Trasa Rejvíz – Videlský kříž přes Lysý vrch – Švýcárna – Červenohorské sedlo – Vozka – Šerák – Obří skály – Ramzová
Konečně jsem zrealizovala trek s celtou a přespáním o samotě v hlubokém lese, abych se postavila svým strachům. Ne ovšem strachům ze zvěře nebo potencionálních vrahů, ale svým starým energii vysávajícím strašákům, kteří se po letech znovu objevily minulý rok a postupně zesílily do intenzity, která si žádá jiný přístup.
DEN 1.
Plán to byl dobrý a první den i noc jsem skutečně strávila sama. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je, mít na zádech 12-kilový batoh a šplhat s ním do kopců. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je, hledat místo na spaní, které splňuje základní podmínky – je částečně kryté (les nebo remízek za zády) a mám z něj dobrý pocit i výhled na oblohu:-). Tentokrát to ovšem bylo jiné v tom, že jsem neměla žádného parťáka, se kterým bych mohla sdílet pocity i výzvy například v podobě chlápka, který uprostřed lesů, kde jsem rozbalila plachtu a spacák zastavil v autě kousek ode mě, několik minut v něm seděl a pak vystoupil s puškou. Sice pozdravil, ale s kamenným výrazem a po pár metrech začal pušku nabíjet. Byla jsem hodně utahaná po našlapaných kilometrech, což zřejmě snížilo intenzitu strachu:-) Prostě jsem jen sledovala, co bude:-) A nebylo nic. Byl to lesák, který šel pravděpodobně lovit, ale jelikož se žádný výstřel z lesa, kam zmizel, neozval, neulovil nic. Po zhruba půl hodině se vrátil, sedl do auta a odjel.
Já jsem se mezitím zakutala do spacáku a pozorovala oblohu. Bylo ještě světlo, ale únava byla tak velká, že už v 8 jsem pomalu odpadávala. Probudila jsem se někdy uprostřed noci zimou a když jsem se chtěla víc zahrabat do spacáku zjistila jsem, že je úplně mokrý. Padla rosa, která svou intenzitou připomínala déšť. Měla jsem dlouhé legíny, tlusté ponožky, dvě tenké vrstvy a mikinu a stejně mi chlad zalézal až do morku kostí. Ty jo, vždyť ten spacák by měl mít komfort i v 0 stupních, jenže mi nedošlo, že už je hodně starý a teplota v nadmořské výšce okolo 1000 metrů se pohybovala kolem 8 stupňů..
No co už, nemám moc na výběr, musím to vydržet. Zadívala jsem se neuvěřitelnou oblohu plnou hvězd, když zrovna jedna „padala“ a potom jsem se zachumlala do spacáku do embryonální polohy, ruce mezi kolena a znovu usnula.
DEN 2.
Chladem jsem se probudila ještě několikrát, než jsem konečně okolo 7 ráno ucítila teplo – začalo na mě svítit slunce. To blaho, cítit teplo a vidět tu krásu okolo… Byla jsem na sebe pyšná, dokázala jsem strávit noc v lese úplně sama a nezmrznout:-)
Moji strašáci se samozřejmě v noci ozývali, ale byla jsem tak unavená, že jsem neměla energii se jimi víc zabývat, jen jsem je nechala, ať jsou a uklidňovala jsem sama sebe laskavým vnitřním dialogem – to dáš Pavli, jsi v pořádku a budeš v pořádku.. toto už znáš, jen je nech projít a uvědom si, že jsi daleko větší..
Ráno pak pomohlo smýt tíhu noci a já se rozhodla pokračovat dál. Nebyla jsem si jistá, jestli to dám a dovolila si připustit, že to může dopadnout jakkoli. I tak, že se po jedné noci vrátím domů a rozhodně si nebudu nic vyčítat.
Jelikož se považuju za trekovou „lamu“ (na těžko jsem vícedenní trek nešla už přes 10 let), zavolala jsem svému muži, jestli by mi dovezl na Videlský kříž (který je asi 25 minut autem od nás) teplou mikinu, další ponožky a kalhoty, abych mohla pokračovat na hřeben. Bez těchto věcí bych tam v noci cvakala zubama, a už jsem neměla potřebu zažít další podobnou noc.
Milan je skvělý, všecko přivezl, jako bonus i banán, který jsem si dala před výstupem na Švýcárnu:-) 3 km s převýšením 600 m je bez batohu „malina“. S těžkým báglem jsem se plazila jak šnek. Naštěstí mě jóga i funkční dýchání postupně naučily zpomalení a já byla schopná zvolit takové tempo, abych u toho nefuněla, i když tak pomalu jsem možná v životě nešla:-D
Cestu mi zpestřil malý potůček – to blaho zchladit si nohy a dát si provizoní sprchu i v tak malém množství vody. A další blaho asi o půl hodiny později, kdy jsem na Švýcárně shodila bágl a užila si luxusní borůvkové knedlíky a chlazeného birella. Zkrátka nepřišel ani můj mobil, který potřeboval nabít a hověl si v nabíječce turistické chaty mezitím co já jsem trávila pozdní snídani.
Jeseníky miluju už od svých 5 let, kdy jsme sem začali jezdit s rodiči a na této lásce se během těch let nic nezměnilo. Vlastně kecám, je ještě větší:-) Pohled na rozlehlé lesy, oblohu, horské hřebeny.. je sám o sobě nabíjející a léčivý. Tak si hovím na vyhlídce Švýcárny, když mě osloví čundrák sedící opodál. Dáme se do řeči a zjišťujeme, že máme stejnou cestu – po hřebenu dál směr Šerák.
Kecalo se s ním dobře, ale přece jsem měla plán – být 3 dny sama. Ale dobře, můžeme spolu kousek jít a pak se na Sedle zase rozdělíme. Cha! Plán to byl dobrý, ale kecalo se nám tak dobře, že jsme si na Červenohorském sedle dali česnečku a dalšího birella a pak spontánně pokračovali dál.
Byla jsem zvědavá, kde budu dnes v noci spát. Přiznám se, že představa další „orosené“ noci mi nebyla úplně příjemná, ale motivovala mě vyhlídka noční oblohy a východu slunce.
Dopadlo to tak, že po odbočení na Vřesovou studánku a zjištění, že nahoře ve střeše je útulna, jsme zakotvili na tomto místě a rozhodli se strávit noc tam. Přidaly se k nám další dvě ženy, které šly taky samy a podobně se rozhodly přenocovat na stejném místě.
Miluju tyto synchronicity! I přesto, že jsem slevila ze svého původního plánu být sama, to bylo velice pestré a zajímavé. Ráda poslouchám příběhy lidí a zjišťuju, jak přemýšli a dívají se na svět. Hodně jsme se všichni nasmáli a užívali si atmosféru západu slunce nad protějším hřebenem, kde si to trůnil kamenný útvar zvaný Vozka.
Těšila jsem se na teplo půdního prostoru kapličky (Vřesové studánky). Oříškem bylo se nahoru dostat, nebyl tam totiž žebřík. Jen provaz s dvěma okama na nohy, uff. Ty zhruba 3 metry mi daly zabrat a kdyby mi Aleš (spolučundrák) nepomohl nahoru, nedala bych to. Pocit vítězství, když jsem se vydrápala nahoru, byl slastný podobně jako teplo, které tam opravdu panovalo. Rozhodnutí, jak se dostanu dolů jsem nekompromisně odložila na ráno. Pro jistotu jsem byla předtím několikrát na záchodě, abych v noci nemusela slézat – bez asistance a po tmě to totiž nešlo, navíc dole spaly holky.
Jééé, to se bude spát, cha! Spalo by se, kdyby se mi většinu noci nechtělo na záchod. Sakryš, jenže já nemám jak slézt, prostě to budu muset vydržet. Vydržela jsem, i když byly chvíle, kdy jsem pro nejhorší případ zvažovala igelitku (akorát jsem si nebyla jistá, jestli v ní není díra:-D) a moc jsem se nevyspala.
DEN 3.
A pak to dvojnásobné blaho ráno, kdy jsem dokázala (samozřejmě opět s asistencí – slézt dolů) a šla jsem vyprázdnit měchýř:-D Teprve potom jsem mohla začít oceňovat krásy okolních hřebenů a celkovou atmosféru.
Na žádný den jsem neměla kokrétní plán ani počet kilometrů – rozhodovala jsem se spontánně ráno podle aktuální energie a pocitů. Se svým trekovým kolegou jsme nakonec i poslední den pokračovali spolu směr Vozka, kde je jeden z nejnádhernějších výhledů v Jeseníkách. Druhá snídaně vychutnaná u tohoto skalního masivu neměla chybu a taky zjišťuju, že mi čím dál míň vadí ten těžký batoh – tělo si pomalu zvyká tak, jako tomu bývalo v minulosti. Tempo je tak akorát a ta svoboda a možnost zastavit a relaxovat kdekoli se objeví nějaké krásné místo bez nutnosti někam doazit na čas, to je velký luxus..
A oběd i odpočinek ve stínu na Šeráku jsou skvělým završením uplynulých 3 dnů.
ZHODNOCENÍ MISE
Už jenom to, že jdu přírodou a plně prožívám všechno to příjemné – ochlazení se v potoce, slunko mezi stromy, mech, výhledy, fajn společnost, jídlo.. i to nepříjemné – vedro, občasnou velkou únavu, puchýř na noze, kousance od hmyzáků, nebo negativní myšlenky či pocity, které více vylézají – je tím, co mě proměňuje a nabízí jiné úhly pohledu.
I přesto, že jsem byla sama jen 24 hodin oproti plánovaným 64 je mise tohoto treku splněna – dokázala jsem se rozhodnout a jít, překonat nekomfort a být se svým strachem i jinde, než doma. A jasně, že si ho beru všude s sebou – nebylo cílem se ho zbavit. Ale zase o kus víc ho přijmout a tím proměnit. Protože i toto je část mě – strach spojený se studem, který se projevuje o to intenzivněji, čím víc se rozhoduje pro zásadní změny ve svém životě a čím víc si dovoluju žít a projevovat svoji sílu v kombinaci se zranitelností a citlivostí.
Dalším důležitým objevem bylo znovunalezení hlubší radosti, kterou jsem poslední měsice nebyla schopná procítit, protože často převažovaly pochybnoti, strach a nejistota. Nedokázala jsem přijít na to, co je tou činností, která by podpořila tuto radostnou část mě – a teď jsem ji našla. Jsou to tyto treky – kdy se člověk bez většího plánování samozřejmě s ohledem na roční období a lokalitu sbalí a vyrazí sám se sebou do hor.
Děkuju všem, kteří byly součástí, Jeseníkům, bytostem přírodním i těm, se kterými jsem strávila příjemné hodiny příjemným povídáním a smíchem a především děkuju sobě za to, že jsem přesně taková, jaká jsem:-)
