Poslední roky se ve všech pádech skloňuje pozitivní myšlení. Spousta seminářů, knih i různých online programů nás učí myslet pozitivně. Což samo o sobě rozhodně není špatné a jestliže si vybereme ten správný zdroj, může nás to zase o kousek posunout ke spokojenějšímu životu.
Pokud si ovšem člověk nedá pozor, snadno může spadnout do pasti, která spočívá v touze po dokonalosti. Osobně se rozvíjím, tedy bych neměl cítit „toto“ a „tamto“. Přece už jsem na tom pracovala, tak jak to, že se zase cítím špatně? A z toho plynoucí pocit nejsem dost dobrá.
Sama jsem si prošla touto fází a ve chvílích, kdy jsem tápala mi moc pomohla Anita Moorjani a její dvě knihy. Musela jsem zemřít a další navazující Co když je to nebe. Pro inspiraci sdílím úryvky právě z její druhé knihy, kde znovu čerpá z prožitku smrti a zdůrazňuje, jak důležité je být za všech okolností sám sebou.
Cítit se optimisticky a nadějně je jistě prospěšné, ale když na nás dopadnou nevyhnutelné životní kalamity, pak je přesvědčení, že musíme zůstat pozitivní i v krizi jen další přítěží. Pozitivní myšlení a afirmace jsou určitým způsobem užitečné, ale nastanou chvíle, kdy ani trochu nepomáhají. Mohou působit jako obvaz, který zakryje ránu, abychom ji neviděli.
Anita píše, že nejlepší cesta ven z bolesti je projít jí. To znamená především svou bolest přijmout a přiznat. Je třeba uznat její existenci a dovolit si ji opravdu procítit. Je vaše, patří vám.
Bolest vás vždycky obdaruje. Především nám přináší empatii, abychom mohli porozumět ostatním, kteří prožívají ztrátu a žal a trápení. Tyto zkušenosti nás činí více lidskými – a božskými.
Zmiňuje také důležitost autenticity. Dovolit si být tím, kým opravdu jsme. Události a situace si do života přitahujeme nejen svými postoji a myšlenkami, ale také tím, kdo jsme. Přitahujeme to, co je opravdu naše. To, co v danou chvíli potřebujeme – ať je to pozitivní nebo negativní. Jestliže věříme, že musíme být stále pozitivní, také tím vlastně říkáme, že takoví, jací jsme, nejsme dost dobří, a tedy musíme zakrýt své pravé já nátěrem pozitivity.
Je potřeba přijmout všechny aspekty nás samých včetně bolesti, smutku, žalu, zklamání, frustrace atd. bez odsuzování. Protože v tom spočívá naše nejhlubší lidskost.
Když máte negativní myšlenky, neznamená to, že jste negativní, ani že si ubližujete – znamená to, že jste člověk.
Když se cítíte špatně, nesnažte se to napravit. Je v pořádku cítit bolest, vztek, smutek, frustraci, strach atd. Jsou přirozenou součástí nás jako lidských bytostí.
Když prožíváme takzvané „negativní emoce“, neznamená to, že jsme selhali nebo že nejsme dostatečně duchovní.
Když cítíte strach a negativitu, neperte se s tím a neodsuzujte se za to. Přiznejte si všechny emoce a plně je prožijte, abyste jimi mohli projít a nezůstali v nich uvězněni.
Čím hůř se cítíte, tím na sebe buďte hodnější. Dopřejte si radost. Jakoukoli. Jestliže máte problém cítit radost, začněte tím, že přijmete to, co cítíte právě teď.
Z negativních myšlenek neonemocníme, ale jestliže se nemilujeme takoví, jací jsme, velice výrazně ovlivňujeme své zdraví.
Vím, že se přijímám se vším všudy, včetně myšlenek a pocitů, když se nestarám o to, co si myslím, že ostatní chtějí, abych si myslel nebo cítil. Miluji a přijímám všechny své emoce jakou součást sebe sama – bez posuzování. Nesnažím se potlačovat negativní myšlenky, ale kdykoli se objeví, dovolím si je přiznat a procítit.
Anitu jsem nikdy osobně nepoznala, ale souzním s jejími myšlenkami a určitě to není naposled, co ji cituji.
Zdroj: Anita Moorjani – Co když je to nebe
