Existuje spousta různých metod a technik na poznání sebe sama, osvobození se z přesvědčení či růst. A je jich hodně.
Konstelace, regresní terapie, afirmace, kinezilogie, práce s vnitřním mužem, ženou, dítětem, metoda RUŠ, EFT, Ho pono pono, a tak bych mohla pokračovat ještě docela dlouho.
Tento článek není propagací těchto metod, ale ani je nezavrhuje, pouze nabízí trošku jiný úhel pohledu. Osobně jsem kromě regresky absolvovala všechno z výše uvedeného, abych postupně zase vše pouštěla a nechala si pro mě to nejpodstatnější.
Což je vědomí sebe v přítomném okamžiku.
Můžu totiž procházet obrovským množstvím kurzů či seminářů, můžu praktikovat jógu, ale pokud nejsem přítomná, většinou si z těchto akcí odnesu velice málo, nebo se dokonce zamotám do toho, co všechno je potřeba v životě řešit a ztrácím se v tom. A místo přímé cesty jdu oklikou.
Což sice nevadí, protože i okliky mají svoje místo, ale kdo cítí potřebu jít více přímo – k sobě a do sebe v každodennosti, je možné to provádět jednoduše a obyčejně.
Není to možná na první pohled tak „wow“, ale to neznamená, že tento přístup nemá svoji hodnotu. Naopak. Stáváte se postupně průvodcem sami sobě.
Proto kdo cítí, že většinu těchto postupů a metod (už nebo vůbec) nepotřebuje, že to jde i jinak, tak tady je razítko:-) Které si vlastně dáváte vy sami.
Otázky nejen pro oblast metod, kurzů a akcí:
- Uvědomuju si, co se mnou děje, co se odehrává uvnitř mě, jaké mám z těchto metod a přítomných lidí pocit?
- Vím, že tam chci, a nemusím nad tím přemýšlet nebo mi rozum předkládá logické argumenty proč bych měla?
- Opravdu vedou tyto postupy k sobě nebo spíš odvádí pozornost jinam, k někomu a něčemu venku?
- Pokud se vyskytne odpor k něčemu nebo k někomu – co se stane, když s tímto odporem vnitřně chvíli jenom jsem?
Takto je možné trénovat, uvědomovat si sebe a směřovat pozornost do svého nitra, kde leží odpovědi na všechny otázky, které kdy budete mít.
Teď Teď Teď
Teď teď teď je můj aktuální způsob žití, který se mnou pořád a víc a víc ladí. V praxi to vypadá asi takto.
Je léto, od začátku července jsme kromě týdnu u moře na horách. Užívám si bytí tady a nic pracovního se mi nechce. Takže si plynu. A najednou přijde impuls, potřeba otevřít noťas. Zapnu ho a píšu. Teď. Neplánovala jsem to. Nebo mi najednou přijde téma na seminář, či víkend, přijde ke mně kontakt, doporučení na někoho nebo něco a už to frčí. Z části samo a z části díky tomu, že konám a jednám. Nebo se spontánně z minuty na minutu rozhodnu, že si půdu zaběhat a jdu.
Podobným způsobem se vytvořila Jóga pro duši. Měla jsem silný záměr toho, že chci předávat jógu, ale nevěděla jsem jak. No a pak zjišťuju, že mě život učí následovat impulsy. Náhlou touhu něco udělat, někomu zavolat, jít do konkrétní akce i přesto, že to někdy vypadá nelogicky.
Ať už je to práce, kterou má rozum tendence označovat jako prudu – podklady pro účetní, komunikaci s úřady či instalace nového rezervačního systému, když jsem ve stavu, kdy reaguju „teď“ – i tyto činnosti pak zvládám bez odporu. Protože si dokážu počkat na ten správný impuls, který není možné vymyslet nebo naplánovat do budoucna.
Měla bych a musím – jednám a žiju s odporem nebo bez?
Kdybych oproti tomu jela na „musím“ či „měla bych“ veškeré činnosti vykonávané z tohoto rozpoložení by žraly strašně moc energie a utvrzovaly mě v tom, že je to děsný opruz a taky by to pravděpodobně sežralo dost času.
Netvrdím, že se mi takové situace už vůbec nedějí – to bych fakt kecala:-D Ale když se někde vyskytne odpor – to znamená, že odporuju tomu, co už tady je (komáři, vedro, negativní vnitřní stav či emoce) – je to tak nepříjemný pocit, že na sebe vždycky upozorní a já mám díky tomu znovu na výběr. Tak co, jak se zachovám teď? Jak přistoupím k tomuto člověku, k této situaci, k této emoci teď?
Káva, sladkosti, alkohol a vedro
Příklad: Je vedro na padnutí a mám chuť na ledové kafe s koláčem nebo pivo. Nabízí se několik možností – říkat si, jak je to vedro strašné, a kdy už to skončí. Že kafe a sladké nebo to pivo bych neměla, protože přece cukry, alkohol a kofein nejsou zdravé a dělají s tělem strašné věci.., případně se objeví jiné negativní přesvědčení a názory:-)
Můj postup je následující: Ponořím se plně do toho vedra i do sebe. Uvědomím si, jak se cítím a co všechno teď prožívám. Už jen díky tomuto kroku se dostaví uvolnění a mizí odpor vůči horku. Prostě tady je. Jaké mám teď možnosti? Můžu si nějak pomoct? Studená sprcha, bazén, moře, potok a když kolem nic není, no tak prostě jen dál jsem v tom vedru a šetřím energii tím, že mu neodporuju.
Kafe. Mám na něj chuť. Dám si ho teď? Nebo se teď rozhodnu si ho teď nedát? Obě varianty jsou naprosto ok. Nemusím si dávat předsevzetí, že si dám období bez kávy či alkoholu. Když se něco takového stane, vyplyne to z aktuálního teď – neplánuju to a ani to není rozhodnutí založené na strachu nebo na tom, že bych měla. Prostě cítím, že chci a udělám to.
A se sladkým je to stejné. Teď si uvědomuju sebe a teď se rozhoduju A když už tu kávu s vynikajícím koláčem mám na stole, či piju vychlazené pivo, vychutnám si je plně. Bez odporu a výčitek. Protože ty pak na mě v konečném důsledku mají větší vliv, než ono kafe s dortem:-)
Takže teď teď teď. Pro hlavu a rozum to může být velká výzva, protože jak jako teď – potřebujeme analýzy, plány, data atd, ale mám pocit, že poslední roky a měsíce už to v jiném modu, než „teď“ moc nefunguje.
Život je totiž geniální a kdykoli z přítomného okamžiku víc vypadneme, začne to „skřípat“ a necítíme se dobře, abychom si uvědomili, že tady ve skutečnosti nejsme a je načase se k sobě zase vracet.
Dech, bytí v těle, v přírodě nebo s dětmi, které jsou vynikajícími učiteli onoho „teď“ , jsou tím, co nám pomáhá se v přítomném okamžiku uvědomovat – stejně jako cokoli jiného třeba vaření, úklid, nebo dělání blbin – když je využijeme jako hravý trénink pro prožívání přítomného okamžiku.
Nebuť labuť a nesnaž se být dokonalá/ý
Ono trénování přítomnosti se nemá stát sebezdokonalovacím bičem a nástrojem k vylepšení se. Je to hra, jedna z mnoha, kterou si tady můžeme užít a zjišťovat, co to dělá a jak se pak vše proměňuje, když jsme fakt tady a teď.
Na dokonalost se nehraje, chyby jsou nevyhnutelné, a je to jedno! Jedním z nejlepších terapeutických, léčebných a transformačních nástrojů je smích:-)
Ne výsměch, ne malování reality na růžovo nebo strkání hlavy do písku – ale upřímný smích od srdce kdykoli je to aspoň trochu možné:-)