Autor: Pavla Čadová

Nedávno jsem vyslechla na DVTV úryvek z rozhovoru s Radkem Ptáčkem, profesorem lékařské psychologie, který se mi trefil do noty. Už pár dní mám totiž v hlavě téma vědomého přepínání během dne. Přepínání z modu aktivního do modu pasivního/odpočinkového.  

V debatě jde o téma stresu a to, jak ovlivňuje lidské tělo i mysl. Pes je zakopaný v tom, že dříve byli lidé ve stresu pouze v případě, že lovili medvěda, či se dostali do situace, kdy byl nutný boj nebo útěk. Zatímco člověk současný bojuje s medvědem denně od rána do večera. Jak to? 

Žijeme v době, kdy jsme zahlceni informacemi, požadavky a úkoly. Obzvláště ve městech vládne rychlost na všech frontách.  Potřebujeme být výkonní, dokonalí a silní. Slabost se nenosí a je považována za nežádoucí. Stále se o něco snažíme, pracujeme na sobě a dáváme si cíle a záměry. Pokud tohle všechno provádíme vědomě a umíme vyvážit aktivitu a opravdový odpočinek, je to v pořádku. Jestliže jsme ale na autopilotovi, což znamená, že všechno výše uvedené děláme jaksi automaticky a bezděčně, vyvíjíme na sebe obrovský tlak a dostáváme se do stresu. 

Stres sám o sobě nemusí být škodlivý tak, jak se často píše. V článcích časopisu First Class i v rozhovoru s profesorem Ptáčkem jsou zmínky o výzkumech, kde se uvádí, že stres je škodlivý v případě, že člověk jej za škodlivý považuje. Je ve stresu z toho, že je ve stresu. Záleží na úhlu pohledu a na našem přesvědčení. Proto je fajn se s medvědem skamarádit.

Jak tedy změnit přístup ke stresu? 

Inspirací může být znovu jóga. Na lekcích se učíme vědomě přepínat z aktivity do pasivity. Po sekvenci náročnějších pozic následuje vědomé uvolnění například v pozici dítěte, či krokodýla. Uvolníme břicho, i pánevní dno, svaly v obličeji a plně prociťujeme to, že teď odpočíváme. Dopřáváme si pár vteřin vědomé relaxace. 
 

Jak s medvědem pracuji já?  

Uvolňuji obličej. Kdykoli si během dnes vzpomenu, uvolňuji mimické svaly i čelisti. Nebo jdu ještě o level výš a usměji se. Jen tak. Systém tělo-mysl dostane signál, že je všechno ok a může na chvíli pustit kontrolu. Nervový systém i mozek si na chvíli oddechnou a zasunou pomyslné radary, a na chvíli tak vědomě vystoupím z postoje “furt ve střehu”. 

Vědomě dýchám s rovnou páteří. Ať už jsem v pohybu, sedím či stojím – pomalu, plně a plynule dýchám. Dopřávám si luxus vědomého nádechu a výdechu. Jestliže se přistihnu ve větším napětí, prodlužuji výdech tak, ať je o něco delší, než nádech nebo rovnou pomalu a dlouze vydechuji s otevřenou pusou. 

Jsem offline. Tohle je instrukce, která je pro mě naprosto zásadní. Pracuji z domu a začínají se mi smazávat hranice odpočinku a práce. Dokud jsem online, prakticky neustále je co řešit. Proto záměrně vypínám a stanovuji si dny, kdy žádné informace z online světa nepříjímám. 

Zelená uklidňuje. I krátká procházka v zeleni, ať už je to park nebo les má úžasné blahodárné účinky na tělo i mysl. Takže teď zvednu zadek a jdu se projít i přesto, že je venku kosa a hlava se brání, že se jí nikam nechce.  

Krátká meditace. Ležím nebo sedím a věnuji pozornost dechu. Začínám počítáním nádechů a výdechů. Kdykoli se přistihnu, že nejsem pozorností u dechu a zamotala jsem se do myšlenek, začínám počítat znovu od jedné. Po pár minutách pozorování dechu přesunuji pozornost do těla. Vnímám nohy, ruce, střed těla i hlavu. Ukotvuji se v těle a prociťuji ho. V další části meditace už prostě jen tak jsem. Žádné počítání, jen vnímání všeho, co je.  

Věnuji pozornost, čemu věnuji pozornost. Během dne si ověřuji, že nejsem na autopilotovi. Tedy že to, co dělám, nebo na co se zaměřuji je něco, co opravdu chci, případně je to něco, co je potřeba udělat a tedy musím.  

Vychutnávám si kávu. Pití kávy je pro mě požitkem a meditací. Dávám si jen 1, maximálně 2 šálky denně a pokud nejsou konstelace a vím, že bych si ji nedokázala vychutnat, přinutím se jí raději vzdát. Tedy pokud to jde. Jsou chvíle, kdy to fakt možné není…

Vědomě zpomaluji. Pohyby, dech, myšlení. Jak a proč? O tom v dalším článku. 

Ke všemu výše uvedenému mám ale důležitou poznámkou. Ne vždy se mi podaří všechno dodržet. Jsou chvíle, kdy jsem rozhozená, zvládnu jakž takž plně dýchat, kávu do sebe hodím na stojáka a o meditaci nemůže být ani řeč. To ale není problém. Za velký pokrok považuji to, že se mi zase relativně rychle daří vracet do stavu, kdy uvolním obličej a na toho medvěda se zvládnu zakřenit. 

A jak vnímáte stres vy? Dokáže ho rozpoznat a vypnout, nebo alespoň usměrnit?

Poslední dny mám pocit odpojenosti. Často se přistihnu v modu “autopilot”, kdy pořádně nevnímám co a jak dělám. Jsem unavenější a intuice nefunguje tak, jak jsem byla zvyklá. Toto jsou signály, které mi jasně sdělují – bacha, mysl tě honí jako nadmutou kozu. Zastav se, prodýchej a začni opravdu vnímat to, co děláš. 

Právě teď tedy zhluboka dýchám, sedím s rovnou páteří před počítačem a spontánně píšu tento článek. V hrnci na sporáku se smaží hromada cibule na hlívový guláš, kterou jsem předtím vědomě a pomalu nakrájela. Byla jsem jenom já a ta cibule. Tohle je totiž jeden ze způsobů, který používám v případě, že jsem hodně v hlavě a kontrolu přebírá autopilot.

Ať už dělám cokoli, zpomaluji. Pomalu vytahuji prkýnko, vybírám vhodný nůž, dýchám a krájím cibuli. A přidávám další kalibr, který mysl vyvede z konceptu. Kroužím pánví a uvolňuji boky, usmívám se jen tak a pomalu krájím. I teď se usmívám, když to píšu. Usmívám se hodně. Tak, že mám vrásky kolem očí. A pořád u toho dýchám. Teď jsem tady a teď. Jen já a text, který píšu. Spontánně a bez přípravy.  

Právě jsem se vědomě zastavila a převzala kontrolu. Následuji sama sebe, svoje pocity a řídím se tím, co teď potřebuji a z čeho mám dobrý pocit. Mysl už nešéfuje. Možná ale zase za chvíli bude. Pokud se to stane, znovu se zastavím (stačí mentálně), znovu prodýchám a začnu se soustředit na činnost, které se právě věnuji. Vědomě chodím po bytě, všímám si toho, jak pracují nohy a chodidla. V jakém postavení mám páteř, jak se cítí hrudník a vnitřním zrakem mrknu i na obličej. Pokud je napjatý s vráskou mezi obočím, uvolním ho. Skvěle na to zabírá právě úsměv.

Pokud se vám tento mentální trénink, jehož vedlejším efektem je zklidnění mysli i vnímání těla líbí, jděte do toho. A nenechte se odradit případnými počátečními neúspěchy. Úspěchem je už to, že se do této praxe pustíte. Jestliže totiž mysl na tento přístup není zvyklá, může se hodně bránit. A odrazovat vás. Použije ty nejpřesvědčivější argumenty, aby vám vysvětlila, proč to nemáte dělat. Přistupujte k ní jako ke svému milovanému, momentálně vzteklému dítěti a vysvětlete jí, že to chápete, ale přesto se budete věnovat tomu, co chcete vy a ne ona. Uf. Makačka co? Nevadí. Praxe je to úžasná a užitečná. Provádět ji můžete kdykoli a kdekoli. Čím náročnější situace, tím lepší tréninkové podmínky. 

Ti z vás, kteří navštěvujete lekce Jógy pro duši tuto praxi znáte. Přesně takhle totiž pracujeme s tělem i myslí během cvičení jógy. Vnímáme detaily každé pozice, všímáme si toho, jak se cítíme. Pohyby provádíme pomalu, plynule a vědomě. Dýcháme, uvolňujeme obličej, tělo i hlavu. Toto je také jeden z důvodů, proč se po cvičení často cítíte tak lehce a svobodně. Žrout energie, který má obrovskou spotřebu – tedy naše mysl – se totiž během praktikování jógy uklidnil. Nevěříte? Vyzkoušejte. Odměnou vám postupně bude zvětšující se pocit svobody, vnitřní síly a klidu. 

Jen dejte bacha, ať nespálíte tu cibuli. Tak jsem se zakousla do tohoto přítomného okamžiku, že cibule se stala téměř minulostí. Zachránila jsem ji v poslední minutě!