Žiju nebo řeším? Aneb pochybnosti a vztyčený prostředník

Skoro jsem si zahradnickýma nůžkama odšmikla část prstu. Stalo se to velice rychle a to i přesto, že mi ještě pár minut předtím přišla myšlenka – dej si bacha, ať brzy neskončíš na šití někde na pohotovosti. No jasně, všimla jsem si tohoto upozornění. Ale zároveň jsem si říkala – přece jsem bdělá a vědomá, to bude ok. Moje mysl je z minulosti zvyklá předkládat katastrofické scénáře. Teď už tedy vyjímečně, ale objevují se. Měla jsem za to, že toto je jeden z nich. Ups.. no a za pár minut už jsem s krvácejícím prstem letěla do koupelny, Ondra s vykulenýma očima utíral ze země krvavé stopy a Milan pádil z lesa, kde měl online výuku, aby mě zavezl na to šití:-)

Měla jsem štěstí na otevřenou chirurgickou ambulanci poblíž našeho domu, milého tureckého chirurga i sestřičku, kteří když viděli moji bílozelenou barvu, požádali čekajícího pacienta, ať ještě chvíli počká a rovnou jsem se přesunula na chirurgické lehátko do pozice šavásány, ve které jsem celou dobu zhluboka dýchala a dokázala zůstat v uvolnění (až na těch pár vteřin, kdy mi aplikovali umrtvovací injekci:-) V mezičase probíhala konverzace s oběma zdravotníky o tom, jak se dá přejíždět mezi jednotlivými okresy i o józe – prý se těší, že jim příště předvedu i něco jiného, než mrtvolu:-)

Po návratu domů jsem si sedla na terasu, nasávala slunko i trošku léčivého lektvaru v podobě slivovice a cítila jsem vděčnost i úlevu, že to všechno tak hladce proběhlo. A taky za to, že jsme to s Ondrou tak krásně zvládli bez jakékoli paniky, i když pohled na můj skoro ušmiknutý kousek prstu byl teda hustý….:-)

Jak se ale postupně začal probouzet můj umrtvený prst a zintenzivňovala se bolest, začala šrotovat i moje mysl. Jak je to možné, že se mi to stalo? Přece už nepotřebuju utrpení k tomu, abych se rozvíjela. Nebyla jsem úplně mimo, když se mi to stalo – jen jsem část pozornosti věnovala i Ondrovi, který kolem mě pobíhal. Hmmm je to podezřelé… Něco s Tebou není v pořádku, žvatlala mysl.

V noci mě obestřely staré strachy, co všechno by se mohlo stát včetně scénáře, že prst nesroste. Plus řešení tetanovky, kterou jsem naposledy dostala před asi 20 lety. Stejně jako v minulosti, i teď jsem ve chvílich strachu praktikovala ho´pono pono, uvolňování se v rámci možností a dech do míst a částí, kde jsem cítila strach nejintenzivněji.

S novým dnem a slunkem se začala celá realita proměňovat. Je úžasné sledovat, jak se všechno mění ve chvíli, kdy je mysl aktivní a katastrofická a kdy naopak přebírá vedení moje autentické a božské já:-) 3 hodiny jsem se procházela po lese, nasávala do sebe klid a ticho a cítila jsem jasnější vedení i podporu.

Čím teď procházím? Co mě to má naučit? Co mi to má sdělit a přinést? Zima byla krásná, ale i náročná, co se týká mých osobních procesů. Čistkou procházelo několik rodinných vztahů i další level mého vztahu k sobě samé. Kam budu směřovat? Co po mě teď život chce? Budu pokračovat s jógou nebo se pustím do něčeho nového nebo jen pozměním koncepci jógy?

Byly dny, kdy byly moje pochybnosti obrovské. Jednoduše jsem nevěděla a dovolila mysli, aby zpochybňovala víc, než je zdrávo. Házela jsem sama sobě klacky pod nohy přílišným přemýšlením o pravdivosti těchto pochybností i o mých rozhodnutích, které jsem během tohoto období provedla.

S jarem přišla nová energie i první malé inspirace, ale pořád jsem dost přešlapovala na místě. Jako závodník na startu, který už chce vyrazit, ale zatím nezazněl výstřel ze startovací pistole. Znám už ten pocit, kdy jednat a kdy nechat věci být. Ale období této zimy bylo tak specifické, že jsem občas dovolila pochybnostem utrhnout se ze řetězu. Byly silnější, než moje důvěra.

Až teď v této poúrazové době mi došel jasný vzkaz. Je načase přestat zpochybňovat svoje rozhodnutí ve všech oblastech. Je na čase se znovu odevzdat, prohloubit důvěru v život a dovolit si zase o kousek víc žít svoji sílu a autenticitu. Bez strachu. A nebo klidně i se strachem, ale prostě to žít. Když dokážu tímto obdobím projít bez stěžování, bez padání do role oběti a přitom budu plně sama sebou, ovlivní to všechny roviny mého bytí. Vím přece, jak můžu podpořit léčení a uzdravování, tak si to jdu užít:-) I tohle může být hra. Utrpení cítím jen ve chvíli, kdy mysl vzdoruje a řeší a chce vytvářet dramata. Jakmile jí ale seberu hračky – nerozvíjím tyto myšlenky dál a místo toho zaměřuju pozornost dovnitř sebe nebo na to, co mi přináší radost a dobrý pocit, utrpení, odpor i strach mizí. Nastává velká úleva a klid. Zároveň s pocitem jakéhosi dobrodružství. Navíc, i s tím zafačovaným prstem můžu psát! Sice ne všemi 10, ale s 9 to jde taky. Sice pomaleji, ale líp, než jsem předpokládala:-)

Současně je to i trénink přijetí radikální zodpovědnosti za vše, co se v mém životě děje. Za to, jak se cítím, jak se sebou zacházím, jak mluvím, jak myslím, na co myslím… V této formě zodpovědnosti je taktéž obrovská síla, ovšem bez jakékoli viny. Není totiž koho nebo co obviňovat. Všechno, co se děje, se děje pro mě – bez ohledu na to, jakou nálepku tomu dá mysl. Je to proces přijetí a integrace všeho, co se odehrává. Je v něm pokora i odvaha.

Prohlubuju praxi jak se cítit dobře bez ohledu na podmínky:-)

Btw. Ten zraněný prst je prostředník levé ruky, který teď můžu krásně používat ve chvíli, kdy se objeví pochybnosti – prostě jim s úsměvem ukážu ten prostředník, a to je všechno, už se s nimi nebavím:-) Dlouhodobě se mi totiž potvrzuje, že dávat této energii prostor, živit ji svou pozorností nebo se s ní dokonce bavit, vede k rychlému sešupu po spirále dolů do bažiny.

A naopak, když (nejen) v těchto situacích dýchám do svého srdce a jsem s ním ve spojení, podporuju, posiluju a rozvíjím právě to, co je nejvíc hodno pozornosti. Namasté:-)

Z deníku hypochondra – strach ze strachu

Píše se rok 2011 a můj stav se oproti předchozím rokům ještě zhoršil. Jsou období, kdy to jakž takž zvládám, ale jsou i dny, kdy nevím, co se sebou. Mám novou závislost. Vyhledávání příznaků chorob na internetu. Člověk žasne, co všechno se dá „vygúglit“ a jak sugestivně některé informace působí. Jak si tak hledám různé nemoci, zjišťuju, že v tom zdaleka nejsem sama. Že i spousta dalších lidí má hrůzu z nemocí a rakoviny a bojí se tak moc, že ten strach začíná být horší, než ta případná samotná nemoc. A to se stalo i mně.

Plíživě a postupně jsem se propadala do osidel hledání informací, příznaků a marně se pokoušela najít řešení. Ale ještě předtím jsem se pokoušela mazaně obalamutit a tvářit se, že to je ok. Relativně rychle se mi podařilo najít novou práci. Dokonce ve stejném areálu Spielberg office, kde jsem si přála zůstat. Navštěvovala jsem místní luxusní fitness a přihlásila se do fitness ligy odhodlaná ji vyhrát a dokázat si, že přece nejsem nemocná! Jinak by tělo nemohlo tak makat. K tomu se přidala i pravidelná víkendová turistika, za rok to byly stovky nachozených kilometrů. Nutno podotknout, že to chození po lesích mě zachraňovalo a to i přesto, že naše turistické tempo bylo vražedné:-)

Ach, co všechno ta naše těla vydrží je k nevíře. Tu fitness ligu se mi podařilo v ženské kategorii vyhrát. Protože co já si zamanu, to taky udělám, i kdybych u toho musela stokrát zatnout zuby. Skvělá to vlastnost, která ovšem může být i velice destruktivní. Ta buldočí energie, která chytne a nepustí a jede do roztrhání těla (coby kompenzace za tu věčnou slabost v dětství), dokáže stejně tak zaníceně ignorovat všechny varovné signály.

Do nové práce jsem se zakousla s vervou i velkou nervozitou. Chápejte, dostat na starosti anglický trh s rodilými mluvčími, kteří se na nás „východoevropany“ dívali někdy přes prsty, to bylo docela sousto. Ale jsem přece buldok. To dám. Za jakoukoli cenu. Zajímavé je, že v této době u mě došlo k velkému zázračnému prozření a uvědomění související s prací jako takovou. Odmítla jsem pracovat přes čas, což bylo pro většinu kolegů naprostým standardem. Můj dobrý pracovní výkon a celková efektivita byl použit coby protiargument v komunikaci se šéfy. S mojí oblíbenou kolegyní (zdravím!!:-) jsme jednoduše řekly „NE“. Víc práce už nedáme, potřebujeme novou kolegyni. A světě div se, dostaly jsme ji!!:-) Ale pocit pracovního vítězství kalily další zdravotní komplikace. Nebyla jsem schopná na orbitreku či běhacím pásu dávat kardio jako obvykle.

Přepadala mě velká slabost, motání hlavy a divné nedefinovatelné pocity, jako bych ztrácela pevnou půdu pod nohama. Jako bych já přestávala být já. Těžko se to popisuje. Zpětně teď už vím, že tady někde začínala velká změna – já Pavla, už jsem neměla být tou Pavlou, co dřív. Docházelo ke změnám, které mě děsily. Tělo mě znovu a znovu zastavovalo a jsem vděčná, že to pořád probíhalo relativně jemně, i když vytrvale. Na vyšetření zjistili sníženou funkci štítné žlázy a naordinovaly euthyrox. Prý už to bude na furt, nedá se s tím nic dělat. Hm… pomaloučku se ve mně začala vynořovat otázka – to jako fakt už napořád?? Ten hlásek v té době byl ale opravdu ještě hodně nesmělý. K tomu gradovaly problémy s trávením. Nechci se o nich rozepisovat do detailů. Ale vedly k tomu, že jsem přestala mít úplně chuť k jídlu. Já, milovník dobrého jídla a pití jsem nemohla pozřít sousto. Děsila jsem se okamžiků, kdy zase budu muset jíst a zjistím, že do sebe těžko dostanu jen pár lžiček. Diagnóza byla jasná – rakovina žaludku. V lepším případě jen žaludeční neuróza, kterou často trpí psychicky labilní jedinci. Je to jasné, jsem jedním z nich. Jedním z těch, co se stali obětí svého strachu a obsese neustálého analyzování informací o nemocích.

Strach ze strachu

Vůbec nechápu, jak jsem dokázala pracovat pořád na plný výkon a zároveň ve všech volných chvilkách, včetně pauzy na oběd, vyhledávat všechny ty informace o nemocích a o později už i o hypochondrii, a o strachu ze strachu. S údivem jsem hltala informace o tom, co dokáže strach a jak si tím, že se pořád bojím, škodím. Ke strachu z nemocí se přidal i strach ze strachu. Sakra, teď se tak šíleně bojím, že chudák moje tělo je z toho totálně vyčerpané a vystresované. Ok, nebudu se tak bát. Nebudu. Já ten strach porazím! Použiju svoji mega silnou vůli.

Cítíte ten tlak? Síla vůle už tady nezmohla vůbec nic. Naopak. Čím víc jsem se pokoušela strachu zbavit, tím horším a intenzivnějším se stával. A tím hůř mi bylo.. Dobrá tedy, rakovinu žaludku nemám. Vyloučila ji gastroskopie (vyživné vyšetření sodnou zavedenou do žaludku), další odběry krve i sono. Diagnostikována mi byla helicobacter pylori a duodenogastrický reflux. Hustý, jak si obě diagnózy ještě pamatuju:-) Nebudu vás tady zatěžovat podrobnostmi, nejedná se o žádné strašné choroby. Jenže tentokrát už mě ani relativně neškodné diagnózy od doktorů neuklidnily. Když mi teda nic není, proč se cítím hůř a hůř? Nebylo by lepší mít radši nějakou tu diagnózu, abych věděla, co to se mnou sakra je??

Rok 2012 – Nesměle a ze zoufalství přehazuju výhybku

V první čtvrtině roku ten strach, který jsem se všemožně pokoušela zasklít, zdůvodnit, zanalyzovat, vyběhat nebo přepít vybublal na povrch ve své plné temné intenzitě. V květnu mě čekala svatba – moje vlastní svatba, které jsem se nemohla dočkat, stejně jako jsem se jí upřímně děsila. Co když se něco stane a svatba nebude? Co když se jí nedožiju? Co když omdlím nebo se pozvracím, když je mi furt tak blbě? Na hromadu tlaků tak přibyl další.

Špatně se mi spalo, často mi bušilo srdce. Už si ani nepamatuju, jaké to je cítit se normálně, bez té věčné úzkosti. Dodneška si vybavuju tu temnotu, která jakoby obestřela a naplnila moji mysl. Nedokázala jsem už vůbec jasně uvažovat, spát ani jíst. Stávala se ze mě nervózní troska, co se pokoušela úzkosti přepíjet alkoholem. Ten ale zabíral jen na pár minut, později to pod jeho vlivem bylo ještě horší.. Jako bych se propadala do černé díry, ze které není úniku.

Vkládám sem záznamy ze svého tehdejšího deníku. Zrovna tyto momenty si pořád pamatuju dost jasně.

29.3.2012

Takže si to shrneme. Mám panický strach z rakoviny, ke kterému se přidal i strach z toho, jestli nejsem nějak duševně pošahaná. Ráno mi bylo psychicky i fyzicky tak špatně, že jsem měla pocit, že nejsem schopná dojít do práce. Kde jsem sakra ta stará já, která spořádala tuny jídla, byla akční a často se smála? Tohle už vůbec já nejsem… Můj strach je se mnou teď pořád. Od úterka se ho nemůžu zbavit a leze mi úplně všude. Nedokážu se soustředit na práci, nechce se mi s nikým mluvit. Nejradši bych někam zalezla a vybrečela se. Jenže řešilo by to něco? Co mám s tím strachem dělat? Vím, že je to zákeřná emoce, která mi tu nemoc opravdu může způsobit, ale nejsem momentálně tak silná, abych to překonala. Nemám vůbec chuť k jídlu, musím se do něj vlastně nutit a mám pocit neustále sevřeného žaludku. Dočetla jsem se, že stejně účinné, jako negativní emoce, můžou být i ty pozitivní, tak bych se na ně chtěla naprogramovat. Chtěla bych se zase smát a přemýšlet nad obyčejnýma věcma, jako normální lidi. Ne nad tím, co mi je a jestli budu mít čas mít děti. Je to dobře šílené co? Další blbou emocí, kterou mám je znechucení sama nad sebou. Jak je možné, že jsem tak slabá a nedokážu ovládnout vlastní myšlenky. Je to přesně naopak, myšlenky totálně ovládly mě.
Za týden jdu k psycholožce a doufám, že mě dokáže nějak rozebrat a pomoct mi. Je jaro, nejkrásnější období roku, tak proč řeším takové hovadiny. Ale já se na ten strach možu vybodnout!!! Budu bojovat a nenechám se zastrašit. Už jsem toho zvládla v životě dost a tohle zvládnu taky.

30.3.2012

Jelikož nebylo dnes moc práce, strávila jsem většinu pracovní doby na netu vyhledáváním informací o fóbiích a rakovině. Jednou jsem si jistá, že je to fóbie a když si pak přečtu informace o rakovině žaludku, je jasné, že mám ji. Je to strašné, fakt.. Momentálně nedovedu uvažovat nad ničím jiným a myslím, že se to nezlepší, dokud mi to nevyvrátí doktor a dokud nepokecám s psycholožkou. Úplně mě děsí to, že někdy vůbec nemám chuť k jídlu, dokonce mám občas k jídlu i odpor.. je ze mě úplná troska.. Musím, prostě musím se z toho do svatby nějak dostat, nebo si ji neužiju. A já si ji chci užít, každou minutu, protože to bude jeden můj splněný životní sen.

4.4.2012

Je to čím dál horší. Mám stres a strach z jídla. Musím se do něj nutit, z čehož mám pak ještě větší stres a strach. Včera jsem byla pro kompletní výsledky krevních testů a nic se nenašlo. V úterý jdu na gastro sondu, kde když se nic nenajde, tak to bude asi opravdu tím mým duševním stavem, kterého se začínám bát čím dál víc. Hrozně se bojím, že si neužiju svatbu a celé to zkazím. Nikdy by mě nenapadlo, že na tom budu někdy takhle špatně. Když čtu na netu ty diskuse o panických poruchách a fóbiích, mám ještě větší strach, že se z toho prostě nedostanu. Připadám si strašně slabá. Je mi tak nějak neuvěřitelně, jako bych byla v nějaké bublině nebo co. Je čas oběda, další stres. Pokusím se do sebe něco dostat. Sakra, měla jsem fyzičku a spoustu svalů ještě před pár týdny. A teď jde všechno do háje. Momentálně mám největší strach z toho, že nezvládám tady ty svoje stavy. Prostě neovládám svůj mozek, dělá si se mnou co chce a to mě děsí.

Ve stavu totálního zoufalství jsem se poprvé v životě rozhodla navštívit psycholožku. Byl mi tak zle, že se nade mnou jedna velice sympatická paní, kterou se mi podařilo vyhledat, slitovala a vzala mě velice rychle. To ráno bylo asi to nejtemnější, co jsem kdy zažila. Po probdělé noci, se staženým žaludkem a myslí zastřenou strachem bylo těžké i dýchat. Úplně jsem ztratila kontrolu nad svojí myslí, která předkládala ty nejhorší možné myšlenky. Chci antidepresiva! Chci cokoli, co mi uleví. Takhle se přece nedá žít. Co se mi to děje?? Skoro mi cvakaly zuby strachy, připadala jsem si jako totální blázen. Co když zkolabuju a omdlím a všichni to uvidí? Můj současný muž (tehdy ještě přítel) mě podržel a dělal, co mohl, i když si taky nevěděl rady.

Psycholožka, moc milá a jemná paní, mě dokázala uklidnit, přimět k hovoru i úlevným slzám. Brečela jsem u ní v ordinaci a popisovala, jak nemožná, slabá a celkově divná si připadám. Všechno to, co jsem tak pečlivě budovala – ta falešná síla – se mi bortila pod rukama a nezbylo tam nic. Jen prázdno a temno. Tenkrát jsem pochopila, proč si někdo rozhodne vzít život. Nebylo prostě kam utéct. Tohle jsem jí sice svěřit nedokázala, ale i tak nastal po odchodu z ordinace jakýsi druh úlevy. Ona mě nesoudila! Nezhrozila se z toho, jaká troska k ní přišla. Neděsila se toho všeho, co jí povídám. Vzbudila ve mně naději, že nejsem až tak ztracený případ.

Do její ordinace jsem pak už šla jen jednou. Už si nepamatuju přesnou posloupnost dějů, ale v té době mi na jedné diskusi lidí děsících se svého strachu, vyskočil odkaz na knihu Miluj svůj život od Louise Hay. Byla to první kniha „tohoto typu“, kterou jsem četla. Ty pocity u čtení se mi vybavují pořád docela zřetelně. Louise psala o tom, jak myšlenky a přesvědčení, které člověk v sobě nosí, ovlivňují jeho život, aniž si je toho vědom. A jak je možné jemně a postupně toto měnit. Hltala jsem hlavně části, kde Louise zmiňovala zdravotní problémy a krátké příběhy lidí o tom, jak se jim postupně dařilo vyléčit se.

Tohle bude moje cesta! Cítila jsem to už tenkrát, i když v té samé chvíli se vyrojila spousta pochybovačných myšlenek typu – kdyby to bylo tak jednoduché, dělal by to přece každý!! Co když jsou to jen nějaké „ezo“ bláboly?? Jednoduché to ve své podstatě všechno je, ale vydat se na tuto cestu, vytrvat a nenechat se odradit ustrašenou myslí, to je velká výzva. Na druhou stranu, dospěla jsem do bodu, kdy mi klasická západní medicína ani standardní postupy nepomáhaly, neměla jsem co ztratit. Antidepresiva mi sice nabídnuty byly, ale něco ve mně se jim bránilo. Nechala jsem si je v záloze, kdyby už nic jiného nezbylo.. A hledala přírodní doplňky, které by mohly pomoct. Tenkrát mě z nejhorších depresí dostal Regevit (tehdy se tuším jmenoval LifeStar). Brala jsem ho teprve pár dní, když jednou ráno po probuzení zmizela část temného mraku z mé mysli. Celý pokoj a všechno ten den jsem vnímala jinak – ostřeji, živěji a se zábleskem naděje, že mám šanci se z toho dostat.

Pamatuju si den, kdy jsem procházela Brnem a vstoupila neplánovaně do knihkupectví Barvič a Novotný. Netušila jsem, co hledám. Ale cosi mě vedlo k tomu koupit si knihu, která mi pomůže. Pomůže s čím? Nevěděla jsem. Zpětně už vím, že intuice tenkrát překřičela ustrašenou mysl. Najednou držím v ruce svoji první knihu o józe. Jóga?? Ta je ale moc pomalá ne? Já potřebuju makat, vyplavit pořádné množství endorfinů, abych se aspoň na chvíli cítila líp, to s jógou asi nepůjde.. I přesto jsem ji koupila i s CD a začala doma cvičit. Neplánovaně. Přistihla jsem se přitom, jak si vybírám i podložku a zasedám poprvé do zkříženého sedu.

Tady začala moje cesta jógy, kterou jsem ještě pár týdnů předtím považovala za nudnou a příliš pomalou aktivitu. V této době došlo k tomu pomyslnému odbočení na úplně jinou cestu, která se odkláněla od všeho, čemu jsem do této doby věřila. Strach pořád cenil zuby a paralyzoval mě, ale zároveň už jsem podnikala první nesmělé krůčky novým neprobádaným směrem.

Pokračování v dalším článku.

Z deníku hypochondra – bojím se, že umřu..

Děkuju životu, že tím, co teď popisuju, už jsem si prošla a soucítím se všemi, kteří jsou v této době bez sebe strachy a hrůzou z koronaviru, jehož PR by ze mě před zhruba 10 lety vytvořilo naprostou trosku.

Tento článek už nosím v hlavě několik měsíců. Na základě různých synchronicit a impulsů, jsem se k němu konečně odhodlala. Potřebovala jsem si to pořádně rozdýchat, protože sdílet veřejně strachy, za které jsem se většinu svého života bytostně styděla, je husté:-) I kdyby ho ale četl jen jeden člověk s podobným problémem, kterému pomůže najít jinou cestu, splnil svůj účel. A když se to povedlo mně, není důvod, aby se to odhypochondření nepovedlo komukoli dalšímu.

Většinu svého života jsem byla hypochondr jak vyšitý. Ne ten tip, co lítá od jednoho doktora ke druhému a užívá si to, protože má jak pozornost autorit v bílém plášti, tak svého okolí. Byla jsem hypochondr, který nesnášel chození do ordinací a nemocnic a jde tam, až když ten strach ze smrti a nemoci je větší, než strach z doktorů.

Nechtěla jsem zažívat nemoc, ale když už se to stalo, využívala jsem ji i jako výmluvu. Stával se ze mě chudák, který potřeboval uklidnit, že to nic není a že to přežije. A bral tuto nemoc jako něco, co se mu prostě stalo a nešlo to nijak ovlivnit. Ta nemoc se přihodila (tak jsem to tenkrát vnímala) a dokud jsem se nezačala cítit líp, bylo to se mnou dost náročné – členové rodiny moc dobře ví:-)

Jak to začalo? Už jako dítě jsem se bála nemocí a měla jsem často strach. Když mi naměřili teplotu 37, začala jsem brečet a bát se. Už jako ta malá holka jsem si připadala strašně slabá a taky divná. Bezvýhradně jsem věřila autoritám okolo mě – rodičům, babičkám a dědům, učitelům a hlavně taky těm doktorům. A naopak jsem uvěřila ve svou totální neschopnost. Že já sama nic nevím a že teprve dospěláci mě postupně všechno naučí.

V dětství jsem zažila spoustu krásného i spoustu toho, co mě sráželo na kolena a víc a víc věřila tomu, že za nic nestojím. Byla jsem citlivka (a pořád jsem:-), které stačil k pocitu totální bezvýznamnosti a slabosti jen pár slov od zmíněných autorit nebo i od kohokoli jiného. Okamžitě jsem je začala brát jako fakt a pravdu. Přece kdyby to nebyla pravda, tak to neříkají ne? Čím starší jsem byla, tím víc tento pocit sílil. Stal se nedílnou součástí mě. Přece takhle to je – jsem slabá a nic v životě nedokážu – nemůže to být jinak. Obdivovala jsem všechny pozitivní, silné a sebevědomé lidi – ségru, spolužáky, kamarády, později kolegy, autority, partnery.

Jsem taky náruživý čtenář a jako magor jsem hltala lékařské thrillery a později sledovala i seriály typu doktor Hause. Zjistila jsem, že můj mozek je brilantní. Pamatoval si hromadu příznaků různých chorob, které jsem na sobě později nacházela. Nedokázala jsem s tím nasáváním lékařských thrillerů a seriálů přestat i přesto, že se mi v hlavě rozrůstaly katastrofické myšlenky a v těle narůstal obrovský mrak strachu.

Strach, kam se podívám

Když jsem byla nemocná, dělala jsem přesně to, co mi bylo nařízeno. Ležela jsem celý den v posteli a polykala prášky. Problém byl v tom, že jsem měla zároveň jakýsi blok v polykání těch pilulí. Často se mi stalo, že mi uvízly v krku a já je plivala zpátky do čaje. Mamka u mě v noci často seděla skoro hodinu, než jsem konečně spolykala penicilín rozdělený na 4 části. Časem jsem vymyslela lest a antibiotika házela za postel, aby to vypadalo, že byly spolknuty. Můj odpor k polykání hořkých věcí byl větší, než strach z odhalení a zloby doktorů a rodičů. Pak to prasklo, vyměkla jsem se, přiznala se a vyfasovala další a silnější antibiotika spolu s důrazným rozkazem je všechny spolykat. Už si přesně nepamatuju, jak to dopadlo. Tuším jsem většinu spolykala a uzdravila se. Ale pořád ve mně sílilo přesvědčení, že jsem úplně k ničemu.

Zhruba od 18. roku jsem se začala věnovat posilování. Vždycky jsem milovala hory a turistiku a pohyb a svými turistickými výkony jsem si kompenzovala nedostatky v jiných oblastech. Další kompenzací bylo jídlo (o tom se třeba rozepíšu příště). K turistice jsem teď přidala i fitko, plavání a rozhodla se být konečně už dost dobrá. Makala jsem několikrát v týdnu, k tomu jsem chodila brzy ráno plavat. Ehm.. do fitka jsem chodila makat i proto, že když jsem se cítila slabá, něco mě někde bolelo, chtěla jsem si dokázat, že i tak jsem silná. Že když dokážu takhle máknout, nemůžu být přece vážně nemocná. Doslova jsem šla proti signálům svého těla. Jak se mi zvětšovalo domnělé sebevědomí, opustila jsem svoji první práci po střední škole – na hospodářské komoře, kde jsem strávila 6 let a odešla do mezinárodní korporace. Pamatuju si ještě dnes ten příšerný strach, že se ztrapním, zesměšním, že mě vyhodí a že dělám příšernou chybu, když zahazuju takovou jistotu hospodářskou:-)

Byl to super krok, jeden z prvních, který mi ukázal, že i když se člověk strašně bojí, je schopen jít krok za krokem dál. Užívala jsem si objevení schopností, o kterých jsem do té doby neměla ani potuchy. Že dokážu líp a líp mluvit anglicky a dokonce si to užívám. Že dokážu být srandista a mít velký vliv na atmosféru mezi kolegy, že dokážu komunikovat se zákazníky a nepřipadat si u toho furt jako debil:-)

Tak mě to nadchlo, že jsem se rozhodla makat víc a víc. Čím víc jsem byla chválená a čím vyšší jsem dostávala plat, tím víc jsem chtěla. Tohle je to, po čem jsem toužila a vůbec jsem netušila, že tyto kvality mám v sobě i já – myslela jsem si v té době. Nakonec jsem z této korporace odešla do jiné – další velký krok z malého města Břeclavi, do bahna velkoměsta v Brně. I když jsem zase byla posraná strachy, věřila jsem, že to zvládnu. K tomu jsem dálkově studovala na bakaláře na soukromé vysoké škole, kterou jsem si financovala. Ego totiž potřebovalo papír k tomu, abych se cítilo líp v konkurenci všech těch schopných kolegů, kteří titul měli.

Co se týká vztahů s muži, bylo to většinou dost fiasko, protože potom, co mě moje první láska „zradila a pravidelně mě ponižovala“, jsem si další muže vybírala striktně racionálně. Důležité bylo, aby byli zamilovanější, aby mě měli radši, než já je.

Takže jsem tady. V nové práci v Brně. Kolegyně mě nesnáší (zdravím tímto všechny ty super baby a děkuju Vám všem ještě jednou za tuto skvělou lekci:-). Přemýšlela jsem, jak to prolomit. Znovu se ozval můj hluboký pocit méněcennosti ve své obrovitosti. Zachránilo mě to, jak blbě jsem uměla vyprávět vtipy. Když jsem se odvážila a zkusila to, strašně se řezaly a situace se začala obracet k lepšímu. Jakékoli další úzkosti, které se objevovaly, jsem zaháněla urputným cvičením, jídlem a alkoholem. V práci jsem sice byla úspěšná, ve škole taky, ale čím dál hůř se mi dařilo zamaskovat SOS signály těla – velké bolesti zad, problémy s trávením, častější nachlazení. V této době a s postojem „makám až do roztrhání těla“ jsem si vzala coldrex a šla do práce a fitka. Jsem přece silná ne? I moji šéfové a někteří kolegové to takhle normálně dělají, vůbec mě nenapadlo, že je to totálně padlé na hlavu. Taky jsem se každý rok nechala očkovat proti chřipce – přece neodmítnu tak skvělý benefit.

Při pohledu zpátky tady někde nastal ten moment, kdy se moje pracně a roky budovaná image alá všechno vydržím, dokážu, zvládnu – hlavně, aby nikdo neviděl, jak jsem ve skutečnosti nemožná a slabá – začala hroutit. Po posledním chřipkovém očkování jsem se sesunula k zemi a probudila se ve chvíli, kdy mi natáčeli EKG. A co myslíte? Neměla jsem ho tam:-) Ale od této chvíle jakoby tělo vyhlásilo stávku. Už odmítalo to, jako ho odmítám slyšet a vnímat.

Byl přelom roku 2009 – 2010 a světem se začaly šířit děsivé zprávy o prasečí chřipce. Možná to bylo i nějak mixnuté i tou ptačí, detaily už si nepamatuju. Co si ale pamatuju je ten svíravý strach, kdy jsem jezdila vlakem do práce a celou cestu hltala všechny možné nové informace, komentáře lidí a bála se pomalu i dýchat, abych se nenakazila. Kdyby v té době byly tak rozšířené roušky, respirátory, a rukavice, využiju všechno!! Jenže nebylo a já bych vypadala jak exot. Vakcína byla ve hře též, jenže už jsem se jí po té poslední reakci hodně bála taky. Byla jsem doslova posraná strachy, ale nikdo z mých kolegů by to na mě nepoznal. Uměla jsem velice dobře nasadit masku nezúčastné a zároveň silné ženy. Kdyby koronavirus přišel o 10 let dřív, můžete si být jistí tím, že bych byla na straně těch, co vyžadují ty nejpřísnější opatření a v těch, co rozporují roušky a požadují svobodu bych viděla nebezpečné šílence. A taky je pravděpodobné, že bych se cítila za svůj strach trapně, a abych ho nemusela dát najevo, poukazovala bych na argumenty ochrany těch starších a ohrožených. Hlavně aby nikdo neviděl, jak šíleně se bojím. Měla jsem v sobě zakořeněné přesvědčení, že jsem slabá a veškerá pomoc a ochrana vždycky přichází z venku. Nikdy by mě nenapadlo, že naše tělo a mysl a vědomí jsou tak neuvěřitelně silné… o tom ale až později.

Ale zpátky do minulosti. Zhoršily se mi problémy s trávením i se zády, byla jsem často úplně vyčerpaná a víc a víc se prohluboval můj pocit méněcennosti. Strašně jsem se styděla za to, že se tak bojím a vyšiluju. Připadala jsem si jak totální psychouš. Jediní lidé, kteří věděli, jaká doopravdy jsem byl můj tehdejší přítel a ségra, která mě podporovala za všech okolností. Vztah, jak jinak, dost skřípal, jenže kdo by mě – šíleného hypochondra chtěl?? Musím být ráda za to, co mám.

Hlava mi šrotovala jak šílená, až jsem jednoho dne odpadla s vysokou horečkou a kašlem. Jak to, že mám chřipku? Přece jsem se nechala před pár týdny očkovat a doktoři říkali, že se pak snižuje i pravděpodobnost nákazy tou prasečí? Proč je mi pořád tak blbě? Co když jsem dostala tu prasečí? Panebože!! Byla to asi nejhustější chřipajzna, co jsem kdy měla a můj imunitní systém jakoby si řekl, že už toho má dost. A moje tělo obecně taky. Byla jsem zastavována tak jasně, že už nebylo možné to ignorovat. Jenže v té době jsem to ještě nedokázala rozeznat, ani přiznat.

Nápis na náhrobku – já jsem vám to říkala!!

Pár týdnů po chřipce jsem se rozešla s tehdejším přítelem, protože jsem potkala svého současného muže a už jsem nemohla dál předstírat, že žiju v krásném vztahu. Přestěhovala jsem se a začala nový vztah. Během dovolené – cesty do Pyrenejí nám z auta ukradli všechny trekové věci, přepadl mě hustý zánět močáku a rozhádaly jsme se s hodně dobrou kamarádkou. Za pár týdnů moje mamka vážně onemocněla a já ze dne na den přišla o práci. Celé naše oddělení bylo zrušeno. Nevěděla jsem, která bije. Život se mi rozpadal pod rukama. Měla jsem v plánu začít zase zuřivě posilovat, abych si uchovala aspoň část mého původního já. Moje duše už se na to nemohla dívat a poslala mi přes tělo bolesti v břiše. Už v minulosti jsem byla na kolonoskopii, protože jsem se bála rakoviny tlustého střeva. Teď jsem měla utkvělou představu, že mám rakovinu slinivky a zbývá mi pár týdnů života. Beze srandy. Přece jinak bych se necítila tak bídně. Sevřená strachy jsem čekala na ultrazvuk a odběry krve. Byla jsem přesvědčená, že umřu a žehrala jsem na všechny náročné okolnosti svého života. Proč se mi to děje? Asi je to trest za všechny moje chyby, přešlapy a vůbec.

Milan, můj muž už mě znal a dělal si srandu, že mi dá na náhrobek vytesat nápis: Já jsem vám to říkala:-) Byla pro mě úleva, že se mnou dokázal být i přesto, že jsem se tak často bála a furt řešila nemoci.

Dokázala jsem brilantně obelhávat i sama sebe. Byla jsem přesvědčená, že chyba je venku. Že se mi děje hrozná nespravedlnost. Někde v tom životě kolem mně – v lidech, situacích a všech těch překážkách a nemocích. Potřebovala jsem, aby se všichni ti lidé a okolnosti proměnily, abych se já zase mohla cítit dobře. V té době jsem měla jen malé povědomí o vesmírných zákonech a podobných ptákovinách, jak to nazývala mysl. Preferovala jsem vědu, analytické a logické uvažování a fakta. Prosím fakta a důkazy! Černé na bílém to potřebuju.

Vždycky, když jsem dostala zprávu od doktora, že mi nic není – až na hemeroidy, podrážděný žaludek, případně obyčejnou angínu či chřipku, uklidnila jsem se a chvíli si užívala život na plno, jako bych unikla hrobníkovi z lopaty. Abych se zanedlouho začala bát nanovo. Strkala jsem hlavu do písku před strachem ze smrti. Chtěla jsem zase „normálně“ žít, jak se ale do toho normálu vrátit?

Pokračování v příštím článku.

Jsem hrdá na svou pasivitu

Tento článek jsem psala někdy začátkem srpna, ale vědomá pasivita a odpočinek se do této doby hodí snad ještě víc.

Za výlohou jedné z banky v Brně si můžete všimnout letáku, který hlásá „jsem hrdá na svou aktivitu“. Znázorňuje běžící ženu ve skvělé kondici s chytrým udělátkem, které ji měří tep, kroky, vzdálenost, míru stresu a kdo ví, co ještě.

V ten okamžik jsem věděla, ze tohle je další téma na článek, který bude takovou mojí agitkou za pasivitu a pomalost a dělání ničeho. Což neznamená odmítání aktivity, která je taktéž nezbytnou součástí života. Jde o nastolení rovnováhy, o uvědomění si, kdy konat a kdy naopak nechat věcí být a jen tak být. Ve vědomé pasivitě se učíme neházet si klacky pod nohy, ustupujeme stranou a umožňujeme životu dít se.

Pomalost jednoduchost, bdělá pozornost, odpočinek, relaxace, uvolnění, spánek, nicnedělání, plynutí, bytí versus akčnost, výkon, stanovování a dosahování cílů, úsilí a snažení, efektivita pořád a za všech okolností, tlak, makání.

Je obrovský rozdíl v tom, jak se cítím a jak žiju, když se pravidelně dobíjím prostým bytím bez věčných úkolů. Když jenom jsem. Když se jdu jen tak bezcílně projít do lesa, když si hodím nohy nahoru a zavřu oči, když sedím s teplým čajem zachumlaná pod dekou a dívám se do ohně.. krása v jednoduchosti. Bytí bez záměru a cíle.

Aktivita jede, je populární na všech frontách. Konání i činy jsou skvělé, bez nich těžko něco změníme, je ale potřeba je vyvažovat a možná si i uvědomit proč chceme být za každou cenu pořád aktivní. Co nás k tomu vede? Co nás vede k tomu furt něco vytvářet a řešit? A taky si přiznat, jak moc jsme u všech svých aktivit vědomí a na kolik tyto aktivity dávají smysl. Kdy je to opravdu smysluplná činnost a kdy jedeme na autopilota.

Co se týká odpočinku, nemám na mysli hodinové sledování televize v hypnotickém stavu, nekonečné hraní videoher nebo neustále sledování sociálních sítí. Jde o odpočinek léčivý. Jde o prosté zastavení se. Bez momentálních priorit a úkolů. To něco, co se v současné západní společnosti praktikuje velmi málo. Přitom se jedná o nezbytnou součást života, kterou pokud opomíjíme, vede k vyčerpání, frustraci, syndromu vyhoření – a to nejen v práci. K pocitu, že život je náročný a těžký a já už ho nezvládám.

Píšu z pozice ženy, která byla dlouhá léta hodně akční. Makala v práci, ve fitku, doma, všude a skoro pořád. Proč to všechno dělala? Dodávalo ji to pocit sebehodnoty a zdánlivé síly. Pocit, že svoji aktivitu má pod kontrolou a s tím, alespoň z části, i svůj život. Chtěla být dobrá, ideálně nejlepší ve všem, co dělala. Chtěla být obdivovaná a nepostradatelná. A taky jí to nekonečné makání umožnilo utíkat od sebe, svých pocitů a všeho nepříjemného. Hlavně necítit ten strach a často přítomný pocit nedostatečnosti. Tipněte si jak to dopadlo.

Ta žena doslova spadla na hubu a vyhořela. Vyhořela takovým způsobem, že nebyla ráno schopna vstát z postele. Nemohla jíst, spát, neustále byla pod vlivem strachu a velkých úzkostí. Měla spoustu zdravotních problémů a přes akční a „zdravý“ životní styl se cítila jako troska. Byla donucena se úplně zastavit a postupně, krok za krokem přehodnotit celý svůj život. 

Přemíra aktivity a postoje „jedu jak fretka“ nemusí nutně vést až k takovým následkům, ale často k nim vede.. Všichni máme možnost volby. Všichni máme možnost využít svoji svobodnou vůli a převzít plnou zodpovědnost za svůj život se vším, co k němu patří. A nebo taky ne. Můžeme se nechat vláčet okolnostmi, lidmi, situacemi. Být v pozici oběti, která od všeho utíká a právě z toho věčného útěku a aktivity si vytvoří falešný pocit osobní hrdosti. Podívejte se, jak jsem rychlá, dobrá a nepostradatelná…

Bez zastavení není uvolnění

Každá mezní, náročná či kritická situace v sobě nese i dar, který může nebo nemusí byt objeven. Záleží na úhlu pohledu a na tom, jak je daný člověk schopen a ochoten celou svou životní situaci vidět.

Pro mě je tato doba spojená s „objevením“ jógy. Věděla jsem, že musím něco změnit, protože takhle dál přežívat nechci a léky pro mě nebyly řešením. Takže jóga, ok. Objevila se mi v životě naprostou „náhodou“. Začala jsem praktikovat, zkoumat, učit se nehybnosti – aspoň na vteřinu nebo dvě být jen se svým dechem. Neutíkat. A když jsem utekla, zase jsem se vrátila zpátky. Znovu a znovu a znovu a znovu. Učila jsem se  a pořád se učím novému způsobu žití, bytí, cítění.. Způsobu, který není destruktivní a při pravidelné praxi přináší lehkost, volnost, svobodu, otevřenost i živost.

Pasivita, odpočinek, klid, bytí. Kvality, bez kterých si nejsme schopni plne užít a vychutnat život. A bez kterých se taky těžko obejdeme, pokud se chceme rozhodovat a jednat ze srdce – z místa klidu a tichého vědění. Nejsme roboti. Jsme lidské bytosti, které jsou cyklické a stále se měnící podobně jako příroda. A jestliže jdeme proti přírodním zákonům, jdeme i proti sobě. Doba zastavení je naprosto zásadní a potřebná pro všechny živé bytosti bez výjimky. Bez zastavení neni uvolnění a pokud se nezastavujeme vedomě a pravidelně, budeme zastavení, protože naše tělo i duše už nebudou schopné snést tu obrovskou míru napětí a tenze. A to platí i pro činnosti, které nám přináší radost, nadšení a jsme do nich úplně ponoření a dávají nám smysl. I tady je odpočinek nezbytný. I v tomto případě totiž můžeme lehce uletět a nechat se pohltit přemírou činností.

Zdá se to jednoduché. Jasně, zastavit se a odpočinout si… Tak proč jsou tyto „nečinnosti“ v naší společnosti tak neoblíbené a nejsou in? Proč je „nicnedělání“ takový problém a člověk, který vědomě a často odpočívá je většinovou společností považován za exota? Důvodů je spousta. Od neochoty člověka být sám se sebou, se svými myšlenkami, pochybnostmi a emocemi po fakt, že tohle se prostě nenosí. Slova jako pasivní a pomalý jsou často brána jako degradující. Jen málo lidí si dovede užít vědomou pomalost a pasivitu. Většina chce být rychlá a výkonná.

Ale to je past! Je to past! A kdo ji nastražil? Naše mysl, která tvrdí, že pořád ještě nejsme dost rychli, efektivní, vylepšení, dokonalí.. Ještě potřebujeme zvládnout toto a tamto a pak už budeme blízko. A když se blížíme nebo dokonce „splníme cíl“ mysl řekne „jéééé sorry, ještě to není, víš ještě musíš tamto a pak už to bude“ . Jsme jako oslíci jdoucí za mrkví, kteří věří, že ji jednoho dne chytí a sní a pak budou šťastní a sytí. Pak si odpočinou.

Priority, úkoly, povinnosti tady budou pořád. A pořád taky bude něco, co ještě není hotové nebo co si vyžaduje naši pozornost, abychom to „vyřešili“ a měli „klid“. To, co je potřeba změnit nejsou vnější okolnosti v životě, ale náš přístup. Dovolit si změnit to vnitřní paradigma. Pohrát si s ním. Zkoušet. Třeba na týden dát do svých priorit sebe a čas pro odpočinek a regeneraci. A dát to opravdu na první místo. Nejdřív jsem já. To abych se cítila dobře. Čas pro mě. A teprve potom to ostatní.

Nadzvedlo Vás to že židle? Super!:-)

Mně tohle taky dost nadzvedávalo. A to v době, kdy byl náš momentálně 4-letý Ondra roční nespavé mimino a já jsem z nedostatku spánku padala na ústa. Když se teď na celou situaci podívám zpětně, pamatuju si dost detailně i ten bordel, který jsem měla v hlavě. Ty zbytky touhy po perfekcionismu. To věčné porovnání se s ostatními maminami, které mají dětí víc a zvládají to! Tak proč to nezvládám já?? Otázka, která spolu se srovnáváním se s ostatními, vede do pekla.

Byla jsem donucena přenastavit si hranice, často právě přes obrovské vyčerpání, když už to jinak nešlo. Abych si uvědomila sílu přístupu zevnitř ven – což znamená – dokud si to nepřenastavím v sobě, všichni kolem budou zkoušet kam až můžou zajít. Jak moc jsem ještě schopna se pro ně rozkrájet. Ondra byl a pořád je naprosto skvělým učitelem hranic i laskavé přísnosti. Lepšího bych si ani nemohla přát. Ano, že začátku to bylo peklo, protože mi neustále, každý den pořád dokola ukazoval všechno to, co jsem potřebovala změnit. Dnes za to děkuju, protože hranice se mi opravdu slušně přeskládaly. Ale dokud si je jasně nenastavíme, těžko si tu vědomou pasivitu a odpočinek dovolíme, furt nám do toho totiž někdo nebo něco poleze.

Často na józe říkám. Vyberte si takovou variantu pozice, která bude v souladu s Vaším tělem. Respekt k tělu je primární. Pokud si vyberete tu jednodušší variantu, nebo se dokonce rozhodnete pro relaxační ásánu, není to výraz slabosti, ale naopak sily. Upřednostnili jste sami sebe. Ne svou opičí mysl, která prahne po výkonech a pochvalách. Ale sami sebe a svoje tělo.

Miluju účinnost, flexibilitu a přitom jednoduchost jógové filosofie, která je v naprostém souladu se životem. A miluju „jednoduché“ ásány, kde je právě v té jednoduchosti, klidu, spočinutí, obrovská síla. Síla v nehybnosti. Síla ve schopnosti být s tím, co je. Ať už ve mně, nebo kolem mě ve vnějším světě. Síla ve schopnosti zastavit se, i když mysl strašně chce někam utéct. Síla vědomého dechu a bytí tady a teď. Ne náhodou je Šavásána – pozice mrtvoly – jednou z královských ásán. Protože umět se uvolnit v tom, co je, být v sobě a se sebou za všech okolností, to je umění a není to cesta pro slabochy. Je to jedno z mistrovství života.

Ve vnějším světě to teď vře. Skoro si můžeme sáhnout na tu hutnou energii strachu, agrese, frustrace, zmatku, která přitahuje tolik pozornosti. O to víc je potřeba zaměřovat se dovnitř, do těla.

Pravidelná praxe „jen tak bytí“ nás postupně víc a víc utvrzuje v tom, že spoustu věcí je možné nechat být a neřešit je. Protože v tom řešení často žádné řešení není. Když dovolím životu, aby se děl, vyplyne to samo (najednou vím) nebo se ukáže, že vlastně ani není co řešit. Tohle ale nevyvstává z mysli, z toho zamotaného chuchvalce protichůdných, a často negativních, myšlenek. Vyvstává z bytí, ze srdce, z inteligence života, která nás vede, pokud jí to dovolíme a ustoupíme z cesty..