Rubrika: Články

Celý článek najdete na webu Jóga Dnes

https://www.jogadnes.cz/joga/vedlejsi-ucinky-jogy-jako-hlavni-nastroj-pro-kazdodenni-praxi-6043/

Nemluvím o tom, jak měnit svět venku, ale jak změnit sebe a postupně se tak osvobozovat z podmíněných reakcí.

Mám možnost vybrat si reakci na něco, co se právě teď děje nebo ne?

Kdo rozhoduje o tom, jestli zůstanu vnitřně alespoň částečně v klidu ve spojení se svým středem – jakousi kotvou nebo jestli se nechám totálně smést emocemi a budu jednat stejně, jako už 1000x předtím?

Kdo rozhoduje o tom, jestli se nechám určitou situací totálně otrávit či vystrašit a zůstanu obětí okolností nebo ji přijmu jako výzvu? Kdo říká, že pokud se nechám smést emocemi nebo udělám něco „špatně“ jsem špatná a měla bych cítit vinu?

Kdo si tady vybírá? A kdo určuje, co je pro mě pravda? Co je správné nebo špatné?

Pokud jsem v zajetí silného přesvědčení, které si můžete představit jako vyjetou dálnici – synapsi v mozku – tzn. často, možná i každý den reaguju stejným způsobem, vypadá to, že na výběr nemám.

Že mysl a emoce jsou silnější, než moje vědomé rozhodnutí. Že ten program viny, strachu, studu či nespokojenosti je silnější, než já.

A ano, dokud člověk nezjistí, že přesně takto žije a reaguje jako autopilot, ten program rozhodně silnější je.

Obecně lze říct, že čím jsme vědomější – čím více poznáváme sebe a uvědomujeme si svoje reakce, tím větší možnost volby a tím i svobodu zažíváme.

Budu pokračovat po dálnici nebo využiju exit a zachovám se jinak?

Kdo tady sedí za pomyslným volantem a řídí?

Pastí a novým programem se ale může stát i honba za vyšší úrovní vědomí – tedy převlečené přesvědčení „nejsem dost dobrá“. Teprve až budu dostatečně vědomá, se můžu konečně uvolnit a přijmout se

Pes je zakopaný v tom, že uvolňovat a přijímat jak sebe, tak i to, co se zrovna odehrává můžu už teď. Se vším, co je ve mně i kolem mě.

Jak?

Jen tím, že budu sebe a vše co se odehrává pozorovat. Ideálně bez odsuzování sebe, ostatních nebo celkové situace. Bez přehnaného analyzování a touhy nalézt řešení.

A co když sebe nebo někoho odsoudím? Co když kritizuju, analyzuju a furt dokola přemýšlím o tom, co je špatně a mělo by být jinak a nemůžu si pomoct?

Postup je stejný zase si to vše „jen“ uvědomuju a pozoruju. Vnímám, jak se intenzivní emoce odehrávají v těle a vidím svoje tendence k zažitým reakcím. Nepotřebuju se vším hned něco dělat a řešit to. Můžu to teď nechat být a zjistit, co se bude dít

DECH JAKO EXIT

Pro někoho je „nedělat nic“ ta nejtěžší věc na světě. I pro mě bylo.. Proto jsem si vytvořila svůj postup a používám v těchto případech nástroj – vědomý dech.

Co se stane, když budu pozorovat a vnímat a dýchat? Když místo své obvyklé reakce dokážu plně a vědomě dýchat? Kromě toho, že sjedu z pomyslné dálnice a vytvářím tak novou synapsi v mozku (pracuju na svém novém silnějším, uvolněnějším a odvážnějším já), výrazně ovlivňuju celé svoje tělo včetně mozku a nervového systému.

Myšlenky a s nimi spojené emoce mají přímý vliv na naši biochemii a složení krve a tedy na fungování celého těla.

A tohoto principu využíváme i v případě vědomého dechu, který spolu s tím, že vyživuje, uklidňuje a vytváří pocit bezpečí pro náš mozek a nervový systém, též přímo ovlivňuje naši biochemii a tedy celkové fungování těla.

Takže dýchám nebo řeším?

Dýchám nebo (se) obviňuju?

Dýchám nebo (se) kritizuju?

Dýchám nebo si stěžuju?

Dýchám nebo se vymlouvám?

Existuje spousta různých metod a technik na poznání sebe sama, osvobození se z přesvědčení či růst. A je jich hodně.

Konstelace, regresní terapie, afirmace, kinezilogie, práce s vnitřním mužem, ženou, dítětem, metoda RUŠ, EFT, Ho pono pono, a tak bych mohla pokračovat ještě docela dlouho.

Tento článek není propagací těchto metod, ale ani je nezavrhuje, pouze nabízí trošku jiný úhel pohledu. Osobně jsem kromě regresky absolvovala všechno z výše uvedeného, abych postupně zase vše pouštěla a nechala si pro mě to nejpodstatnější.

Což je vědomí sebe v přítomném okamžiku.

Můžu totiž procházet obrovským množstvím kurzů či seminářů, můžu praktikovat jógu, ale pokud nejsem přítomná, většinou si z těchto akcí odnesu velice málo, nebo se dokonce zamotám do toho, co všechno je potřeba v životě řešit a ztrácím se v tom. A místo přímé cesty jdu oklikou.

Což sice nevadí, protože i okliky mají svoje místo, ale kdo cítí potřebu jít více přímo – k sobě a do sebe v každodennosti, je možné to provádět jednoduše a obyčejně.

Není to možná na první pohled tak „wow“, ale to neznamená, že tento přístup nemá svoji hodnotu. Naopak. Stáváte se postupně průvodcem sami sobě.

Proto kdo cítí, že většinu těchto postupů a metod (už nebo vůbec) nepotřebuje, že to jde i jinak, tak tady je razítko:-) Které si vlastně dáváte vy sami.

Otázky nejen pro oblast metod, kurzů a akcí:

• Uvědomuju si, co se mnou děje, co se odehrává uvnitř mě, jaké mám z těchto metod a přítomných lidí pocit?

• Vím, že tam chci, a nemusím nad tím přemýšlet nebo mi rozum předkládá logické argumenty proč bych měla?

• Opravdu vedou tyto postupy k sobě nebo spíš odvádí pozornost jinam, k někomu a něčemu venku?

• Pokud se vyskytne odpor k něčemu nebo k někomu – co se stane, když s tímto odporem vnitřně chvíli jenom jsem?

Takto je možné trénovat, uvědomovat si sebe a směřovat pozornost do svého nitra, kde leží odpovědi na všechny otázky, které kdy budete mít.

Teď Teď Teď

Teď teď teď je můj aktuální způsob žití, který se mnou pořád a víc a víc ladí. V praxi to vypadá asi takto.

Je léto, od začátku července jsme kromě týdnu u moře na horách. Užívám si bytí tady a nic pracovního se mi nechce. Takže si plynu. A najednou přijde impuls, potřeba otevřít noťas. Zapnu ho a píšu. Teď. Neplánovala jsem to. Nebo mi najednou přijde téma na seminář, či víkend, přijde ke mně kontakt, doporučení na někoho nebo něco a už to frčí. Z části samo a z části díky tomu, že konám a jednám. Nebo se spontánně z minuty na minutu rozhodnu, že si půdu zaběhat a jdu.

Podobným způsobem se vytvořila Jóga pro duši. Měla jsem silný záměr toho, že chci předávat jógu, ale nevěděla jsem jak. No a pak zjišťuju, že mě život učí následovat impulsy. Náhlou touhu něco udělat, někomu zavolat, jít do konkrétní akce i přesto, že to někdy vypadá nelogicky.

Ať už je to práce, kterou má rozum tendence označovat jako prudu – podklady pro účetní, komunikaci s úřady či instalace nového rezervačního systému, když jsem ve stavu, kdy reaguju „teď“ – i tyto činnosti pak zvládám bez odporu. Protože si dokážu počkat na ten správný impuls, který není možné vymyslet nebo naplánovat do budoucna.

Měla bych a musím – jednám a žiju s odporem nebo bez?

Kdybych oproti tomu jela na „musím“ či „měla bych“ veškeré činnosti vykonávané z tohoto rozpoložení by žraly strašně moc energie a utvrzovaly mě v tom, že je to děsný opruz a taky by to pravděpodobně sežralo dost času.

Netvrdím, že se mi takové situace už vůbec nedějí – to bych fakt kecala:-D Ale když se někde vyskytne odpor – to znamená, že odporuju tomu, co už tady je (komáři, vedro, negativní vnitřní stav či emoce) – je to tak nepříjemný pocit, že na sebe vždycky upozorní a já mám díky tomu znovu na výběr. Tak co, jak se zachovám teď? Jak přistoupím k tomuto člověku, k této situaci, k této emoci teď?

Káva, sladkosti, alkohol a vedro

Příklad: Je vedro na padnutí a mám chuť na ledové kafe s koláčem nebo pivo. Nabízí se několik možností – říkat si, jak je to vedro strašné, a kdy už to skončí. Že kafe a sladké nebo to pivo bych neměla, protože přece cukry, alkohol a kofein nejsou zdravé a dělají s tělem strašné věci.., případně se objeví jiné negativní přesvědčení a názory:-)

Můj postup je následující: Ponořím se plně do toho vedra i do sebe. Uvědomím si, jak se cítím a co všechno teď prožívám. Už jen díky tomuto kroku se dostaví uvolnění a mizí odpor vůči horku. Prostě tady je. Jaké mám teď možnosti? Můžu si nějak pomoct? Studená sprcha, bazén, moře, potok a když kolem nic není, no tak prostě jen dál jsem v tom vedru a šetřím energii tím, že mu neodporuju.

Kafe. Mám na něj chuť. Dám si ho teď? Nebo se teď rozhodnu si ho teď nedát? Obě varianty jsou naprosto ok. Nemusím si dávat předsevzetí, že si dám období bez kávy či alkoholu. Když se něco takového stane, vyplyne to z aktuálního teď – neplánuju to a ani to není rozhodnutí založené na strachu nebo na tom, že bych měla. Prostě cítím, že chci a udělám to.

A se sladkým je to stejné. Teď si uvědomuju sebe a teď se rozhoduju A když už tu kávu s vynikajícím koláčem mám na stole, či piju vychlazené pivo, vychutnám si je plně. Bez odporu a výčitek. Protože ty pak na mě v konečném důsledku mají větší vliv, než ono kafe s dortem:-)

Takže teď teď teď. Pro hlavu a rozum to může být velká výzva, protože jak jako teď – potřebujeme analýzy, plány, data atd, ale mám pocit, že poslední roky a měsíce už to v jiném modu, než „teď“ moc nefunguje.

Život je totiž geniální a kdykoli z přítomného okamžiku víc vypadneme, začne to „skřípat“ a necítíme se dobře, abychom si uvědomili, že tady ve skutečnosti nejsme a je načase se k sobě zase vracet.

Dech, bytí v těle, v přírodě nebo s dětmi, které jsou vynikajícími učiteli onoho „teď“ , jsou tím, co nám pomáhá se v přítomném okamžiku uvědomovat – stejně jako cokoli jiného třeba vaření, úklid, nebo dělání blbin – když je využijeme jako hravý trénink pro prožívání přítomného okamžiku.

Nebuť labuť a nesnaž se být dokonalá/ý

Ono trénování přítomnosti se nemá stát sebezdokonalovacím bičem a nástrojem k vylepšení se. Je to hra, jedna z mnoha, kterou si tady můžeme užít a zjišťovat, co to dělá a jak se pak vše proměňuje, když jsme fakt tady a teď.

Na dokonalost se nehraje, chyby jsou nevyhnutelné, a je to jedno! Jedním z nejlepších terapeutických, léčebných a transformačních nástrojů je smích:-)

Ne výsměch, ne malování reality na růžovo nebo strkání hlavy do písku – ale upřímný smích od srdce kdykoli je to aspoň trochu možné:-)

Tento článek už mám v šuplíku tuším něco málo přes rok. Když jsem se ho chystala vypustit, zvedla se tak obrovská vlna odporu a rozjely se vzorce typu – to je ale drzost! Jak si to můžeš dovolit netrpět, když lidi kolem trpí atd., že jsem se rozhodla si ho zatím nechat pro sebe. Pak jsem na něj zapomněla a teď to vypadá, že je ten čas to utrpení už opravdu oficiálně pustit:-)

Svého času jsem svůj „duchovní rozvoj“ strašně žrala. Jen nepatrně jsem pronikla to tajů fungování a propojení těla a mysli a už jsem byla expert. Přesně jsem věděla, co mají druzí dělat, kde všude dělají chyby a jak jsou mimo. Musela jsem spoustě lidí lézt strašně na nervy…:-) Prostě egouš převlékl ohoz a stal se duchovním:-D

Tady někde moje utrpení z nevědomosti, přešlo v utrpení duchovního rozvoje a z touhy se změnit.

Bylo to zhruba před 10 lety, kdy jsem byla vnějšími okolnostmi donucena začít měnit úhel pohledu na život a postupně přehodnocovat a opouštět destruktivní vzorce.

Hlavní přesvědčení, které mě sráželo na kolena bylo toto – jsem strašně slabá, nic nevydržím, jsem divná, přecitlivělá a daleko horší, než většina lidí kolem mě. A proto, abych se cítila líp a konečně se někam posunula, četla jsem tuny „duchovních“ knih, chodila na semináře, praktikovala afirmace a jógu a tlačila se víc a víc k dokonalejší verzi sebe sama. Až absolvuju tento kurz, až pročistím ještě víc vzorců, až pochopím a porozumím, jak to všechno funguje, budu už konečně dokonalá a možná i osvícená.

Vyměnila jsem jeden matrix za druhý – ten klasický za duchovní – a jaksi jsem si nevšimla, že i tady jedu na výkonech a na touze být lepší a ještě lepší.

Jo, rozhodně jsem se cítila líp, než v předchozích letech totální nevědomosti, ale zároveň jsem spadla do pasti nekonečného rozvoje praktikovaného pro vylepšení se. A to samo o sobě vytvářelo velký vnitřní tlak – házela jsem tím sama sobě klacky pod nohy. Jako bych jela v autě se zataženou ruční brzdou. Stálo to strašně moc energie. Furt jsem se o něco snažila.

Když se narodil Ondra, měla jsem za sebou zhruba 5 let tohoto typu sebezkoumání a věřila jsem, že už mám ty základní věci zpracované.

Už tady se můžete začít potutelně chechtat, protože věta – už to mám zpracované zaručeně ve vesmíru způsobí odezvu. Zpracované jo? No, tak ukaž!:-D

BOHYNĚ V BAHNĚ EMOCÍ A PROGRAMŮ

Vrátím se teď do doby, kdy jsem se připravovala na porod. Byla jsem připravená jak na variantu přirozeného porodu bez analgetik a zásahů, který jsem preferovala, tak na císařský řez, pokud by to jinak nešlo. Dokázala jsem zůstat otevřená všem možnostem, a zároveň věřit, že všechno bude přirozené a proběhne, jak má.

Porod byl krásný a laskavý, i když dlouhý a bolestivý. Prošla jsem jím vědomě s pocitem bohyně. A týden po něm vypuklo peklo.

Otevřely se emoční stavidla. Tlusté vrstvy bolesti, nesebehodnoty, strachu a nelásky. S hrůzou jsem sledovala, jak se propadám do černé díry negativity, ze které nebylo úniku. Jako matka jsem nestála vůbec za nic – říkala moje mysl. Jsi totálně neschopná, slabá, za nic nestojíš, jak chceš být matkou? Normálně ses spletla. Špatně sis přála. Ty jsi matkou nikdy být neměla, podívej se na sebe! Vnitřní kritik měl hody a já jsem mu to všechno žrala i s navijákem.

Každý den jsem brečela. I Ondra brečel. Někdy jsme brečeli všichni. Byl temný leden a únor. Čím víc jsem z této černé díry a bažiny chtěla uniknout, tím víc jsem se do ní propadala. Ondra ze mě nemilosrdně vytahoval všechno to, co chtělo být spatřeno.

V jeho emocích a v jeho pláči bylo něco, co probouzelo moji bolest.

Potlačené emoce a zranění se podobaly vlnám tsunami, které se s obrovskou silou a s neúprosnou pravidelností přelévaly z podvědomí do vědomí. Nebylo úniku.

Byly momenty, kdy jsem sama sebe přistihla, že nechci být se svým dítětem, protože mi to způsobuje takovou bolest a utrpení, že nevím, co s ní… Tento pocit roztáčel kolo viny a sebemrskačství – neměla bych toto cítit! Přece se mi narodilo vytoužené dítě, měla bych být šťastná. Neměla bych cítit to, co cítím teď. Kdy už skončí?

Zkoušela jsem se z toho vymotat, zbavit se těchto pocitů a stavů za pomocí všech možných technik a metod. Ale nic nefungovalo. V té době jsem ještě neuměla pracovat s přijetím a čistým uvědomováním si a jejich mocným účinkem.

Vzkaz mému minulému JÁ

Když bych se měla vrátit do minulosti, řekla bych sama sobě toto:

Pavli nechej všechno probíhat. Dovol si cítit všechno to, co cítíš. Nemusíš chápat, proč se to děje. Ani se nesnaž, aby to odešlo. Jen umožni, aby to tebou prošlo a poskytuj si tu nejlepší možnou podporu. Hýčkej se. Uvolňuj se a dýchej. Ty emoce a myšlenky, které teď vnímáš, nejsou skutečné. Je to odraz minulosti, je to iluze. Minulost se projevuje v přítomnosti – stačí to všechno nechat jít.

Nevěř jim, nechtěj je řešit. To je past. Tím, že to chceš řešit to celé posiluješ. Jsi naprosto v pořádku se vším, co teď cítíš. Nejsi ani divná ani slabá. Ve skutečnosti se teď navracíš do své síly. Otevří se tomu s vědomím, že tento proces má svůj důvod a Ty jsi naprosto v pořádku se všemi svými pocity. A pořád, znovu a znovu se vracej k sobě, do těla, do srdce a jen vnímej a pozoruj – je v tom přijetí a zároveň velká síla vědomé pozornosti. Ukazuje se Ti jen to, co potřebuješ pustit. Když umožníš, aby to prošlo, nemusí tam být utrpení vzniklé z toho, že vzdoruješ a kritizuješ se.

VINA A TREST

V té době jsem všechno to, co se dělo vnímala i jako součást jakéhosi trestu za moji nepokoru a pýchu a taky za to, že jsem si dovolovala projevovat se. Padala jsem do pastí, že když si dovolím být sama sebou, říkat ne lidem a situacím, kterým jsem dřív přikyvovala, budu potrestána. Kým nebo čím? Sám život mě za to potrestá.

Až zpětně vidím, jak hluboce ve mně byl tento program viny a trestu zakořeněný.

S odstupem zhruba 6 let bych k tomu přidala ještě toto. Ať už se mi děje cokoli, ať už zažívám jakékoli emoce, nemusím tam mít utrpení.

Utrpení nebylo způsobené tím, co se mi dělo, ale tím, jak jsem tomu, co se mi dělo přistupovala a sama sebe zavírala do pastí přesvědčení a domnělé správnosti.

Mysl hodnotila, posuzovala a říkala, že tohle by se přece dít nemělo! Cyklila jsem se dokola v negativitě, která se zintenzivňovala tím, že jsem dokola řešila myšlenky, které byly navázány na hutné emoce.

K tomuto poporodnímu příběhu se možná ještě někdy podrobněji vrátím, protože podobné stavy a emoce nejsou v tomto období zdaleka tak ojedinělé a vím, že spousta žen procházela nebo prochází něčím podobným.

TRÝZEŇ PŘÍLIŠNÉHO UVAŽOVÁNÍ A ŘEŠENÍ

Příklady mých vnitřních názorových a myšlenkových pastí:

Proč se mi to zase děje? A touha dokola a znovu a znovu řešit to zdánlivý problém.

Aby to mohlo odejít, potřebuju zjistit příčinu a pochopit to, proto o tom musím pořád dumat a snažit se najít řešení.

To mám za to, tohle je trest, který musím odžít.

Je se mnou něco špatně. Zase jsem udělala chybu.

Pro změnu je prostě potřeba trpět, bez toho se žádná transformace neuděje.

Díky tomu, že nějakou dobu trpím si pak víc užívám běžný život. Ještě mám před sebou dlouhou cestu, jsem teprve na začátku.

Dokud všechno nevyčistím, pořád se mi to bude dít.

Tohle bych neměla cítit, už bych to měla mít vyřešené.

Díky tomu mega tlaku, který jsem na sebe vytvořila a který byl spolutvůrcem nekonečné spirály řešení a utrpení jsem se během zhruba posledních 3 let vědomě rozhodla se svého utrpení vzdát. Dost už bylo hrabání se ve vzorcích a emocích.

Jednoduchost a síla vědomého bytí

Zjistila jsem, že tady pro mě cesta už není a volá mě jednoduchost – vědomé spočívání a bytí v přítomném okamžiku. Což ve své podstatě jednoduché je, ovšem v praxi to znamená být v bdělosti a učit se usměrňovat svoji pozornost do tady a teď. Nedávat ji už tolik mysli a jejím úvahám o tom, co bylo nebo bude.

Protože pokud už alespoň trochu znáte sami sebe a svou mysl, tak víte, že zabývání se minulostí, budoucností nebo vytváření katastrofických scénářů, je její velký koníček:-)

Praxe bdělosti – vědomého spočívání mě učí být tou, která pozoruje i tou, která prožívá zároveň. Uvědomuju si svůj vnitřní prostor a zároveň jsem částí pozornosti tam, kde se zrovna nacházím a u toho, čemu se věnuju.

Taktéž je to učení se odevzdávat potřebu všechno hodnotit, posuzovat a nálepkovat jako dobré nebo špatné.

Jen ten, kdo se této praxi věnuje v každodennosti ví, jak náročné a někdy úplně to nejtěžší na světě je usměrnit pozornost. Abych to byla já/vědomí, které určuje na co ji zaměřím a ne splašená mysl.

VZDÁVÁM SE UTRPENÍ

Utrpení i negativita má v této realitě svoje místo a spousta lidí ho potřebuje k tomu, aby prozřeli. Stejně jako jsem ho potřebovala já k tomu, aby popraskaly zkostnatělé vnitřní struktury a postupně mohlo dojít k uvědomění, že ve skutečnosti nežiju, ale jedu jako dobře promazaný stroj na autopilota.

Po všech zkušenostech a prožitcích už si dovoluju vědomě vzdát a odložit potřebu trpět. V mojí realitě už není potřeba.

Děkuju za všechny lekce i pády na hubu, jsem jim vděčná za to, jaká jsem teď. Pokorně skláním hlavu před životem, a zároveň se otevírám novému způsobu bytí, které není založeno na podmínkách.

Přijde, co přijde, ale už odmítám být otrokem této myšlenkové pasti.

To, že se vzdávám utrpení neznamená, že se vzdávám cítění a prožívání a uzavírám se před životem. Naopak. Jsem otevřená všemu, co přijde. Cítím, co cítím. Vnitřní sílu a pevnost získávám díky ochotě být zranitelná a otevřená i ve chvílích, kdy by se cosi ve mně chtělo totálně uzavřít.

Dovoluju si cítit a prožívat vše, co je součástí přítomného okamžiku, ale už nejsem (většinou:-) otrokem emocí ani myšlenkových skřetů.

Jsem k sobě laskavější a nepráskám už nad sebou seberozvojovým bičem. A čím dál častěji dávám pozornost neutralitě – středu, do kterého se dokážu vracet po jakékoli emoční smršti lehčeji a rychleji. Prohlubuje se důvěra v existenci, která nemá nic společného s naivním očekáváním a stejně tak se posiluje schopnost jen čistě vnímat, pozorovat a být.

Protože právě v tomto jednoduchém a čistém bytí, kdy si sama sebe uvědomuju a vědomě se prožívám, se nachází smysl i plnost života.

Já sama jsem zodpovědná za to co, a jak prožívám.

A naopak, nemůžu být zodpovědná za to, co prožívají druzí.

Což ovšem neznamená, že můžu říct a udělat komukoli cokoli a je na něm, ať si s tím poradí – to už by zavánělo arogancí. Nebo vlastně můžu, ale je dobré vědět, že vše se ke mně vrací 🙂 Pokud jednám upřímně a s čistým záměrem, je tam úplně jiná energie, než v případě, že se povyšuju, ponižuju nebo jednám z pozice oběti nebo manipulátora.

Stejně jako u všeho ostatního, co píšu nebo říkám – vím, že tohle není pro všechny. Nejde o to, aby všichni porozuměli, rezonovali a pochopili to, co se tady pokouším sdělit. Ale ze zkušenosti vím, že alespoň s pár lidmi to, co sdílím zarezonuje a vezmou si inspiraci, která často přijde v ten moment, kdy potřebují.

Pokud se ve mně objeví intenzivní emoce (intenzivní = hýbou se mnou a mají tendence mě ovládat) jako reakce na jakoukoli událost či člověka, vím, že jsou primárně moje. V těchto situacích se učím nejdřív se podívat do sebe. Pozoruju, jak se emoce odehrávají a projevují, jaké myšlenky jsou na ně navázané. A všímám si, koho mám tendence z daných emocí obviňovat či na koho je chci hodit. Jinými slovy, kdo za moje emoce může? Protože pravdou je, že každý je za svoje prožívání plně zodpovědný. 

Ufff.. cože?? Řeklo by moje minulé já? Já že si můžu za to, že cítím vztek, strach, nespravedlnost či rozhořčení? Přece evidentně je to chyba toho druhého člověka – dělá totiž toto a toto a toto a ještě tamto a proto já se cítím takto blbě. Kdyby změnil svoje chování a přestal dělat to, co dělá a ještě k tomu nejlépe uznal svoji „vinu“, cítila bych se líp.

A já říkám ANO. Veškeré intenzivní prožívání – všechno to, co mi vadí a co se mi hodně nelíbí, je moje.

Spouštěče se můžou měnit a mění, ale já rozhoduju, jak a jestli zareaguju a jak prožívám události v životě. Nechám se vtáhnout do dramatu? Nebo zkusím zůstat v nereakci (neplést se zamrznutím způsobených šokem v traumatické či stresující události), dokud se mnou emoce neproženou a já si neujasním, jak to vlastně je?

A je úplně jedno, o jakou situaci či člověka, se jedná. Samozřejmě, čím bližší člověk, tím náročnější ono nereagování je. Náročné je to i u těch, které máme tendence považovat za autority a jakýmsi způsobem k nim vzhlížíme.

Což ale neznamená, že si emoce zakazuju. Je to přesně naopak. Dovoluju si cítit pravdivě vše, co ve mně zrovna je a učím se, jak už nebýt otrokem svých emocí a myšlenek.

Obviním se nebo obejmu?

A co když se nechám emocemi unést a zareaguju? Nebo si naopak vyčítám, že jsem zareagovat měla a chtěla a nedokázala jsem si nastavit hranice? Obviním sebe za to, že jsem „ujela“ nebo se nedokázala projevit? Nebo někoho jiného za to, co řekl či neřekl? Budu hledat viníka, kdo může za tuto situaci a za to, jak se cítím? Že třeba kvůli někomu nespím a cítím se špatně?

I v tomto případě mám na výběr. Místo toho, abych pozornost dávala ven a hledala viníky, obrátím ji do sebe. Obejmu se a poskytnu si podporu a sytím sama sebe laskavou pozorností. Nevím (zatím) o jiném účinnějším způsobu zacházením s emocemi a prožitky, než ten, který poslední měsíce žiju. Záměrně píšu zatím, protože taky vidím, jak rychle se všechno ve mně i kolem mě mění a že za rok můžu být zase někde úplně jinde, ale teď je to takto.

Příklad: Blízký člověk na mě spustí, co všechno vnímá jako špatné a negativní na mém přístupu, vystupování, reakcích i celkově na mé osobě. Některé části mě jsou v šoku, protože sice byly připravené na konstruktivní diskusi i uznání svých slabin (pod povrchem to už bublalo, ale zatím nebylo vyřčeno), ale ne na takový fičák. Dojde u mě k částečnému zamrznutí, ztuhnutí, zkrácení dechu a vyplavení traumatických vzpomínek z podobných situací z minulosti a dětství. Cítím, jak se otvírá další vrstva mého zranění, jehož podstatou je – nejsi dost dobrá ani dostatečně vědomá, jsi zase mimo a špatně. Znám toto trauma už velice důvěrně.

Naposled se objevilo před rokem a od té doby (co jsem jím znovu vědomě prošla) jsem si žila převážně ve velké svobodě, klidu, radosti a důvěře (zatím největší, co jsem kdy v životě prožívala). Zvykla jsem si už žít v otevřenosti a nebránit se žádnému prožívání ani emocím, ale i tak jsem v tomto případě byla zaskočena. Což ale vůbec nevadí, protože jsem si taky už zvykla všechno co je nepříjemné využívat ve svůj prospěch a vlastně na těchto někdy hodně nepříjemných prožitcích a svých zraněních růst..

Tím ovšem neříkám, že je to příjemné nebo jednoduché. Tedy principiálně to jednoduché je, jen praxe může být náročná v tom, že není už kam utéct a člověk se dívá přímo do očí všem svým kostlivcům a stínům. V těle se to umí projevovat někdy dost bolestně a jsou momenty, kdy potřebuju zapojit veškeré uvědomění, abych nepodlehla a neuvěřila programu/tendenci, která se skrze emoce projevuje. Ale nevidím jinou opravdovější a smysluplnou cestu, než tu do vlastního vnitřního prostoru ve chvíli, kdy se tam odehrává uragán emocí.

Mám teď tedy na výběr, co udělám. I když by ta zraněná část mě reagovat chtěla, dopřeju si prostor a nejdřív nasměruju pozornost do sebe. Dýchám a kladu si otázky.

Co teď v sobě cítím? Jaké to jsou pocity a emoce? Kde v těle se nachází? Co říkají? Jak se projevují? Prostě ukaž se v plné kráse ty kdo se tady teď ve mně projevuješ:-)

A skutečně to tak je? Skutečně mám tendence tohle dělat, říkat, nevidět atd?

A nedělám s nimi a s ničím vůbec nic. Nechávám sebou vše proudit a procházet. Když se objeví slzy a bolest, tak brečím a nechávám vše odplavovat. Nehrabu s v bolesti ani v myšlenkách. Učím se k tomu prožívání nic nepřidávat. Prožívám smutek, vztek, rozhořčení i pocity nespravedlnosti či viny, ale vůbec nic s nimi nedělám. Nesnažím se jich zbavit nebo je nějak transformovat.

Vidím i svoje myšlenkové pochody, které bývají v náročných emočních situacích jako utržené ze řetězu a řvou – to si nemůžeš nechat líbit! Je to nespravedlivé! Ty přece víš, kde je pravda, řekni to! Nemůžeš zůstat v nereagování, protože pak to vypadá, že přiznáváš vinu! Nedokázala jsi říct vůbec nic z toho, co by měla ta druhá osoba slyšet, tak to aspoň napiš! A možná má pravdu, a ty jsi fakt mimo a zase něco nevidíš.. A s nimi nedělám taky vůbec nic:-) Což je někdy fakt hustý – a můžu si tak ověřit, kolik síly je potřeba k tomu, aby člověk zůstal a nenechal se strhnout..

Síla přijetí, pravdivého prožívání a vědomé pasivity

Vidím je. Uznávám existenci všech myšlenek i emocí. Vnímám, jak se egouš kroutí a používá ty nejzákeřnější taktiky, aby mohl převzít velení a tím si dokázat svou hodnotu. Jsem si vědoma toho všeho, a i když je ono působení emocí a myšlenek někdy hodně velká síla, zůstávám ve vědomé pasivitě. Což znamená, že když se přistihnu při rozvíjení destruktivních myšlenek – ať už nasměrované vůči mně nebo tomu druhému člověku, přesměruju od nich pozornost a tedy energii do svého středu, kde vnímám neutralitu. Nebo do těla a do těch míst, kde se projevují nepříjemnými pocity.

Nechávám se vést a začnu sama sobě v těch náročných emocích dávat přijetí a soucit. Jak? Dýchám, jdu do přírody, nebo se vlním a pohybuju, jak cítím, že je potřeba a pomáhám tak tělu, aby energie těch divokých emocí prošla. Tohle všechno ale nedělám proto, aby to přešlo nebo z touhy se těch nepříjemných prožitků zbavit (takto jsem k tomu přistupovala v minulosti), jen z aktuální potřeby – impulsu, který vyvstane z těla a ne z chuchvalce myšlenek.

Dívám v těch emocích na sebe i do zrcadla a laskavě k sobě promlouvám. Poskytuju sama sobě podporu a zároveň u toho vidím a vnímám i ty zraněné části, které chtějí reagovat.

Kde je ve mně pravda?

To, co je v těchto procesech pro mě prioritou, je pravda. Tedy ta moje. Chci znát skutečnou pravdu i přesto, že to může hodně bolet. Jenže bolest z toho, když člověk sám sebe obelhává, nebo jde proti sobě je daleko větší. A proto se ptám – kde je ve mně skutečná pravda? Je ve mně něco, co nechci vidět?

Kombinace dotazování i sebedotazování, prodýchávání bolestí a ztuhlostí a bytí se vším, co se ve mně nachází, ať už v těle, nebo v hlavě postupně vede ke zjemnění prožívání a postupnému spontánnímu ukotvování se znovu ve svém středu.
Tímto způsobem se stávám jakýmsi prostorem – průtokáčem, kde se může odehrávat cokoli, ale hluboko ve mně přetrvává klid a důvěra, že se děje to nejlepší pro všechny zúčastněné.

A co hranice? Jednám jako zraněné dítě nebo dospělý?

Někdo by možná mohl namítnout, že nereagování a ona vědomá pasivita není dobrá, protože je přece nutné se za sebe v určitých situacích postavit. Na to říkám ano – určitě je nutné umět se vymezit a jasně říct, tak tohle už ne. A někdy i ono jednání v emoční smršti, které prostě nejde zastavit, může být přínosné pro všechny zúčastněné.

Jen je velký rozdíl, jestli nastavuju hranice jako oběť svých přesvědčení, nebo vědomě a jasně s tím, že jsem převzala plnou zodpovědnost za svoje prožívání a svoje emoce. Protože ve chvíli, kdy přijmu svoji část prožívání a dovolím si vše pravdivě prožít, začne se jasně ukazovat, kdy by hranice nastavovalo například moje zraněné vnitřní dítě a kdy hranice nastavuju já, jako dospělá žena vědoma si svých tendencí.

A proto se učím počkat si, až odezní emoční smršť, usadí se prach a bahno a ukáže se, jak to vlastně celé ve skutečnosti je. Zároveň se ale umím i zdravě vzteknout a v plném vědomí si užít i tu razanci – k této ventilaci mě to ale v tomto případě vnitřní moudrost nevedla.

Falešná vs. skutečná hodnota – síla ve zranitelnosti

Moje minulé já by udělalo cokoli, opravdu cokoli, aby se nemuselo zastavit a podívat na svoje bolesti, zranění a traumata. Na to, co člověka výrazně ovlivňuje, aniž by si toho byl vědom a o to víc se to pak projevuje v každodenním životě. Uměla jsem se pitvat a hrabat v problémech, ale neuměla jsem čelit svým pocitům a emocím. Byla jsem vynikající v úhybných manévrech a budování oné falešné hodnoty skrze výkony, „pomáhání“ druhým, pochvaly a ocenění. Byl to můj způsob, jak se cítit dost dobrá, i když v hloubce byla schovaná obrovská nejistota se strachem.

Byla jsem tou, která manipuluje i tou, která byla obětí mnoha manipulátorů. Pamatuju si, jak to všechno chutná. A jak těžké je si to všechno přiznat a zjistit ups.. ty jo, že jsem sice vylezla po žebříku dost nahoru, akorát ten žebřík je opřený o blbou stěnu..

Má to ale i svoje výhody. Díky všem těm pestrým zkušenostem, které způsobily můj pád z onoho vysokého žebříku, tak citlivě reaguju na podobné energie jak u druhých, tak i u sebe. Většinou se k nim nijak nevyjadřuju a nedávám nevyžádané rady, ale je to velice užitečný nástroj, který se pořád učím používat, protože si na ostatních všímám toho, co jsem dělala sama.

Jedna z nejdůležitějších věcí pro mě je dokázat se podívat sama sobě v zrcadle do očí s pocitem, že se mám opravdu ráda, a to i v těch emočních turbulencích. A to by nebylo možné, pokud bych se nedokázala pravdivě podívat do svého nitra a přiznat si, že:

jasně – i já mám někdy v emocích záškodnické myšlenky, i já mám v sobě části s občasnou tendencí zuřit, obviňovat atd., ale už je nenásleduju a nedělám to, co po mně chtějí.

Neutralita a svoboda v prožívání

Vidím egouše, který dupe nožičkou, nebo by chtěl kvílet zoufalstvím. Vidím, jak strašně by se chtěl někdy prosadit, či někoho sejmout. Ale už mu to nedovoluju, už se jím nenechám vláčet. Ani to ale neznamená, že s ním bojuju.

Jsem prostorem, ve kterém se vše odehrává a já jsem tou, která to prociťuje a pozoruje zároveň. Jsem v tom i nad tím zároveň:-)

Když dokážu zůstat ve svém středu bez reakcí na venek, ale zároveň s ochotou prožívat vše – což znamená, že jsem v určitých chvílích hodně zranitelná, protože se před ničím v sobě neschovávám – tak tady vnímám obrovské posuny. Pokaždé, když vědomě projdu podobným procesem, prohloubí se sebe-vědomí, sebe-láska, síla, důvěra a pocit svobody.

Toto je pro mě neutralita. Dávám prostor všemu a všem bez odsuzování sebe nebo toho, kdo ve mně tyto emoce vyvolal. A zároveň z tohoto prostoru a z této neutrality, potom nastavuju hranice a reaguju, pokud cítím vedení.

Takto vnímám i bezpodmínečnou lásku. Nenutím se milovat nebo zbožňovat toho, kdo ve mně otevřel bolest a ukázal mi zranění, ale dám mu v sobě prostor stejně, jako všem emocím a prožitkům, a vztah k tomuto člověku se potom proměňuje sám. Spontánně časem přijde vděčnost a jsem schopna upřímně říct „děkuju“ za tuto zkušenost. Ale nejde to násilím, stane se to samo jako jeden z vedlejších účinků vědomého zacházení se sebou.

Je to hra!

A pořád se učím brát život i tyto náročné momenty jako hru. Protože tento postoj odlehčuje všechny situace a dovoluje vše vidět už relativně brzy z vyšší perspektivy.

Zrovna teď hráváme s Ondrou Plants vs. zombies:-) Když zvládneme level, dostaneme nový nástroj – kytku, který pak můžeme použít v dalších levelech. A podobně to vnímám ve skutečném životě – za každý vědomý průchod náročnou situací se buď rozšiřují nebo zintenzivňují stávající nástroje a to je mazec, protože pak můžeme jít do dalších levelů, které jsou pravda někdy hodně husté, ale zároveň jsou i čím dál větším dobrodružstvím s čím dál větší podporou. A tuto hru, kterou je náš aktuální život v této realitě, si můžeme užít:-).