Jsou tady lidi, kteří jsou na tom daleko hůř. Jsou nemocní, chudí, skutečně trpí.. já na slabost nemám nárok.
Dokud jsem zdravá/vý, dokud jsou děti zdravé a mám střechu nad hlavou, není důvod ani oprávnění k tomu cítit skutečný smutek, bolest, vyčerpání nebo dokonce odpadnout a nějakou dobu brečet.
Je dobré se na toto přesvědčení podívat z více úhlú pohledu.
Na jednu stranu ano – je důležité umět cítit vděčnost za prostý život, zdraví, teplou peřinu, dobré jídlo.. Toto je jeden ze základů spokojeného života.
Na stranu druhou, pokud bychom to brali dogmaticky, nebyla by nikdy ochota ke změně, protože přece, na co si stěžuju? Jiní jsou na tom daleko hůř.. Je potřeba být vděčná/ný za to, co mám. Tento postoj potom paradoxně způsobuje to, že zůstáváme v podmínkách, které pro nás už nejsou k životu.. a ze strachu potom přijímáme to, co je pro nás ve skutečnosti nepřijatelné, jen to tak na první pohled a z rozumového hlediska nevypadá.
A neznamená to nutně, že podmínky k životu jsou drsné a k nepřežití, že mě někdo bije nebo šikanuje. Ty podmínky, které nejsou k životu se mohou projevovat i tak, že člověk, se kterým žijeme nás dlouhodobě skutečně nevnímá, nevidí a neslyší a vztah není naplňující – něco podstatného tam chybí a naše duše a tělo to cítí. Že do práce jdeme každý den se staženým žaludkem i přesto, že máme přece jistotu příjmu a jinde je to horší a všude je něco..
PŘIZNÁNÍ A PRAVDA
Přiznání si tohoto stavu, něco jako – Bože, já jsem vděčná za všechno, co mám a přesto nejsem šťastná a naplněná a jsem ochotná to uvidět a vydat se cestou změny i přesto, že nevím, kam mě zavede, je aktem obrovské odvahy.
Pravda, byť syrová, totiž osvobozuje. Ale pravdou taky je, že postavení se čelem této pravdě sebou přináší i schopnost čelit vlastní slabosti, chaosu, nejistotě a zranitelnosti. Čelit tomu, že se člověk otevře bolesti, kterou sebou tato pravda přináší a skutečně si ji prožije. Nebude o ní jen mluvit a racionalizovat si ji, aby ji tak mentálně vyřešil, ale skutečně ji prožije s vědomím toho, že jiná cesta není. Protože aby byla vnitřní proměna skutečná, je potřeba projít skrze ni.
A to může znamenat i to, že sám sebe přistihne, že brečí jak malé děcko pod peřinou, protože si dovolil přiznat a uvidět, že život, jaký vedl a na který byl zvyklý, končí.. a neví se, co bude dál.
Mistrovstvím je, projít touto bolestí tak, abychom se u toho neztotožnili s postojem oběti – chudáka, kterému život bere jistoty. A současně si dovolili tou obětí i chvíli vědomě být a procítit si ji, protože z lidského pohledu se určité situace opravdu jeví jako oprávněné nespravedlivé a nefér..
Zároveň ale s touto ochotou přiznat si pravdu a procítit bolest přichází pro danou bytost obrovská podpora od Života. Záměrně píšu Život s velkým Ž, protože tato inteligence je opravdu mocná a když se jí učíme naslouchat a vnímat ji, zjišťujeme, že opravdu pracuje pro nás, ne proti nám. A to i přesto, že nám na nějakou dobu odebere všechny zdánlivé jistoty.
CHAOS A NEJISTOTA
A právě tento meziprostor, kdy staré končí a nové tady ještě není, je i prostorem zrodu našeho pravého já, které se postupně právě přes tyto mezní situace, osvobozuje od těžkých omezení typu – to si nemůžu dovolit, to je rozežranost, vypadám jak blázen a šílenec, to nedokážu, na to nemám, jsem moc citlivá, moc slabá.. moc cokoli.. nebo málo cokoli..
Toto je prostor hluboké transformace, kdy je nutné se odevzdat něčemu vyššímu s vědomím, že je o nás vždy postaráno. Neznamená to sedět na zadku a čekat, až se něco stane. Ale zkoušet žít tu alchymii a kombinaci „nechat věci, ať se dějí“ s konáním v realitě – vyjdářit se, projevit, říct ano i ne a čelit této pravdě i v reálném životě a pokoušet se konat v souladu s ní..
Na teoretické rovině se to zdá jednoduché, ovšem procházet a proměňovat se v souladu s touto novou pravdou a jít novým neprozkoumaným směřem vyžaduje obrovskou odvahu, sílu i laskavost k sobě a svému vnitřnímu dítěti, které v této době bývá vyděšené, může se vztekat, zamrzat, schovávat hlavu do písku.. A je na nás, abychom se učili se o tuto část sebe postarat a postupně zase o kus víc dospět.
Ovšem nejdříve je nutné ji uvidět a přiznat si, že je naprosto v pořádku a lidské cítit slabost, strach, bezmoc, vinu, stud, nejistotu, chaos a všechny další odstíny lidského bytí. Jedině tímto způsobem, kdy procházíme vlastním podsvětím a temnotou, se v nás totiž prohlubuje skutečný soucit a jedině tímto způsobem následně můžeme prožívat i milost a podporu od života..
Na úplný závěr ještě odlehčení. Ve všech těch syrových pravdách a emocích je důležité umět se zaměřit i na to dobré a krásné a zkusit situaci odlehčit humorem – i kdyby měl být černý, ten je vlastně možná pro toto období úplně nejvhodnější 
A je taky zcela a naprosto v pořádku požádat o pomoc a podporu. Protože tyto emoce za nás sice nikdo neprožije, ani nás nikdo nezachrání, ale je tak úlevné moct někoho obejmout nebo jen držet za ruku, když je nám těžko. A ten člověk tam s námi prostě jen je, nemusí udílet žádné chytré rady ani nadávat na ty idioty, kteří toto příkoří zdánlivě způsobili..
Jen být s někým, kdo chápe, protože sám něco podobného prožil, je darem k nezaplacení, protože toto je ta lidskost, kterou v této době, troufám si říct, potřebujeme ještě víc, než sůl..