Rubrika: Články

Tento článek jsem psala někdy začátkem srpna, ale vědomá pasivita a odpočinek se do této doby hodí snad ještě víc.

Za výlohou jedné z banky v Brně si můžete všimnout letáku, který hlásá „jsem hrdá na svou aktivitu“. Znázorňuje běžící ženu ve skvělé kondici s chytrým udělátkem, které ji měří tep, kroky, vzdálenost, míru stresu a kdo ví, co ještě.

V ten okamžik jsem věděla, ze tohle je další téma na článek, který bude takovou mojí agitkou za pasivitu a pomalost a dělání ničeho. Což neznamená odmítání aktivity, která je taktéž nezbytnou součástí života. Jde o nastolení rovnováhy, o uvědomění si, kdy konat a kdy naopak nechat věcí být a jen tak být. Ve vědomé pasivitě se učíme neházet si klacky pod nohy, ustupujeme stranou a umožňujeme životu dít se.

Pomalost jednoduchost, bdělá pozornost, odpočinek, relaxace, uvolnění, spánek, nicnedělání, plynutí, bytí versus akčnost, výkon, stanovování a dosahování cílů, úsilí a snažení, efektivita pořád a za všech okolností, tlak, makání.

Je obrovský rozdíl v tom, jak se cítím a jak žiju, když se pravidelně dobíjím prostým bytím bez věčných úkolů. Když jenom jsem. Když se jdu jen tak bezcílně projít do lesa, když si hodím nohy nahoru a zavřu oči, když sedím s teplým čajem zachumlaná pod dekou a dívám se do ohně.. krása v jednoduchosti. Bytí bez záměru a cíle.

Aktivita jede, je populární na všech frontách. Konání i činy jsou skvělé, bez nich těžko něco změníme, je ale potřeba je vyvažovat a možná si i uvědomit proč chceme být za každou cenu pořád aktivní. Co nás k tomu vede? Co nás vede k tomu furt něco vytvářet a řešit? A taky si přiznat, jak moc jsme u všech svých aktivit vědomí a na kolik tyto aktivity dávají smysl. Kdy je to opravdu smysluplná činnost a kdy jedeme na autopilota.

Co se týká odpočinku, nemám na mysli hodinové sledování televize v hypnotickém stavu, nekonečné hraní videoher nebo neustále sledování sociálních sítí. Jde o odpočinek léčivý. Jde o prosté zastavení se. Bez momentálních priorit a úkolů. To něco, co se v současné západní společnosti praktikuje velmi málo. Přitom se jedná o nezbytnou součást života, kterou pokud opomíjíme, vede k vyčerpání, frustraci, syndromu vyhoření – a to nejen v práci. K pocitu, že život je náročný a těžký a já už ho nezvládám.

Píšu z pozice ženy, která byla dlouhá léta hodně akční. Makala v práci, ve fitku, doma, všude a skoro pořád. Proč to všechno dělala? Dodávalo ji to pocit sebehodnoty a zdánlivé síly. Pocit, že svoji aktivitu má pod kontrolou a s tím, alespoň z části, i svůj život. Chtěla být dobrá, ideálně nejlepší ve všem, co dělala. Chtěla být obdivovaná a nepostradatelná. A taky jí to nekonečné makání umožnilo utíkat od sebe, svých pocitů a všeho nepříjemného. Hlavně necítit ten strach a často přítomný pocit nedostatečnosti. Tipněte si jak to dopadlo.

Ta žena doslova spadla na hubu a vyhořela. Vyhořela takovým způsobem, že nebyla ráno schopna vstát z postele. Nemohla jíst, spát, neustále byla pod vlivem strachu a velkých úzkostí. Měla spoustu zdravotních problémů a přes akční a „zdravý“ životní styl se cítila jako troska. Byla donucena se úplně zastavit a postupně, krok za krokem přehodnotit celý svůj život. 

Přemíra aktivity a postoje „jedu jak fretka“ nemusí nutně vést až k takovým následkům, ale často k nim vede.. Všichni máme možnost volby. Všichni máme možnost využít svoji svobodnou vůli a převzít plnou zodpovědnost za svůj život se vším, co k němu patří. A nebo taky ne. Můžeme se nechat vláčet okolnostmi, lidmi, situacemi. Být v pozici oběti, která od všeho utíká a právě z toho věčného útěku a aktivity si vytvoří falešný pocit osobní hrdosti. Podívejte se, jak jsem rychlá, dobrá a nepostradatelná…

Bez zastavení není uvolnění

Každá mezní, náročná či kritická situace v sobě nese i dar, který může nebo nemusí byt objeven. Záleží na úhlu pohledu a na tom, jak je daný člověk schopen a ochoten celou svou životní situaci vidět.

Pro mě je tato doba spojená s „objevením“ jógy. Věděla jsem, že musím něco změnit, protože takhle dál přežívat nechci a léky pro mě nebyly řešením. Takže jóga, ok. Objevila se mi v životě naprostou „náhodou“. Začala jsem praktikovat, zkoumat, učit se nehybnosti – aspoň na vteřinu nebo dvě být jen se svým dechem. Neutíkat. A když jsem utekla, zase jsem se vrátila zpátky. Znovu a znovu a znovu a znovu. Učila jsem se  a pořád se učím novému způsobu žití, bytí, cítění.. Způsobu, který není destruktivní a při pravidelné praxi přináší lehkost, volnost, svobodu, otevřenost i živost.

Pasivita, odpočinek, klid, bytí. Kvality, bez kterých si nejsme schopni plne užít a vychutnat život. A bez kterých se taky těžko obejdeme, pokud se chceme rozhodovat a jednat ze srdce – z místa klidu a tichého vědění. Nejsme roboti. Jsme lidské bytosti, které jsou cyklické a stále se měnící podobně jako příroda. A jestliže jdeme proti přírodním zákonům, jdeme i proti sobě. Doba zastavení je naprosto zásadní a potřebná pro všechny živé bytosti bez výjimky. Bez zastavení neni uvolnění a pokud se nezastavujeme vedomě a pravidelně, budeme zastavení, protože naše tělo i duše už nebudou schopné snést tu obrovskou míru napětí a tenze. A to platí i pro činnosti, které nám přináší radost, nadšení a jsme do nich úplně ponoření a dávají nám smysl. I tady je odpočinek nezbytný. I v tomto případě totiž můžeme lehce uletět a nechat se pohltit přemírou činností.

Zdá se to jednoduché. Jasně, zastavit se a odpočinout si… Tak proč jsou tyto „nečinnosti“ v naší společnosti tak neoblíbené a nejsou in? Proč je „nicnedělání“ takový problém a člověk, který vědomě a často odpočívá je většinovou společností považován za exota? Důvodů je spousta. Od neochoty člověka být sám se sebou, se svými myšlenkami, pochybnostmi a emocemi po fakt, že tohle se prostě nenosí. Slova jako pasivní a pomalý jsou často brána jako degradující. Jen málo lidí si dovede užít vědomou pomalost a pasivitu. Většina chce být rychlá a výkonná.

Ale to je past! Je to past! A kdo ji nastražil? Naše mysl, která tvrdí, že pořád ještě nejsme dost rychli, efektivní, vylepšení, dokonalí.. Ještě potřebujeme zvládnout toto a tamto a pak už budeme blízko. A když se blížíme nebo dokonce „splníme cíl“ mysl řekne „jéééé sorry, ještě to není, víš ještě musíš tamto a pak už to bude“ . Jsme jako oslíci jdoucí za mrkví, kteří věří, že ji jednoho dne chytí a sní a pak budou šťastní a sytí. Pak si odpočinou.

Priority, úkoly, povinnosti tady budou pořád. A pořád taky bude něco, co ještě není hotové nebo co si vyžaduje naši pozornost, abychom to „vyřešili“ a měli „klid“. To, co je potřeba změnit nejsou vnější okolnosti v životě, ale náš přístup. Dovolit si změnit to vnitřní paradigma. Pohrát si s ním. Zkoušet. Třeba na týden dát do svých priorit sebe a čas pro odpočinek a regeneraci. A dát to opravdu na první místo. Nejdřív jsem já. To abych se cítila dobře. Čas pro mě. A teprve potom to ostatní.

Nadzvedlo Vás to že židle? Super!:-)

Mně tohle taky dost nadzvedávalo. A to v době, kdy byl náš momentálně 4-letý Ondra roční nespavé mimino a já jsem z nedostatku spánku padala na ústa. Když se teď na celou situaci podívám zpětně, pamatuju si dost detailně i ten bordel, který jsem měla v hlavě. Ty zbytky touhy po perfekcionismu. To věčné porovnání se s ostatními maminami, které mají dětí víc a zvládají to! Tak proč to nezvládám já?? Otázka, která spolu se srovnáváním se s ostatními, vede do pekla.

Byla jsem donucena přenastavit si hranice, často právě přes obrovské vyčerpání, když už to jinak nešlo. Abych si uvědomila sílu přístupu zevnitř ven – což znamená – dokud si to nepřenastavím v sobě, všichni kolem budou zkoušet kam až můžou zajít. Jak moc jsem ještě schopna se pro ně rozkrájet. Ondra byl a pořád je naprosto skvělým učitelem hranic i laskavé přísnosti. Lepšího bych si ani nemohla přát. Ano, že začátku to bylo peklo, protože mi neustále, každý den pořád dokola ukazoval všechno to, co jsem potřebovala změnit. Dnes za to děkuju, protože hranice se mi opravdu slušně přeskládaly. Ale dokud si je jasně nenastavíme, těžko si tu vědomou pasivitu a odpočinek dovolíme, furt nám do toho totiž někdo nebo něco poleze.

Často na józe říkám. Vyberte si takovou variantu pozice, která bude v souladu s Vaším tělem. Respekt k tělu je primární. Pokud si vyberete tu jednodušší variantu, nebo se dokonce rozhodnete pro relaxační ásánu, není to výraz slabosti, ale naopak sily. Upřednostnili jste sami sebe. Ne svou opičí mysl, která prahne po výkonech a pochvalách. Ale sami sebe a svoje tělo.

Miluju účinnost, flexibilitu a přitom jednoduchost jógové filosofie, která je v naprostém souladu se životem. A miluju „jednoduché“ ásány, kde je právě v té jednoduchosti, klidu, spočinutí, obrovská síla. Síla v nehybnosti. Síla ve schopnosti být s tím, co je. Ať už ve mně, nebo kolem mě ve vnějším světě. Síla ve schopnosti zastavit se, i když mysl strašně chce někam utéct. Síla vědomého dechu a bytí tady a teď. Ne náhodou je Šavásána – pozice mrtvoly – jednou z královských ásán. Protože umět se uvolnit v tom, co je, být v sobě a se sebou za všech okolností, to je umění a není to cesta pro slabochy. Je to jedno z mistrovství života.

Ve vnějším světě to teď vře. Skoro si můžeme sáhnout na tu hutnou energii strachu, agrese, frustrace, zmatku, která přitahuje tolik pozornosti. O to víc je potřeba zaměřovat se dovnitř, do těla.

Pravidelná praxe „jen tak bytí“ nás postupně víc a víc utvrzuje v tom, že spoustu věcí je možné nechat být a neřešit je. Protože v tom řešení často žádné řešení není. Když dovolím životu, aby se děl, vyplyne to samo (najednou vím) nebo se ukáže, že vlastně ani není co řešit. Tohle ale nevyvstává z mysli, z toho zamotaného chuchvalce protichůdných, a často negativních, myšlenek. Vyvstává z bytí, ze srdce, z inteligence života, která nás vede, pokud jí to dovolíme a ustoupíme z cesty..

Co? Cokoli, co vám dává smysl. Dlouho to odkládáte. Možná se bojíte. Je s tím spojená určitá míra diskomfortu a sebepřekonání. Víte, že chcete a potřebujete začít dělat, ale! Ta lenost a pohodlnost. Vždycky se poblíž vyskytne něco dalšího, čemu se snadno dá vyšší priorita. Takže se raději vrhnete do této činnosti. Tamta počká. Však ona se jednou dočká …  A nebo taky ne. 

Poznáváte se v tomto přístupu? Jestli ano a jste schopni si to přiznat, gratuluju! Zvládli jste první krok ke změně – uvědomění a ochotu podívat se skutečnosti do očí. 

Takže co teď? No napočítejte do 3 a udělejte to! Začněte něčím jednodušším. Není potřeba hned měnit práci, i když tušíte, že byste to potřebovali. Je lepší sníst mamuta po kouscích a nezadávit se hned prvním soustem, které vás odradí od dalších změn. Proto pozvolný začátek. Zvažte například, co byste mohli začít dělat jinak ráno.  

Tak trochu jiné ráno můžete mít když: 

Se usmějete. I přesto, že je to to poslední, do čeho se vám chce. Stačí trošku, lehce. Nemusíte hned cenit všechny zuby. Už to stačí k uvolnění obličeje a vyslání pozitivního signálu nervové soustavě. 

Dopřejete si pár nádechů a výdechů. Pomalých, hlubokých, plynulých.

Najdete kolem sebe něco, co ve vás vyvolá dobrý pocit. A chvilku se na to zaměřujete pozorností.  

Vylezete z postele vědomě. Protáhnete se, pořádně a labužnicky a vnímáte okamžik, kdy položíte nohy na zem. 

A pak jdete a uděláte to! Nepřemýšlíte nad tím, jestli ano nebo ne. Vstanete a jdete do akce. A do jaké? Co třeba … 

… kočka?  

Ne do postele ani na záda, mám na mysli kočku na všech 4. Jógovou pozici kočky, která nádherně zpružní páteř, uvolní svaly, záda i mysl. Když ji navíc podpoříte plným a plynulým dechem a vydržíte v ní třeba i jen 30 sekund, něco se změní. Kromě pocitu v zádech i vaše vnímání. Překonali jste sami sebe.

Zpestřete si ráno libovolným způsobem, změňte scénář tak, aby vám vyhovoval. Zařaďte do svých každodenních činností něco nového. Tím vyautujete věci, které musíte oželet, abyste na ty nové měli čas. Místo přemítání nad tím, jak je nechutné tak brzy vstávat, vstanete a jdete se protáhnout. Jednu věc přestanete dělat a druhou naopak začnete. Chce to disciplínu, pevnou vůli a touhu překonat se. Překonat svoji pohodlnou a zpovykanou mysl. A když to zvládnete, ach to je pocit k nezaplacení!  

Probuďte v sobě samuraje a vytvořte si pomocí esenciálního oleje čichovou kotvu 

Naše životy mění naše činy. To je fakt, který se dá okecávat libovolně dlouho, ale nevyvrátíte ho. Můžete mít načteny tuny chytrých knih i článků, ale bez činů jsou tyto znalosti naprosto bezzubé. 

Esenciální olej 3S – vytvořený právě na základě samurajské zásady „napočítejte do 3 a udělejte to“ – používám ve chvílích, kdy vím, že potřebuju akci, a strašně, fakt ale strašně, se mi nechce. Rozetřu kapku v dlani, užiju si pár nádechů a výdechů a jdu. Nechám hlavu, ať si žvatlá a i přes její velký odpor se nenechám odradit. Vytvořila jsem si zvyk, který už se infiltroval do mého systému a je spojený právě s touto esencí. 

To, co uděláte může být jednoduché jako facka. Obyčejné jako rohlík, ale zároveň účinné a silné jako kvalitní espresso po ránu. 

A pokud jste smyslový a čichový typ jako já, mohou být tou inspirací k akci i změně tyto esenciální oleje: 

3S 

Winner

Confidence 

Courage 

K vyzkoušení jsou na mých lekcích jógy, nebo mi napište a domluvíme se individuálně. Objednat můžete i přímo kliknutím na odkaz esenciálního oleje.

Přeju nám všem voňavý, lehce akční podzim s vědomou kapkou lenosti a zahálení, které k tomuto období rozhodně patří. 

Pokud patříte k lidem s analytickou myslí, pro které je náročné cítit a vyhýbají se emocím. Nebo naopak s vámi emoce cloumají ode zdi ke zdi a vy nevíte, co s nimi, tuto směs si pravděpodobně zamilujete.

Humility podporuje soustředění a současně emocionálně stabilizuje. Pomáhá probudit či prohloubit soucit s přírodou i ostatními. Uklidňuje a harmonizuje mysl, vyvolává spontánnost, i radost. Tedy pocity, které se objevují právě v případě, kdy si dovolíte cítit. Dovolíte si uvolnit se do toho, co právě je.

Možná se důvěrně znáte i se stavem, kdy víte, že sice potřebujete odpustit, ale jaksi to drhne a nejde to. Odpuštění obecně je obří téma, o kterém by se dalo psát hodiny a já ho zkusím drze shrnout do jedné věty – když zvládnete odpustit sami sobě, bude to pak daleko jednodušší i ve vztahu k ostatním. Odpusťte si, aspoň pro tuto chvíli i to, že nejste schopni odpustit. Pokorně se uvelebte v situaci i emocích, ze kterých běžně pelášíte pryč. Zůstaňte s tím, co je. Stačí pár vteřin nebo minut.

Nebuďte na sebe tak přísní. Zjemněte, uvolněte obličej a zkuste kapku nebo dvě do dlaní nebo do difuzéru. Nechte mysl, ať si remcá a veškerou svoji pozornost zaměřte na tělo, pocity a působení esence. Bez zkoumání, analyzování a jakéhokoli cíle. Na chvíli pouštíte kontrolu, ničemu nevzdorujete, nebráníte se. 

Směs Humility, v překladu pokora, mě dostala svou jemností i silou zároveň. Celý říjen si ji můžete užívat na lekcích jógy během úvodní i závěrečné relaxace.

A zarelaxovat si s ní můžete i sami doma. Během října je totiž cena Humility snížena o 15% (odečtěte od ceny, kterou najdete na webu). Ozvěte se přes kontaktní formulář, pošlete objednávku e-mailem nebo si o esenci řekněte přímo na lekci.

Nedávno jsem vyslechla na DVTV úryvek z rozhovoru s Radkem Ptáčkem, profesorem lékařské psychologie, který se mi trefil do noty. Už pár dní mám totiž v hlavě téma vědomého přepínání během dne. Přepínání z modu aktivního do modu pasivního/odpočinkového.  

V debatě jde o téma stresu a to, jak ovlivňuje lidské tělo i mysl. Pes je zakopaný v tom, že dříve byli lidé ve stresu pouze v případě, že lovili medvěda, či se dostali do situace, kdy byl nutný boj nebo útěk. Zatímco člověk současný bojuje s medvědem denně od rána do večera. Jak to? 

Žijeme v době, kdy jsme zahlceni informacemi, požadavky a úkoly. Obzvláště ve městech vládne rychlost na všech frontách.  Potřebujeme být výkonní, dokonalí a silní. Slabost se nenosí a je považována za nežádoucí. Stále se o něco snažíme, pracujeme na sobě a dáváme si cíle a záměry. Pokud tohle všechno provádíme vědomě a umíme vyvážit aktivitu a opravdový odpočinek, je to v pořádku. Jestliže jsme ale na autopilotovi, což znamená, že všechno výše uvedené děláme jaksi automaticky a bezděčně, vyvíjíme na sebe obrovský tlak a dostáváme se do stresu. 

Stres sám o sobě nemusí být škodlivý tak, jak se často píše. V článcích časopisu First Class i v rozhovoru s profesorem Ptáčkem jsou zmínky o výzkumech, kde se uvádí, že stres je škodlivý v případě, že člověk jej za škodlivý považuje. Je ve stresu z toho, že je ve stresu. Záleží na úhlu pohledu a na našem přesvědčení. Proto je fajn se s medvědem skamarádit.

Jak tedy změnit přístup ke stresu? 

Inspirací může být znovu jóga. Na lekcích se učíme vědomě přepínat z aktivity do pasivity. Po sekvenci náročnějších pozic následuje vědomé uvolnění například v pozici dítěte, či krokodýla. Uvolníme břicho, i pánevní dno, svaly v obličeji a plně prociťujeme to, že teď odpočíváme. Dopřáváme si pár vteřin vědomé relaxace. 
 

Jak s medvědem pracuji já?  

Uvolňuji obličej. Kdykoli si během dnes vzpomenu, uvolňuji mimické svaly i čelisti. Nebo jdu ještě o level výš a usměji se. Jen tak. Systém tělo-mysl dostane signál, že je všechno ok a může na chvíli pustit kontrolu. Nervový systém i mozek si na chvíli oddechnou a zasunou pomyslné radary, a na chvíli tak vědomě vystoupím z postoje “furt ve střehu”. 

Vědomě dýchám s rovnou páteří. Ať už jsem v pohybu, sedím či stojím – pomalu, plně a plynule dýchám. Dopřávám si luxus vědomého nádechu a výdechu. Jestliže se přistihnu ve větším napětí, prodlužuji výdech tak, ať je o něco delší, než nádech nebo rovnou pomalu a dlouze vydechuji s otevřenou pusou. 

Jsem offline. Tohle je instrukce, která je pro mě naprosto zásadní. Pracuji z domu a začínají se mi smazávat hranice odpočinku a práce. Dokud jsem online, prakticky neustále je co řešit. Proto záměrně vypínám a stanovuji si dny, kdy žádné informace z online světa nepříjímám. 

Zelená uklidňuje. I krátká procházka v zeleni, ať už je to park nebo les má úžasné blahodárné účinky na tělo i mysl. Takže teď zvednu zadek a jdu se projít i přesto, že je venku kosa a hlava se brání, že se jí nikam nechce.  

Krátká meditace. Ležím nebo sedím a věnuji pozornost dechu. Začínám počítáním nádechů a výdechů. Kdykoli se přistihnu, že nejsem pozorností u dechu a zamotala jsem se do myšlenek, začínám počítat znovu od jedné. Po pár minutách pozorování dechu přesunuji pozornost do těla. Vnímám nohy, ruce, střed těla i hlavu. Ukotvuji se v těle a prociťuji ho. V další části meditace už prostě jen tak jsem. Žádné počítání, jen vnímání všeho, co je.  

Věnuji pozornost, čemu věnuji pozornost. Během dne si ověřuji, že nejsem na autopilotovi. Tedy že to, co dělám, nebo na co se zaměřuji je něco, co opravdu chci, případně je to něco, co je potřeba udělat a tedy musím.  

Vychutnávám si kávu. Pití kávy je pro mě požitkem a meditací. Dávám si jen 1, maximálně 2 šálky denně a pokud nejsou konstelace a vím, že bych si ji nedokázala vychutnat, přinutím se jí raději vzdát. Tedy pokud to jde. Jsou chvíle, kdy to fakt možné není…

Vědomě zpomaluji. Pohyby, dech, myšlení. Jak a proč? O tom v dalším článku. 

Ke všemu výše uvedenému mám ale důležitou poznámkou. Ne vždy se mi podaří všechno dodržet. Jsou chvíle, kdy jsem rozhozená, zvládnu jakž takž plně dýchat, kávu do sebe hodím na stojáka a o meditaci nemůže být ani řeč. To ale není problém. Za velký pokrok považuji to, že se mi zase relativně rychle daří vracet do stavu, kdy uvolním obličej a na toho medvěda se zvládnu zakřenit. 

A jak vnímáte stres vy? Dokáže ho rozpoznat a vypnout, nebo alespoň usměrnit?

Poslední dny mám pocit odpojenosti. Často se přistihnu v modu “autopilot”, kdy pořádně nevnímám co a jak dělám. Jsem unavenější a intuice nefunguje tak, jak jsem byla zvyklá. Toto jsou signály, které mi jasně sdělují – bacha, mysl tě honí jako nadmutou kozu. Zastav se, prodýchej a začni opravdu vnímat to, co děláš. 

Právě teď tedy zhluboka dýchám, sedím s rovnou páteří před počítačem a spontánně píšu tento článek. V hrnci na sporáku se smaží hromada cibule na hlívový guláš, kterou jsem předtím vědomě a pomalu nakrájela. Byla jsem jenom já a ta cibule. Tohle je totiž jeden ze způsobů, který používám v případě, že jsem hodně v hlavě a kontrolu přebírá autopilot.

Ať už dělám cokoli, zpomaluji. Pomalu vytahuji prkýnko, vybírám vhodný nůž, dýchám a krájím cibuli. A přidávám další kalibr, který mysl vyvede z konceptu. Kroužím pánví a uvolňuji boky, usmívám se jen tak a pomalu krájím. I teď se usmívám, když to píšu. Usmívám se hodně. Tak, že mám vrásky kolem očí. A pořád u toho dýchám. Teď jsem tady a teď. Jen já a text, který píšu. Spontánně a bez přípravy.  

Právě jsem se vědomě zastavila a převzala kontrolu. Následuji sama sebe, svoje pocity a řídím se tím, co teď potřebuji a z čeho mám dobrý pocit. Mysl už nešéfuje. Možná ale zase za chvíli bude. Pokud se to stane, znovu se zastavím (stačí mentálně), znovu prodýchám a začnu se soustředit na činnost, které se právě věnuji. Vědomě chodím po bytě, všímám si toho, jak pracují nohy a chodidla. V jakém postavení mám páteř, jak se cítí hrudník a vnitřním zrakem mrknu i na obličej. Pokud je napjatý s vráskou mezi obočím, uvolním ho. Skvěle na to zabírá právě úsměv.

Pokud se vám tento mentální trénink, jehož vedlejším efektem je zklidnění mysli i vnímání těla líbí, jděte do toho. A nenechte se odradit případnými počátečními neúspěchy. Úspěchem je už to, že se do této praxe pustíte. Jestliže totiž mysl na tento přístup není zvyklá, může se hodně bránit. A odrazovat vás. Použije ty nejpřesvědčivější argumenty, aby vám vysvětlila, proč to nemáte dělat. Přistupujte k ní jako ke svému milovanému, momentálně vzteklému dítěti a vysvětlete jí, že to chápete, ale přesto se budete věnovat tomu, co chcete vy a ne ona. Uf. Makačka co? Nevadí. Praxe je to úžasná a užitečná. Provádět ji můžete kdykoli a kdekoli. Čím náročnější situace, tím lepší tréninkové podmínky. 

Ti z vás, kteří navštěvujete lekce Jógy pro duši tuto praxi znáte. Přesně takhle totiž pracujeme s tělem i myslí během cvičení jógy. Vnímáme detaily každé pozice, všímáme si toho, jak se cítíme. Pohyby provádíme pomalu, plynule a vědomě. Dýcháme, uvolňujeme obličej, tělo i hlavu. Toto je také jeden z důvodů, proč se po cvičení často cítíte tak lehce a svobodně. Žrout energie, který má obrovskou spotřebu – tedy naše mysl – se totiž během praktikování jógy uklidnil. Nevěříte? Vyzkoušejte. Odměnou vám postupně bude zvětšující se pocit svobody, vnitřní síly a klidu. 

Jen dejte bacha, ať nespálíte tu cibuli. Tak jsem se zakousla do tohoto přítomného okamžiku, že cibule se stala téměř minulostí. Zachránila jsem ji v poslední minutě!