Jsem hrdá na svou pasivitu

Tento článek jsem psala někdy začátkem srpna, ale vědomá pasivita a odpočinek se do této doby hodí snad ještě víc.

Za výlohou jedné z banky v Brně si můžete všimnout letáku, který hlásá „jsem hrdá na svou aktivitu“. Znázorňuje běžící ženu ve skvělé kondici s chytrým udělátkem, které ji měří tep, kroky, vzdálenost, míru stresu a kdo ví, co ještě.

V ten okamžik jsem věděla, ze tohle je další téma na článek, který bude takovou mojí agitkou za pasivitu a pomalost a dělání ničeho. Což neznamená odmítání aktivity, která je taktéž nezbytnou součástí života. Jde o nastolení rovnováhy, o uvědomění si, kdy konat a kdy naopak nechat věcí být a jen tak být. Ve vědomé pasivitě se učíme neházet si klacky pod nohy, ustupujeme stranou a umožňujeme životu dít se.

Pomalost jednoduchost, bdělá pozornost, odpočinek, relaxace, uvolnění, spánek, nicnedělání, plynutí, bytí versus akčnost, výkon, stanovování a dosahování cílů, úsilí a snažení, efektivita pořád a za všech okolností, tlak, makání.

Je obrovský rozdíl v tom, jak se cítím a jak žiju, když se pravidelně dobíjím prostým bytím bez věčných úkolů. Když jenom jsem. Když se jdu jen tak bezcílně projít do lesa, když si hodím nohy nahoru a zavřu oči, když sedím s teplým čajem zachumlaná pod dekou a dívám se do ohně.. krása v jednoduchosti. Bytí bez záměru a cíle.

Aktivita jede, je populární na všech frontách. Konání i činy jsou skvělé, bez nich těžko něco změníme, je ale potřeba je vyvažovat a možná si i uvědomit proč chceme být za každou cenu pořád aktivní. Co nás k tomu vede? Co nás vede k tomu furt něco vytvářet a řešit? A taky si přiznat, jak moc jsme u všech svých aktivit vědomí a na kolik tyto aktivity dávají smysl. Kdy je to opravdu smysluplná činnost a kdy jedeme na autopilota.

Co se týká odpočinku, nemám na mysli hodinové sledování televize v hypnotické stavu, nekonečné hraní videoher nebo neustále sledování sociálních sítí. Jde o odpočinek léčivý. Jde o prosté zastavení se. Bez momentálních priorit a úkolů. To něco, co se v současné západní společnosti praktikuje velmi málo. Přitom se jedná o nezbytnou součást života, kterou pokud opomíjíme, vede k vyčerpání, frustraci, syndromu vyhoření – a to nejen v práci. K pocitu, že život je náročný a těžký a já už ho nezvládám.

Píšu z pozice ženy, která byla dlouhá léta hodně akční. Makala v práci, ve fitku, doma, všude a skoro pořád. Proč to všechno dělala? Dodávalo ji to pocit sebehodnoty a zdánlivé síly. Pocit, že svoji aktivitu má pod kontrolou a s tím, alespoň z části, i svůj život. Chtěla být dobrá, ideálně nejlepší ve všem, co dělala. Chtěla být obdivovaná a nepostradatelná. A taky jí to nekonečné makání umožnilo utíkat od sebe, svých pocitů a všeho nepříjemného. Hlavně necítit ten strach a často přítomný pocit nedostatečnosti. Tipněte si jak to dopadlo.

Ta žena doslova spadla na hubu a vyhořela. Vyhořela takovým způsobem, že nebyla ráno schopna vstát z postele. Nemohla jíst, spát, neustále byla pod vlivem strachu a velkých úzkostí. Měla spoustu zdravotních problémů a přes akční a „zdravý“ životní styl se cítila jako troska. Byla donucena se úplně zastavit a postupně, krok za krokem přehodnotit celý svůj život. 

Přemíra aktivity a postoje „jedu jak fretka“ nemusí nutně vést až k takovým následkům, ale často k nim vede.. Všichni máme možnost volby. Všichni máme možnost využít svoji svobodnou vůli a převzít plnou zodpovědnost za svůj život se vším, co k němu patří. A nebo taky ne. Můžeme se nechat vláčet okolnostmi, lidmi, situacemi. Být v pozici oběti, která od všeho utíká a právě z toho věčného útěku a aktivity si vytvoří falešný pocit osobní hrdosti. Podívejte se, jak jsem rychlá, dobrá a nepostradatelná…

Bez zastavení není uvolnění

Každá mezní, náročná či kritická situace v sobě nese i dar, který může nebo nemusí byt objeven. Záleží na úhlu pohledu a na tom, jak je daný člověk schopen a ochoten celou svou životní situaci vidět.

Pro mě je tato doba spojená s „objevením“ jógy. Věděla jsem, že musím něco změnit, protože takhle dál přežívat nechci a léky pro mě nebyly řešením. Takže jóga, ok. Objevila se mi v životě naprostou „náhodou“. Začala jsem praktikovat, zkoumat, učit se nehybnosti – aspoň na vteřinu nebo dvě být jen se svým dechem. Neutíkat. A když jsem utekla, zase jsem se vrátila zpátky. Znovu a znovu a znovu a znovu. Učila jsem se  a pořád se učím novému způsobu žití, bytí, cítění.. Způsobu, který není destruktivní a při pravidelné praxi přináší lehkost, volnost, svobodu, otevřenost i živost.

Pasivita, odpočinek, klid, bytí. Kvality, bez kterých si nejsme schopni plne užít a vychutnat život. A bez kterých se taky těžko obejdeme, pokud se chceme rozhodovat a jednat ze srdce – z místa klidu a tichého vědění. Nejsme roboti. Jsme lidské bytosti, které jsou cyklické a stále se měnící podobně jako příroda. A jestliže jdeme proti přírodním zákonům, jdeme i proti sobě. Doba zastavení je naprosto zásadní a potřebná pro všechny živé bytosti bez výjimky. Bez zastavení neni uvolnění a pokud se nezastavujeme vedomě a pravidelně, budeme zastavení, protože naše tělo i duše už nebudou schopné snést tu obrovskou míru napětí a tenze. A to platí i pro činnosti, které nám přináší radost, nadšení a jsme do nich úplně ponoření a dávají nám smysl. I tady je odpočinek nezbytný. I v tomto případě totiž můžeme lehce uletět a nechat se pohltit přemírou činností.

Zdá se to jednoduché. Jasně, zastavit se a odpočinout si… Tak proč jsou tyto „nečinnosti“ v naší společnosti tak neoblíbené a nejsou in? Proč je „nicnedělání“ takový problém a člověk, který vědomě a často odpočívá je většinovou společností považován za exota? Důvodů je spousta. Od neochoty člověka být sám se sebou, se svými myšlenkami, pochybnostmi a emocemi po fakt, že tohle se prostě nenosí. Slova jako pasivní a pomalý jsou často brána jako degradující. Jen málo lidí si dovede užít vědomou pomalost a pasivitu. Většina chce být rychlá a výkonná.

Ale to je past! Je to past! A kdo ji nastražil? Naše mysl, která tvrdí, že pořád ještě nejsme dost rychli, efektivní, vylepšení, dokonalí.. Ještě potřebujeme zvládnout toto a tamto a pak už budeme blízko. A když se blížíme nebo dokonce „splníme cíl“ mysl řekne „jéééé sorry, ještě to není, víš ještě musíš tamto a pak už to bude“ . Jsme jako oslíci jdoucí za mrkví, kteří věří, že ji jednoho dne chytí a sní a pak budou šťastní a sytí. Pak si odpočinou.

Priority, úkoly, povinnosti tady budou pořád. A pořád taky bude něco, co ještě není hotové nebo co si vyžaduje naši pozornost, abychom to „vyřešili“ a měli „klid“. To, co je potřeba změnit nejsou vnější okolnosti v životě, ale náš přístup. Dovolit si změnit to vnitřní paradigma. Pohrát si s ním. Zkoušet. Třeba na týden dát do svých priorit sebe a čas pro odpočinek a regeneraci. A dát to opravdu na první místo. Nejdřív jsem já. To abych se cítila dobře. Čas pro mě. A teprve potom to ostatní.

Nadzvedlo Vás to že židle? Super!:-)

Mně tohle taky dost nadzvedávalo. A to v době, kdy byl náš momentálně 4-letý Ondra roční nespavé mimino a já jsem z nedostatku spánku padala na ústa. Když se teď na celou situaci podívám zpětně, pamatuju si dost detailně i ten bordel, který jsem měla v hlavě. Ty zbytky touhy po perfekcionismu. To věčné porovnání se s ostatními maminami, které mají dětí víc a zvládají to! Tak proč to nezvládám já?? Otázka, která spolu se srovnáváním se s ostatními, vede do pekla.

Byla jsem donucena přenastavit si hranice, často právě přes obrovské vyčerpání, když už to jinak nešlo. Abych si uvědomila sílu přístupu zevnitř ven – což znamená – dokud si to nepřenastavím v sobě, všichni kolem budou zkoušet kam až můžou zajít. Jak moc jsem ještě schopna se pro ně rozkrájet. Ondra byl a pořád je naprosto skvělým učitelem hranic i laskavé přísnosti. Lepšího bych si ani nemohla přát. Ano, že začátku to bylo peklo, protože mi neustále, každý den pořád dokola ukazoval všechno to, co jsem potřebovala změnit. Dnes za to děkuju, protože hranice se mi opravdu slušně přeskládaly. Ale dokud si je jasně nenastavíme, těžko si tu vědomou pasivitu a odpočinek dovolíme, furt nám do toho totiž někdo nebo něco poleze.

Často na józe říkám. Vyberte si takovou variantu pozice, která bude v souladu s Vaším tělem. Respekt k tělu je primární. Pokud si vyberete tu jednodušší variantu, nebo se dokonce rozhodnete pro relaxační ásánu, není to výraz slabosti, ale naopak sily. Upřednostnili jste sami sebe. Ne svou opičí mysl, která prahne po výkonech a pochvalách. Ale sami sebe a svoje tělo.

Miluju účinnost, flexibilitu a přitom jednoduchost jógové filosofie, která je v naprostém souladu se životem. A miluju „jednoduché“ ásány, kde je právě v té jednoduchosti, klidu, spočinutí, obrovská síla. Síla v nehybnosti. Síla ve schopnosti být s tím, co je. Ať už ve mně, nebo kolem mě ve vnějším světě. Síla ve schopnosti zastavit se, i když mysl strašně chce někam utéct. Síla vědomého dechu a bytí tady a teď. Ne náhodou je Šavásána – pozice mrtvoly – jednou z královských ásán. Protože umět se uvolnit v tom, co je, být v sobě a se sebou za všech okolností, to je umění a není to cesta pro slabochy. Je to jedno z mistrovství života.

Ve vnějším světě to teď vře. Skoro si můžeme sáhnout na tu hutnou energii strachu, agrese, frustrace, zmatku, která přitahuje tolik pozornosti. O to víc je potřeba zaměřovat se dovnitř, do těla.

Pravidelná praxe „jen tak bytí“ nás postupně víc a víc utvrzuje v tom, že spoustu věcí je možné nechat být a neřešit je. Protože v tom řešení často žádné řešení není. Když dovolím životu, aby se děl, vyplyne to samo (najednou vím) nebo se ukáže, že vlastně ani není co řešit. Tohle ale nevyvstává z mysli, z toho zamotaného chuchvalce protichůdných, a často negativních, myšlenek. Vyvstává z bytí, ze srdce, z inteligence života, která nás vede, pokud jí to dovolíme a ustoupíme z cesty..