Jóga jako učitelka vnímavosti a zdravých hranic

Záměrem tohoto textu je popsat možnost využití jógové praxe k vnímání sebe bez velkého přemýšlení a k praktikování této vnímavosti v každodenním životě – například v rozhodování nebo nastavování hranic – kdy a čemu říkám ANO / NE.

Často říkám na začátku lekce – zohledněte během jógové praxe to, jak se aktuálně cítíte tak, abyste neprohlubovali napětí, ztuhlost nebo bolest, a užijte si ji.

Takto si z toho i tělo vezme maximum, protože není přítomný tlak něco zlepšit nebo odstranit.

Představte si pozici bojovníka II. – široký stoj, ruce v upažení, pevné nohy, otevřený hrudník. Člověk, který „jede na výkon“ bude mít pravděpodobně v této pozici zaťaté zuby, možná se bude i mračit a udělá všechno proto, aby ten jeho bojovník byl dokonalý bez ohledu na to, jestli ho v té pozici například pobolívá kyčel, protože buď správně nezapojil chodidla nebo přehnal rozsah. Na první pohled pozice vypadá dokonale až do konečků prstů na rukou, ale ve skutečnosti je tam velké napětí a křečovitost, která je často vidět v obličeji – mimice. Tento člověk je zvyklý často svoje hranice překračovat a pomocí svojí silné vůle zvládá téměř cokoli, i přesto, že může v těle cítit bolest. Už je na ni ale svým způsobem zvyklý a nebo ji ignoruje, protože ještě není dostatečně intenzivní.

Představte si dalšího člověka – vidíte, že jeho bojovník je spíše ochablejší. Nestojí pevně na svých nohách, během chvíle se začne mírně hrbit nebo mu postupně padají ruce.. pravděpodobně není plně přítomný, nevnímá tělo, protože urputně přemýšlí, což je vidět i na jeho obličeji. Zaťaté zuby a vráska mezi obočím nemusí být způsobeny jen tím, že je v těle přemíra napětí a jsou překračovány hranice na fyzické úrovni, ale i tím, že se hodně přemýšlí, řeší, analyzuje a není tedy prostor na to, se cítit. Nebo je to častá kombinace obojího – přehnané aktivity v těle i v mysli.

Posledního bojovníka si můžete představit jako silného a zároveň uvolněného. Stojí pevně na svých vlastních nohách, protože si vybere takový stoj (vzdálenost chodidel od sebe), který zvládne. Využívá oporu v chodidlech, díky které se mu lépe stojí i dýchá. Paže má pevné, ale není v nich křeč a pokud ano, nemá problém z pozice odejít dřív nebo si ji upravit (zjemnit). Protože toto není slabost, ale naopak vyjádření síly. Říká aktuální NE proto, aby se o sebe postaral a ulevil tělu. 

DOVOLUJU SI ODEJÍT A CÍTIT VŠE, CO AKTUÁLNĚ CÍTÍM

Podobný princip je možné uplatnit v každodenním životě.

Nejdříve potřebuju zjistit/vědět, jak se cítím. Jak mi na tomto místě a s těmito lidmi skutečně je. Pokud špatně, co můžu změnit? Dovolím si odejít, pokud cítím a vidím, že pokračováním v tomto vztahu/v této práci jdu proti sobě, potlačuju se nebo znásilňuju?

Jestliže si dokážu pozměnit a upravit jógovou pozici nebo z ní dokonce odejít a uvědomuju si to i s případnými pocity trapnosti, studu, slabosti, strachu.. potom velice podobně, krok za krokem lze toto provést i v jiných situacích. 

A tady vzniká možnost volby. Dokud jsme ale uzavření ve své mysli, svých paradigmatech bez rozvíjení vnímavosti a otevřenosti k sobě, žádná možnost není.. Jede se na autopilota, tzn. šéfuje podvědomá mysl, která má v sobě uložen například program výkonnosti bez schopnosti odpočívat, program „nesmím být slabá“, nebo „když odejdu, nebudou mě mít rádi“.

Samozřejmě jsou přítomny i různé druhy emocí, které jsou na tyto myšlenky navázané – stud, slabost, strach, nedostatečnost atd. Podle mých zkušeností je fajn si je přiznat, prožít a procítit bez kritizování se, což přispívá k tomu, že už nejsem tolik jejich otrokem.

Pokud dokážu pozorovat svoje myšlenky a emoce a postarat se o sebe ve chvílích strachu, studu, trapnosti.. tzn. utěším a podpořím tu část v sobě, která se takto cítí, ale zároveň se jí nenechám ovládat, vzrůstá moje síla a já konečně rostu z dětských emocí a postojů do dospělosti.

I přesto, že se cítím nedostatečně, z pozice odcházím a dovoluju si tuto nedostatečnost vidět a cítit. Můžu v ní dokonce i dýchat a vnímat, že i takto, s tím momentálním pocitem nedostatečnosti, jsem naprosto v pořádku.

Všichni máme někdy strach, cítíme stud a vinu a nejistotu, ale to nic nevypovídá o naší skutečné hodnotě. Přiznání vlastní aktuální „nedokonalosti“ nebo slabosti je ve skutečnosti velice osvobozující, protože už ji nemusím skrývat.. A zároveň je toto i vyjádřením síly. 

Říkám ANO sobě

Až budete příště praktikovat jógu, zkuste si uvědomit, jak se v pozicích skutečně cítíte. Pokud vám něco nevyhovuje, změňte to. Pokud nevíte jak, zeptejte se. Často stačí detail – srovnat chodidla, procítit oporu v chodidlech i dlaních a začít ji více využívat, zklidnit, zjemnit a prodloužit dech, uvolnit obličej, vybrat si mírnější variantu dané pozice..

A pokud to nestačí, můžete prostě z ásány odejít dřív, než ostatní, nebo dokonce do ní vůbec nevstupovat, pokud cítíte a víte, že by vám v ní nebylo dobře.

Tímto způsobem v praxi říkáte ANO sobě, svému tělu a dobrému pocitu, že se o sebe a o své potřeby dokážete postarat. A současně říkáte NE tlaku, křečovitosti, vydržení něčeho nebo dokonce utrpení. 

Co se týká každodenního života, může být užitečná tato uvědomovací praxe. Čemu a komu říkáte často automaticky ANO i tam, kde někde v sobě tušíte a cítíte, že byste měli říct NE.

Kde, kdy a jak často překračujete svoje hranice?

Kde znovu a znovu vyhovujete okolí na svůj úkor?

Co je pro vás prioritou?

Jak se o sebe v této situaci můžete co nejlépe postarat?

Co potřebujete?

Co nechcete?

Dech a tělo jako priorita

Pro mě dobrým indikátorem toho, jestli překračuju svoje hranice v pozicích je vedle vnímání těla i způsob, jakým dýchám a jak se tvářím.

Dech je klidný, plynulý, jemný a bez úsilí, a pohyb se ideálně přizpůsobuje dechu tak, aby nebylo potřeba funět nebo dýchat ústy. Obličej je uvolněný včetně svalů okolo čelistí – bez zaťatých zubů. Praxi si užívám, a to i přesto, že silově pracuje hodně svalů.

Jaký je rozdíl v tom, pokud se upřednostní náročnost pozice před dechem i tělem? Pokud za každou cenu budete chtít dát náročnou variantu, ustát ji a udržet? Vnímejte se a uvidíte.

Síla a disciplína bez násilí

Mám ráda různé varianty pozic bojovníka, který v ideálním případě je právě kombinací té správné síly, ovšem bez násilí. Je v něm uvolnění, ale i pevnost, která ovšem není křečovitostí.

Je v něm plynutí dechu, který je jemný a klidný. Je v něm i disciplína znovu a znovu krok za krokem jít za tím, co mu dává smysl a probouzí v něm radost. Ale nepotřebuje se kritizovat ani na sebe tlačit a dokonce si tuto disciplínu může užít a nacházet v ní i svobodu. A jasně, že i bojovník někdy zakopne a spadne nebo se mu podaří přešlapy, už to ale nevadí. To je život. A právě na chybách se člověk často nejvíc naučí a zjišťuje, co pro něj je dobré a co už ne. Protože neděláme chyby, ale objevy:-)

Proto až příště budete stát na podložce, zkuste zavnímat, jak se nejen v bojovníkovi, ale i jiných pozicích skutečně cítíte. Jestli respektujete tělo a jeho signály a co případně můžete změnit, abyste se i v silových pozicích cítili uvolněněji, netlačili na pilu a nepřekračovali zbytečně moc hranice svého těla. Protože v jemnosti opravdu je síla, ale na to si každý potřebuje přijít sám.


Obrázek: Unsplash.com