Píše se rok 2011 a můj stav se oproti předchozím rokům ještě zhoršil. Jsou období, kdy to jakž takž zvládám, ale jsou i dny, kdy nevím, co se sebou. Mám novou závislost. Vyhledávání příznaků chorob na internetu. Člověk žasne, co všechno se dá „vygúglit“ a jak sugestivně některé informace působí. Jak si tak hledám různé nemoci, zjišťuju, že v tom zdaleka nejsem sama. Že i spousta dalších lidí má hrůzu z nemocí a rakoviny a bojí se tak moc, že ten strach začíná být horší, než ta případná samotná nemoc. A to se stalo i mně.
Plíživě a postupně jsem se propadala do osidel hledání informací, příznaků a marně se pokoušela najít řešení. Ale ještě předtím jsem se pokoušela mazaně obalamutit a tvářit se, že to je ok. Relativně rychle se mi podařilo najít novou práci. Dokonce ve stejném areálu Spielberg office, kde jsem si přála zůstat. Navštěvovala jsem místní luxusní fitness a přihlásila se do fitness ligy odhodlaná ji vyhrát a dokázat si, že přece nejsem nemocná! Jinak by tělo nemohlo tak makat. K tomu se přidala i pravidelná víkendová turistika, za rok to byly stovky nachozených kilometrů. Nutno podotknout, že to chození po lesích mě zachraňovalo a to i přesto, že naše turistické tempo bylo vražedné:-)
Ach, co všechno ta naše těla vydrží je k nevíře. Tu fitness ligu se mi podařilo v ženské kategorii vyhrát. Protože co já si zamanu, to taky udělám, i kdybych u toho musela stokrát zatnout zuby. Skvělá to vlastnost, která ovšem může být i velice destruktivní. Ta buldočí energie, která chytne a nepustí a jede do roztrhání těla (coby kompenzace za tu věčnou slabost v dětství), dokáže stejně tak zaníceně ignorovat všechny varovné signály.
Do nové práce jsem se zakousla s vervou i velkou nervozitou. Chápejte, dostat na starosti anglický trh s rodilými mluvčími, kteří se na nás „východoevropany“ dívali někdy přes prsty, to bylo docela sousto. Ale jsem přece buldok. To dám. Za jakoukoli cenu. Zajímavé je, že v této době u mě došlo k velkému zázračnému prozření a uvědomění související s prací jako takovou. Odmítla jsem pracovat přes čas, což bylo pro většinu kolegů naprostým standardem. Můj dobrý pracovní výkon a celková efektivita byl použit coby protiargument v komunikaci se šéfy. S mojí oblíbenou kolegyní (zdravím!!:-) jsme jednoduše řekly „NE“. Víc práce už nedáme, potřebujeme novou kolegyni. A světě div se, dostaly jsme ji!!:-) Ale pocit pracovního vítězství kalily další zdravotní komplikace. Nebyla jsem schopná na orbitreku či běhacím pásu dávat kardio jako obvykle.
Přepadala mě velká slabost, motání hlavy a divné nedefinovatelné pocity, jako bych ztrácela pevnou půdu pod nohama. Jako bych já přestávala být já. Těžko se to popisuje. Zpětně teď už vím, že tady někde začínala velká změna – já Pavla, už jsem neměla být tou Pavlou, co dřív. Docházelo ke změnám, které mě děsily. Tělo mě znovu a znovu zastavovalo a jsem vděčná, že to pořád probíhalo relativně jemně, i když vytrvale. Na vyšetření zjistili sníženou funkci štítné žlázy a naordinovaly euthyrox. Prý už to bude na furt, nedá se s tím nic dělat. Hm… pomaloučku se ve mně začala vynořovat otázka – to jako fakt už napořád?? Ten hlásek v té době byl ale opravdu ještě hodně nesmělý. K tomu gradovaly problémy s trávením. Nechci se o nich rozepisovat do detailů. Ale vedly k tomu, že jsem přestala mít úplně chuť k jídlu. Já, milovník dobrého jídla a pití jsem nemohla pozřít sousto. Děsila jsem se okamžiků, kdy zase budu muset jíst a zjistím, že do sebe těžko dostanu jen pár lžiček. Diagnóza byla jasná – rakovina žaludku. V lepším případě jen žaludeční neuróza, kterou často trpí psychicky labilní jedinci. Je to jasné, jsem jedním z nich. Jedním z těch, co se stali obětí svého strachu a obsese neustálého analyzování informací o nemocích.
Strach ze strachu
Vůbec nechápu, jak jsem dokázala pracovat pořád na plný výkon a zároveň ve všech volných chvilkách, včetně pauzy na oběd, vyhledávat všechny ty informace o nemocích a o později už i o hypochondrii, a o strachu ze strachu. S údivem jsem hltala informace o tom, co dokáže strach a jak si tím, že se pořád bojím, škodím. Ke strachu z nemocí se přidal i strach ze strachu. Sakra, teď se tak šíleně bojím, že chudák moje tělo je z toho totálně vyčerpané a vystresované. Ok, nebudu se tak bát. Nebudu. Já ten strach porazím! Použiju svoji mega silnou vůli.
Cítíte ten tlak? Síla vůle už tady nezmohla vůbec nic. Naopak. Čím víc jsem se pokoušela strachu zbavit, tím horším a intenzivnějším se stával. A tím hůř mi bylo.. Dobrá tedy, rakovinu žaludku nemám. Vyloučila ji gastroskopie (vyživné vyšetření sodnou zavedenou do žaludku), další odběry krve i sono. Diagnostikována mi byla helicobacter pylori a duodenogastrický reflux. Hustý, jak si obě diagnózy ještě pamatuju:-) Nebudu vás tady zatěžovat podrobnostmi, nejedná se o žádné strašné choroby. Jenže tentokrát už mě ani relativně neškodné diagnózy od doktorů neuklidnily. Když mi teda nic není, proč se cítím hůř a hůř? Nebylo by lepší mít radši nějakou tu diagnózu, abych věděla, co to se mnou sakra je??
Rok 2012 – Nesměle a ze zoufalství přehazuju výhybku
V první čtvrtině roku ten strach, který jsem se všemožně pokoušela zasklít, zdůvodnit, zanalyzovat, vyběhat nebo přepít vybublal na povrch ve své plné temné intenzitě. V květnu mě čekala svatba – moje vlastní svatba, které jsem se nemohla dočkat, stejně jako jsem se jí upřímně děsila. Co když se něco stane a svatba nebude? Co když se jí nedožiju? Co když omdlím nebo se pozvracím, když je mi furt tak blbě? Na hromadu tlaků tak přibyl další.
Špatně se mi spalo, často mi bušilo srdce. Už si ani nepamatuju, jaké to je cítit se normálně, bez té věčné úzkosti. Dodneška si vybavuju tu temnotu, která jakoby obestřela a naplnila moji mysl. Nedokázala jsem už vůbec jasně uvažovat, spát ani jíst. Stávala se ze mě nervózní troska, co se pokoušela úzkosti přepíjet alkoholem. Ten ale zabíral jen na pár minut, později to pod jeho vlivem bylo ještě horší.. Jako bych se propadala do černé díry, ze které není úniku.
Vkládám sem záznamy ze svého tehdejšího deníku. Zrovna tyto momenty si pořád pamatuju dost jasně.
29.3.2012
Takže si to shrneme. Mám panický strach z rakoviny, ke kterému se přidal i strach z toho, jestli nejsem nějak duševně pošahaná. Ráno mi bylo psychicky i fyzicky tak špatně, že jsem měla pocit, že nejsem schopná dojít do práce. Kde jsem sakra ta stará já, která spořádala tuny jídla, byla akční a často se smála? Tohle už vůbec já nejsem… Můj strach je se mnou teď pořád. Od úterka se ho nemůžu zbavit a leze mi úplně všude. Nedokážu se soustředit na práci, nechce se mi s nikým mluvit. Nejradši bych někam zalezla a vybrečela se. Jenže řešilo by to něco? Co mám s tím strachem dělat? Vím, že je to zákeřná emoce, která mi tu nemoc opravdu může způsobit, ale nejsem momentálně tak silná, abych to překonala. Nemám vůbec chuť k jídlu, musím se do něj vlastně nutit a mám pocit neustále sevřeného žaludku. Dočetla jsem se, že stejně účinné, jako negativní emoce, můžou být i ty pozitivní, tak bych se na ně chtěla naprogramovat. Chtěla bych se zase smát a přemýšlet nad obyčejnýma věcma, jako normální lidi. Ne nad tím, co mi je a jestli budu mít čas mít děti. Je to dobře šílené co? Další blbou emocí, kterou mám je znechucení sama nad sebou. Jak je možné, že jsem tak slabá a nedokážu ovládnout vlastní myšlenky. Je to přesně naopak, myšlenky totálně ovládly mě.
Za týden jdu k psycholožce a doufám, že mě dokáže nějak rozebrat a pomoct mi. Je jaro, nejkrásnější období roku, tak proč řeším takové hovadiny. Ale já se na ten strach možu vybodnout!!! Budu bojovat a nenechám se zastrašit. Už jsem toho zvládla v životě dost a tohle zvládnu taky.
30.3.2012
Jelikož nebylo dnes moc práce, strávila jsem většinu pracovní doby na netu vyhledáváním informací o fóbiích a rakovině. Jednou jsem si jistá, že je to fóbie a když si pak přečtu informace o rakovině žaludku, je jasné, že mám ji. Je to strašné, fakt.. Momentálně nedovedu uvažovat nad ničím jiným a myslím, že se to nezlepší, dokud mi to nevyvrátí doktor a dokud nepokecám s psycholožkou. Úplně mě děsí to, že někdy vůbec nemám chuť k jídlu, dokonce mám občas k jídlu i odpor.. je ze mě úplná troska.. Musím, prostě musím se z toho do svatby nějak dostat, nebo si ji neužiju. A já si ji chci užít, každou minutu, protože to bude jeden můj splněný životní sen.
4.4.2012
Je to čím dál horší. Mám stres a strach z jídla. Musím se do něj nutit, z čehož mám pak ještě větší stres a strach. Včera jsem byla pro kompletní výsledky krevních testů a nic se nenašlo. V úterý jdu na gastro sondu, kde když se nic nenajde, tak to bude asi opravdu tím mým duševním stavem, kterého se začínám bát čím dál víc. Hrozně se bojím, že si neužiju svatbu a celé to zkazím. Nikdy by mě nenapadlo, že na tom budu někdy takhle špatně. Když čtu na netu ty diskuse o panických poruchách a fóbiích, mám ještě větší strach, že se z toho prostě nedostanu. Připadám si strašně slabá. Je mi tak nějak neuvěřitelně, jako bych byla v nějaké bublině nebo co. Je čas oběda, další stres. Pokusím se do sebe něco dostat. Sakra, měla jsem fyzičku a spoustu svalů ještě před pár týdny. A teď jde všechno do háje. Momentálně mám největší strach z toho, že nezvládám tady ty svoje stavy. Prostě neovládám svůj mozek, dělá si se mnou co chce a to mě děsí.
Ve stavu totálního zoufalství jsem se poprvé v životě rozhodla navštívit psycholožku. Byl mi tak zle, že se nade mnou jedna velice sympatická paní, kterou se mi podařilo vyhledat, slitovala a vzala mě velice rychle. To ráno bylo asi to nejtemnější, co jsem kdy zažila. Po probdělé noci, se staženým žaludkem a myslí zastřenou strachem bylo těžké i dýchat. Úplně jsem ztratila kontrolu nad svojí myslí, která předkládala ty nejhorší možné myšlenky. Chci antidepresiva! Chci cokoli, co mi uleví. Takhle se přece nedá žít. Co se mi to děje?? Skoro mi cvakaly zuby strachy, připadala jsem si jako totální blázen. Co když zkolabuju a omdlím a všichni to uvidí? Můj současný muž (tehdy ještě přítel) mě podržel a dělal, co mohl, i když si taky nevěděl rady.
Psycholožka, moc milá a jemná paní, mě dokázala uklidnit, přimět k hovoru i úlevným slzám. Brečela jsem u ní v ordinaci a popisovala, jak nemožná, slabá a celkově divná si připadám. Všechno to, co jsem tak pečlivě budovala – ta falešná síla – se mi bortila pod rukama a nezbylo tam nic. Jen prázdno a temno. Tenkrát jsem pochopila, proč si někdo rozhodne vzít život. Nebylo prostě kam utéct. Tohle jsem jí sice svěřit nedokázala, ale i tak nastal po odchodu z ordinace jakýsi druh úlevy. Ona mě nesoudila! Nezhrozila se z toho, jaká troska k ní přišla. Neděsila se toho všeho, co jí povídám. Vzbudila ve mně naději, že nejsem až tak ztracený případ.
Do její ordinace jsem pak už šla jen jednou. Už si nepamatuju přesnou posloupnost dějů, ale v té době mi na jedné diskusi lidí děsících se svého strachu, vyskočil odkaz na knihu Miluj svůj život od Louise Hay. Byla to první kniha „tohoto typu“, kterou jsem četla. Ty pocity u čtení se mi vybavují pořád docela zřetelně. Louise psala o tom, jak myšlenky a přesvědčení, které člověk v sobě nosí, ovlivňují jeho život, aniž si je toho vědom. A jak je možné jemně a postupně toto měnit. Hltala jsem hlavně části, kde Louise zmiňovala zdravotní problémy a krátké příběhy lidí o tom, jak se jim postupně dařilo vyléčit se.
Tohle bude moje cesta! Cítila jsem to už tenkrát, i když v té samé chvíli se vyrojila spousta pochybovačných myšlenek typu – kdyby to bylo tak jednoduché, dělal by to přece každý!! Co když jsou to jen nějaké „ezo“ bláboly?? Jednoduché to ve své podstatě všechno je, ale vydat se na tuto cestu, vytrvat a nenechat se odradit ustrašenou myslí, to je velká výzva. Na druhou stranu, dospěla jsem do bodu, kdy mi klasická západní medicína ani standardní postupy nepomáhaly, neměla jsem co ztratit. Antidepresiva mi sice nabídnuty byly, ale něco ve mně se jim bránilo. Nechala jsem si je v záloze, kdyby už nic jiného nezbylo.. A hledala přírodní doplňky, které by mohly pomoct. Tenkrát mě z nejhorších depresí dostal Regevit (tehdy se tuším jmenoval LifeStar). Brala jsem ho teprve pár dní, když jednou ráno po probuzení zmizela část temného mraku z mé mysli. Celý pokoj a všechno ten den jsem vnímala jinak – ostřeji, živěji a se zábleskem naděje, že mám šanci se z toho dostat.
Pamatuju si den, kdy jsem procházela Brnem a vstoupila neplánovaně do knihkupectví Barvič a Novotný. Netušila jsem, co hledám. Ale cosi mě vedlo k tomu koupit si knihu, která mi pomůže. Pomůže s čím? Nevěděla jsem. Zpětně už vím, že intuice tenkrát překřičela ustrašenou mysl. Najednou držím v ruce svoji první knihu o józe. Jóga?? Ta je ale moc pomalá ne? Já potřebuju makat, vyplavit pořádné množství endorfinů, abych se aspoň na chvíli cítila líp, to s jógou asi nepůjde.. I přesto jsem ji koupila i s CD a začala doma cvičit. Neplánovaně. Přistihla jsem se přitom, jak si vybírám i podložku a zasedám poprvé do zkříženého sedu.
Tady začala moje cesta jógy, kterou jsem ještě pár týdnů předtím považovala za nudnou a příliš pomalou aktivitu. V této době došlo k tomu pomyslnému odbočení na úplně jinou cestu, která se odkláněla od všeho, čemu jsem do této doby věřila. Strach pořád cenil zuby a paralyzoval mě, ale zároveň už jsem podnikala první nesmělé krůčky novým neprobádaným směrem.
Pokračování v dalším článku.