Začala jsem sepisovat svůj příběh, postupně a po částech. Vracím se do dob, kdy se mnou mávaly úzkosti a strachy a připadala si naprosto nemožná a na nic. Jsem citlivka, vždycky jsem byla, už jako dítě. Intenzivně vnímám emoce z okolí, dokážu nasát atmosféru v místnosti a cítit se špatně jen kvůli tomu, že jsem někde, kde to se mnou neladí.
Tento emoční kompas jsem většinu svého života považovala za přítěž. Jsi moc velká citlivka, zbytečně to prožíváš, vykašli se na to.. Slýchala jsem často od svých blízkých i od různých autorit. Citlivost byla peklo. Ukazovala mi, že jsem exot. Že ostatní lidi jsou víc „normální“ a já vůbec nezapadám, a už vůbec ne do skupiny těch silných a schopných.
Proč píšu?
Proč jsem vlastně začala psát svůj příběh? Odpověď se nenachází v rozumové části mozku. Přišel impuls začít sdílet. Otevřít se a projevit se tak, jak mě skoro nikdo nezná. Aby si ti, kteří budou číst a se kterými to bude rezonovat vzali to, co potřebují. Aby i ti, kteří se cítí být hodně na dně si dovolili ucítit záblesk naděje. Že bez ohledu na to, v jakých sr…ch se člověk nachází, vede z nich cesta ven. A taky veřejně přiznat, že byly v mém životě období a úseky, kdy jsem zpochybňovala úplně všechno dobré, včetně svojí existence. Přiznat, že jsem se cítila blbě a na prd, a to i v dobách, kdy už jsem nic takového podle mysli cítit neměla:-)
Po posledním sdílení „Z deníku hypochondra“ jsem si dala pauzu. Darovala jsem sama sobě velkou jemnost a ohleduplnost. Ty procesy, které se ve mně spustily byly silné a náročné a ano, kdybych zatla zuby, mohla bych pokračovat a dát si další dávku případné čistky. Ale proč? Nemám už v úmyslu se znásilňovat, ani se transformovat či posouvat za každou cenu.
Trapas růžového prasátka
Pamatuju si za jeden zážitek tuším ze 3.třídy. Jedna ze spolužaček měla úplně stejnou aktovku, a tak se jednoho se stalo, že jsme si je omylem vyměnily. S hrůzou jsem se doma dívala na cizí pouzdro a sešity. Co budu dělat?? Navíc jsme dostali úkol nakreslit do čtenářského deníku obrázek z knížky, kterou právě čteme nebo nás baví. Spontánně jsem se rozhodla, že úkol vypracuju za ni a do jejího sešitu jsem nakreslila obrázek – nejsem si jistá, co to bylo – tuším jakési růžové prasátko. Vybavuju se mi ilustrace Heleny Zmatlíkové:-) Natěšená jsem šla druhý den do školy s pocitem, že se všechno krásně vyřešilo. Ale ups, zklidila jsem posměch spolužáků a připadala si jak totální debil. Jak jsem tam tak stála celá rudá a dívala se na svoje růžové prasátko, kterému se děcka chechtala, chtělo se mi brečet a zmizet někam do pryč. Toto ponížení, spolu s mnoha dalšími, se zapsalo do paměti mého těla tak hluboce, až to vypadalo, že je moji neoddělitelnou součástí.
I dnes ještě zažívám podobné propady ve chvílích, kdy mi někdo z okolí zrcadlí či ukazuje, že tento stud a pocit méněcennosti a nepatřičnosti v mém nitru pořád ještě je. Jenže teď už k nim přistupuju jinak. Nepadám už naštěstí do pasti, že tohle už bych cítit neměla, protože to mám mít dávno zpracované. Možná i proto sepisuju svůj příběh, kterým se totálně odhaluju a otevírám do zranitelnosti a kdokoli si na mě může zgustnout. A taky se to už stalo – několik komentářů, které ve mě odkryly další vrstvu špatnosti a studu, jsem schytala. V té chvíli jsem se cítila podobně, jako v té 3. třídě. Část mě se chtěla někam schovat, aby nemusela čelit té potupě. Tomu, že jsem zase „špatně“. Jenže už je ve mně i další část – větší, než ta, kde sídlí nesebehodnota a stud. Tato část mě mě podporuje a objímá ve chvílích, kdy ta 9-letá Pavlinka ve mně brečí, že už nechce a nic už nikdy sdílet nebude, protože je zase špatně a úplně mimo. Je laskavá a jemná, ale jakmile bych se začala utápět v pozici chudáka a litovala se, nekompromisně mě zvedne ze země, opráší mi zadek a řekne – „tak a teď se zvedni a jdi, já tady jsem pořád s tebou a povedu tě. Nemusíš se do ničeho nutit, jen se nech vést tím, co v dané chvíli cítíš, co ti dává smysl a naplnění a radost. Už to znáš“.
Na „mělabychy“ už nejedu
A tak se nechávám vést. Jsou období, kdy ke mně přichází jeden impuls za druhým, stejně jako období, kdy se zdánlivě neděje nic a já vím, že nemá cenu na sílu něco takzvaně vydupávat ze země. Na „mělabychy“ už totiž naštěstí nejedu:-). I teď píšu, protože mám po delsí době chuť sdílet. Psaní je to pro mě forma terapie, která mi pomáhá uvolnit zbytky těžkých nánosů uvnitř mě.
Skoro bych to přirovnala k očistě nějakou inteligentní a mocnou bylinou. Nikdy nevím, co ze mě to konkrétní psaní vytáhne, co se bude dít. Někdy zažívám stavy naprostého flow, plynutí a radosti a někdy se propadám do staré známé propasti hanby a studu a jediné, co se po mně chce je vnímat, přijímat a pouštět. Dovolit jim projít a uznat jejich existenci, aby mohli odejít. V těchto momentech dávám veškerou svoji pozornost tělu, svému středu. Dovoluju si cítit, kde sídlí ten pocit studu a strachu zkombinovaný s odporem. A dýchám do nich. Vnímám je a dýchám až do úplného uvolnění. Často sídlí v oblasti solar plexu, břicha nebo hrudníku a když je v danou chvíli přijmu a prožiju, rozpouští se. Někdy skrze slzy, někdy jen lehce a spontánně odchází s každým výdechem.
Dokonale nedokonalá i v bažině emocí
To nejtěžší na tom všem je nepropadat při tom cítění všem negativním myšlenkám, které jsou na tyto emoce navázané. Myšlenky typu – zase jsi špatně, nikdo není zvědavý na to, co tady sepisuješ, jsi trapná. Dovolit si uvidět a cítit tuto zraněnou část, obejmout ji, ale zároveň se nepropadat do bezedné propasti negativity. Ustát a přijmout sama sebe se všemi částmi, které se objevují. Přijmout svoji nedokonalost a tím se stát dokonalou. Vnímat tyto zraněné části sebe a neztratit přitom vědomí, nevinit se a nekritizovat, jak bylo mým zvykem v minulosti. Učím se být svým vlastním průvodcem i rodičem. Zacházet se sebou laskavě, a když to někdy nejde jinak i laskavě přísně.
A když ujedu propadnu se do energie viny a sebemrskačství, co udělám? Obviním se za to, že se obviním, nebo procítím a přijmu i je? Budu mít odpor k odporu, nebo přijmu a procítím i ten?:-) Můžu si s tím hrát, zkoumat a zjišťovat, jak se sebou v těchto stavech zacházet.
A pokaždé když tohle absolvuju, a projdu s pokorou a dobrovolně tímto procesem, vynořím se pak lehčí, živější a otevřenější. Cítím obrovskou podporu a vděčnost za to, že můžu cítit a vím (už to není jen věřím), že jsem opravdu vedena a podporována. Životem samotným. Inteligencí, která není rozumem uchopitelná. Kdybych nebyla schopná takto intenzivně cítit, jen těžko bych se otevírala životu, zázrakům a synchronicitám. Takže vy, kteří máte pocit, že „moc“ cítíte, nejste ani divní ani slabí. Je to obrovský dar schovaný pod sutí a nánosy velkých strachů a cesta k němu vede skrz tyto bubáky nafouknuté do obřích rozměrů.
Terapie bytím a tím, co je
Možná už příště mě nedostane žádný komentář nebo kritika. A nebo možná jo, já nevím. Cítím to, co v daném okamžiku cítím. Nedá se to naplánovat, nedá se na to dopředu připravit. Já si jen nechávám tyto zkušenosti dávkovat. Netlačím na sebe se psaním, ani s ničím jiným, abych zase něco zvládla či dokázala a mohla si dopřát odměnu a cítit se dobře na základě starého „dobrého“ programu podmiňování. Vím, že všechno je mi předkládáno v ten správný čas, stačí vnímat, co se ve mně i kolem mě děje. Prostě žít a být účastníkem i pozorovatelem svého života zároveň. Cítit, prožívat i pozorovat, místo řešení a hodnocení co jak má či nemá být.
Přes negativní emoce se mi taky jasně ukazuje to, kde nejsem v souladu se sebou a co už je potřeba pustit. Čím intenzivnější negativní emoce, tím jasnější vzkaz – tohle není cesta pro tebe, odpojuješ se. A nebo jak říká Abraham (knihy od Esther a Jerry Hicks) tady to děláš zase! Tady to děláš zase!:-) Když věřím přesvědčení, že nejsem dost dobrá, je mi tak blbě, že není jiné cesty, než se vydat směrem zpátky k sobě a uvidět, jaká je to kravina:-)
Jsem a to stačí.
Učím se vnímat svoji hodnotu i ve chvílích, kdy nedělám nic. Tedy nic, co by ego označilo za užitečné, přínosné či nutné a často bývá spojeno s „měla bys“ nebo „musíš“. Protože ach… tady je tolik tlaku a napětí a křeče, že tohle už opravdu ne:-)
Místo toho je teď často v mém životě tolik potřebné NIC. Prostě „jen“ jsem. Užívám si naprosto jednoduché věci a prožívám je s plnou pozorností a teď v létě často i s úžasem. Pohled na mohutný platan, přes jehož listy prosvítá slunce. Bytí s Ondrou, akčním pětileťákem, který mě v minulosti přiváděl k šílenství, je teď víc a víc prodchnuté prostě jen radostí z toho, že jsme spolu. Projížďky na koloběžce, sbírání bylin, vaření, ležení na trávě a sledování mraků… uvědomila jsem si, že už teď žiju svůj vysněný život. Nevím, co přijde, netuším, jak to bude s jógou a jestli nás i nadále „uživí“, ale vím, že život mě nekonečně podporuje. Tuto podporu nejvíc vnímám ve stavu hluboké vděčnosti právě za tyto „obyčejně neobyčejné“ zázraky bytí. Kombinace stavu dětské radosti a spontánnosti s vnitřním klidem, tichem a zralostí z předchozích zkušeností. Mám chuť nahlas zařvat – ty jo lidi, stačí jen být, žít a vnímat. Nic víc není potřeba. Nemusíme furt něco čistit, na něčem pracovat a kamsi se posunovat – to se všechno děje samo, spontánně a tím jemněji, čím jsme přítomnější, otevřenější a bez potřeby bojovat či vzdorovat.