Děkuju životu, že tím, co teď popisuju, už jsem si prošla a soucítím se všemi, kteří jsou v této době bez sebe strachy a hrůzou z koronaviru, jehož PR by ze mě před zhruba 10 lety vytvořilo naprostou trosku.
Tento článek už nosím v hlavě několik měsíců. Na základě různých synchronicit a impulsů, jsem se k němu konečně odhodlala. Potřebovala jsem si to pořádně rozdýchat, protože sdílet veřejně strachy, za které jsem se většinu svého života bytostně styděla, je husté:-) I kdyby ho ale četl jen jeden člověk s podobným problémem, kterému pomůže najít jinou cestu, splnil svůj účel. A když se to povedlo mně, není důvod, aby se to odhypochondření nepovedlo komukoli dalšímu.
Většinu svého života jsem byla hypochondr jak vyšitý. Ne ten tip, co lítá od jednoho doktora ke druhému a užívá si to, protože má jak pozornost autorit v bílém plášti, tak svého okolí. Byla jsem hypochondr, který nesnášel chození do ordinací a nemocnic a jde tam, až když ten strach ze smrti a nemoci je větší, než strach z doktorů.
Nechtěla jsem zažívat nemoc, ale když už se to stalo, využívala jsem ji i jako výmluvu. Stával se ze mě chudák, který potřeboval uklidnit, že to nic není a že to přežije. A bral tuto nemoc jako něco, co se mu prostě stalo a nešlo to nijak ovlivnit. Ta nemoc se přihodila (tak jsem to tenkrát vnímala) a dokud jsem se nezačala cítit líp, bylo to se mnou dost náročné – členové rodiny moc dobře ví:-)
Jak to začalo? Už jako dítě jsem se bála nemocí a měla jsem často strach. Když mi naměřili teplotu 37, začala jsem brečet a bát se. Už jako ta malá holka jsem si připadala strašně slabá a taky divná. Bezvýhradně jsem věřila autoritám okolo mě – rodičům, babičkám a dědům, učitelům a hlavně taky těm doktorům. A naopak jsem uvěřila ve svou totální neschopnost. Že já sama nic nevím a že teprve dospěláci mě postupně všechno naučí.
V dětství jsem zažila spoustu krásného i spoustu toho, co mě sráželo na kolena a víc a víc věřila tomu, že za nic nestojím. Byla jsem citlivka (a pořád jsem:-), které stačil k pocitu totální bezvýznamnosti a slabosti jen pár slov od zmíněných autorit nebo i od kohokoli jiného. Okamžitě jsem je začala brát jako fakt a pravdu. Přece kdyby to nebyla pravda, tak to neříkají ne? Čím starší jsem byla, tím víc tento pocit sílil. Stal se nedílnou součástí mě. Přece takhle to je – jsem slabá a nic v životě nedokážu – nemůže to být jinak. Obdivovala jsem všechny pozitivní, silné a sebevědomé lidi – ségru, spolužáky, kamarády, později kolegy, autority, partnery.
Jsem taky náruživý čtenář a jako magor jsem hltala lékařské thrillery a později sledovala i seriály typu doktor Hause. Zjistila jsem, že můj mozek je brilantní. Pamatoval si hromadu příznaků různých chorob, které jsem na sobě později nacházela. Nedokázala jsem s tím nasáváním lékařských thrillerů a seriálů přestat i přesto, že se mi v hlavě rozrůstaly katastrofické myšlenky a v těle narůstal obrovský mrak strachu.
Strach, kam se podívám
Když jsem byla nemocná, dělala jsem přesně to, co mi bylo nařízeno. Ležela jsem celý den v posteli a polykala prášky. Problém byl v tom, že jsem měla zároveň jakýsi blok v polykání těch pilulí. Často se mi stalo, že mi uvízly v krku a já je plivala zpátky do čaje. Mamka u mě v noci často seděla skoro hodinu, než jsem konečně spolykala penicilín rozdělený na 4 části. Časem jsem vymyslela lest a antibiotika házela za postel, aby to vypadalo, že byly spolknuty. Můj odpor k polykání hořkých věcí byl větší, než strach z odhalení a zloby doktorů a rodičů. Pak to prasklo, vyměkla jsem se, přiznala se a vyfasovala další a silnější antibiotika spolu s důrazným rozkazem je všechny spolykat. Už si přesně nepamatuju, jak to dopadlo. Tuším jsem většinu spolykala a uzdravila se. Ale pořád ve mně sílilo přesvědčení, že jsem úplně k ničemu.
Zhruba od 18. roku jsem se začala věnovat posilování. Vždycky jsem milovala hory a turistiku a pohyb a svými turistickými výkony jsem si kompenzovala nedostatky v jiných oblastech. Další kompenzací bylo jídlo (o tom se třeba rozepíšu příště). K turistice jsem teď přidala i fitko, plavání a rozhodla se být konečně už dost dobrá. Makala jsem několikrát v týdnu, k tomu jsem chodila brzy ráno plavat. Ehm.. do fitka jsem chodila makat i proto, že když jsem se cítila slabá, něco mě někde bolelo, chtěla jsem si dokázat, že i tak jsem silná. Že když dokážu takhle máknout, nemůžu být přece vážně nemocná. Doslova jsem šla proti signálům svého těla. Jak se mi zvětšovalo domnělé sebevědomí, opustila jsem svoji první práci po střední škole – na hospodářské komoře, kde jsem strávila 6 let a odešla do mezinárodní korporace. Pamatuju si ještě dnes ten příšerný strach, že se ztrapním, zesměšním, že mě vyhodí a že dělám příšernou chybu, když zahazuju takovou jistotu hospodářskou:-)
Byl to super krok, jeden z prvních, který mi ukázal, že i když se člověk strašně bojí, je schopen jít krok za krokem dál. Užívala jsem si objevení schopností, o kterých jsem do té doby neměla ani potuchy. Že dokážu líp a líp mluvit anglicky a dokonce si to užívám. Že dokážu být srandista a mít velký vliv na atmosféru mezi kolegy, že dokážu komunikovat se zákazníky a nepřipadat si u toho furt jako debil:-)
Tak mě to nadchlo, že jsem se rozhodla makat víc a víc. Čím víc jsem byla chválená a čím vyšší jsem dostávala plat, tím víc jsem chtěla. Tohle je to, po čem jsem toužila a vůbec jsem netušila, že tyto kvality mám v sobě i já – myslela jsem si v té době. Nakonec jsem z této korporace odešla do jiné – další velký krok z malého města Břeclavi, do bahna velkoměsta v Brně. I když jsem zase byla posraná strachy, věřila jsem, že to zvládnu. K tomu jsem dálkově studovala na bakaláře na soukromé vysoké škole, kterou jsem si financovala. Ego totiž potřebovalo papír k tomu, abych se cítilo líp v konkurenci všech těch schopných kolegů, kteří titul měli.
Co se týká vztahů s muži, bylo to většinou dost fiasko, protože potom, co mě moje první láska „zradila a pravidelně mě ponižovala“, jsem si další muže vybírala striktně racionálně. Důležité bylo, aby byli zamilovanější, aby mě měli radši, než já je.
Takže jsem tady. V nové práci v Brně. Kolegyně mě nesnáší (zdravím tímto všechny ty super baby a děkuju Vám všem ještě jednou za tuto skvělou lekci:-). Přemýšlela jsem, jak to prolomit. Znovu se ozval můj hluboký pocit méněcennosti ve své obrovitosti. Zachránilo mě to, jak blbě jsem uměla vyprávět vtipy. Když jsem se odvážila a zkusila to, strašně se řezaly a situace se začala obracet k lepšímu. Jakékoli další úzkosti, které se objevovaly, jsem zaháněla urputným cvičením, jídlem a alkoholem. V práci jsem sice byla úspěšná, ve škole taky, ale čím dál hůř se mi dařilo zamaskovat SOS signály těla – velké bolesti zad, problémy s trávením, častější nachlazení. V této době a s postojem „makám až do roztrhání těla“ jsem si vzala coldrex a šla do práce a fitka. Jsem přece silná ne? I moji šéfové a někteří kolegové to takhle normálně dělají, vůbec mě nenapadlo, že je to totálně padlé na hlavu. Taky jsem se každý rok nechala očkovat proti chřipce – přece neodmítnu tak skvělý benefit.
Při pohledu zpátky tady někde nastal ten moment, kdy se moje pracně a roky budovaná image alá všechno vydržím, dokážu, zvládnu – hlavně, aby nikdo neviděl, jak jsem ve skutečnosti nemožná a slabá – začala hroutit. Po posledním chřipkovém očkování jsem se sesunula k zemi a probudila se ve chvíli, kdy mi natáčeli EKG. A co myslíte? Neměla jsem ho tam:-) Ale od této chvíle jakoby tělo vyhlásilo stávku. Už odmítalo to, jako ho odmítám slyšet a vnímat.
Byl přelom roku 2009 – 2010 a světem se začaly šířit děsivé zprávy o prasečí chřipce. Možná to bylo i nějak mixnuté i tou ptačí, detaily už si nepamatuju. Co si ale pamatuju je ten svíravý strach, kdy jsem jezdila vlakem do práce a celou cestu hltala všechny možné nové informace, komentáře lidí a bála se pomalu i dýchat, abych se nenakazila. Kdyby v té době byly tak rozšířené roušky, respirátory, a rukavice, využiju všechno!! Jenže nebylo a já bych vypadala jak exot. Vakcína byla ve hře též, jenže už jsem se jí po té poslední reakci hodně bála taky. Byla jsem doslova posraná strachy, ale nikdo z mých kolegů by to na mě nepoznal. Uměla jsem velice dobře nasadit masku nezúčastné a zároveň silné ženy. Kdyby koronavirus přišel o 10 let dřív, můžete si být jistí tím, že bych byla na straně těch, co vyžadují ty nejpřísnější opatření a v těch, co rozporují roušky a požadují svobodu bych viděla nebezpečné šílence. A taky je pravděpodobné, že bych se cítila za svůj strach trapně, a abych ho nemusela dát najevo, poukazovala bych na argumenty ochrany těch starších a ohrožených. Hlavně aby nikdo neviděl, jak šíleně se bojím. Měla jsem v sobě zakořeněné přesvědčení, že jsem slabá a veškerá pomoc a ochrana vždycky přichází z venku. Nikdy by mě nenapadlo, že naše tělo a mysl a vědomí jsou tak neuvěřitelně silné… o tom ale až později.
Ale zpátky do minulosti. Zhoršily se mi problémy s trávením i se zády, byla jsem často úplně vyčerpaná a víc a víc se prohluboval můj pocit méněcennosti. Strašně jsem se styděla za to, že se tak bojím a vyšiluju. Připadala jsem si jak totální psychouš. Jediní lidé, kteří věděli, jaká doopravdy jsem byl můj tehdejší přítel a ségra, která mě podporovala za všech okolností. Vztah, jak jinak, dost skřípal, jenže kdo by mě – šíleného hypochondra chtěl?? Musím být ráda za to, co mám.
Hlava mi šrotovala jak šílená, až jsem jednoho dne odpadla s vysokou horečkou a kašlem. Jak to, že mám chřipku? Přece jsem se nechala před pár týdny očkovat a doktoři říkali, že se pak snižuje i pravděpodobnost nákazy tou prasečí? Proč je mi pořád tak blbě? Co když jsem dostala tu prasečí? Panebože!! Byla to asi nejhustější chřipajzna, co jsem kdy měla a můj imunitní systém jakoby si řekl, že už toho má dost. A moje tělo obecně taky. Byla jsem zastavována tak jasně, že už nebylo možné to ignorovat. Jenže v té době jsem to ještě nedokázala rozeznat, ani přiznat.
Nápis na náhrobku – já jsem vám to říkala!!
Pár týdnů po chřipce jsem se rozešla s tehdejším přítelem, protože jsem potkala svého současného muže a už jsem nemohla dál předstírat, že žiju v krásném vztahu. Přestěhovala jsem se a začala nový vztah. Během dovolené – cesty do Pyrenejí nám z auta ukradli všechny trekové věci, přepadl mě hustý zánět močáku a rozhádaly jsme se s hodně dobrou kamarádkou. Za pár týdnů moje mamka vážně onemocněla a já ze dne na den přišla o práci. Celé naše oddělení bylo zrušeno. Nevěděla jsem, která bije. Život se mi rozpadal pod rukama. Měla jsem v plánu začít zase zuřivě posilovat, abych si uchovala aspoň část mého původního já. Moje duše už se na to nemohla dívat a poslala mi přes tělo bolesti v břiše. Už v minulosti jsem byla na kolonoskopii, protože jsem se bála rakoviny tlustého střeva. Teď jsem měla utkvělou představu, že mám rakovinu slinivky a zbývá mi pár týdnů života. Beze srandy. Přece jinak bych se necítila tak bídně. Sevřená strachy jsem čekala na ultrazvuk a odběry krve. Byla jsem přesvědčená, že umřu a žehrala jsem na všechny náročné okolnosti svého života. Proč se mi to děje? Asi je to trest za všechny moje chyby, přešlapy a vůbec.
Milan, můj muž už mě znal a dělal si srandu, že mi dá na náhrobek vytesat nápis: Já jsem vám to říkala:-) Byla pro mě úleva, že se mnou dokázal být i přesto, že jsem se tak často bála a furt řešila nemoci.
Dokázala jsem brilantně obelhávat i sama sebe. Byla jsem přesvědčená, že chyba je venku. Že se mi děje hrozná nespravedlnost. Někde v tom životě kolem mně – v lidech, situacích a všech těch překážkách a nemocích. Potřebovala jsem, aby se všichni ti lidé a okolnosti proměnily, abych se já zase mohla cítit dobře. V té době jsem měla jen malé povědomí o vesmírných zákonech a podobných ptákovinách, jak to nazývala mysl. Preferovala jsem vědu, analytické a logické uvažování a fakta. Prosím fakta a důkazy! Černé na bílém to potřebuju.
Vždycky, když jsem dostala zprávu od doktora, že mi nic není – až na hemeroidy, podrážděný žaludek, případně obyčejnou angínu či chřipku, uklidnila jsem se a chvíli si užívala život na plno, jako bych unikla hrobníkovi z lopaty. Abych se zanedlouho začala bát nanovo. Strkala jsem hlavu do písku před strachem ze smrti. Chtěla jsem zase „normálně“ žít, jak se ale do toho normálu vrátit?
Pokračování v příštím článku.