Ptala se mě v prosinci 2019 paní, se kterou jsme se měly potkat na individuální konzultaci a kterou jsem den předem zrušila.
Nebylo mi nijak zvlášť špatně, šlo jen o lehké nachlazení, ale tělo mi říkalo, že jestli se nezastavím dobrovolně, budu zastavena.
Proto jsem paní zavolala s prosbou, ať naše setkání posuneme a její reakce byla fakt super – jééé a to bych možná i já si mohla vzít konečně chvíli volno, že?
A já – no jasně, běžte do toho!
No jo, jenže teď v prosinci je v práci hrozný frmol, to nemůžu kolegyním udělat, že bych zůstala pár dní doma.. Jak by to beze mě zvládly? Jenže já jsem pořád tak hrozně unavená a už nemůžu.. Ale já to udělám!
JO! Super, to je skvělé, že si to dovolíte a vidíte – díky tomu, že já jsem zrušila naši schůzku na poslední chvíli, tak i vy jste si dovolila se takto rozhodnout.
I tímto způsobem se můžeme vzájemně inspirovat a dovolovat si nejít s většinovou společností, kde pořád ještě převažuje onen výkon a nepostradatelnost.
Život není debil
Ono totiž jak s oblibou říkám „život není debil“ a trpělivě a opakovaně nás vede do situací, ve kterých je nám fakt blbě a padáme na hubu, abysme si konečně všimli, že tady tudy už to nepůjde. A když i přesto budeme tlačit na pilu, tak holt život přitvrdí, a budeme ještě víc „rýt držkou v zemi a trpět“, než nám docvakne, že toto už fakt ne.
Píšu ale neslušně co?:-) A možná si až moc dovoluju? Totiž používám občas sprosté slova a taky budu mít 3 týdny volna – od poloviny prosince až do konce prvního týdne v lednu. A ano, dovoluju si to. A ano, vím, že někdo si o tom někdo něco může myslet:-D
Ale to vůbec nevadí, protože vždycky si někdo bude něco myslet:-) Uplynulé roky mě toho naučily spoustu a jednou z těch nejdůležitějších věcí je postoj, že já jsem sama pro sebe prioritou. A skutečně už mám sebe na 1.místě.
Ufff. Byla to pro mou mysl velká fuška pustit touhu po pochvale, abych se cítila být dostatečná a onen ve společnosti tak frekventovaný a zdánlivě „bohulibý“ program – „být neustále k dispozici všem a všude – doma, v práci a pomáhat a makat za všech okolností“. Protože pak jsem přece ta, která si zaslouží uznání a peníze a odměny a pochvaly všeho druhu..
Je to obrovská past, do které pokud člověk padá, přichází o většinu energie tak dlouho, dokud sám neřekne „A DOST! TO BY STAČILO“.
Když se tyto programy pokoušíte pouštět, můžou se objevovat hlášky tohoto typu:
– To si nemůžeš dovolit!
– To si ale už dovoluješ hodně!
– Jsi sobecká/ý, drzá až arogantní.
– Měl/a bys, neměl/a bys, musíš/nesmíš.
– Jak to bude vypadat?
– Si o tobě budou myslet, že jsi slabá, neschopná, úplná máčka, nic nevydržíš atd.
– Co ti ostatní chudáci, kteří budou muset makat za tebe?
Tyto hlasy se mohou objevovat jak ve vašem nitru, tak i venku – od kolegů, šéfů, dětí, rodičů či partnerů. A budou se objevovat tak dlouho, dokud si v sobě plně nedovolíte si ten prostor pro sebe dovolit:-)
To je moje zkušenost. Titulek a inspirace na článek mi přišly včera a ne náhodou. Je doba adventu. Období, kdy pokud alespoň trochu nasloucháme sobě, svému tělu a vnitřnímu hlasu, vede nás to ke zpomalení a otáčení pozornosti z venku dovnitř.
Ne ale dovnitř do hlavy a myšlenkového chaosu, ale skutečně dovnitř – do těla a k dechu a prostě k bytí.
Když si všimnete svých programů – vnitřních sabotérů / skřetů perfekcionisty, kritika, nebo chudáka, kteří si vám to neustále snaží rozmlouvat a vytváří v těle nepříjemné emoce – je to super, protože když to vidíte, konečně máte možnost volby.
Můžete v této chvíli otočit pozornost dovnitř sebe, do těla a vnímat, co se děje.
Kde cítíte vinu za to, že si dovolíte vzít si den volna?
Kde vnímáte závist nebo pocit nespravedlnosti vůči těm, kteří tyto možnosti už mají a dovolují si to?
Kde cítíte bezmoc, frustraci, vztek na všechny ty lidi kolem, kteří pořád něco chtějí?
Co se stane, když to všechno na chvíli necháte být a jen vše pozorujete, aniž byste se snažili těchto nepříjemných emocí nebo myšlenek zbavit?
Toto je jeden z těch kouzelných a přitom jednoduchých nástrojů, který Pavel Surma nazval ZVĚDOMOVÁNÍ a díky kterému jsem i já sama sobě pomohla se proměnit.
To kouzlo spočívá v tom, že vše necháváme v sobě probíhat – nepopíráme žádné emoce, ani ty intenzivní, nic s nimi ani s myšlenkami neděláme, ale zároveň se s nimi přestáváme ztotožňovat. Tím výrazně proměňujeme svůj vnitřní prostor, což se následně ukazuje i venku skrze lidi, situace, okolnosti..
Tato slova jsou něco jako razítko pro ty, kteří cítí, že si to už též chtějí dovolit – vevnitř v sobě a pak i venku. Dovolit si pravidelně vytvářet prostor pro sebe. Dovolit si nebýt neustále k dispozici, ale dát se do „offline režimu“, kdy laskavou pozornost věnujete výhradně sobě, i kdyby to mělo ze začátku být jen pár minut denně.