinu svého života považovala za přítěž. Jsi moc velká citlivka, zbytečně to prožíváš, vykašli se na to.. Slýchala jsem často od svých blízkých i od různých autorit. Citlivost byla peklo. Ukazovala mi, že jsem exot. Že ostatní lidi jsou víc „normální“ a já vůbec nezapadám, a už vůbec ne do skupiny těch silných a schopných.

Proč píšu?

Proč jsem vlastně začala psát svůj příběh? Odpověď se nenachází v rozumové části mozku. Přišel impuls začít sdílet. Otevřít se a projevit se tak, jak mě skoro nikdo nezná. Aby si ti, kteří budou číst a se kterými to bude rezonovat vzali to, co potřebují. Aby i ti, kteří se cítí být hodně na dně si dovolili ucítit záblesk naděje. Že bez ohledu na to, v jakých sr…ch se člověk nachází, vede z nich cesta ven. A taky veřejně přiznat, že byly v mém životě období a úseky, kdy jsem zpochybňovala úplně všechno dobré, včetně svojí existence. Přiznat, že jsem se cítila blbě a na prd, a to i v dobách, kdy už jsem nic takového podle mysli cítit neměla:-)

Po posledním sdílení „Z deníku hypochondra“ jsem si dala pauzu. Darovala jsem sama sobě velkou jemnost a ohleduplnost. Ty procesy, které se ve mně spustily byly silné a náročné a ano, kdybych zatla zuby, mohla bych pokračovat a dát si další dávku případné čistky. Ale proč? Nemám už v úmyslu se znásilňovat, ani se transformovat či posouvat za každou cenu.

Trapas růžového prasátka

Pamatuju si za jeden zážitek tuším ze 3.třídy. Jedna ze spolužaček měla úplně stejnou aktovku, a tak se jednoho se stalo, že jsme si je omylem vyměnily. S hrůzou jsem se doma dívala na cizí pouzdro a sešity. Co budu dělat?? Navíc jsme dostali úkol nakreslit do čtenářského deníku obrázek z knížky, kterou právě čteme nebo nás baví. Spontánně jsem se rozhodla, že úkol vypracuju za ni a do jejího sešitu jsem nakreslila obrázek – nejsem si jistá, co to bylo – tuším jakési růžové prasátko. Vybavuju se mi ilustrace Heleny Zmatlíkové:-) Natěšená jsem šla druhý den do školy s pocitem, že se všechno krásně vyřešilo. Ale ups, zklidila jsem posměch spolužáků a připadala si jak totální debil. Jak jsem tam tak stála celá rudá a dívala se na svoje růžové prasátko, kterému se děcka chechtala, chtělo se mi brečet a zmizet někam do pryč. Toto ponížení, spolu s mnoha dalšími, se zapsalo do paměti mého těla tak hluboce, až to vypadalo, že je moji neoddělitelnou součástí.

I dnes ještě zažívám podobné propady ve chvílích, kdy mi někdo z okolí zrcadlí či ukazuje, že tento stud a pocit méněcennosti a nepatřičnosti v mém nitru pořád ještě je. Jenže teď už k nim přistupuju jinak. Nepadám už naštěstí do pasti, že tohle už bych cítit neměla, protože to mám mít dávno zpracované. Možná i proto sepisuju svůj příběh, kterým se totálně odhaluju a otevírám do zranitelnosti a kdokoli si na mě může zgustnout. A taky se to už stalo – několik komentářů, které ve mě odkryly další vrstvu špatnosti a studu, jsem schytala. V té chvíli jsem se cítila podobně, jako v té 3. třídě. Část mě se chtěla někam schovat, aby nemusela čelit té potupě. Tomu, že jsem zase „špatně“. Jenže už je ve mně i další část – větší, než ta, kde sídlí nesebehodnota a stud. Tato část mě mě podporuje a objímá ve chvílích, kdy ta 9-letá Pavlinka ve mně brečí, že už nechce a nic už nikdy sdílet nebude, protože je zase špatně a úplně mimo. Je laskavá a jemná, ale jakmile bych se začala utápět v pozici chudáka a litovala se, nekompromisně mě zvedne ze země, opráší mi zadek a řekne – „tak a teď se zvedni a jdi, já tady jsem pořád s tebou a povedu tě. Nemusíš se do ničeho nutit, jen se nech vést tím, co v dané chvíli cítíš, co ti dává smysl a naplnění a radost. Už to znáš“.

Na „mělabychy“ už nejedu

A tak se nechávám vést. Jsou období, kdy ke mně přichází jeden impuls za druhým, stejně jako období, kdy se zdánlivě neděje nic a já vím, že nemá cenu na sílu něco takzvaně vydupávat ze země. Na „mělabychy“ už totiž naštěstí nejedu:-). I teď píšu, protože mám po delsí době chuť sdílet. Psaní je to pro mě forma terapie, která mi pomáhá uvolnit zbytky těžkých nánosů uvnitř mě.

Skoro bych to přirovnala k očistě nějakou inteligentní a mocnou bylinou. Nikdy nevím, co ze mě to konkrétní psaní vytáhne, co se bude dít. Někdy zažívám stavy naprostého flow, plynutí a radosti a někdy se propadám do staré známé propasti hanby a studu a jediné, co se po mně chce je vnímat, přijímat a pouštět. Dovolit jim projít a uznat jejich existenci, aby mohli odejít. V těchto momentech dávám veškerou svoji pozornost tělu, svému středu. Dovoluju si cítit, kde sídlí ten pocit studu a strachu zkombinovaný s odporem. A dýchám do nich. Vnímám je a dýchám až do úplného uvolnění. Často sídlí v oblasti solar plexu, břicha nebo hrudníku a když je v danou chvíli přijmu a prožiju, rozpouští se. Někdy skrze slzy, někdy jen lehce a spontánně odchází s každým výdechem.

Dokonale nedokonalá i v bažině emocí

To nejtěžší na tom všem je nepropadat při tom cítění všem negativním myšlenkám, které jsou na tyto emoce navázané. Myšlenky typu – zase jsi špatně, nikdo není zvědavý na to, co tady sepisuješ, jsi trapná. Dovolit si uvidět a cítit tuto zraněnou část, obejmout ji, ale zároveň se nepropadat do bezedné propasti negativity. Ustát a přijmout sama sebe se všemi částmi, které se objevují. Přijmout svoji nedokonalost a tím se stát dokonalou. Vnímat tyto zraněné části sebe a neztratit přitom vědomí, nevinit se a nekritizovat, jak bylo mým zvykem v minulosti. Učím se být svým vlastním průvodcem i rodičem. Zacházet se sebou laskavě, a když to někdy nejde jinak i laskavě přísně.

A když ujedu propadnu se do energie viny a sebemrskačství, co udělám? Obviním se za to, že se obviním, nebo procítím a přijmu i je? Budu mít odpor k odporu, nebo přijmu a procítím i ten?:-) Můžu si s tím hrát, zkoumat a zjišťovat, jak se sebou v těchto stavech zacházet.

A pokaždé když tohle absolvuju, a projdu s pokorou a dobrovolně tímto procesem, vynořím se pak lehčí, živější a otevřenější. Cítím obrovskou podporu a vděčnost za to, že můžu cítit a vím (už to není jen věřím), že jsem opravdu vedena a podporována. Životem samotným. Inteligencí, která není rozumem uchopitelná. Kdybych nebyla schopná takto intenzivně cítit, jen těžko bych se otevírala životu, zázrakům a synchronicitám. Takže vy, kteří máte pocit, že „moc“ cítíte, nejste ani divní ani slabí. Je to obrovský dar schovaný pod sutí a nánosy velkých strachů a cesta k němu vede skrz tyto bubáky nafouknuté do obřích rozměrů.

Terapie bytím a tím, co je

Možná už příště mě nedostane žádný komentář nebo kritika. A nebo možná jo, já nevím. Cítím to, co v daném okamžiku cítím. Nedá se to naplánovat, nedá se na to dopředu připravit. Já si jen nechávám tyto zkušenosti dávkovat. Netlačím na sebe se psaním, ani s ničím jiným, abych zase něco zvládla či dokázala a mohla si dopřát odměnu a cítit se dobře na základě starého „dobrého“ programu podmiňování. Vím, že všechno je mi předkládáno v ten správný čas, stačí vnímat, co se ve mně i kolem mě děje. Prostě žít a být účastníkem i pozorovatelem svého života zároveň. Cítit, prožívat i pozorovat, místo řešení a hodnocení co jak má či nemá být.

Přes negativní emoce se mi taky jasně ukazuje to, kde nejsem v souladu se sebou a co už je potřeba pustit. Čím intenzivnější negativní emoce, tím jasnější vzkaz – tohle není cesta pro tebe, odpojuješ se. A nebo jak říká Abraham (knihy od Esther a Jerry Hicks) tady to děláš zase! Tady to děláš zase!:-) Když věřím přesvědčení, že nejsem dost dobrá, je mi tak blbě, že není jiné cesty, než se vydat směrem zpátky k sobě a uvidět, jaká je to kravina:-)

Jsem a to stačí.

Učím se vnímat svoji hodnotu i ve chvílích, kdy nedělám nic. Tedy nic, co by ego označilo za užitečné, přínosné či nutné a často bývá spojeno s „měla bys“ nebo „musíš“. Protože ach… tady je tolik tlaku a napětí a křeče, že tohle už opravdu ne:-)

Místo toho je teď často v mém životě tolik potřebné NIC. Prostě „jen“ jsem. Užívám si naprosto jednoduché věci a prožívám je s plnou pozorností a teď v létě často i s úžasem. Pohled na mohutný platan, přes jehož listy prosvítá slunce. Bytí s Ondrou, akčním pětileťákem, který mě v minulosti přiváděl k šílenství, je teď víc a víc prodchnuté prostě jen radostí z toho, že jsme spolu. Projížďky na koloběžce, sbírání bylin, vaření, ležení na trávě a sledování mraků… uvědomila jsem si, že už teď žiju svůj vysněný život. Nevím, co přijde, netuším, jak to bude s jógou a jestli nás i nadále „uživí“, ale vím, že život mě nekonečně podporuje. Tuto podporu nejvíc vnímám ve stavu hluboké vděčnosti právě za tyto „obyčejně neobyčejné“ zázraky bytí. Kombinace stavu dětské radosti a spontánnosti s vnitřním klidem, tichem a zralostí z předchozích zkušeností. Mám chuť nahlas zařvat – ty jo lidi, stačí jen být, žít a vnímat. Nic víc není potřeba. Nemusíme furt něco čistit, na něčem pracovat a kamsi se posunovat – to se všechno děje samo, spontánně a tím jemněji, čím jsme přítomnější, otevřenější a bez potřeby bojovat či vzdorovat.

Žiju nebo řeším? Aneb pochybnosti a vztyčený prostředník

Skoro jsem si zahradnickýma nůžkama odšmikla část prstu. Stalo se to velice rychle a to i přesto, že mi ještě pár minut předtím přišla myšlenka – dej si bacha, ať brzy neskončíš na šití někde na pohotovosti. No jasně, všimla jsem si tohoto upozornění. Ale zároveň jsem si říkala – přece jsem bdělá a vědomá, to bude ok. Moje mysl je z minulosti zvyklá předkládat katastrofické scénáře. Teď už tedy vyjímečně, ale objevují se. Měla jsem za to, že toto je jeden z nich. Ups.. no a za pár minut už jsem s krvácejícím prstem letěla do koupelny, Ondra s vykulenýma očima utíral ze země krvavé stopy a Milan pádil z lesa, kde měl online výuku, aby mě zavezl na to šití:-)

Měla jsem štěstí na otevřenou chirurgickou ambulanci poblíž našeho domu, milého tureckého chirurga i sestřičku, kteří když viděli moji bílozelenou barvu, požádali čekajícího pacienta, ať ještě chvíli počká a rovnou jsem se přesunula na chirurgické lehátko do pozice šavásány, ve které jsem celou dobu zhluboka dýchala a dokázala zůstat v uvolnění (až na těch pár vteřin, kdy mi aplikovali umrtvovací injekci:-) V mezičase probíhala konverzace s oběma zdravotníky o tom, jak se dá přejíždět mezi jednotlivými okresy i o józe – prý se těší, že jim příště předvedu i něco jiného, než mrtvolu:-)

Po návratu domů jsem si sedla na terasu, nasávala slunko i trošku léčivého lektvaru v podobě slivovice a cítila jsem vděčnost i úlevu, že to všechno tak hladce proběhlo. A taky za to, že jsme to s Ondrou tak krásně zvládli bez jakékoli paniky, i když pohled na můj skoro ušmiknutý kousek prstu byl teda hustý….:-)

Jak se ale postupně začal probouzet můj umrtvený prst a zintenzivňovala se bolest, začala šrotovat i moje mysl. Jak je to možné, že se mi to stalo? Přece už nepotřebuju utrpení k tomu, abych se rozvíjela. Nebyla jsem úplně mimo, když se mi to stalo – jen jsem část pozornosti věnovala i Ondrovi, který kolem mě pobíhal. Hmmm je to podezřelé… Něco s Tebou není v pořádku, žvatlala mysl.

V noci mě obestřely staré strachy, co všechno by se mohlo stát včetně scénáře, že prst nesroste. Plus řešení tetanovky, kterou jsem naposledy dostala před asi 20 lety. Stejně jako v minulosti, i teď jsem ve chvílich strachu praktikovala ho´pono pono, uvolňování se v rámci možností a dech do míst a částí, kde jsem cítila strach nejintenzivněji.

S novým dnem a slunkem se začala celá realita proměňovat. Je úžasné sledovat, jak se všechno mění ve chvíli, kdy je mysl aktivní a katastrofická a kdy naopak přebírá vedení moje autentické a božské já:-) 3 hodiny jsem se procházela po lese, nasávala do sebe klid a ticho a cítila jsem jasnější vedení i podporu.

Čím teď procházím? Co mě to má naučit? Co mi to má sdělit a přinést? Zima byla krásná, ale i náročná, co se týká mých osobních procesů. Čistkou procházelo několik rodinných vztahů i další level mého vztahu k sobě samé. Kam budu směřovat? Co po mě teď život chce? Budu pokračovat s jógou nebo se pustím do něčeho nového nebo jen pozměním koncepci jógy?

Byly dny, kdy byly moje pochybnosti obrovské. Jednoduše jsem nevěděla a dovolila mysli, aby zpochybňovala víc, než je zdrávo. Házela jsem sama sobě klacky pod nohy přílišným přemýšlením o pravdivosti těchto pochybností i o mých rozhodnutích, které jsem během tohoto období provedla.

S jarem přišla nová energie i první malé inspirace, ale pořád jsem dost přešlapovala na místě. Jako závodník na startu, který už chce vyrazit, ale zatím nezazněl výstřel ze startovací pistole. Znám už ten pocit, kdy jednat a kdy nechat věci být. Ale období této zimy bylo tak specifické, že jsem občas dovolila pochybnostem utrhnout se ze řetězu. Byly silnější, než moje důvěra.

Až teď v této poúrazové době mi došel jasný vzkaz. Je načase přestat zpochybňovat svoje rozhodnutí ve všech oblastech. Je na čase se znovu odevzdat, prohloubit důvěru v život a dovolit si zase o kousek víc žít svoji sílu a autenticitu. Bez strachu. A nebo klidně i se strachem, ale prostě to žít. Když dokážu tímto obdobím projít bez stěžování, bez padání do role oběti a přitom budu plně sama sebou, ovlivní to všechny roviny mého bytí. Vím přece, jak můžu podpořit léčení a uzdravování, tak si to jdu užít:-) I tohle může být hra. Utrpení cítím jen ve chvíli, kdy mysl vzdoruje a řeší a chce vytvářet dramata. Jakmile jí ale seberu hračky – nerozvíjím tyto myšlenky dál a místo toho zaměřuju pozornost dovnitř sebe nebo na to, co mi přináší radost a dobrý pocit, utrpení, odpor i strach mizí. Nastává velká úleva a klid. Zároveň s pocitem jakéhosi dobrodružství. Navíc, i s tím zafačovaným prstem můžu psát! Sice ne všemi 10, ale s 9 to jde taky. Sice pomaleji, ale líp, než jsem předpokládala:-)

Současně je to i trénink přijetí radikální zodpovědnosti za vše, co se v mém životě děje. Za to, jak se cítím, jak se sebou zacházím, jak mluvím, jak myslím, na co myslím… V této formě zodpovědnosti je taktéž obrovská síla, ovšem bez jakékoli viny. Není totiž koho nebo co obviňovat. Všechno, co se děje, se děje pro mě – bez ohledu na to, jakou nálepku tomu dá mysl. Je to proces přijetí a integrace všeho, co se odehrává. Je v něm pokora i odvaha.

Prohlubuju praxi jak se cítit dobře bez ohledu na podmínky:-)

Btw. Ten zraněný prst je prostředník levé ruky, který teď můžu krásně používat ve chvíli, kdy se objeví pochybnosti – prostě jim s úsměvem ukážu ten prostředník, a to je všechno, už se s nimi nebavím:-) Dlouhodobě se mi totiž potvrzuje, že dávat této energii prostor, živit ji svou pozorností nebo se s ní dokonce bavit, vede k rychlému sešupu po spirále dolů do bažiny.

A naopak, když (nejen) v těchto situacích dýchám do svého srdce a jsem s ním ve spojení, podporuju, posiluju a rozvíjím právě to, co je nejvíc hodno pozornosti. Namasté:-)

Z deníku hypochondra – strach ze strachu

Píše se rok 2011 a můj stav se oproti předchozím rokům ještě zhoršil. Jsou období, kdy to jakž takž zvládám, ale jsou i dny, kdy nevím, co se sebou. Mám novou závislost. Vyhledávání příznaků chorob na internetu. Člověk žasne, co všechno se dá „vygúglit“ a jak sugestivně některé informace působí. Jak si tak hledám různé nemoci, zjišťuju, že v tom zdaleka nejsem sama. Že i spousta dalších lidí má hrůzu z nemocí a rakoviny a bojí se tak moc, že ten strach začíná být horší, než ta případná samotná nemoc. A to se stalo i mně.

Plíživě a postupně jsem se propadala do osidel hledání informací, příznaků a marně se pokoušela najít řešení. Ale ještě předtím jsem se pokoušela mazaně obalamutit a tvářit se, že to je ok. Relativně rychle se mi podařilo najít novou práci. Dokonce ve stejném areálu Spielberg office, kde jsem si přála zůstat. Navštěvovala jsem místní luxusní fitness a přihlásila se do fitness ligy odhodlaná ji vyhrát a dokázat si, že přece nejsem nemocná! Jinak by tělo nemohlo tak makat. K tomu se přidala i pravidelná víkendová turistika, za rok to byly stovky nachozených kilometrů. Nutno podotknout, že to chození po lesích mě zachraňovalo a to i přesto, že naše turistické tempo bylo vražedné:-)

Ach, co všechno ta naše těla vydrží je k nevíře. Tu fitness ligu se mi podařilo v ženské kategorii vyhrát. Protože co já si zamanu, to taky udělám, i kdybych u toho musela stokrát zatnout zuby. Skvělá to vlastnost, která ovšem může být i velice destruktivní. Ta buldočí energie, která chytne a nepustí a jede do roztrhání těla (coby kompenzace za tu věčnou slabost v dětství), dokáže stejně tak zaníceně ignorovat všechny varovné signály.

Do nové práce jsem se zakousla s vervou i velkou nervozitou. Chápejte, dostat na starosti anglický trh s rodilými mluvčími, kteří se na nás „východoevropany“ dívali někdy přes prsty, to bylo docela sousto. Ale jsem přece buldok. To dám. Za jakoukoli cenu. Zajímavé je, že v této době u mě došlo k velkému zázračnému prozření a uvědomění související s prací jako takovou. Odmítla jsem pracovat přes čas, což bylo pro většinu kolegů naprostým standardem. Můj dobrý pracovní výkon a celková efektivita byl použit coby protiargument v komunikaci se šéfy. S mojí oblíbenou kolegyní (zdravím!!:-) jsme jednoduše řekly „NE“. Víc práce už nedáme, potřebujeme novou kolegyni. A světě div se, dostaly jsme ji!!:-) Ale pocit pracovního vítězství kalily další zdravotní komplikace. Nebyla jsem schopná na orbitreku či běhacím pásu dávat kardio jako obvykle.

Přepadala mě velká slabost, motání hlavy a divné nedefinovatelné pocity, jako bych ztrácela pevnou půdu pod nohama. Jako bych já přestávala být já. Těžko se to popisuje. Zpětně teď už vím, že tady někde začínala velká změna – já Pavla, už jsem neměla být tou Pavlou, co dřív. Docházelo ke změnám, které mě děsily. Tělo mě znovu a znovu zastavovalo a jsem vděčná, že to pořád probíhalo relativně jemně, i když vytrvale. Na vyšetření zjistili sníženou funkci štítné žlázy a naordinovaly euthyrox. Prý už to bude na furt, nedá se s tím nic dělat. Hm… pomaloučku se ve mně začala vynořovat otázka – to jako fakt už napořád?? Ten hlásek v té době byl ale opravdu ještě hodně nesmělý. K tomu gradovaly problémy s trávením. Nechci se o nich rozepisovat do detailů. Ale vedly k tomu, že jsem přestala mít úplně chuť k jídlu. Já, milovník dobrého jídla a pití jsem nemohla pozřít sousto. Děsila jsem se okamžiků, kdy zase budu muset jíst a zjistím, že do sebe těžko dostanu jen pár lžiček. Diagnóza byla jasná – rakovina žaludku. V lepším případě jen žaludeční neuróza, kterou často trpí psychicky labilní jedinci. Je to jasné, jsem jedním z nich. Jedním z těch, co se stali obětí svého strachu a obsese neustálého analyzování informací o nemocích.

Strach ze strachu

Vůbec nechápu, jak jsem dokázala pracovat pořád na plný výkon a zároveň ve všech volných chvilkách, včetně pauzy na oběd, vyhledávat všechny ty informace o nemocích a o později už i o hypochondrii, a o strachu ze strachu. S údivem jsem hltala informace o tom, co dokáže strach a jak si tím, že se pořád bojím, škodím. Ke strachu z nemocí se přidal i strach ze strachu. Sakra, teď se tak šíleně bojím, že chudák moje tělo je z toho totálně vyčerpané a vystresované. Ok, nebudu se tak bát. Nebudu. Já ten strach porazím! Použiju svoji mega silnou vůli.

Cítíte ten tlak? Síla vůle už tady nezmohla vůbec nic. Naopak. Čím víc jsem se pokoušela strachu zbavit, tím horším a intenzivnějším se stával. A tím hůř mi bylo.. Dobrá tedy, rakovinu žaludku nemám. Vyloučila ji gastroskopie (vyživné vyšetření sodnou zavedenou do žaludku), další odběry krve i sono. Diagnostikována mi byla helicobacter pylori a duodenogastrický reflux. Hustý, jak si obě diagnózy ještě pamatuju:-) Nebudu vás tady zatěžovat podrobnostmi, nejedná se o žádné strašné choroby. Jenže tentokrát už mě ani relativně neškodné diagnózy od doktorů neuklidnily. Když mi teda nic není, proč se cítím hůř a hůř? Nebylo by lepší mít radši nějakou tu diagnózu, abych věděla, co to se mnou sakra je??

Rok 2012 – Nesměle a ze zoufalství přehazuju výhybku

V první čtvrtině roku ten strach, který jsem se všemožně pokoušela zasklít, zdůvodnit, zanalyzovat, vyběhat nebo přepít vybublal na povrch ve své plné temné intenzitě. V květnu mě čekala svatba – moje vlastní svatba, které jsem se nemohla dočkat, stejně jako jsem se jí upřímně děsila. Co když se něco stane a svatba nebude? Co když se jí nedožiju? Co když omdlím nebo se pozvracím, když je mi furt tak blbě? Na hromadu tlaků tak přibyl další.

Špatně se mi spalo, často mi bušilo srdce. Už si ani nepamatuju, jaké to je cítit se normálně, bez té věčné úzkosti. Dodneška si vybavuju tu temnotu, která jakoby obestřela a naplnila moji mysl. Nedokázala jsem už vůbec jasně uvažovat, spát ani jíst. Stávala se ze mě nervózní troska, co se pokoušela úzkosti přepíjet alkoholem. Ten ale zabíral jen na pár minut, později to pod jeho vlivem bylo ještě horší.. Jako bych se propadala do černé díry, ze které není úniku.

Vkládám sem záznamy ze svého tehdejšího deníku. Zrovna tyto momenty si pořád pamatuju dost jasně.

29.3.2012

Takže si to shrneme. Mám panický strach z rakoviny, ke kterému se přidal i strach z toho, jestli nejsem nějak duševně pošahaná. Ráno mi bylo psychicky i fyzicky tak špatně, že jsem měla pocit, že nejsem schopná dojít do práce. Kde jsem sakra ta stará já, která spořádala tuny jídla, byla akční a často se smála? Tohle už vůbec já nejsem… Můj strach je se mnou teď pořád. Od úterka se ho nemůžu zbavit a leze mi úplně všude. Nedokážu se soustředit na práci, nechce se mi s nikým mluvit. Nejradši bych někam zalezla a vybrečela se. Jenže řešilo by to něco? Co mám s tím strachem dělat? Vím, že je to zákeřná emoce, která mi tu nemoc opravdu může způsobit, ale nejsem momentálně tak silná, abych to překonala. Nemám vůbec chuť k jídlu, musím se do něj vlastně nutit a mám pocit neustále sevřeného žaludku. Dočetla jsem se, že stejně účinné, jako negativní emoce, můžou být i ty pozitivní, tak bych se na ně chtěla naprogramovat. Chtěla bych se zase smát a přemýšlet nad obyčejnýma věcma, jako normální lidi. Ne nad tím, co mi je a jestli budu mít čas mít děti. Je to dobře šílené co? Další blbou emocí, kterou mám je znechucení sama nad sebou. Jak je možné, že jsem tak slabá a nedokážu ovládnout vlastní myšlenky. Je to přesně naopak, myšlenky totálně ovládly mě.
Za týden jdu k psycholožce a doufám, že mě dokáže nějak rozebrat a pomoct mi. Je jaro, nejkrásnější období roku, tak proč řeším takové hovadiny. Ale já se na ten strach možu vybodnout!!! Budu bojovat a nenechám se zastrašit. Už jsem toho zvládla v životě dost a tohle zvládnu taky.

30.3.2012

Jelikož nebylo dnes moc práce, strávila jsem většinu pracovní doby na netu vyhledáváním informací o fóbiích a rakovině. Jednou jsem si jistá, že je to fóbie a když si pak přečtu informace o rakovině žaludku, je jasné, že mám ji. Je to strašné, fakt.. Momentálně nedovedu uvažovat nad ničím jiným a myslím, že se to nezlepší, dokud mi to nevyvrátí doktor a dokud nepokecám s psycholožkou. Úplně mě děsí to, že někdy vůbec nemám chuť k jídlu, dokonce mám občas k jídlu i odpor.. je ze mě úplná troska.. Musím, prostě musím se z toho do svatby nějak dostat, nebo si ji neužiju. A já si ji chci užít, každou minutu, protože to bude jeden můj splněný životní sen.

4.4.2012

Je to čím dál horší. Mám stres a strach z jídla. Musím se do něj nutit, z čehož mám pak ještě větší stres a strach. Včera jsem byla pro kompletní výsledky krevních testů a nic se nenašlo. V úterý jdu na gastro sondu, kde když se nic nenajde, tak to bude asi opravdu tím mým duševním stavem, kterého se začínám bát čím dál víc. Hrozně se bojím, že si neužiju svatbu a celé to zkazím. Nikdy by mě nenapadlo, že na tom budu někdy takhle špatně. Když čtu na netu ty diskuse o panických poruchách a fóbiích, mám ještě větší strach, že se z toho prostě nedostanu. Připadám si strašně slabá. Je mi tak nějak neuvěřitelně, jako bych byla v nějaké bublině nebo co. Je čas oběda, další stres. Pokusím se do sebe něco dostat. Sakra, měla jsem fyzičku a spoustu svalů ještě před pár týdny. A teď jde všechno do háje. Momentálně mám největší strach z toho, že nezvládám tady ty svoje stavy. Prostě neovládám svůj mozek, dělá si se mnou co chce a to mě děsí.

Ve stavu totálního zoufalství jsem se poprvé v životě rozhodla navštívit psycholožku. Byl mi tak zle, že se nade mnou jedna velice sympatická paní, kterou se mi podařilo vyhledat, slitovala a vzala mě velice rychle. To ráno bylo asi to nejtemnější, co jsem kdy zažila. Po probdělé noci, se staženým žaludkem a myslí zastřenou strachem bylo těžké i dýchat. Úplně jsem ztratila kontrolu nad svojí myslí, která předkládala ty nejhorší možné myšlenky. Chci antidepresiva! Chci cokoli, co mi uleví. Takhle se přece nedá žít. Co se mi to děje?? Skoro mi cvakaly zuby strachy, připadala jsem si jako totální blázen. Co když zkolabuju a omdlím a všichni to uvidí? Můj současný muž (tehdy ještě přítel) mě podržel a dělal, co mohl, i když si taky nevěděl rady.

Psycholožka, moc milá a jemná paní, mě dokázala uklidnit, přimět k hovoru i úlevným slzám. Brečela jsem u ní v ordinaci a popisovala, jak nemožná, slabá a celkově divná si připadám. Všechno to, co jsem tak pečlivě budovala – ta falešná síla – se mi bortila pod rukama a nezbylo tam nic. Jen prázdno a temno. Tenkrát jsem pochopila, proč si někdo rozhodne vzít život. Nebylo prostě kam utéct. Tohle jsem jí sice svěřit nedokázala, ale i tak nastal po odchodu z ordinace jakýsi druh úlevy. Ona mě nesoudila! Nezhrozila se z toho, jaká troska k ní přišla. Neděsila se toho všeho, co jí povídám. Vzbudila ve mně naději, že nejsem až tak ztracený případ.

Do její ordinace jsem pak už šla jen jednou. Už si nepamatuju přesnou posloupnost dějů, ale v té době mi na jedné diskusi lidí děsících se svého strachu, vyskočil odkaz na knihu Miluj svůj život od Louise Hay. Byla to první kniha „tohoto typu“, kterou jsem četla. Ty pocity u čtení se mi vybavují pořád docela zřetelně. Louise psala o tom, jak myšlenky a přesvědčení, které člověk v sobě nosí, ovlivňují jeho život, aniž si je toho vědom. A jak je možné jemně a postupně toto měnit. Hltala jsem hlavně části, kde Louise zmiňovala zdravotní problémy a krátké příběhy lidí o tom, jak se jim postupně dařilo vyléčit se.

Tohle bude moje cesta! Cítila jsem to už tenkrát, i když v té samé chvíli se vyrojila spousta pochybovačných myšlenek typu – kdyby to bylo tak jednoduché, dělal by to přece každý!! Co když jsou to jen nějaké „ezo“ bláboly?? Jednoduché to ve své podstatě všechno je, ale vydat se na tuto cestu, vytrvat a nenechat se odradit ustrašenou myslí, to je velká výzva. Na druhou stranu, dospěla jsem do bodu, kdy mi klasická západní medicína ani standardní postupy nepomáhaly, neměla jsem co ztratit. Antidepresiva mi sice nabídnuty byly, ale něco ve mně se jim bránilo. Nechala jsem si je v záloze, kdyby už nic jiného nezbylo.. A hledala přírodní doplňky, které by mohly pomoct. Tenkrát mě z nejhorších depresí dostal Regevit (tehdy se tuším jmenoval LifeStar). Brala jsem ho teprve pár dní, když jednou ráno po probuzení zmizela část temného mraku z mé mysli. Celý pokoj a všechno ten den jsem vnímala jinak – ostřeji, živěji a se zábleskem naděje, že mám šanci se z toho dostat.

Pamatuju si den, kdy jsem procházela Brnem a vstoupila neplánovaně do knihkupectví Barvič a Novotný. Netušila jsem, co hledám. Ale cosi mě vedlo k tomu koupit si knihu, která mi pomůže. Pomůže s čím? Nevěděla jsem. Zpětně už vím, že intuice tenkrát překřičela ustrašenou mysl. Najednou držím v ruce svoji první knihu o józe. Jóga?? Ta je ale moc pomalá ne? Já potřebuju makat, vyplavit pořádné množství endorfinů, abych se aspoň na chvíli cítila líp, to s jógou asi nepůjde.. I přesto jsem ji koupila i s CD a začala doma cvičit. Neplánovaně. Přistihla jsem se přitom, jak si vybírám i podložku a zasedám poprvé do zkříženého sedu.

Tady začala moje cesta jógy, kterou jsem ještě pár týdnů předtím považovala za nudnou a příliš pomalou aktivitu. V této době došlo k tomu pomyslnému odbočení na úplně jinou cestu, která se odkláněla od všeho, čemu jsem do této doby věřila. Strach pořád cenil zuby a paralyzoval mě, ale zároveň už jsem podnikala první nesmělé krůčky novým neprobádaným směrem.

Pokračování v dalším článku.