Ať už si toho člověk je nebo není vědom, tvoří. Svými myšlenkami, pocity, postojem..
A v posledních letech se mi čím dál víc a výrazněji ukazují kontrasty. Jaké to je, když realitu tvořím z uvolněnosti, důvěry, přítomnosti a co se mi v životě ukazuje, když uvěřím méněcennosti, strachu a bezmoci.
Současně ale ta zkušenost vnitřní bezmoci, kdy jsem opravdu o tu svou moc přišla a nebyla schopná používat nástroje, které mi roky fungovaly, byla velice cenná.
Přiznání si toho, že v životě jsou a mohou být momenty, kdy není síla ani energie změnit přístup, proměnit myšlenky, zaměřit cíleně pozornost.. slouží k úplnému odevzdání se.
Když už nevím, co mám dělat, nic nezabírá a všude vládne chaos a nejistota, pak už nezbývá nic jiného, než se pustit a celou svou bytostí přijmout, že ač jsem tvůrce, je tady zároveň vyšší síla, která mě přesahuje.
Mocná a obrovská energie, která vytvořila zemi i celý vesmír. Která geniálním způsobem zařizuje to, že dítě vyroste v břiše matky. Která prostupuje celou přírodou a tedy i námi.
Jak píše Anita Moorjani ve své knize Musela jsem zemřít – každou buňkou našeho těla proudí úžasná životní síla. Jsme s ní neustále ve spojení. A nemusíme nic dělat ani se o nic snažit, abychom ji mohli využívat. Jediné, co může bránit uvědomování si této energie je naše mysl. Jakmile mysl ustoupí z cesty a my pustíme sebeomezující představy, stavidla se otevřou.
Takže jak tedy tvořit? Jak si tvořit to, co chci žít, když je tady síla, která mě přesahuje? Může to vypadat, že už pak nic nemá cenu a netřeba vůbec nic dělat, aby se věci děly.
A ano, svým způsobem se vše opravdu děje samo. Tato pravda tady existuje. Já to ale současně vnímám tak, že je potřeba i moje osobní účast na tomto procesu.
Jakmile si začnu více a více uvědomovat, kdo skutečně jsem a pouštět ony sebeomezující představy (což by vydalo na samostatný článek či seminář:-), začínám s touto energií – se životem více spolupracovat.
MOJE OSOBNÍ VŮLE POŘÁD EXISTUJE, JEN UŽ SE DALEKO VÍCE PODŘIZUJE VŮLI VYŠŠÍ.
Jasněji a častěji vnímám, kdy jednat a kdy nechat věci být a uznávám a připouštím chyby, které jsou na této sebeobjevné a dobrodružné cestě nevyhnutelné. Jen je možné je přejmenovat na zkušenosti a prožitky, které jsou zásadní pro další růst a tvoření.
Ničemu taky neslouží srovnávat, kdo to má horší a kdo trpí víc. Za ty roky, kdy čím dál více poznávám sebe a principy života zjišťuju, že každý dostává na míru přesně to, co potřebuje.
Tedy průchod údolím, svým podsvětím, stejně jako zázrak znovuzrození a vnímání života z jiné a vyšší perspektivy. Obojí je potřeba.
Jakmile kdokoli projde tou silnou zkušeností, kdy nazrál čas a člověk sám sebe pustí do svých největších hlubin, na svoje dno, tak teprve potom se skutečně otevírá novému životu v plnosti a s daleko větší lehkostí, protože si svým způsobem prožil smrt, transformaci a rozpad toho starého uvnitř sebe.
KDYŽ PROCHÁZÍŠ PEKLEM, NEZASTAVUJ SE
Proto jak psal jednou Petr Casanova v některém ze svých časopisů – když procházíš peklem, nezastavuj se.
I to, že ráno vstaneš z postele a dokážeš si vyčistit zuby je obrovský výkon, jestliže zrovna čelíš sám sobě a svým nejhorším strachům a stínům. I v této chvíli je tvoje skutečná hodnota jako bytosti neměnná.
Někdo tvrdí, že toto už není potřeba. Že je možné žít už jen v lehkosti a radosti. Já to vnímám tak, že život v sobě opravdu obsahuje všechno a není možné ani žádoucí vypreparovat jen to dobré a krásné.
Ale zároveň, pokud si dovolím to všechno prožívat s daleko větší důvěrou a otevřeností, proměňuje se vnímání a potom už i ty náročné a těžké období procházím jiným způsobem. S pocitem většího smíření a přijetí.
Toto ale nejde zařídit mentálně myslí. Nechce se po nás totiž nic jiného, než se do života a prožitků skutečně ponořit a současně se u toho postupně učit zůstávat nohama na zemi, neulítávat z těla do jiných sfér či vesmírů. Propojit to božské a lidské. A to se nestane přes noc. Je to dlouhá, dobrodružná a fascinující cesta, a vy po ní jdete někdy s širokým úsměvem a radostí a jindy zase se strachem. Jenže zpátky už to nejde, tak co zbývá, než pokračovat dál.
NEJSI V TOM SÁM/SAMA
Dalším bonusem tohoto období byla nutnost požádat o pomoc. A to vícekrát tak, abych si prožila, že je to naprosto v pořádku a mohla tak poznat další úžasné ženy i muže, kdy každý z nich přispěl významným „puclíkem“ do mého celkového obrazu.
A znovu si tak v jiné hlubší kvalitě užít víkendové akce se ženami, které slouží nejen k vzájemné podpoře a atmosféře přijetí a důvěry, ale též k tomu vnímat a nacítit si vyšší verzi sebe sama. Právě ten život, který chci žít a já se tomu můžu postupně více otevírat a dovolovat si to.
TANEC, OŽIVENÍ A DŮVĚRA
Chci skutečně žít, tvořit, milovat, objevovat, smát se, oslavovat život, vnímat jeho krásu, zázraky i hojnost a zároveň uznávat a přijímat, že součástí života je i smutek a bolest. Protože tak to je. Nedá se jí vyhnout. Jen jak zjišťuju, je možné prožívat ji postupně jinak. S důvěrou, že vše se děje jak má i přesto, že to někdy vypadá tragicky a lidé čelí opravdu náročným situacím a výzvám. I toto je ale součást života, stejně jako smrt a snažit se to ignorovat, potlačovat nebo se v těchto tématech naopak dokola mentálně hrabat, nepomáhá.
A já jsem vděčná, že mi nedávno přišel do života Chakradance. Už o něm vím dlouho, ale až teprve nedávno jsem si ho začala užívat v rámci programu Oživení od Alice Kirš.
A přestože už jsem zvyklá vnímat v životě synchronicity, tak to, co se začalo dít po tom, co jsem začala tančit, mě opravdu překvapilo.
Tančím každý den, zhruba 10 minut. V jakýchkoli emocích a pocitech. Nechávám se být taková, jaká zrovna jsem. Vzteklá, vystrašená, nejistá, rozhozená či radostná a klidná a v tom svém aktuálním stavu tančím. Nechávám promlouvat svoje tělo. Nechávám ho, ať pohyb vytváří samo.
Pro mě, coby ženu se silnou analytickou myslí, je tanec a obecně meditace v pohybu, požehnáním. Krásně se při tomto pohybu uvolňují i hodně staré zablokované emoce a tělo tak léčí samo sebe pohybem, který si samo vybere.
Naprosto zásadní je pro mě hudba, která je tak silná, že její vibrace cítím snad až na úrovni buněk:-)
A já jsem skutečně po dlouhých měsících začala znovu cítit tu intenzivní energii života, tu divokost a sílu v sobě. Pravda, už nějakou dobu předtím jsem měla více energie, ale tanec to nečekanou rychlostí proměnil a posunul do úrovně, kterou jsem vůbec nečekala. Podpořil a více ve mně ukotvil onu prazákladní důvěru v sebe a v život a já jsem znovu začala cítit chuť tvořit, inspirovat, žít, prožívat a jít do nových dobrodružství.
A samozřejmě, že toto není náhoda. Děje se to všem a ti vnímavější vidí, že k nim v ten pravý čas chodí přesně to, co potřebují, i když je to někdy nepříjemné. A někdy naopak přichází zázraky a wow bonusy. A to vše se střídá.
Takže já říkám ANO životu. ANO sobě. ANO tomu neznámému i přesto, že jsou ve mně části, které jsou vyděšené. To malé dítě ve mně má do široka otevřené oči a někdy se ještě dost třese strachy, ale zároveň ví, že zpátky už to nejde, existuje jen cesta vpřed. A taky už zase o kus víc cítí a ví, že je o něj postaráno.
Teď si vypůjčím slova Joa Dispenzi (kterého mimochodem doporučuju všem, komu se tento přístup a tato slova zdají být moc „ezo“, protože on krásně propojuje spiritualitu a vědu).
Je mi jedno, co se mi v životě děje, jak dlouho to bude trvat. Je mi jedno, jak se cítím a co si o mě ostatní myslí, já to prostě udělám.
Chce to samozřejmě odvahu. Protože aby člověk mohl žít, co z hloubi duše a srdce skutečně cítí, je potřeba se pustit a často pustit i další lidi, věci a spoustu svých starých přesvědčení a zvyků, aby se mohl vytvořit a otevřít nový prostor.
JAK TO „UDĚLAT“ PRAKTICKY
Nijak. Univerzální návod neexistuje. Každý sám sebe potřebuje více poznávat, cítit, zkoumat a objevovat, jak tvořit, spolupracovat a skutečně milovat. Protože pojem láska, který se ve společnosti používá, zdaleka nevystihuje energii Lásky skutečné..
Moje doporučení (ne zaručená rada) je, zkuste se nechat více vést tím, co cítíte hlouběji uvnitř sebe. Tedy ne intenzivními emocemi, které se často střídají, ale tím, co u vás dlouhodobě přetrvává.
A když pocítíte náhlý a čistý impuls (ne nutkavou potřebu něco mít nebo se něčeho zbavit), následujte to a nechte se překvapit.
Život je velké dobrodružství, kdy není zaručeno vůbec nic. Jedinou jistotou je změna a jakmile začneme následovat svoje srdce – hlubší pocity a vedení, je to risk. Můžeme toho totiž spoustu ztratit.. Současně ale daleko víc získat. A to nové, co potom do života přichází, je někdy tak velké a zázračné, že na to hledíme s očima plnýma úžasu a s posvátnou úctou – aha, takže i toto je možné.. co dalšího tady můžu ještě ve spolupráci s tím, co mě přesahuje vytvořit?
I tomuto tématu se budeme věnovat v rámci prožitkového semináře Přijímám sebe 26.1. Přijímám sebe – Jóga pro duši
Obrázky: unsplash.com