Občas je léčivé a nezbytné jen tak být. Nemít žádný cíl. O nic se nesnažit a neusilovat. Dobít baterky právě prostým bytím.
Nejde o lenost ani o laxnost, ale o nutnost. Tedy z mého úhlu pohledu. Zažili jsme dlouhé léto od dubna až do října a bylo velice příjemné. Ale uvědomila jsem si, že moje tělo už potřebuje „vybydlovat“ a na chvíli mít naprostý klid. Zachumlat se. Pustit všechny rituály. Necvičit. Ani nemeditovat. Prostě jen být. Bez jakéhokoli cíle.
Den, kdy nic nemusím. Můžu ležet a spát, jak dlouho chci. Nemusím jít ven, protože je tam krásně a bylo by škoda zůstat doma. Konečně je tady to pravé podzimní počasí. Můžu si číst nebo se dívat na filmy.
K jídlu si dám přesně to, na co mám chuť a plně si ho vychutnám bez ohledu na to, jak zdravé nebo nezdravé to je. Jsem uvolněná a spokojená.
Ano, musela jsem pozměnit rozvrh a zrušit některé závazky, což dělám nerada. Ale poslechla jsem svoje tělo, které už toho mělo dost. Usínala jsem poslední dny po obědě skoro i ve stoje a vnímala jsem, že tento typ odpočinku si buď naordinuji sama a dobrovolně, nebo k němu budu donucená.
Tento článek píšu spontánně právě v době tohoto odpočinku proto, že se mi chce. Vlastně jen zhmotňuji to, co právě teď cítím a prožívám. A třeba bude inspirací pro někoho, kdo má pocit, že si odpočinek nemůže dovolit. Je naprosto v pořádku požádat o pomoc a přiznat slabost. Říct, já už nemůžu…
Užívejme podzimu. Dovolme si zpomalit a zachumlat se s horkým čajem. Užijme si světlo svíček a to, že právě teď, jenom tak jsme.