Ve středu jsem spustila svůj první web v životě – jogaprodusi.cz. A se spuštěním webu se mi spustila i rýma a lehce mě škrábe v krku. Nejsem psychosomatický specialista, ale tady se mi příčina jasně nabízí.
Prostě a jednoduše jsem v napětí, protože se bojím. A čeho že se to bojím? Toho, že mě nebudou mít všichni rádi, že se ztrapním. A kdo že jsou ti všichni? No přece ti všichni, co jsou na Facebooku. Ti všichni, co chodí ke mně na jógu. Ti všichni, co mě znají a vlastně i ti všichni ze zbytku světa, kteří by mi mohli napsat jakýkoli negativní komentář či najít na webu „chybu“ nebo jinou nedokonalost. Ólaláááá…
Kdysi kdosi prohlásil, napsal, nebo řekl (bohužel si nepamatuji zdroj, ale mám tuto hlášku napsanou v deníčku jako velice užitečnou) i kdyby ses proměnil v kelímek Nutelly, nezavděčíš se všem. Vždycky když si na tohle vzpomenu, musím se smát, protože tohle je přesně pro mně.
Když si nedám pozor, mám tendence být perfekcionista, mít všechno správné a hotové a dokonalé, právě proto, abych se zavděčila a tím si vysloužila pochvalu. A jelikož o tom vím, snažím se být záměrně nedokonalá. Což je občas dost fuška, ale život/vesmír/duše ví, co se potřebuji naučit, a tak se celkem často ocitám v situacích, kdy musím jít s kůži na trh i přesto, že „ještě nejsem dostatečně připravená“.
No a projekt Jóga pro duši je další ideální příležitost, jak se podívat zase jednou strachu do ksichtu, nadechnout se, vydechnout a… skočit. A s důvěrou vyčkat, co se stane. Hm… i když se velice pravděpodobně nestane vůbec nic, jelikož zatím nemám žádnou propagaci a právě proto, že mě nikdo nezná a Facebook je podobných článků a stránek plný, ten můj se v nich ztratí.
To ovšem nebrání mé mysli v tom, aby vytvářela velice zajímavé teorie. Naštěstí už ji trochu znám a dokážeme už i spolupracovat namísto toho, aby mě furt řídila, jak tomu bylo v minulosti.
Ovšem mám pro ni další výzvy. Postupně budu zveřejňovat svoje slabosti a „kostlivce“. Něco, za co bych se dřív strašně styděla a kdybych věděla, že to o mně někdo ví, radši bych chodila kanály… Teď naopak hrdě vylezu u nás ve Šlapanicích na náměstí, možná dokonce vyrazím i do Brna, a budu s gustem pozorovat svoje reakce. Cha chá!
A proč to budu dělat? Kromě toho, že tím postupně usměrním a transformuji další ze svých strachů, třeba někoho potěším, když zjistí, že není sám, kdo je takový exot. Že je nás víc a že to vlastně vůbec nevadí být exotem. Že se to exotství dá dobře použít k tomu, aby člověk našel svoji správnou cestu, během které se mimo jiné učí nesrovnávat se s ostatními.
Nepovyšovat se, ale ani neponižovat. A stavět sám sebe na první místo. I když má děti – nebo skoro bych řekla, hlavně když má děti. Tohle mě učí náš 2-letý Ondra. Když zjistí, že jsem „ujela“ a zapomněla na sebe, dá mi to okamžitě najevo a zkoumá, kde že to vlastně mám ty hranice.
A co tím vším chci říct? Nebuďte kelímkem Nutelly! Zkuste k sobě být laskaví za všech okolností. Čím hůř vám je, tím hodnější na sebe buďte. Já si teď dopřeji odpočinek s čajem v posteli s nahřátým polštářkem. Howgh!