Tento článek už mám v šuplíku tuším něco málo přes rok. Když jsem se ho chystala vypustit, zvedla se tak obrovská vlna odporu a rozjely se vzorce typu – to je ale drzost! Jak si to můžeš dovolit netrpět, když lidi kolem trpí atd., že jsem se rozhodla si ho zatím nechat pro sebe. Pak jsem na něj zapomněla a teď to vypadá, že je ten čas to utrpení už opravdu oficiálně pustit:-)
Svého času jsem svůj „duchovní rozvoj“ strašně žrala. Jen nepatrně jsem pronikla to tajů fungování a propojení těla a mysli a už jsem byla expert. Přesně jsem věděla, co mají druzí dělat, kde všude dělají chyby a jak jsou mimo. Musela jsem spoustě lidí lézt strašně na nervy…:-) Prostě egouš převlékl ohoz a stal se duchovním:-D
Tady někde moje utrpení z nevědomosti, přešlo v utrpení duchovního rozvoje a z touhy se změnit.
Bylo to zhruba před 10 lety, kdy jsem byla vnějšími okolnostmi donucena začít měnit úhel pohledu na život a postupně přehodnocovat a opouštět destruktivní vzorce.
Hlavní přesvědčení, které mě sráželo na kolena bylo toto – jsem strašně slabá, nic nevydržím, jsem divná, přecitlivělá a daleko horší, než většina lidí kolem mě. A proto, abych se cítila líp a konečně se někam posunula, četla jsem tuny „duchovních“ knih, chodila na semináře, praktikovala afirmace a jógu a tlačila se víc a víc k dokonalejší verzi sebe sama. Až absolvuju tento kurz, až pročistím ještě víc vzorců, až pochopím a porozumím, jak to všechno funguje, budu už konečně dokonalá a možná i osvícená.
Vyměnila jsem jeden matrix za druhý – ten klasický za duchovní – a jaksi jsem si nevšimla, že i tady jedu na výkonech a na touze být lepší a ještě lepší.
Jo, rozhodně jsem se cítila líp, než v předchozích letech totální nevědomosti, ale zároveň jsem spadla do pasti nekonečného rozvoje praktikovaného pro vylepšení se. A to samo o sobě vytvářelo velký vnitřní tlak – házela jsem tím sama sobě klacky pod nohy. Jako bych jela v autě se zataženou ruční brzdou. Stálo to strašně moc energie. Furt jsem se o něco snažila.
Když se narodil Ondra, měla jsem za sebou zhruba 5 let tohoto typu sebezkoumání a věřila jsem, že už mám ty základní věci zpracované.
Už tady se můžete začít potutelně chechtat, protože věta – už to mám zpracované zaručeně ve vesmíru způsobí odezvu. Zpracované jo? No, tak ukaž!:-D
BOHYNĚ V BAHNĚ EMOCÍ A PROGRAMŮ
Vrátím se teď do doby, kdy jsem se připravovala na porod. Byla jsem připravená jak na variantu přirozeného porodu bez analgetik a zásahů, který jsem preferovala, tak na císařský řez, pokud by to jinak nešlo. Dokázala jsem zůstat otevřená všem možnostem, a zároveň věřit, že všechno bude přirozené a proběhne, jak má.
Porod byl krásný a laskavý, i když dlouhý a bolestivý. Prošla jsem jím vědomě s pocitem bohyně. A týden po něm vypuklo peklo.
Otevřely se emoční stavidla. Tlusté vrstvy bolesti, nesebehodnoty, strachu a nelásky. S hrůzou jsem sledovala, jak se propadám do černé díry negativity, ze které nebylo úniku. Jako matka jsem nestála vůbec za nic – říkala moje mysl. Jsi totálně neschopná, slabá, za nic nestojíš, jak chceš být matkou? Normálně ses spletla. Špatně sis přála. Ty jsi matkou nikdy být neměla, podívej se na sebe! Vnitřní kritik měl hody a já jsem mu to všechno žrala i s navijákem.
Každý den jsem brečela. I Ondra brečel. Někdy jsme brečeli všichni. Byl temný leden a únor. Čím víc jsem z této černé díry a bažiny chtěla uniknout, tím víc jsem se do ní propadala. Ondra ze mě nemilosrdně vytahoval všechno to, co chtělo být spatřeno.
V jeho emocích a v jeho pláči bylo něco, co probouzelo moji bolest.
Potlačené emoce a zranění se podobaly vlnám tsunami, které se s obrovskou silou a s neúprosnou pravidelností přelévaly z podvědomí do vědomí. Nebylo úniku.
Byly momenty, kdy jsem sama sebe přistihla, že nechci být se svým dítětem, protože mi to způsobuje takovou bolest a utrpení, že nevím, co s ní… Tento pocit roztáčel kolo viny a sebemrskačství – neměla bych toto cítit! Přece se mi narodilo vytoužené dítě, měla bych být šťastná. Neměla bych cítit to, co cítím teď. Kdy už skončí?
Zkoušela jsem se z toho vymotat, zbavit se těchto pocitů a stavů za pomocí všech možných technik a metod. Ale nic nefungovalo. V té době jsem ještě neuměla pracovat s přijetím a čistým uvědomováním si a jejich mocným účinkem.
Vzkaz mému minulému JÁ
Když bych se měla vrátit do minulosti, řekla bych sama sobě toto:
Pavli nechej všechno probíhat. Dovol si cítit všechno to, co cítíš. Nemusíš chápat, proč se to děje. Ani se nesnaž, aby to odešlo. Jen umožni, aby to tebou prošlo a poskytuj si tu nejlepší možnou podporu. Hýčkej se. Uvolňuj se a dýchej. Ty emoce a myšlenky, které teď vnímáš, nejsou skutečné. Je to odraz minulosti, je to iluze. Minulost se projevuje v přítomnosti – stačí to všechno nechat jít.
Nevěř jim, nechtěj je řešit. To je past. Tím, že to chceš řešit to celé posiluješ. Jsi naprosto v pořádku se vším, co teď cítíš. Nejsi ani divná ani slabá. Ve skutečnosti se teď navracíš do své síly. Otevří se tomu s vědomím, že tento proces má svůj důvod a Ty jsi naprosto v pořádku se všemi svými pocity. A pořád, znovu a znovu se vracej k sobě, do těla, do srdce a jen vnímej a pozoruj – je v tom přijetí a zároveň velká síla vědomé pozornosti. Ukazuje se Ti jen to, co potřebuješ pustit. Když umožníš, aby to prošlo, nemusí tam být utrpení vzniklé z toho, že vzdoruješ a kritizuješ se.
VINA A TREST
V té době jsem všechno to, co se dělo vnímala i jako součást jakéhosi trestu za moji nepokoru a pýchu a taky za to, že jsem si dovolovala projevovat se. Padala jsem do pastí, že když si dovolím být sama sebou, říkat ne lidem a situacím, kterým jsem dřív přikyvovala, budu potrestána. Kým nebo čím? Sám život mě za to potrestá.
Až zpětně vidím, jak hluboce ve mně byl tento program viny a trestu zakořeněný.
S odstupem zhruba 6 let bych k tomu přidala ještě toto. Ať už se mi děje cokoli, ať už zažívám jakékoli emoce, nemusím tam mít utrpení.
Utrpení nebylo způsobené tím, co se mi dělo, ale tím, jak jsem tomu, co se mi dělo přistupovala a sama sebe zavírala do pastí přesvědčení a domnělé správnosti.
Mysl hodnotila, posuzovala a říkala, že tohle by se přece dít nemělo! Cyklila jsem se dokola v negativitě, která se zintenzivňovala tím, že jsem dokola řešila myšlenky, které byly navázány na hutné emoce.
K tomuto poporodnímu příběhu se možná ještě někdy podrobněji vrátím, protože podobné stavy a emoce nejsou v tomto období zdaleka tak ojedinělé a vím, že spousta žen procházela nebo prochází něčím podobným.
TRÝZEŇ PŘÍLIŠNÉHO UVAŽOVÁNÍ A ŘEŠENÍ
Příklady mých vnitřních názorových a myšlenkových pastí:
Proč se mi to zase děje? A touha dokola a znovu a znovu řešit to zdánlivý problém.
Aby to mohlo odejít, potřebuju zjistit příčinu a pochopit to, proto o tom musím pořád dumat a snažit se najít řešení.
To mám za to, tohle je trest, který musím odžít.
Je se mnou něco špatně. Zase jsem udělala chybu.
Pro změnu je prostě potřeba trpět, bez toho se žádná transformace neuděje.
Díky tomu, že nějakou dobu trpím si pak víc užívám běžný život. Ještě mám před sebou dlouhou cestu, jsem teprve na začátku.
Dokud všechno nevyčistím, pořád se mi to bude dít.
Tohle bych neměla cítit, už bych to měla mít vyřešené.
Díky tomu mega tlaku, který jsem na sebe vytvořila a který byl spolutvůrcem nekonečné spirály řešení a utrpení jsem se během zhruba posledních 3 let vědomě rozhodla se svého utrpení vzdát. Dost už bylo hrabání se ve vzorcích a emocích.
Jednoduchost a síla vědomého bytí
Zjistila jsem, že tady pro mě cesta už není a volá mě jednoduchost – vědomé spočívání a bytí v přítomném okamžiku. Což ve své podstatě jednoduché je, ovšem v praxi to znamená být v bdělosti a učit se usměrňovat svoji pozornost do tady a teď. Nedávat ji už tolik mysli a jejím úvahám o tom, co bylo nebo bude.
Protože pokud už alespoň trochu znáte sami sebe a svou mysl, tak víte, že zabývání se minulostí, budoucností nebo vytváření katastrofických scénářů, je její velký koníček:-)
Praxe bdělosti – vědomého spočívání mě učí být tou, která pozoruje i tou, která prožívá zároveň. Uvědomuju si svůj vnitřní prostor a zároveň jsem částí pozornosti tam, kde se zrovna nacházím a u toho, čemu se věnuju.
Taktéž je to učení se odevzdávat potřebu všechno hodnotit, posuzovat a nálepkovat jako dobré nebo špatné.
Jen ten, kdo se této praxi věnuje v každodennosti ví, jak náročné a někdy úplně to nejtěžší na světě je usměrnit pozornost. Abych to byla já/vědomí, které určuje na co ji zaměřím a ne splašená mysl.
VZDÁVÁM SE UTRPENÍ
Utrpení i negativita má v této realitě svoje místo a spousta lidí ho potřebuje k tomu, aby prozřeli. Stejně jako jsem ho potřebovala já k tomu, aby popraskaly zkostnatělé vnitřní struktury a postupně mohlo dojít k uvědomění, že ve skutečnosti nežiju, ale jedu jako dobře promazaný stroj na autopilota.
Po všech zkušenostech a prožitcích už si dovoluju vědomě vzdát a odložit potřebu trpět. V mojí realitě už není potřeba.
Děkuju za všechny lekce i pády na hubu, jsem jim vděčná za to, jaká jsem teď. Pokorně skláním hlavu před životem, a zároveň se otevírám novému způsobu bytí, které není založeno na podmínkách.
Přijde, co přijde, ale už odmítám být otrokem této myšlenkové pasti.
To, že se vzdávám utrpení neznamená, že se vzdávám cítění a prožívání a uzavírám se před životem. Naopak. Jsem otevřená všemu, co přijde. Cítím, co cítím. Vnitřní sílu a pevnost získávám díky ochotě být zranitelná a otevřená i ve chvílích, kdy by se cosi ve mně chtělo totálně uzavřít.
Dovoluju si cítit a prožívat vše, co je součástí přítomného okamžiku, ale už nejsem (většinou:-) otrokem emocí ani myšlenkových skřetů.
Jsem k sobě laskavější a nepráskám už nad sebou seberozvojovým bičem. A čím dál častěji dávám pozornost neutralitě – středu, do kterého se dokážu vracet po jakékoli emoční smršti lehčeji a rychleji. Prohlubuje se důvěra v existenci, která nemá nic společného s naivním očekáváním a stejně tak se posiluje schopnost jen čistě vnímat, pozorovat a být.
Protože právě v tomto jednoduchém a čistém bytí, kdy si sama sebe uvědomuju a vědomě se prožívám, se nachází smysl i plnost života.