MOŽNOST VOLBY – MÁME JI NEBO NE? ANEB DECH JAKO EXIT.

Nemluvím o tom, jak měnit svět venku, ale jak změnit sebe a postupně se tak osvobozovat z podmíněných reakcí.

Mám možnost vybrat si reakci na něco, co se právě teď děje nebo ne?

Kdo rozhoduje o tom, jestli zůstanu vnitřně alespoň částečně v klidu ve spojení se svým středem – jakousi kotvou nebo jestli se nechám totálně smést emocemi a budu jednat stejně, jako už 1000x předtím?

Kdo rozhoduje o tom, jestli se nechám určitou situací totálně otrávit či vystrašit a zůstanu obětí okolností nebo ji přijmu jako výzvu? Kdo říká, že pokud se nechám smést emocemi nebo udělám něco „špatně“ jsem špatná a měla bych cítit vinu?

Kdo si tady vybírá? A kdo určuje, co je pro mě pravda? Co je správné nebo špatné?

Pokud jsem v zajetí silného přesvědčení, které si můžete představit jako vyjetou dálnici – synapsi v mozku – tzn. často, možná i každý den reaguju stejným způsobem, vypadá to, že na výběr nemám.

Že mysl a emoce jsou silnější, než moje vědomé rozhodnutí. Že ten program viny, strachu, studu či nespokojenosti je silnější, než já.

A ano, dokud člověk nezjistí, že přesně takto žije a reaguje jako autopilot, ten program rozhodně silnější je.

Obecně lze říct, že čím jsme vědomější – čím více poznáváme sebe a uvědomujeme si svoje reakce, tím větší možnost volby a tím i svobodu zažíváme.

Budu pokračovat po dálnici nebo využiju exit a zachovám se jinak?

Kdo tady sedí za pomyslným volantem a řídí?

Pastí a novým programem se ale může stát i honba za vyšší úrovní vědomí – tedy převlečené přesvědčení „nejsem dost dobrá“. Teprve až budu dostatečně vědomá, se můžu konečně uvolnit a přijmout se🙂

Pes je zakopaný v tom, že uvolňovat a přijímat jak sebe, tak i to, co se zrovna odehrává můžu už teď. Se vším, co je ve mně i kolem mě.

Jak?

Jen tím, že budu sebe a vše co se odehrává pozorovat. Ideálně bez odsuzování sebe, ostatních nebo celkové situace. Bez přehnaného analyzování a touhy nalézt řešení.

A co když sebe nebo někoho odsoudím? Co když kritizuju, analyzuju a furt dokola přemýšlím o tom, co je špatně a mělo by být jinak a nemůžu si pomoct?

Postup je stejný 🙂 zase si to vše „jen“ uvědomuju a pozoruju. Vnímám, jak se intenzivní emoce odehrávají v těle a vidím svoje tendence k zažitým reakcím. Nepotřebuju se vším hned něco dělat a řešit to. Můžu to teď nechat být a zjistit, co se bude dít 🙂

DECH JAKO EXIT

Pro někoho je „nedělat nic“ ta nejtěžší věc na světě. I pro mě bylo.. Proto jsem si vytvořila svůj postup a používám v těchto případech nástroj – vědomý dech.

Co se stane, když budu pozorovat a vnímat a dýchat? Když místo své obvyklé reakce dokážu plně a vědomě dýchat? Kromě toho, že sjedu z pomyslné dálnice a vytvářím tak novou synapsi v mozku (pracuju na svém novém silnějším, uvolněnějším a odvážnějším já), výrazně ovlivňuju celé svoje tělo včetně mozku a nervového systému.

Myšlenky a s nimi spojené emoce mají přímý vliv na naši biochemii a složení krve a tedy na fungování celého těla.

A tohoto principu využíváme i v případě vědomého dechu, který spolu s tím, že vyživuje, uklidňuje a vytváří pocit bezpečí pro náš mozek a nervový systém, též přímo ovlivňuje naši biochemii a tedy celkové fungování těla.

Takže dýchám nebo řeším?

Dýchám nebo (se) obviňuju?

Dýchám nebo (se) kritizuju?

Dýchám nebo si stěžuju?

Dýchám nebo se vymlouvám?