Autor: Pavla Čadová

Ptala se mě v prosinci 2019 paní, se kterou jsme se měly potkat na individuální konzultaci a kterou jsem den předem zrušila.

Nebylo mi nijak zvlášť špatně, šlo jen o lehké nachlazení, ale tělo mi říkalo, že jestli se nezastavím dobrovolně, budu zastavena.

Proto jsem paní zavolala s prosbou, ať naše setkání posuneme a její reakce byla fakt super – jééé a to bych možná i já si mohla vzít konečně chvíli volno, že? 

A já – no jasně, běžte do toho! 

No jo, jenže teď v prosinci je v práci hrozný frmol, to nemůžu kolegyním udělat, že bych zůstala pár dní doma.. Jak by to beze mě zvládly? Jenže já jsem pořád tak hrozně unavená a už nemůžu.. Ale já to udělám!

 JO! Super, to je skvělé, že si to dovolíte a vidíte – díky tomu, že já jsem zrušila naši schůzku na poslední chvíli, tak i vy jste si dovolila se takto rozhodnout.

I tímto způsobem se můžeme vzájemně inspirovat a dovolovat si nejít s většinovou společností, kde pořád ještě převažuje onen výkon a nepostradatelnost.

Život není debil

Ono totiž jak s oblibou říkám „život není debil“ a trpělivě a opakovaně nás vede do situací, ve kterých je nám fakt blbě a padáme na hubu, abysme si konečně všimli, že tady tudy už to nepůjde. A když i přesto budeme tlačit na pilu, tak holt život přitvrdí, a budeme ještě víc „rýt držkou v zemi a trpět“, než nám docvakne, že toto už fakt ne. 

Píšu ale neslušně co?:-) A možná si až moc dovoluju? Totiž používám občas sprosté slova a taky budu mít 3 týdny volna – od poloviny prosince až do konce prvního týdne v lednu. A ano, dovoluju si to. A ano, vím, že někdo si o tom někdo něco může myslet:-D

Ale to vůbec nevadí, protože vždycky si někdo bude něco myslet:-) Uplynulé roky mě toho naučily spoustu a jednou z těch nejdůležitějších věcí je postoj, že já jsem sama pro sebe prioritou. A skutečně už mám sebe na 1.místě. 

Ufff. Byla to pro mou mysl velká fuška pustit touhu po pochvale, abych se cítila být dostatečná a onen ve společnosti tak frekventovaný a zdánlivě „bohulibý“ program – „být neustále k dispozici všem a všude – doma, v práci a pomáhat a makat za všech okolností“. Protože pak jsem přece ta, která si zaslouží uznání a peníze a odměny a pochvaly všeho druhu..

Je to obrovská past, do které pokud člověk padá, přichází o většinu energie tak dlouho, dokud sám neřekne „A DOST! TO BY STAČILO“.

Když se tyto programy pokoušíte pouštět, můžou se objevovat hlášky tohoto typu:

– To si nemůžeš dovolit!

– To si ale už dovoluješ hodně!

– Jsi sobecká/ý, drzá až arogantní.

– Měl/a bys, neměl/a bys, musíš/nesmíš.

– Jak to bude vypadat?

– Si o tobě budou myslet, že jsi slabá, neschopná, úplná máčka, nic nevydržíš atd.

– Co ti ostatní chudáci, kteří budou muset makat za tebe?

Tyto hlasy se mohou objevovat jak ve vašem nitru, tak i venku – od kolegů, šéfů, dětí, rodičů či partnerů. A budou se objevovat tak dlouho, dokud si v sobě plně nedovolíte si ten prostor pro sebe dovolit:-)

To je moje zkušenost. Titulek a inspirace na článek mi přišly včera a ne náhodou. Je doba adventu. Období, kdy pokud alespoň trochu nasloucháme sobě, svému tělu a vnitřnímu hlasu, vede nás to ke zpomalení a otáčení pozornosti z venku dovnitř. 
Ne ale dovnitř do hlavy a myšlenkového chaosu, ale skutečně dovnitř – do těla a k dechu a prostě k bytí. 

Když si všimnete svých programů – vnitřních sabotérů / skřetů perfekcionisty, kritika, nebo chudáka, kteří si vám to neustále snaží rozmlouvat a vytváří v těle nepříjemné emoce – je to super, protože když to vidíte, konečně máte možnost volby.

Můžete v této chvíli otočit pozornost dovnitř sebe, do těla a vnímat, co se děje. 

Kde cítíte vinu za to, že si dovolíte vzít si den volna? 

Kde vnímáte závist nebo pocit nespravedlnosti vůči těm, kteří tyto možnosti už mají a dovolují si to?

Kde cítíte bezmoc, frustraci, vztek na všechny ty lidi kolem, kteří pořád něco chtějí? 

Co se stane, když to všechno na chvíli necháte být a jen vše pozorujete, aniž byste se snažili těchto nepříjemných emocí nebo myšlenek zbavit?

Toto je jeden z těch kouzelných a přitom jednoduchých nástrojů, který Pavel Surma nazval ZVĚDOMOVÁNÍ a díky kterému jsem i já sama sobě pomohla se proměnit.

To kouzlo spočívá v tom, že vše necháváme v sobě probíhat – nepopíráme žádné emoce, ani ty intenzivní, nic s nimi ani s myšlenkami neděláme, ale zároveň se s nimi přestáváme ztotožňovat. Tím výrazně proměňujeme svůj vnitřní prostor, což se následně ukazuje i venku skrze lidi, situace, okolnosti..

Tato slova jsou něco jako razítko pro ty, kteří cítí, že si to už též chtějí dovolit – vevnitř v sobě a pak i venku. Dovolit si pravidelně vytvářet prostor pro sebe. Dovolit si nebýt neustále k dispozici, ale dát se do „offline režimu“, kdy laskavou pozornost věnujete výhradně sobě, i kdyby to mělo ze začátku být jen pár minut denně. 

Celý článek najdete na webu Jóga Dnes

https://www.jogadnes.cz/joga/vedlejsi-ucinky-jogy-jako-hlavni-nastroj-pro-kazdodenni-praxi-6043/

Nemluvím o tom, jak měnit svět venku, ale jak změnit sebe a postupně se tak osvobozovat z podmíněných reakcí.

Mám možnost vybrat si reakci na něco, co se právě teď děje nebo ne?

Kdo rozhoduje o tom, jestli zůstanu vnitřně alespoň částečně v klidu ve spojení se svým středem – jakousi kotvou nebo jestli se nechám totálně smést emocemi a budu jednat stejně, jako už 1000x předtím?

Kdo rozhoduje o tom, jestli se nechám určitou situací totálně otrávit či vystrašit a zůstanu obětí okolností nebo ji přijmu jako výzvu? Kdo říká, že pokud se nechám smést emocemi nebo udělám něco „špatně“ jsem špatná a měla bych cítit vinu?

Kdo si tady vybírá? A kdo určuje, co je pro mě pravda? Co je správné nebo špatné?

Pokud jsem v zajetí silného přesvědčení, které si můžete představit jako vyjetou dálnici – synapsi v mozku – tzn. často, možná i každý den reaguju stejným způsobem, vypadá to, že na výběr nemám.

Že mysl a emoce jsou silnější, než moje vědomé rozhodnutí. Že ten program viny, strachu, studu či nespokojenosti je silnější, než já.

A ano, dokud člověk nezjistí, že přesně takto žije a reaguje jako autopilot, ten program rozhodně silnější je.

Obecně lze říct, že čím jsme vědomější – čím více poznáváme sebe a uvědomujeme si svoje reakce, tím větší možnost volby a tím i svobodu zažíváme.

Budu pokračovat po dálnici nebo využiju exit a zachovám se jinak?

Kdo tady sedí za pomyslným volantem a řídí?

Pastí a novým programem se ale může stát i honba za vyšší úrovní vědomí – tedy převlečené přesvědčení „nejsem dost dobrá“. Teprve až budu dostatečně vědomá, se můžu konečně uvolnit a přijmout se

Pes je zakopaný v tom, že uvolňovat a přijímat jak sebe, tak i to, co se zrovna odehrává můžu už teď. Se vším, co je ve mně i kolem mě.

Jak?

Jen tím, že budu sebe a vše co se odehrává pozorovat. Ideálně bez odsuzování sebe, ostatních nebo celkové situace. Bez přehnaného analyzování a touhy nalézt řešení.

A co když sebe nebo někoho odsoudím? Co když kritizuju, analyzuju a furt dokola přemýšlím o tom, co je špatně a mělo by být jinak a nemůžu si pomoct?

Postup je stejný zase si to vše „jen“ uvědomuju a pozoruju. Vnímám, jak se intenzivní emoce odehrávají v těle a vidím svoje tendence k zažitým reakcím. Nepotřebuju se vším hned něco dělat a řešit to. Můžu to teď nechat být a zjistit, co se bude dít

DECH JAKO EXIT

Pro někoho je „nedělat nic“ ta nejtěžší věc na světě. I pro mě bylo.. Proto jsem si vytvořila svůj postup a používám v těchto případech nástroj – vědomý dech.

Co se stane, když budu pozorovat a vnímat a dýchat? Když místo své obvyklé reakce dokážu plně a vědomě dýchat? Kromě toho, že sjedu z pomyslné dálnice a vytvářím tak novou synapsi v mozku (pracuju na svém novém silnějším, uvolněnějším a odvážnějším já), výrazně ovlivňuju celé svoje tělo včetně mozku a nervového systému.

Myšlenky a s nimi spojené emoce mají přímý vliv na naši biochemii a složení krve a tedy na fungování celého těla.

A tohoto principu využíváme i v případě vědomého dechu, který spolu s tím, že vyživuje, uklidňuje a vytváří pocit bezpečí pro náš mozek a nervový systém, též přímo ovlivňuje naši biochemii a tedy celkové fungování těla.

Takže dýchám nebo řeším?

Dýchám nebo (se) obviňuju?

Dýchám nebo (se) kritizuju?

Dýchám nebo si stěžuju?

Dýchám nebo se vymlouvám?

Existuje spousta různých metod a technik na poznání sebe sama, osvobození se z přesvědčení či růst. A je jich hodně.

Konstelace, regresní terapie, afirmace, kinezilogie, práce s vnitřním mužem, ženou, dítětem, metoda RUŠ, EFT, Ho pono pono, a tak bych mohla pokračovat ještě docela dlouho.

Tento článek není propagací těchto metod, ale ani je nezavrhuje, pouze nabízí trošku jiný úhel pohledu. Osobně jsem kromě regresky absolvovala všechno z výše uvedeného, abych postupně zase vše pouštěla a nechala si pro mě to nejpodstatnější.

Což je vědomí sebe v přítomném okamžiku.

Můžu totiž procházet obrovským množstvím kurzů či seminářů, můžu praktikovat jógu, ale pokud nejsem přítomná, většinou si z těchto akcí odnesu velice málo, nebo se dokonce zamotám do toho, co všechno je potřeba v životě řešit a ztrácím se v tom. A místo přímé cesty jdu oklikou.

Což sice nevadí, protože i okliky mají svoje místo, ale kdo cítí potřebu jít více přímo – k sobě a do sebe v každodennosti, je možné to provádět jednoduše a obyčejně.

Není to možná na první pohled tak „wow“, ale to neznamená, že tento přístup nemá svoji hodnotu. Naopak. Stáváte se postupně průvodcem sami sobě.

Proto kdo cítí, že většinu těchto postupů a metod (už nebo vůbec) nepotřebuje, že to jde i jinak, tak tady je razítko:-) Které si vlastně dáváte vy sami.

Otázky nejen pro oblast metod, kurzů a akcí:

• Uvědomuju si, co se mnou děje, co se odehrává uvnitř mě, jaké mám z těchto metod a přítomných lidí pocit?

• Vím, že tam chci, a nemusím nad tím přemýšlet nebo mi rozum předkládá logické argumenty proč bych měla?

• Opravdu vedou tyto postupy k sobě nebo spíš odvádí pozornost jinam, k někomu a něčemu venku?

• Pokud se vyskytne odpor k něčemu nebo k někomu – co se stane, když s tímto odporem vnitřně chvíli jenom jsem?

Takto je možné trénovat, uvědomovat si sebe a směřovat pozornost do svého nitra, kde leží odpovědi na všechny otázky, které kdy budete mít.

Teď Teď Teď

Teď teď teď je můj aktuální způsob žití, který se mnou pořád a víc a víc ladí. V praxi to vypadá asi takto.

Je léto, od začátku července jsme kromě týdnu u moře na horách. Užívám si bytí tady a nic pracovního se mi nechce. Takže si plynu. A najednou přijde impuls, potřeba otevřít noťas. Zapnu ho a píšu. Teď. Neplánovala jsem to. Nebo mi najednou přijde téma na seminář, či víkend, přijde ke mně kontakt, doporučení na někoho nebo něco a už to frčí. Z části samo a z části díky tomu, že konám a jednám. Nebo se spontánně z minuty na minutu rozhodnu, že si půdu zaběhat a jdu.

Podobným způsobem se vytvořila Jóga pro duši. Měla jsem silný záměr toho, že chci předávat jógu, ale nevěděla jsem jak. No a pak zjišťuju, že mě život učí následovat impulsy. Náhlou touhu něco udělat, někomu zavolat, jít do konkrétní akce i přesto, že to někdy vypadá nelogicky.

Ať už je to práce, kterou má rozum tendence označovat jako prudu – podklady pro účetní, komunikaci s úřady či instalace nového rezervačního systému, když jsem ve stavu, kdy reaguju „teď“ – i tyto činnosti pak zvládám bez odporu. Protože si dokážu počkat na ten správný impuls, který není možné vymyslet nebo naplánovat do budoucna.

Měla bych a musím – jednám a žiju s odporem nebo bez?

Kdybych oproti tomu jela na „musím“ či „měla bych“ veškeré činnosti vykonávané z tohoto rozpoložení by žraly strašně moc energie a utvrzovaly mě v tom, že je to děsný opruz a taky by to pravděpodobně sežralo dost času.

Netvrdím, že se mi takové situace už vůbec nedějí – to bych fakt kecala:-D Ale když se někde vyskytne odpor – to znamená, že odporuju tomu, co už tady je (komáři, vedro, negativní vnitřní stav či emoce) – je to tak nepříjemný pocit, že na sebe vždycky upozorní a já mám díky tomu znovu na výběr. Tak co, jak se zachovám teď? Jak přistoupím k tomuto člověku, k této situaci, k této emoci teď?

Káva, sladkosti, alkohol a vedro

Příklad: Je vedro na padnutí a mám chuť na ledové kafe s koláčem nebo pivo. Nabízí se několik možností – říkat si, jak je to vedro strašné, a kdy už to skončí. Že kafe a sladké nebo to pivo bych neměla, protože přece cukry, alkohol a kofein nejsou zdravé a dělají s tělem strašné věci.., případně se objeví jiné negativní přesvědčení a názory:-)

Můj postup je následující: Ponořím se plně do toho vedra i do sebe. Uvědomím si, jak se cítím a co všechno teď prožívám. Už jen díky tomuto kroku se dostaví uvolnění a mizí odpor vůči horku. Prostě tady je. Jaké mám teď možnosti? Můžu si nějak pomoct? Studená sprcha, bazén, moře, potok a když kolem nic není, no tak prostě jen dál jsem v tom vedru a šetřím energii tím, že mu neodporuju.

Kafe. Mám na něj chuť. Dám si ho teď? Nebo se teď rozhodnu si ho teď nedát? Obě varianty jsou naprosto ok. Nemusím si dávat předsevzetí, že si dám období bez kávy či alkoholu. Když se něco takového stane, vyplyne to z aktuálního teď – neplánuju to a ani to není rozhodnutí založené na strachu nebo na tom, že bych měla. Prostě cítím, že chci a udělám to.

A se sladkým je to stejné. Teď si uvědomuju sebe a teď se rozhoduju A když už tu kávu s vynikajícím koláčem mám na stole, či piju vychlazené pivo, vychutnám si je plně. Bez odporu a výčitek. Protože ty pak na mě v konečném důsledku mají větší vliv, než ono kafe s dortem:-)

Takže teď teď teď. Pro hlavu a rozum to může být velká výzva, protože jak jako teď – potřebujeme analýzy, plány, data atd, ale mám pocit, že poslední roky a měsíce už to v jiném modu, než „teď“ moc nefunguje.

Život je totiž geniální a kdykoli z přítomného okamžiku víc vypadneme, začne to „skřípat“ a necítíme se dobře, abychom si uvědomili, že tady ve skutečnosti nejsme a je načase se k sobě zase vracet.

Dech, bytí v těle, v přírodě nebo s dětmi, které jsou vynikajícími učiteli onoho „teď“ , jsou tím, co nám pomáhá se v přítomném okamžiku uvědomovat – stejně jako cokoli jiného třeba vaření, úklid, nebo dělání blbin – když je využijeme jako hravý trénink pro prožívání přítomného okamžiku.

Nebuť labuť a nesnaž se být dokonalá/ý

Ono trénování přítomnosti se nemá stát sebezdokonalovacím bičem a nástrojem k vylepšení se. Je to hra, jedna z mnoha, kterou si tady můžeme užít a zjišťovat, co to dělá a jak se pak vše proměňuje, když jsme fakt tady a teď.

Na dokonalost se nehraje, chyby jsou nevyhnutelné, a je to jedno! Jedním z nejlepších terapeutických, léčebných a transformačních nástrojů je smích:-)

Ne výsměch, ne malování reality na růžovo nebo strkání hlavy do písku – ale upřímný smích od srdce kdykoli je to aspoň trochu možné:-)