Z deníku hypochondra – bojím se, že umřu..

Děkuju životu, že tím, co teď popisuju, už jsem si prošla a soucítím se všemi, kteří jsou v této době bez sebe strachy a hrůzou z koronaviru, jehož PR by ze mě před zhruba 10 lety vytvořilo naprostou trosku.

Tento článek už nosím v hlavě několik měsíců. Na základě různých synchronicit a impulsů, jsem se k němu konečně odhodlala. Potřebovala jsem si to pořádně rozdýchat, protože sdílet veřejně strachy, za které jsem se většinu svého života bytostně styděla, je husté:-) I kdyby ho ale četl jen jeden člověk s podobným problémem, kterému pomůže najít jinou cestu, splnil svůj účel. A když se to povedlo mně, není důvod, aby se to odhypochondření nepovedlo komukoli dalšímu.

Většinu svého života jsem byla hypochondr jak vyšitý. Ne ten tip, co lítá od jednoho doktora ke druhému a užívá si to, protože má jak pozornost autorit v bílém plášti, tak svého okolí. Byla jsem hypochondr, který nesnášel chození do ordinací a nemocnic a jde tam, až když ten strach ze smrti a nemoci je větší, než strach z doktorů.

Nechtěla jsem zažívat nemoc, ale když už se to stalo, využívala jsem ji i jako výmluvu. Stával se ze mě chudák, který potřeboval uklidnit, že to nic není a že to přežije. A bral tuto nemoc jako něco, co se mu prostě stalo a nešlo to nijak ovlivnit. Ta nemoc se přihodila (tak jsem to tenkrát vnímala) a dokud jsem se nezačala cítit líp, bylo to se mnou dost náročné – členové rodiny moc dobře ví:-)

Jak to začalo? Už jako dítě jsem se bála nemocí a měla jsem často strach. Když mi naměřili teplotu 37, začala jsem brečet a bát se. Už jako ta malá holka jsem si připadala strašně slabá a taky divná. Bezvýhradně jsem věřila autoritám okolo mě – rodičům, babičkám a dědům, učitelm a hlavně taky těm doktorům. A naopak jsem uvěřila ve svou totální neschopnost. Že já sama nic nevím a že teprve dospěláci mě postupně všechno naučí.

V dětství jsem zažila spoustu krásného i spoustu toho, co mě sráželo na kolena a víc a víc věřila tomu, že za nic nestojím. Byla jsem citlivka (a pořád jsem:-), které stačil k pocitu totální bezvýznamnosti a slabosti jen pár slov od zmíněných autorit nebo i od kohokoli jiného. Okamžitě jsem je začala brát jako fakt a pravdu. Přece kdyby to nebyla pravda, tak to neříkají ne? Čím starší jsem byla, tím víc tento pocit sílil. Stal se nedílnou součástí mě. Přece takhle to je – jsem slabá a nic v životě nedokážu – nemůže to být jinak. Obdivovala jsem všechny pozitivní, silné a sebevědomé lidi – ségru, spolužáky, kamarády, později kolegy, autority, partnery.

Jsem taky náruživý čtenář a jako magor jsem hltala lékařské thrillery a později sledovala i seriály typu doktor Hause. Zjistila jsem, že můj mozek je brilantní. Pamatoval si hromadu příznaků různých chorob, které jsem na sobě později nacházela. Nedokázala jsem s tím nasáváním lékařských thrillerů a seriálů přestat i přesto, že se mi v hlavě rozrůstaly katastrofické myšlenky a v těle narůstal obrovský mrak strachu.

Strach, kam se podívám

Když jsem byla nemocná, dělala jsem přesně to, co mi bylo nařízeno. Ležela jsem celý den v posteli a polykala prášky. Problém byl v tom, že jsem měla zároveň jakýsi blok v polykání těch pilulí. Často se mi stalo, že mi uvízly v krku a já je plivala zpátky do čaje. Mamka u mě v noci často seděla skoro hodinu, než jsem konečně spolykala penicilín rozdělený na 4 části. Časem jsem vymyslela lest a antibiotika házela za postel, aby to vypadalo, že byly spolknuty. Můj odpor k polykání hořkých věcí byl větší, než strach z odhalení a zloby doktorů a rodičů. Pak to prasklo, vyměkla jsem se, přiznala se a vyfasovala další a silnější antibiotika spolu s důrazným rozkazem je všechny spolykat. Už si přesně nepamatuju, jak to dopadlo. Tuším jsem většinu spolykala a uzdravila se. Ale pořád ve mně sílilo přesvědčení, že jsem úplně k ničemu.

Zhruba od 18. roku jsem se začala věnovat posilování. Vždycky jsem milovala hory a turistiku a pohyb a svými turistickými výkony jsem si kompenzovala nedostatky v jiných oblastech. Další kompenzací bylo jídlo (o tom se třeba rozepíšu příště). K turistice jsem teď přidala i fitko, plavání a rozhodla se být konečně už dost dobrá. Makala jsem několikrát v týdnu, k tomu jsem chodila brzy ráno plavat. Ehm.. do fitka jsem chodila makat i proto, že když jsem se cítila slabá, něco mě někde bolelo, chtěla jsem si dokázat, že i tak jsem silná. Že když dokážu takhle máknout, nemůžu být přece vážně nemocná. Doslova jsem šla proti signálům svého těla. Jak se mi zvětšovalo domnělé sebevědomí, opustila jsem svoji první práci po střední škole – na hospodářské komoře, kde jsem strávila 6 let a odešla do mezinárodní korporace. Pamatuju si ještě dnes ten příšerný strach, že se ztrapním, zesměšním, že mě vyhodí a že dělám příšernou chybu, když zahazuju takovou jistotu hospodářskou:-)

Byl to super krok, jeden z prvních, který mi ukázal, že i když se člověk strašně bojí, je schopen jít krok za krokem dál. Užívala jsem si objevení schopností, o kterých jsem do té doby neměla ani potuchy. Že dokážu líp a líp mluvit anglicky a dokonce si to užívám. Že dokážu být srandista a mít velký vliv na atmosféru mezi kolegy, že dokážu komunikovat se zákazníky a nepřipadat si u toho furt jako debil:-)

Tak mě to nadchlo, že jsem se rozhodla makat víc a víc. Čím jsem byla chválená a čím vyšší jsem dostávala plat, tím víc jsem chtěla. Tohle je to, po čem jsem toužila a vůbec jsem netušila, že tyto kvality mám v sobě i já – myslela jsem si v té době. Nakonec jsem z této korporace odešla do jiné – další velký krok z malého města Břeclavi, do bahna velkoměsta v Brně. I když jsem zase byla posraná strachy, věřila jsem, že to zvládnu. K tomu jsem dálkově studovala na bakaláře na soukromé vysoké škole, kterou jsem si financovala. Ego totiž potřebovalo papír k tomu, abych se cítilo líp v konkurenci všech těch schopných kolegů, kteří titul měli.

Co se týká vztahů s muži, bylo to většinou dost fiasko, protože potom, co mě moje první láska „zradila a pravidelně mě ponižovala“, jsem si další muže vybírala striktně racionálně. Důležité bylo, aby byli zamilovanější, aby mě měli radši, než já je.

Takže jsem tady. V nové práci v Brně. Kolegyně mě nesnáší (zdravím tímto všechny ty super baby a děkuju Vám všem ještě jednou za tuto skvělou lekci:-). Přemýšlela jsem, jak to prolomit. Znovu se ozval můj hluboký pocit méněcennosti ve své obrovitosti. Zachránilo mě to, jak blbě jsem uměla vyprávět vtipy. Když jsem se odvážila a zkusila to, strašně se řezaly a situace se začala obracet k lepšímu. Jakékoli další úzkosti, které se objevovaly, jsem zaháněla urputným cvičením, jídlem a alkoholem. V práci jsem sice byla úspěšná, ve škole taky, ale čím dál hůř se mi dařilo zamaskovat SOS signály těla – velké bolesti zad, problémy s trávením, častější nachlazení. V této době a s postojem „makám až do roztrhání těla“ jsem si vzala coldrex a šla do práce a fitka. Jsem přece silná ne? I moji šéfové a někteří kolegové to takhle normálně dělají, vůbec mě nenapadlo, že je to totálně padlé na hlavu. Taky jsem se každý rok nechala očkovat proti chřipce – přece neodmítnu tak skvělý benefit.

Při pohledu zpátky tady někde nastal ten moment, kdy se moje pracně a roky budovaná image alá všechno vydržím, dokážu, zvládnu – hlavně, aby nikdo neviděl, jak jsem ve skutečnosti nemožná a slabá – začala hroutit. Po posledním chřipkovém očkování jsem se sesunula k zemi a probudila se ve chvíli, kdy mi natáčeli EKG. A co myslíte? Neměla jsem ho tam:-) Ale od této chvíle jakoby tělo vyhlásilo stávku. Už odmítalo to, jako ho odmítám slyšet a vnímat.

Byl přelom roku 2009 – 2010 a světem se začaly šířit děsivé zprávy o prasečí chřipce. Možná to bylo i nějak mixnuté i tou ptačí, detaily už si nepamatuju. Co si ale pamatuju je ten svíravý strach, kdy jsem jezdila vlakem do práce a celou cestu hltala všechny možné nové informace, komentáře lidí a bála se pomalu i dýchat, abych se nenakazila. Kdyby v té době byly tak rozšířené roušky, respirátory, a rukavice, využiju všechno!! Jenže nebylo a já bych vypadala jak exot. Vakcína byla ve hře též, jenže už jsem se jí po té poslední reakci hodně bála taky. Byla jsem doslova posraná strachy, ale nikdo z mých kolegů by to na mě nepoznal. Uměla jsem velice dobře nasadit masku nezúčastné a zároveň silné ženy. Kdyby koronavirus přišel o 10 let dřív, můžete si být jistí tím, že bych byla na straně těch, co vyžadují ty nejpřísnější opatření a v těch, co rozporují roušky a požadují svobodu bych viděla nebezpečné šílence. A taky je pravděpodobné, že bych se cítila za svůj strach trapně, a abych ho nemusela dát najevo, poukazovala bych na argumenty ochrany těch starších a ohrožených. Hlavně aby nikdo neviděl, jak šíleně se bojím. Měla jsem v sobě zakořeněné přesvědčení, že jsem slabá a veškerá pomoc a ochrana vždycky přichází z venku. Nikdy by mě nenapadlo, že naše tělo a mysl a vědomí jsou tak neuvěřitelně silné… o tom ale až později.

Ale zpátky do minulosti. Zhoršily se mi problémy s trávením i se zády, byla jsem často úplně vyčerpaná a víc a víc se prohluboval můj pocit méněcennosti. Strašně jsem se styděla za to, že se tak bojím a vyšiluju. Připadala jsem si jak totální psychouš. Jediní lidé, kteří věděli, jaká doopravdy jsem byl můj tehdejší přítel a ségra, která mě podporovala za všech okolností. Vztah, jak jinak, dost skřípal, jenže kdo by mě – šíleného hypochondra chtěl?? Musím být ráda za to, co mám.

Hlava mi šrotovala jak šílená, až jsem jednoho dne odpadla s vysokou horečkou a kašlem. Jak to, že mám chřipku? Přece jsem se nechala před pár týdny očkovat a doktoři říkali, že se pak snižuje i pravděpodobnost nákazy tou prasečí? Proč je mi pořád tak blbě? Co když jsem dostala tu prasečí? Panebože!! Byla to asi nejhustější chřipajzna, co jsem kdy měla a můj imunitní systém jakoby si řekl, že už toho má dost. A moje tělo obecně taky. Byla jsem zastavována tak jasně, že už nebylo možné to ignorovat. Jenže v té době jsem to ještě nedokázala rozeznat, ani přiznat.

Nápis na náhrobku – já jsem vám to říkala!!

Pár týdnů po chřipce jsem se rozešla s tehdejším přítelem, protože jsem potkala svého současného muže a už jsem nemohla dál předstírat, že žiju v krásném vztahu. Přestěhovala jsem se a začala nový vztah. Během dovolené – cesty do Pyrenejí nám z auta ukradli všechny trekové věci, přepadl mě hustý zánět močáku a rozhádaly jsme se s hodně dobrou kamarádkou. Za pár týdnů moje mamka vážně onemocněla a já ze dne na den přišla o práci. Celé naše oddělení bylo zrušeno. Nevěděla jsem, která bije. Život se mi rozpadal pod rukama. Měla jsem v plánu začít zase zuřivě posilovat, abych si uchovala aspoň část mého původního já. Moje duše už se na to nemohla dívat a poslala mi přes tělo bolesti v břiše. Už v minulosti jsem byla na kolonoskopii, protože jsem se bála rakoviny tlustého střeva. Teď jsem měla utkvělou představu, že mám rakovinu slinivky a zbývá mi pár týdnů života. Beze srandy. Přece jinak bych se necítila tak bídně. Sevřená strachy jsem čekala na ultrazvuk a odběry krve. Byla jsem přesvědčená, že umřu a žehrala jsem na všechny náročné okolnosti svého života. Proč se mi to děje? Asi je to trest za všechny moje chyby, přešlapy a vůbec.

Milan, můj muž už mě znal a dělal si srandu, že mi dá na náhrobek vytesat nápis: Já jsem vám to říkala:-) Byla pro mě úleva, že se mnou dokázal být i přesto, že jsem se tak často bála a furt řešila nemoci.

Dokázala jsem brilantně obelhávat i sama sebe. Byla jsem přesvědčená, že chyba je venku. Že se mi děje hrozná nespravedlnost. Někde v tom životě kolem mně – v lidech, situacích a všech těch překážkách a nemocích. Potřebovala jsem, aby se všichni ti lidé a okolnosti proměnily, abych se já zase mohla cítit dobře. V té době jsem měla jen malé povědomí o vesmírných zákonech a podobných ptákovinách, jak to nazývala mysl. Preferovala jsem vědu, analytické a logické uvažování a fakta. Prosím fakta a důkazy! Černé na bílém to potřebuju.

Vždycky, když jsem dostala zprávu od doktora, že mi nic není – až na hemeroidy, podrážděný žaludek, případně obyčejnou angínu či chřipku, uklidnila jsem se a chvíli si užívala život na plno, jako bych unikla hrobníkovi z lopaty. Abych se zanedlouho začala bát nanovo. Strkala jsem hlavu do písku před strachem ze smrti. Chtěla jsem zase „normálně“ žít, jak se ale do toho normálu vrátit?

Pokračování v příštím článku.

Jsem hrdá na svou pasivitu

Tento článek jsem psala někdy začátkem srpna, ale vědomá pasivita a odpočinek se do této doby hodí snad ještě víc.

Za výlohou jedné z banky v Brně si můžete všimnout letáku, který hlásá „jsem hrdá na svou aktivitu“. Znázorňuje běžící ženu ve skvělé kondici s chytrým udělátkem, které ji měří tep, kroky, vzdálenost, míru stresu a kdo ví, co ještě.

V ten okamžik jsem věděla, ze tohle je další téma na článek, který bude takovou mojí agitkou za pasivitu a pomalost a dělání ničeho. Což neznamená odmítání aktivity, která je taktéž nezbytnou součástí života. Jde o nastolení rovnováhy, o uvědomění si, kdy konat a kdy naopak nechat věcí být a jen tak být. Ve vědomé pasivitě se učíme neházet si klacky pod nohy, ustupujeme stranou a umožňujeme životu dít se.

Pomalost jednoduchost, bdělá pozornost, odpočinek, relaxace, uvolnění, spánek, nicnedělání, plynutí, bytí versus akčnost, výkon, stanovování a dosahování cílů, úsilí a snažení, efektivita pořád a za všech okolností, tlak, makání.

Je obrovský rozdíl v tom, jak se cítím a jak žiju, když se pravidelně dobíjím prostým bytím bez věčných úkolů. Když jenom jsem. Když se jdu jen tak bezcílně projít do lesa, když si hodím nohy nahoru a zavřu oči, když sedím s teplým čajem zachumlaná pod dekou a dívám se do ohně.. krása v jednoduchosti. Bytí bez záměru a cíle.

Aktivita jede, je populární na všech frontách. Konání i činy jsou skvělé, bez nich těžko něco změníme, je ale potřeba je vyvažovat a možná si i uvědomit proč chceme být za každou cenu pořád aktivní. Co nás k tomu vede? Co nás vede k tomu furt něco vytvářet a řešit? A taky si přiznat, jak moc jsme u všech svých aktivit vědomí a na kolik tyto aktivity dávají smysl. Kdy je to opravdu smysluplná činnost a kdy jedeme na autopilota.

Co se týká odpočinku, nemám na mysli hodinové sledování televize v hypnotické stavu, nekonečné hraní videoher nebo neustále sledování sociálních sítí. Jde o odpočinek léčivý. Jde o prosté zastavení se. Bez momentálních priorit a úkolů. To něco, co se v současné západní společnosti praktikuje velmi málo. Přitom se jedná o nezbytnou součást života, kterou pokud opomíjíme, vede k vyčerpání, frustraci, syndromu vyhoření – a to nejen v práci. K pocitu, že život je náročný a těžký a já už ho nezvládám.

Píšu z pozice ženy, která byla dlouhá léta hodně akční. Makala v práci, ve fitku, doma, všude a skoro pořád. Proč to všechno dělala? Dodávalo ji to pocit sebehodnoty a zdánlivé síly. Pocit, že svoji aktivitu má pod kontrolou a s tím, alespoň z části, i svůj život. Chtěla být dobrá, ideálně nejlepší ve všem, co dělala. Chtěla být obdivovaná a nepostradatelná. A taky jí to nekonečné makání umožnilo utíkat od sebe, svých pocitů a všeho nepříjemného. Hlavně necítit ten strach a často přítomný pocit nedostatečnosti. Tipněte si jak to dopadlo.

Ta žena doslova spadla na hubu a vyhořela. Vyhořela takovým způsobem, že nebyla ráno schopna vstát z postele. Nemohla jíst, spát, neustále byla pod vlivem strachu a velkých úzkostí. Měla spoustu zdravotních problémů a přes akční a „zdravý“ životní styl se cítila jako troska. Byla donucena se úplně zastavit a postupně, krok za krokem přehodnotit celý svůj život. 

Přemíra aktivity a postoje „jedu jak fretka“ nemusí nutně vést až k takovým následkům, ale často k nim vede.. Všichni máme možnost volby. Všichni máme možnost využít svoji svobodnou vůli a převzít plnou zodpovědnost za svůj život se vším, co k němu patří. A nebo taky ne. Můžeme se nechat vláčet okolnostmi, lidmi, situacemi. Být v pozici oběti, která od všeho utíká a právě z toho věčného útěku a aktivity si vytvoří falešný pocit osobní hrdosti. Podívejte se, jak jsem rychlá, dobrá a nepostradatelná…

Bez zastavení není uvolnění

Každá mezní, náročná či kritická situace v sobě nese i dar, který může nebo nemusí byt objeven. Záleží na úhlu pohledu a na tom, jak je daný člověk schopen a ochoten celou svou životní situaci vidět.

Pro mě je tato doba spojená s „objevením“ jógy. Věděla jsem, že musím něco změnit, protože takhle dál přežívat nechci a léky pro mě nebyly řešením. Takže jóga, ok. Objevila se mi v životě naprostou „náhodou“. Začala jsem praktikovat, zkoumat, učit se nehybnosti – aspoň na vteřinu nebo dvě být jen se svým dechem. Neutíkat. A když jsem utekla, zase jsem se vrátila zpátky. Znovu a znovu a znovu a znovu. Učila jsem se  a pořád se učím novému způsobu žití, bytí, cítění.. Způsobu, který není destruktivní a při pravidelné praxi přináší lehkost, volnost, svobodu, otevřenost i živost.

Pasivita, odpočinek, klid, bytí. Kvality, bez kterých si nejsme schopni plne užít a vychutnat život. A bez kterých se taky těžko obejdeme, pokud se chceme rozhodovat a jednat ze srdce – z místa klidu a tichého vědění. Nejsme roboti. Jsme lidské bytosti, které jsou cyklické a stále se měnící podobně jako příroda. A jestliže jdeme proti přírodním zákonům, jdeme i proti sobě. Doba zastavení je naprosto zásadní a potřebná pro všechny živé bytosti bez výjimky. Bez zastavení neni uvolnění a pokud se nezastavujeme vedomě a pravidelně, budeme zastavení, protože naše tělo i duše už nebudou schopné snést tu obrovskou míru napětí a tenze. A to platí i pro činnosti, které nám přináší radost, nadšení a jsme do nich úplně ponoření a dávají nám smysl. I tady je odpočinek nezbytný. I v tomto případě totiž můžeme lehce uletět a nechat se pohltit přemírou činností.

Zdá se to jednoduché. Jasně, zastavit se a odpočinout si… Tak proč jsou tyto „nečinnosti“ v naší společnosti tak neoblíbené a nejsou in? Proč je „nicnedělání“ takový problém a člověk, který vědomě a často odpočívá je většinovou společností považován za exota? Důvodů je spousta. Od neochoty člověka být sám se sebou, se svými myšlenkami, pochybnostmi a emocemi po fakt, že tohle se prostě nenosí. Slova jako pasivní a pomalý jsou často brána jako degradující. Jen málo lidí si dovede užít vědomou pomalost a pasivitu. Většina chce být rychlá a výkonná.

Ale to je past! Je to past! A kdo ji nastražil? Naše mysl, která tvrdí, že pořád ještě nejsme dost rychli, efektivní, vylepšení, dokonalí.. Ještě potřebujeme zvládnout toto a tamto a pak už budeme blízko. A když se blížíme nebo dokonce „splníme cíl“ mysl řekne „jéééé sorry, ještě to není, víš ještě musíš tamto a pak už to bude“ . Jsme jako oslíci jdoucí za mrkví, kteří věří, že ji jednoho dne chytí a sní a pak budou šťastní a sytí. Pak si odpočinou.

Priority, úkoly, povinnosti tady budou pořád. A pořád taky bude něco, co ještě není hotové nebo co si vyžaduje naši pozornost, abychom to „vyřešili“ a měli „klid“. To, co je potřeba změnit nejsou vnější okolnosti v životě, ale náš přístup. Dovolit si změnit to vnitřní paradigma. Pohrát si s ním. Zkoušet. Třeba na týden dát do svých priorit sebe a čas pro odpočinek a regeneraci. A dát to opravdu na první místo. Nejdřív jsem já. To abych se cítila dobře. Čas pro mě. A teprve potom to ostatní.

Nadzvedlo Vás to že židle? Super!:-)

Mně tohle taky dost nadzvedávalo. A to v době, kdy byl náš momentálně 4-letý Ondra roční nespavé mimino a já jsem z nedostatku spánku padala na ústa. Když se teď na celou situaci podívám zpětně, pamatuju si dost detailně i ten bordel, který jsem měla v hlavě. Ty zbytky touhy po perfekcionismu. To věčné porovnání se s ostatními maminami, které mají dětí víc a zvládají to! Tak proč to nezvládám já?? Otázka, která spolu se srovnáváním se s ostatními, vede do pekla.

Byla jsem donucena přenastavit si hranice, často právě přes obrovské vyčerpání, když už to jinak nešlo. Abych si uvědomila sílu přístupu zevnitř ven – což znamená – dokud si to nepřenastavím v sobě, všichni kolem budou zkoušet kam až můžou zajít. Jak moc jsem ještě schopna se pro ně rozkrájet. Ondra byl a pořád je naprosto skvělým učitelem hranic i laskavé přísnosti. Lepšího bych si ani nemohla přát. Ano, že začátku to bylo peklo, protože mi neustále, každý den pořád dokola ukazoval všechno to, co jsem potřebovala změnit. Dnes za to děkuju, protože hranice se mi opravdu slušně přeskládaly. Ale dokud si je jasně nenastavíme, těžko si tu vědomou pasivitu a odpočinek dovolíme, furt nám do toho totiž někdo nebo něco poleze.

Často na józe říkám. Vyberte si takovou variantu pozice, která bude v souladu s Vaším tělem. Respekt k tělu je primární. Pokud si vyberete tu jednodušší variantu, nebo se dokonce rozhodnete pro relaxační ásánu, není to výraz slabosti, ale naopak sily. Upřednostnili jste sami sebe. Ne svou opičí mysl, která prahne po výkonech a pochvalách. Ale sami sebe a svoje tělo.

Miluju účinnost, flexibilitu a přitom jednoduchost jógové filosofie, která je v naprostém souladu se životem. A miluju „jednoduché“ ásány, kde je právě v té jednoduchosti, klidu, spočinutí, obrovská síla. Síla v nehybnosti. Síla ve schopnosti být s tím, co je. Ať už ve mně, nebo kolem mě ve vnějším světě. Síla ve schopnosti zastavit se, i když mysl strašně chce někam utéct. Síla vědomého dechu a bytí tady a teď. Ne náhodou je Šavásána – pozice mrtvoly – jednou z královských ásán. Protože umět se uvolnit v tom, co je, být v sobě a se sebou za všech okolností, to je umění a není to cesta pro slabochy. Je to jedno z mistrovství života.

Ve vnějším světě to teď vře. Skoro si můžeme sáhnout na tu hutnou energii strachu, agrese, frustrace, zmatku, která přitahuje tolik pozornosti. O to víc je potřeba zaměřovat se dovnitř, do těla.

Pravidelná praxe „jen tak bytí“ nás postupně víc a víc utvrzuje v tom, že spoustu věcí je možné nechat být a neřešit je. Protože v tom řešení často žádné řešení není. Když dovolím životu, aby se děl, vyplyne to samo (najednou vím) nebo se ukáže, že vlastně ani není co řešit. Tohle ale nevyvstává z mysli, z toho zamotaného chuchvalce protichůdných, a často negativních, myšlenek. Vyvstává z bytí, ze srdce, z inteligence života, která nás vede, pokud jí to dovolíme a ustoupíme z cesty..

HÝČKACÍ VÍKEND S JÓGOU PRO DUŠI

4. – 6. 9. 2020

Víkend je určený pro ženy bez ohledu na to, jestli jste jógová začátečnice nebo zkušená jogínka.

Co se bude dít?

Kromě lekcí jógy Vás čekají vedené meditace, mantry, jóga nidra, tanec, výklad Osho Zen tarotu nebo antistresová masáž šíje a hlavy. 

Opravdová síla a živo(s)t není v boji, vzdoru a agresi, ale ve schopnosti umět se radovat, cítit se „ok“, a hýčkat se a podpořit i ve chvílích velké nejistoty, vnitřních i vnějších turbulencí…

Ponořit se do proudu života, do toho, co se zrovna děje. Zkusit, jaké to je neodporovat, nevzdorovat a neuzavírat se ve chvílích, kdy jsme zvyklé takto (ne) jednat. Dovolit si podívat se i na to „nepříjemné“ novým neodmítacím pohledem.

Dovolit si cítit a být vším a se vším. Procítit sílu pramenící z pravé radosti ❤️, která není ničím podmíněná. Je přirozeně naší součástí, jen ji často přes neustálé žvatlání mysli nevnímáme. Dovolit si zastavení a opravdový odpočinek i ve chvíli, kdy hlava říká, že nemáme důvod být unavené a srovnává nás s ostatními.

Během víkendu se právě na ni budeme ladit. Na ten vnitřní prostor, kde je klid a tichá radost z bytí bez ohledu na to, co se děje kolem.

Využijeme sílu i jemnost jógové praxe, vedení a vnímání dechu i těla, léčivé a uvolňující účinky jógového spánku i relaxací, oživujícího působení spontánního tance. Vytvoříme atmosféru, kde se každá podle svých možností uvolníme a dovolíme si projevit se. Bez jakékoli (ná) tlaku. Budeme si užívat a prožívat vše, co bude součástí těchto okamžiků, necháme se vést přítomností.

Kde se to bude dít?

Na místě, které má genius loci – Kalimeta.cz v unikátní kruhové stavbě reflektující světové strany podle magnetických pólů země. Jógu i meditace si užijete na střešní sluneční terase, případně ve vnitřních prostorách podle počasí. 

Centrum je umístěno na překrásném místě nad obcí Kuroslepy na Vysočině (40 km od Brna), obklopeno lesy a přírodní rezervací Údolí soutoku řek Oslavy a Chvojnice. Unikátní kruhová stavba reflektující světové strany dle magnetických pólů Země je inspirována řeckou a egyptskou posvátnou geometrií s prvky Feng Šuej a společně s kruhovou terasou symbolizující květ života vytváří jedinečný prostor k harmonizaci energie a našeho tělesného i duševního potenciálu. Ticho, klid, příjemná atmosféra, vyvážená energie, pohodlí a především možnost ničím nerušeného kvalitního spánku. Také se můžete těšit na krásné výhledy z hotelových pokojů do daleké krajiny a výlety do okolních lesů přírodní rezervace. Krásným zážitkem jsou i východy a západy Slunce na střešní terase.

Celková cena osoba/víkend: 4520,- včetně ubytování, plné penze a programu.

Plná veganská penze – energeticky vyvážené kvalitní jídlo připravované s pokorou a láskou z čistě zdravých a kvalitních surovin (v ceně je zahrnut i pitný režim po celý víkend – voda, káva, čaj). 

Té veganské stravy se netřeba lekat. Bude to změna, díky které velice pravděpodobně změníte na tento styl stravování názor:-) 

Pro rezervaci místa je potřeba zaplatit zálohu ve výši 1 100,- (cena programu) předem na účet 115-5497790257/0100.

Ubytování a stravu ve výši 3420,- hradíte v hotovosti až na místě.

S sebou si vezměte podložku a pohodlné oblečení na jógu i tanec.

Pokud se chcete přihlásit, pošlete mi e-mail nebo vyplňte formulář, do kterého prosím uveďte i svoji adresu.