Jak mi slepák pomohl „složit zbraně“

Když mě začalo v pátek 5.11.2021 kolem poledne bolet břicho, nevěnovala jsem tomu nejdřív skoro žádnou pozornost. Byla to jen velice jemná bolest v okolí žaludku, která mě jen utvrzovala v záměru dát si odlehčený listopad bez kávy, alkoholu, s minimem sladkých věcí.

Ovšem bolest jaksi nemizela, naopak pomalu se stupňovala a když mě začala budit už i v noci, začala jsem si připouštět, že to bude slepák. Tuto diagnózu nevymyslela moje bývalá hypochondrická mysl, která byla zvyklá předhazovat varianty různých chorob (tuto fázi už mám naštěstí za sebou:-).

Tato informace jaksi vyvstala přímo z mého těla, když jsem se ho ptala, co se děje. Přiznávám, že než jsem se s ní smířila, mysl poněkud zpanikařila. Jedna část mě se hodně bála, že bude muset „pod nůž“ do špitálu v době covidové. Ale jakmile jsem přestala bojovat a smířila se s tím, že to tak je, postupně po malých krůčcích se ve mně začal prohlubovat klid.

V sobotu ráno, kdy bolest byla jasně lokalizovaná vpravo dole, už bylo jasné, že pofrčíme z Jeseníků zpátky do Brna, protože nemusím mít každou zkušenost a tu s Bruntálskou nemocnicí jsem si dovolila odmítnout:-) Pokoušela jsem se přesvědčit tělo, ať ještě vydrží do pondělka, kdy bych mohla nastoupit na soukromou Surgal clinic, kde pokoje pro pacienty připomínají útulný hotel, žel nebylo mi přáno. Zato jsem ale měla to štěstí, že náš děda „má kontakty“ a dokázal mi zařídit přijetí v nemocnici u Sv. Anny, za což jsem mu velice vděčná. Představa několika hodinového čekání na pohotovosti úrazovky mě totiž od návštěvy nemocnice dost odrazovala, byť bylo jasné, že jí neuniknu.

Po cestě i pro příjezdu domů jsem spala. Únava byla obrovská a udržet oči otevřené bylo skoro nemožné. Ale spánek dost pomohl. K večeru byl Ondra předán babičce a dědovi a svištěli jsme do nemocnice. Přijela jsem ve stavu totálního odevzdání, ale ne pasivity a letargie – tohle se výrazně lišilo od mých minulých návštěv doktorů v mindsetu „hypochondr“. Vnímala jsem i emoce strachu a nejistoty, ale pod tím vším byl klid a důvěra, že je o mně postaráno. A taky bylo.

Sestra na příjmu se se mnou moc nemazala. Rázně si ode mě vzala údaje a ještě rázněji mi o několik minut později vrazila testovací tyčinku až do mozku. Tak tohle jsem ještě nezažila, bylo to poprvé a bylo to hustý..:-) Nijak jsem to nekomentovala ani v duchu ani nahlas, a nechala se vést přijímacími procedurami včetně odebírání několika zkumavek krve. Proplouvala jsem vším bez potřeby do něčeho vstupovat či zasahovat.
Paní doktorce, která měla službu jsem nahlásila svoje podezření na diagnózu slepák, která byla následně jinou, moc milou paní doktorkou na ultrazvuku, potvrzena. Prohlásila, že jestli tohle není slepák, vrátí diplom.

Zhruba další hodinu a půl jsme strávili s mužem v čekárna na výsledek testu. V minulosti by se moje mysl zabývala asi tak stovkou různých scénářů typu – co když bude test pozitivní? Kde asi skončím? Co když to není slepák, ale něco daleko vážnějšího? Co když mi bude blbě po narkóze atd? A teď? Teď nic. Prostě jsem tam jen byla, pozorovala strach i další emoční cukání, ale nechávala jsem to být a probíhat pořád s vědomím toho pocitu, že je o mně postaráno. Nemám se starat o nic kromě toho, zůstávat ve spojení se sebou a svým středem.
Zároveň jsem ale jasně vnímala, jak tenká je hranice mezi tím – vnímat a nechat být a mezi tím, zaplést se do myšlenek a rozvíjet je – takzvaně se zaháčkovat a těmto myšlenkám uvěřit. V tomto případě by mě mysl utáhla na nudli té nejstrašnější negativity, kterou je schopná vyprodukovat. Teď jsem dokázala dobře vidět tendence mysli, prožívat i intenzivní emoce a u toho zůstávat ve svém středu.

Tak jdete pod nůž!

Hlásili mi zhruba kolem 20. hodiny s tím, že o půl 9 už mám být na sále. Tak to je fofr. Pusa muži mému milovanému, tašku, kterou jsem doma obezřetně sbalila beru s sebou a už cupitám po schodech na příjem. Prý to bude rychlejší, než kdyby mě tam vezli na křesle. Ale v pohodě, není problém, jdu a hlásím se na oddělení. Převlékám se do nemocničního hábitu, sestřička mi omotá nohy a už frčím na posteli vstříc první ztrátě vědomí v mém vědomém životě.

Tohle byl můj největší strach – to, že ztratím vědomí. Nedostala jsem žádné oblbováky (za což jsem ráda, byť prožívání bylo někdy intenzivní), byla to rychlovka, a tak pozorujíc světla na stropě si říkám – ty jo Pavli, jedeš na operaci. Za chvíli ztratíš vědomí, ale stejně furt víš, že všechno je ok.

Na operačním sále byl docela šrumec, nikdo se mě zatím nevšímal, tak jsem si tiše dýchala pod peřinou a respirátorem a pozorovala svoje reakce. Najednou se objevila anestezioložka v super čepičce i roušce a uklidňujícím a zároveň jasným způsobem mi kladla otázky i vysvětlovala, jak mě uspí.
Mladý chirurg (jako fakt hodně mladý) vypadal dost vyčerpaně a přistihla jsem se, jak mu spontánně přeju dostatek sil. Z pohnutek sobeckých (aby mě zvládl odoperovat), ale i lidských – opravdu jsem s ním soucítila. Nakreslil mi obrázek, který použil jako vysvětlení s tím, že je možný i vývod. Vývod? Tak ten nebude, proběhlo mi jasně hlavou.
Za chvíli už jsem ležela nahá na operačním stole přikrytá jen tenkým prostěradlem a klepala se. Fakt mi cvakaly zuby a klepaly se mi ruce jak strachem, tak i velkou zimou, protože už jsem 2 dny nejedla a byla tam dost kosa. Znovu ale pod tím vším byla ona důvěra a klid. Ještě mi byla položena otázka, jakého panáka si dám na usnutí, odpověděla jsem, že slivovici prosím a pak už jsem upadala do bezvědomí s následujícími slovy – Bože ty víš, jak miluju život – plně se ti odevzdávám.


Probouzím se.

Asi někdy kolem 1 hodiny v noci mě probouzí hlasy – paní Čadovááááá slyšíte mě? Jo jo odpovídám. A kupodivu se hned orientuju a cítím se skvěle. Ty jo fakt skvěle! Asi dobrý matroš ta anestezie:-) Čekala jsem, že budu spát jak zabitá tak do oběda dalšího dne a ono nic. Poslední operaci jsem absolvovala někdy v 26 letech, kdy mi šroubovali loket po pádu z kola a pamatuju si, že jsem spala dlouho a hodně. Teď nic. Volám muži a opileckým (prý) hlasem mu sděluju, že žiju a jsem ok. A jo, já žiju! To je boží!:-)

Bolest sice cítím, ale není nijak velká, a tak zhruba 3 hodiny jen ležím ve stavu naprosté blaženosti a klidu a cítím, jak mě obestírá hřejivá, něžná, konejšivá a přitom silná energie. Přirovnala bych ji k mateřské náruči. Těžko se to popisuje slovy. Bylo to, jako by mě nějaká velká Božská matka vzala do náruče, kde bylo naprosto bezpečno. Kde bylo bezpečno i v tom prostředí, které by mysl mohla vyhodnotit jako nebezpečné. Tedy v nemocnici. Věděla jsem, že nepotřebuju vůbec nic dělat. Že stačí jenom takhle být a už teď probíhá proces uzdravování.

Nebyla v tom ani špetka pochybnosti. Prostě jsem to věděla. Ta energie byla tak silná, že mysl byla úplně zticha. Ten klid byl tak hluboký, že pro jakoukoli negativitu tam nebyl prostor.

Tento stav už jsem několikrát zažila. Párkrát během meditace, v přírodě a hodně silně při narození Ondry. Ale že se ještě prohloubí a zažiju ho v nemocnici, to bylo pro mě velkým překvapením a o to větším bonusem.

V noci jsem spala přibližně 3 hodiny a přesto jsem byla ráno čilá. A když mi sestřičky dávaly léky na bolest, s díky jsem odmítla s tím, že je mi dobře. Razantně oznámily, že to musím, je to předepsané a prý by teda taky rády byly po operaci tak čilé.

Tož ale ok, nakonec jsem si během dne ty léky vzala. Zjistila jsem totiž, že je to paralen, a tak jsem si ho dopřála. Začala se o mě pokoušet rýma a zároveň jsem cítila „žabu“ v krku. Takový ten pocit, že na mě „něco leze“, ale pořád jsem byla obestřená tou hřejivou energií.

A když při vizitě oznamoval primář, že mi vzali kousek střeva na histologii, s úžasem jsem sledovala, jak moje mysl ani nepípla. Nic. Jen pořád to jasné vědění, že všechno je v pořádku. Vůbec nebyla potřeba se touto informací dál zabývat. Zůstávala jsem v naprostém odevzdání a důvěře, které byly tak silné, že negativní myšlenky neměly prostor k tomu, aby začaly přebírat kontrolu.

Tělo moje milované

Celý tento článek píšu znovu nejen pro sebe jako shrnutí, ale i pro ty, kteří se třeba ocitnou v podobné – na první pohled dramatické situaci a osloví je něco z toho, co tady píšu.

Celou dobu před i po zákroku jsem vnímala intenzivní lásku k mému tělu. Žádné výčitky ani ani pochybnosti typu – jak to, že je tak slabé, co se to děje atd. Naopak. Děkovala jsem mu, za to, jak to zvládá a jak je úžasné. Teď to možná zní vyumělkovaně, ale to „díky“ tělu probíhalo naprosto spontánně. Nenutila jsem se do něj.

A stejně tak spontánně mi přicházela z nitra informace – „Jen se uvolni. Nehledej příčinu nemoci, neřeš, co děláš špatně, jen se uvolni a nech, ať vše probíhá samo.“ Pro můj dřívější analytický mozek naprosto nevídané, abych neřešila něco tak závažného. Moje vnitřní ukazatele ale hlásily, že je o mě po všech stránkách po staráno a že jen tím, že touto situací vědomě projdu, se ve mně mnohé mění a změní. Bez toho, aniž bych zasahovala myšlenkami.

Žezlo se předalo samo

Jasně jsem cítila uvnitř sebe onu inteligenci, moudrost těla, o které umí tak dobře mluvit Gregg Braden, či Joe Dispenza. Dovolila jsem jí, ať se plně projevuje a předala jí ono pomyslné žezlo. I když přesnější by asi bylo napsat – to žezlo se předalo samo. Já jsem pro to vůbec nic nedělala.

Vzkazem, který mi následně z tohoto stavu uvolnění přišel byl následující – toto je léčivá energie, kterou když necháš projevovat se ve svém těle, léčíš tím nejenom sebe, ale i vše okolo. Nech ji, ať se projevuje, dovoluj si to častěji. Toto je ten stav bytí, ke kterému máš kdykoli přístup. Probíhá v tobě velké uzdravování na všech úrovních. Nech to probíhat.

Zkouška důvěry – skládám zbraně

Začátkem listopadu, když vešly v platnost nová opatření, se mi začala opět v nitru ozývat energie bojovníka. Tedy toho, kdo by se rád vyšvihl na koně a jel trochu pocuchat frizůru hradním pánům:-) Zároveň jsem ale asi už někde tušila, že těmito emocemi potřebuju projít a ještě o kousek víc zněžnět a tímto se propojit s další vrstvou své vnitřní síly. A tak se stalo právě skrze tuto událost.

Už možná po třetí za toto 2 leté období skládám pomyslné zbraně s vědomím, že tím upřednostňuju další level síly v sobě. Navenek by to mohl někdo ohodnotit jako rezignaci, opak je ale pravdou. Po tomto nemocničním prožitku v náruči oné neuvěřitelně silné a přitom hřejivé energie jsem si jistá a vím, že tato síla předčí naprosto všechno. Do dalšího období jdu vybavená nejen onou posílenou důvěrou v sebe, v život a celkový celospolečenský proces, ale i v to, že když je potřeba, dokážu se za sebe postavit. Tentokrát už ale v jiné energii.

Potřeba bojovat je zase o kousek víc nahrazena jasností, že vím, kdy se za sebe postavit a říct ono vědomé NE či ANO a že ve všech zkouškách a situacích může být přítomna podobná energie jako tady v nemocnici.

Vnímám celou tuto situaci i jako zkoušku důvěry, kterou mám projít. Jakoby život říkal – ok Pavli, tak se podíváme, jak na tom skutečně jsi s tím, co píšeš a hlásáš, opravdu to dokážeš v reálu i v náročnějších podmínkách žít?

A k mému překvapení – protože opravdu to pro mě překvapivé bylo – jsem to dala i v těchto zajímavých podmínkách. Co to ale znamená dala? Samozřejmě jsem tím vším prošla, co jiného mi taky zbývalo? Mám na mysli ale to, že jsem tím dokázala projít vědomě bez pokusu tlumit emoce či rozvíjet negativní myšlenky a ještě k tomu se uvelebit v důvěře. A to je pro mě, coby bývalého vysoce citlivého hypochondra s analytickou myslí cosi jako zlatá olympijská medaile:-)

Na medaile a úspěchy se nehraje

Je ovšem jasné, že na medaily a úspěchy se tady nehraje. Nejde o to, kdo je víc vyzenovaný či svobodný. Každý jsme tam, kde máme být. Pravidla hry jménem život se proměňují někdy velkým fofrem a my tak máme možnost vyzkoušet si nově získané nástroje v dalších levelech této hry.

A indikátorem toho, že jdeme dobře je právě ten vnitřní pocit – ono vědění, na které není možné si sáhnout a přesto tady skutečně je.

A právě toto vědění je pro mě zároveň i vedením, které je tady vždy. I když moje tělo zažívá určitou formu stresu nebo strachu, to vedení je tady pořád. Když chybí jasnost a já prostě nevím, pomáhá mi psaní, skrze které se projevuje moudrost, kterou potřebuju vidět a slyšet. Učím se hledat odpovědi v sobě a zároveň se i uvolňovat do období a momentů, kdy nevím, aniž jsem tušila, že tato kvalita bude pro mě jednou z těch nejzásadnějších.